Úvodní slovo

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

celkem nedávno jsem se začetl do úvahy na téma, jak bývaly starší doby vřelejší vůči starším jedincům. Profil autora jsem nevylovil z paměti (mohl to být stejně tak moudrý stařeček jako svěží absolvent humanitních studií připravující si podklady pro své Ph.D. studium), ale ta úvaha mě zaujala tím, že vysvětlení opřela o fakt „nepřenositelnosti osobní zkušenosti“ (protože dokud se dítě nepopálí o plotnu, nevěří, že pálí). Racionální pohled přece říká, že akceptované moudré rady starších snižují pravděpodobnost opakování chyb, které byly v minulosti těžce zaplaceny. Protože mladí jsou nezkušení, ale nadšení až aktivističtí, nenaslouchali by dobrým radám stařečků a stařenek, pokud by neměli úctu k doživším se věku moudrosti.

Na okraj vás jistě napadne, že tento trend s prodlužující se nadějí dožití inklinuje ke gerontokracii. Proti tomuto patologickému společenskému uspořádání je jedinou obranou trestný čin zvaný ageismus. Situace je ale dosti složitá, pokud odhlédneme od obecných proklamací o laskavých stařečcích (není každá babička hodná a moudrá rádkyně… někdy je to i pěkná čarodějnice), zjistíme, že není senior jako senior (což není nic objevného). Tak třeba dementní stařeček vládnoucí své říši mnoho relevantních zkušeností asi nepředá, nicméně svět ho označuje ze setrvačné slušnosti jako nejmocnějšího panovníka. Anebo moudří nutí používat staré postupy, když se svět okolo naprosto, ale naprosto proměnil. Či úporně lpí na svých zkušenostech z důvodu petrifikace myšlenkových postupů, i když skutečnost je plastická. Naopak, řady fyzicky již vetchých stařečků a stařenek jsou duševně více než svěží a nedbat jejich rad znamená v lepším případě práci zbytečnou navíc, v horším případě si tak nezvedené mládí říká o katastrofu. Prostě a jednoduše, ve společnosti se nacházejí různé typy osobností, a to jak v mládí, tak i ve stáří. Což nic nemění na oprávněnosti úzu, že mladí mají mít ke starším úctu. Protože je to projev nejryzejší humanity – čas eroduje všechny schopnosti podmíněné funkčností organismu, mladší jsou tedy potenciálně silnější.

V medicíně je to ale jinak. Je jistě racionální a netrestuhodné zohledňovat věk pacienta při diagnostice a terapii jakéhokoliv onemocnění. Není to ageismus, když limitujeme například smysluplnost operačního výkonu s ohledem na věk, resp. naději dožití. To, co bylo dříve okrajovou nahodilostí, stalo se v současnosti velmi důležitým fenoménem celé medicíny – přibývající počet seniorů iniciuje podrobné analýzy a následně návrhy, jak do diagnosticko-terapeutického procesu implementovat odlišnosti přináležející věku. Pouze takovýto přístup zvyšuje možnost úspěchu a snižuje pravděpodobnost nežádoucích účinků.

Jak je podrobněji vidět na přiloženém grafu, podle dohledaných dat ČSÚ v Čechách ještě v roce 1919 nad 40 % populace ve věku 60 let a více zemřelo stářím! To v současnosti již stářím zemřít nelze, nemáme na to diagnózu. Tudíž se ze světa odchází z důvodu nemocí. Nemoci jsou však preventabilní a léčitelné, a to i ve vyšším věku. Léčba nemocí stáří (demence), nemocí ve stáří (infekční nemoci) i specifických geriatrických syndromů je nejen možná, ale i potřebná v souvislostech vyplývajících ze senia. Aktuální vydání časopisu Svět praktické medicíny nabízí odborné texty, které se věnují specifickým problémům pacientů – seniorů. Jsou zdrojem poučení a přímo vybízejí k implementaci do vlastní medicínské praxe každého z nás. Odborné články mohou jistě pomoci v individualizaci přístupu k nemocným vyššího věku, a tak zlepšit pravděpodobnost úspěchu. Nechť tedy poslouží svému účelu ke spokojenosti čtenářů.

Váš

Milan Kvapil