Zemřel prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc., st. (27. ledna 1921 – 18. července 2021)


Published in: Čas. Lék. čes. 2021; 160: 164-165
Category: Personal News


Náš táta a děda zemřel ve věku 100 let a 6 měsíců. Za celý život nebyl vážně nemocný, zemřel tiše a milosrdně stářím. Život prožil mezi dvěma epidemiemi – když se v lednu 1921 narodil, svět právě přestala sužovat španělská chřipka, konec byl ve znamení kovidu. Ten si i s manželkou Zdeňkou (98) prodělali zcela asymptomaticky.

Byl dlouho doyenem neurochirurgie u nás a jediným, kdo si pamatoval a prožil začátky oboru. Maturoval v roce 1939 a na studium medicíny čekal celou válku, hned po ní nastoupil do slavného „Lucernového ročníku“ a v roce 1949 odpromoval. Ihned po ukončení studia si ho vytáhl profesor Zdeněk Kunc do Střešovic – znali se z Plzně, kde Kunc za války pracoval. Uchránil tak rodiče od umístěnky do Vrútek. Když Kunc v roce 1956 velké chirurgické oddělení rozdělil a sám si nechal jen neurochirurgii, byl potom jediný, kdo s ním šel na toto pracoviště. Nikdo další nechtěl a pomoc na neurochirurgii byla pro ostatní chirurgy za trest. V roce 1959 – Kuncovou prozřetelností a tátovým zákulisním lobováním – se z oddělení stala klinika Fakulty všeobecného lékařství UK (dnes 1. LF UK). V té době se neurochirurgie etablovala jako samostatný obor.

Při absenci spolehlivé diagnostiky bylo překvapivé, co naši otcové-zakladatelé byli schopni operovat. A nebylo výjimkou, že udělali kraniotomii a nenašli nic. Teprve po válce se definovalo, co lze operovat. Jediným parametrem bylo přežití nemocného, morbidita se moc nehodnotila. Z dnešního pohledu byly výsledky strašné, ale na druhou stranu mnohdy dokázali skoro nemožné. Trvalým průvodcem neurochirurga té doby bylo překvapení. Jako dítě jsem ho často slyšel říkat mamince, která v ÚVN dělala v lékárně: „Je to vůbec možný?“ Tu bylo překvapení pozitivní, výjimkou však nebyla ani překvapení nemilá.

Klinika si velmi brzy vybudovala výtečné mezinárodní renomé a vyvrcholením bylo pořádání Evropského neurochirurgického sjezdu v roce 1971. Během tohoto sjezdu, jehož byl táta generálním sekretářem, byla v Praze založena Evropská asociace neurochirurgických společností (EANS). V roce 2014, za mého prezidentování Asociaci, se EANS do Prahy vrátila. Zorganizovali jsme setkání „otců“ neurochirurgie, táta se s nadšením, jako jeden z nejstarších, zúčastnil. Vcelku bez překvapení, stále měli dobrý náhled na obor a výtečné nápady a rady.

V roce 1971 byl již táta páriou kliniky, sjezd mu zůstal na krku jen proto, že celou problematiku nikdo jiný neznal a neuměl. V roce 1968 pracoval půl roku v Basileji a tam ho zastihla okupace. Ihned jsme tam s maminkou, diplomy a kožichy vyrazili za ním a zvažovali emigraci. Vrátili jsme se a tátu hned někdo udal. Když potom ještě odmítl podepsat souhlas s okupací, byl kariéře konec. Na klinice zůstal, ale jak jen to bylo možné, byl ve svých 57 letech penzionován.

Po „vyhazovu“ z ÚVN se ho naštěstí ujala motolská nemocnice a umožnila mu zde založit oddělení dětské neurochirurgie. To si rychle, zásluhou vysoké kvality, získalo klientelu i mezinárodní prestiž, a tak mohl táta na konci kariéry v roce 1992 zorganizovat druhou mezinárodní akci v Československu, Světový kongres dětské neurochirurgie. Oba sjezdy byly až do roku 2007, kdy jsem organizoval Evropský sjezd báze lební, jedinými významnými neurochirurgickými akcemi, jež se u nás konaly.

I po odchodu do důchodu byl velmi aktivní. Napsal několik knih z historie medicíny, ale také sci-fi román, často publikoval v běžném tisku. Obvykle když ho něco namíchlo. Přednesl na třicet „posledních“ přednášek, tu opravdu poslední v roce 2019 v Tvoršovicích, kde střešovické pracoviště pořádalo kongres k šedesátému výročí kliniky. Nikdy to nebyla jen vzpomínka či historická poznámka, vždy dodal něco nového, vizi, nápad, nadhled, závěr do budoucna.

První publikaci má v databázi PubMed z roku 1953 – s Kuncem popsali parézu n. radialis po zlomenině humeru. Ovšem jeho hlavním odborným zájmem bylo celý život poranění míchy. Napsal knihu, která se dočkala tří českých vydání a v roce 1968 vyšla u Baillière, Tindall and Cassell v Londýně. Až do roku 2017, kdy jsme s doc. Bradáčem vydali u Springer knihu „Arterivenózní malformace“, to byla jediná česká oborová monografie, která byla publikována v cizině. Dodnes je citována.

Druhou oblastí jeho zájmu bylo hypertonické nitromozkové krvácení. Problematiku shrnul v roce 1983. A spolu s Koukolíkem a Obrovskou publikovali v Journal of Neurosurgery model krvácení a popsali dva základní typy. Jde o jednu ze dvou nejcitovanějších prací českých autorů.

V dětské problematice se věnoval optochiasmatickým gliomům, transkalóznímu přístupu, středočárovým nádorům, publikoval v Child’s Nervous System. Obecným zájmem pro něho bylo vědomí a pak kvalita života – ta od konce 80. let. Byl autorem hodnoticí škály kvality života. To bylo v přímém rozporu se začátky kariéry, kdy jediným parametrem bylo přežití. Perfektně tak sám doložil základní změnu a vývoj oboru. Nejen, že nadšeně přijal všechny technické novinky jako třeba operační mikroskop, ale snadno i pochopil a uvítal filozofickou změnu oboru.

Zásadně se podílel na samostatnosti oboru a náplni jeho atestace. Byl prvním, demonstračním atestantem. S profesory Kuncem a Petrem si hezky popovídali, všichni tři věděli stejně a první atestace z neurochirurgie byla na světě. Rád učil, na obou fakultách i na IPVZ. Ze všech perzekucí pro něj bylo nejhorší, když mu komunisté učit zakázali.

Zažil první republiku, Mnichov a okupaci, roky 1945, 1948, 1968, 1989. A 30 let svobody. Vždy si kladl postupné cíle: dožít se konce komunismu, vidět vnuka promovat, později habilitovat. Nakonec se dožil toho, že syn 23 let vedl jeho první pracoviště, Neurochirurgickou kliniku 1. LF UK a ÚVN, a vnuk jeho druhé pracoviště, dnes Neurochirurgickou kliniku dětí a dospělých 2. LF UK a FN Motol. Nikdy to neřekl, ale musel být v duchu pyšný a spokojený.

Vyjma neurochirurgie byly zájmy literatura, divadlo, výstavy, historie. Avšak hlavním zájmem byl sport. Fotbal hrál do 80, lyžoval a volejbal hrál do 85, s tenisem skončil v 90. Pak se mu o sportu již jen zdálo, a to byl potom druhý den ráno mrzutý. Prožil dlouhý a výjimečný život, bude se nám všem stýskat. Svým příkladem nám však zanechal svoje základní motto, kterým se vždy řídil: Ve sportu, v medicíně a v životě vůbec je zásadní kvalitou poctivost.

Vladimír Beneš syn a Vladimír Beneš vnuk

Tři generace neurochirurgů v jedné rodině
Tři generace neurochirurgů v jedné rodině


Labels
Addictology Allergology and clinical immunology Angiology Audiology Clinical biochemistry Dermatology & STDs Paediatric gastroenterology Paediatric surgery Paediatric cardiology Paediatric neurology Paediatric ENT Paediatric psychiatry Paediatric rheumatology Diabetology Pharmacy Vascular surgery Pain management
Login
Forgotten password

Don‘t have an account?  Create new account

Forgotten password

Enter the email address that you registered with. We will send you instructions on how to set a new password.

Login

Don‘t have an account?  Create new account