MUDr. Václav Náprstek –⁠ zapomenutý hrdina

V květnu tohoto roku uplyne 140 let od narození MUDr. Václava Náprstka –⁠ válečného hrdiny 1. světové války, zubního lékaře, propagátora a organizátora stomatologické péče, účastníka nekomunistického druhého odboje odsouzeného k trestu smrti, ale poválečným režimem neuznaného a neprávem zapomenutého.

MLÁDÍ A VÁLEČNÁ LÉTA

Václav František Náprstek se narodil v Rynholci v čp. 64 rolníkovi Josefu Náprstkovi a Anně Náprstkové, roz. Novákové, dne 27. května 1886. Byl bystrý, po absolvování místní obecné školy odešel studovat do Prahy. Maturoval 9. července 1906 na Akademickém gymnásiu v ulici Na Rejdišti. Téhož roku se stal řádným posluchačem lékařské fakulty českého Vysokého učení Karlo-Ferdinandova, kde studoval díky stipendiu pro nemajetné žáky.

V době studií Váša, jak se podepisoval a jak ho rodina, přátelé i kolegové oslovovali, vstoupil do rynholeckého Sokola. Zúčastnil se V. a VI. sletu a díky Sokolu se rovněž seznámil se svojí budoucí ženou Bohuslavou Rösslerovou (1890–1969), náčelnicí ženského odboru sokolské župy Budečské.

Na vojnu byl odveden v květnu 1907; první polovinu služby si odbýval v chorvatském Zadaru. Podle údajů v kmenovém listu byl hodnocen jako „vážný, otevřený a upřímný pevný charakter“^[1].

Na podzim 1909 byl ze služby uvolněn, zjevně i s ohledem na probíhající lékařská studia. V létě 1911 nastoupil jako praktikant v kladenské okresní nemocnici na chirurgickém oddělení, kde pracoval v týmu profesora Bohuslava Niederleho^[2]. Promoval 12. května 1912 u profesora Josefa Thomayera, který se jako lékař, vlastenec a spisovatel stal jeho velkým vzorem (1). Zbývajících 6 měsíců prezenční služby strávil ve vojenské nemocnici v bosenské Banja Luce. Po návratu, v listopadu 1913, získal stálé místo v kladenské okresní nemocnici, kde již dříve praktikoval jako medik, nicméně jeho kariéru narušila válka.

Roku 1914 byl odvelen ke 3. praporu II. c. k. pěšího pluku bosensko-hercegovského jako asistent lékaře v posádkové nemocnici v Sarajevu. Se svým plukem absolvoval ofenzivu a ústup v Srbsku. V prosinci 1915 byl pro své „slovanské smýšlení“ (nechtěl postupovat nehumánně proti Bosňanům) z trestu přeložen k německému 7. pluku do Radkersburgu, později do Innsbrucku, a podřízen mladšímu lékaři německé národnosti. Raději se tedy přihlásil, že půjde zpět do pole. Jeho žádosti bylo vyhověno a Váša byl v březnu roku 1916 poslán na italskou frontu, kde působil jako vrchní lékař pluku, se kterým opět prošel ofenzivou, ústupem a několika těžkými boji. Za svoji vojenskou kariéru si vysloužil hodnost nadporučíka a také jubilejní pamětní medaili (1916) a záslužnou bronzovou a stříbrnou medaili Signum laudis (1918), která se udělovala jako nejvyšší zvláštní pochvalné uznání za statečnost před nepřítelem^[3].

Po konci 1. světové války Náprstkovi zůstali v Dalmácii, kde byl katastrofální nedostatek lékařů. V době svého pobytu v Jugoslávii pravidelně zasílal do pražských listů různé črty a fejetony, které se později staly základem jeho první knížky „Pod slovanským půlměsícem“ (2). Vrcholem jeho spisovatelské éry je autorství dvou kapitol v rozsáhlé dvousvazkové monografii „Život a dílo Jaroslava Čermáka“ z roku 1930 (3). Jaroslav Čermák (1830–1878), významný romantický malíř, totiž jezdil do Dalmácie a Černé Hory čerpat inspiraci a Vášovi se díky dobré znalosti prostředí a jazyka podařilo získat svědectví současníků o jeho životě a díle na Balkáně.

VÁŠA LÉKAŘ

Náprstkovi se vrátili v roce 1923 do Čech, kde se stali opět aktivními Sokoly a členy Umělecké besedy; Váša i členem jejího správního výboru a v této funkci setrval až do roku 1940.

Přijal místo zubního lékaře v ambulanci Gremiální a obchodně úřednické nemocenské pojišťovny a zároveň si začal budovat soukromou lékařskou praxi. Své odborné profesní znalosti obohatil studijním pobytem na univerzitách v USA (od listopadu 1929 do dubna 1930), přičemž z těchto cest se dochovala řada poměrně detailních reportáží, které publikoval v průběhu let 1930–1933 v časopisu Zubní lékařství; první vyšla již v únoru 1930 (4).

Významně se také zajímal o osvětu a prevenci kazů u dětí (včetně využití rentgenu k jejich včasnému záchytu) a o další zásadní aspekty dentálního zdraví, což byl ve své době velmi pokrokový přístup. Ze všech těchto odvětví si pořizoval velmi podrobné poznámky odkazující na prostudovanou odbornou literaturu a k jednotlivým tématům zpracovával samostatné přílohy časopisu Zubní lékařství, přičemž první odborný článek věnovaný sociálně-pojištěnecké péči o chrup v USA vyšel ještě v době jeho pobytu v Americe (5).

Vzhledem k množství výstupů, které ze své první delší pracovní cesty vytvořil, byl hned v následujícím roce delegován na VIII. mezinárodní stomatologický kongres pořádaný Mezinárodní stomatologickou federací v Paříži v srpnu 1931 (obr. 3). Kongres byl rozdělený dle témat na sekce, přičemž o Vášově odbornosti svědčí, že byl ustanoven čestným předsedou sekce IX, která se zaměřovala na dílčí zubní náhrady, korunky a můstky.

Mimoto publikoval řadu článků, přednášel, účastnil se domácích i zahraničních lékařských sjezdů a kongresů. Svoji „stavovskou činnost“ rozvíjel především ve Spolku a Svazu československých zubních lékařů. Řadu let byl členem výboru, místopředsedou a od roku 1938 i předsedou reorganizovaného Svazu čs. zubních lékařů (1).

Jeho doménou však byla osvěta týkající se lékařské prevence. Zdůrazňoval také nutnost odborného lékařského vzdělání stomatologů a skutečnost, že stav dutiny ústní není možné vnímat izolovaně od zbytku těla, ale je potřeba chápat jeho celostní aspekt (6).

Počátkem 30. let získal místo asistenta v nově vybudovaných prostorách Státního ústavu zubolékařského v Praze na Vinohradech. Byl jedním ze zakladatelů a budovatelů Lékařského domu v Praze (obr. 4) a roku 1938 a opětovně 1939 byl jednomyslně zvolen předsedou Svazu zubních lékařů (7). Byl členem několika mezinárodních odborných společností a významně se angažoval ve Společnosti pro péči o chrup školní mládeže, kde v roce 1941 působil jako místopředseda. Pravidelně jezdil na lékařské kongresy do Německa, Rakouska, Francie, Jugoslávie či Polska.

Roku 1932 se stal členem přípravného výboru Péče o chrup školní mládeže v republice Československé při ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy –⁠ nově ustavené společnosti, která se soustředila na profylaktickou péči o chrup školní mládeže jako odnož Spolku čs. zubních lékařů (8). Jednalo se o samostatnou organizaci, která jako dobrovolný orgán zdravotní služby podléhala přímo ministerstvu zdravotnictví s cílem zavedení systematické péče o chrup školní mládeže podle jednotného plánu. Váša navíc k tématu preventivní dentální péče o děti a mládež publikoval množství odborných článků. Postupně se vypracoval na uznávaného odborníka a jeho práce byly citovány dalšími lékaři.

Nespokojil se však pouze s odborným růstem, angažoval se i v oblasti zlepšení lékařských podmínek. Značnou energii sice věnoval osvětě zubní hygieny, ale zajímaly ho také platy lékařů v jiných zemích. Dochoval se například jeho poměrně přesný popis úhrad za zákroky z doby jeho pobytu v USA, odkud také dovezl podrobný popis tamních lékařských domů.

Vášovy aktivity ve směru zlepšení lékařského zázemí ovšem neskončily se stavbou Lékařského domu. O rozvoj zdravotní péče se zasazoval dál, o čemž svědčí například článek v časopisu Přítomnost ze 2. února 1938 pod názvem „Praha II, či Motol?“ týkající se tehdejší politické tahanice, zda rekonstruovat areál fakultní nemocnice a klinik na Praze II, nebo se soustředit na výstavbu nové nemocnice v Motole, tehdy téměř na „zelené louce“. Váša v článku upozorňuje na nedostatek lůžek s tím, že „Praha potřebuje pro nejbližší budoucnost 11 až 12 tisíc nemocničních lůžek, které nedodají ještě ani fakultní nemocnice, plánovaná v dnešním medicinském městě vnitřním^[4] i s motolským návrhem dohromady. Nejedná se o to, zda Motol, či Praha II. Nezbytnou potřebou je i Praha II, i Motol a ještě k tomu aspoň jedna veliká nemocnice v Bohnicích nebo tam někde.“ (9)

Nejednalo se o ojedinělý článek k tématu. Váša byl aktivním členem Společnosti československých nemocnic, která vznikla roku 1931. Roku 1933 předložil této společnosti jménem Státního ústavu pro zubní lékařství k projednání návrh možnosti zřídit v nemocnicích stomatologická oddělení a v roce 1935 se zasadil o ustavení její stomatologické sekce. Jako delegát společnosti také cestoval po nemocnicích a myšlenku zřizování stomatologických oddělení aktivně prosazoval (10).

Stomatologická sekce Společnosti čs. nemocnic se zaměřovala především na propagaci a osvětu s cílem dovést do zdárného konce snahu o zřízení stomatologických oddělení v nemocnicích. Největší vstřícnost v tomto směru projevila Všeobecná veřejná nemocnice v Německém (Havlíčkově) Brodě, jednání byla započata s nemocnicí v Motole a na Bulovce. Váša se k této problematice postavil komplexně a zaštítěn stomatologickou sekcí se pustil do vytvoření směrnic pro kvalifikační předpoklady vedoucích těchto oddělení a standardizaci vybavení (11). Bohužel další aktivity i jeho profesní růst narušily události roku 1938.

Z pamětí prof. MUDr. Bohuslava Boučka (příslušníka 1. i 2. odboje, který figuroval u zrodu hradecké pobočky Lékařské fakulty UK, byl jejím prvním děkanem a jehož úkolem bylo mimo jiné sestavit tým pedagogů), se dozvídáme, že s MUDr. Václavem Náprstkem jednal o obsazení stomatologické stolice (dnešními slovy ústavu) (12). To však zhatil další politický vývoj (13).

Váša svojí neúnavnou prací a osvětovým působením zásadním způsobem přispěl k institucionalizaci stomatologie v rámci čs. zdravotnického systému. Rozsáhlý příspěvek na toto téma včetně příkladů praxe z jiných zemí zveřejnil v časopisu Československá nemocnice v roce 1933 (14).

Ve výčtu Náprstkových aktivit nesmí chybět ani skutečnost, že od roku 1931 byl jednatelem české sekce Svazu slovanských stomatologů a od roku 1937 přednášel stomatologii na Masarykově státní škole zdravotní a sociální péče.

Obdobně o jeho odborném záběru svědčí zpráva o přednášce, kterou přednesl ve Spolku čsl. zubních lékařů 9. června 1934, Nové směry zdravotnické v Baťových závodech ve Zlíně. Je možné dohledat informace o řadě dalších přednášek, jak na téma profylaxe, tak také osvěty i nových moderních přístupů, přičemž významné je především jeho úsilí o zřízení samostatných stomatologických oddělení v nemocnicích. O to se zasazoval v době, kdy již zastával post přednosty konzervativního oddělení Státního ústavu pro zubní lékařství.

V této souvislosti stojí za zmínku dlouholeté přátelství s profesorem MUDr. Bohuslavem Albertem, šéfredaktorem časopisu Československá nemocnice, který stál u zrodu Společnosti československých nemocnic. Albert promoval na lékařské fakultě v Praze 2 roky po Vášovi a stejně jako on byl odvelen na srbskou frontu. Osud jej později zavál do Zlína, kde si ho Tomáš Baťa vybral jako ředitele své nově budované nemocnice. Pro Vášu byl Albertův postoj k organizaci lékařské péče velkým vzorem a opakovaně propagoval i tzv. Albertův–Traplův plán z roku 1931, jehož cílem bylo vytvoření systému krajských nemocnic a specializovaných ústavů a který se stal východiskem pro připravovaný nemocniční zákon i stabilizaci nemocniční sítě.

PROTIFAŠISTICKÝ ODBOJ, VĚZENÍ A POPRAVA

Hluboký smysl pro spravedlnost a vlastenectví zavedly Náprstka za protektorátu do několika odbojových skupin. Byl členem Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD) a Petičního výboru Věrni zůstaneme (PVVZ) a jako lékař pro odboj opatřoval chemikálie k výrobě výbušnin, jedy a léky. Dále zařizoval pomoc pro rodiny osob, které byly internovány nebo popraveny. Po atentátu na Heydricha vykonával zpravodajskou činnost, zajišťoval provoz dvou vysílaček a měl se stát spojkou s komunistickým odbojem.

O jeho odbojových aktivitách se dochovalo svědectví řady osob. První v nich sepsal Josef Cakl a uvedl, že Václav Náprsek byl ve spojení s ním, JUDr. Tomanem, odborovým radou ministerstva vnitra, Ladislavem Růžičkou, úředníkem ministerstva vnitra, a Jindřichem Bláhou. Výše uvedeným osobám Cakl předával zprávy od Náprstka a oni o jeho činnosti věděli. Jednalo se především o zprávy situační, zpravodajské, o výrobě válečného materiálu a různých bojových prostředků. V roce 1942 Váša Caklovi předal kompletní vysílací stanici, kterou Cakl přepravil do policejních kasáren a posléze předal Růžičkovi, který se postaral o její doručení na místo určení. Cakl dále od Váši přijal a dále předal 6 ampulí prudkého jedu, který byl určený pro členy podzemního odboje pro případ nebezpečí. Váša také Caklově odbojové skupině dodával léky nebo jejich dodání zprostředkovával a zajišťoval pro členy odboje doporučení v případě potřeby léčby^[5].

Další významnou svědeckou výpověď podala, poválečná náměstkyně primátora hl. m. Prahy Růžena Pelantová^[6]. Uvádí, že dr. Náprstek používal krycí jméno Vácha a byl členem ilegální skupiny ÚVOD. Byl ve stálém spojení s dr. Františkem Šmakalem^[7] a po jeho zatčení se přihlásil přímo u Pelantové pod smluveným heslem. Pelantová Vášovi předávala jedy, které upravoval do ampulek. Jeho úkolem bylo je předat Vladimíru Krajinovi a skupině, jež s ním byla zatčena^[8]. Pelantová dále uvádí, že opatřoval látky k výrobě výbušnin a peníze pro rodiny stíhaných. „Vždy mně doplnil částku, kterou jsem potřebovala a kterou se mně nepodařilo jinak opatřit. Bylo to obyčejně 15 000 Kč měsíčně; teprve po posledním setkání s ním jsem se dozvěděla, že dává tyto částky ze svého –⁠ vlastně z peněz, které měl reservovány na výbavu své dcerky. Kromě toho financoval tajné vysílačky. ... Bylo to v době po heydrichiádě, kdy obě tyto vysílačky si opatřil i financoval a také zprávy pro ně předával, které dostával jednak ode mne, jednak od komunistů, kteří v té době měli ke svým vysílačkám těžší přístup...“ Z výpovědi Pelantové také vyplývá, že to byla právě ona, kdo chtěl, aby se Náprstek stal spojkou mezi komunistickým a nekomunistickým odbojem^[9].

Váša byl gestapem zatčen dne 9. června 1943. Byl vězněn na Pankráci, poté v Terezíně, v Ambergu a v Norimberku, kde byl 28. srpna 1944 odsouzen k trestu smrti. Neunikl krutým výslechům ani mučení, ale nikoho ze svých druhů nezradil. Popraven byl dne 12. prosince 1944 v německém Mnichově. Kenotaf (symbolický náhrobek) MUDr. Václava Náprstka je na pražském hřbitově v Šárce (obr. 5).

POCTY

Valná schůze delegátů Svazu zubních lékařů v ČSR jmenovala v únoru 1946 MUDr. Václava Náprstka, svého bývalého předsedu, čestným členem in memoriam a na rodinném domě mu odhalila pamětní desku. Dne 22. října 1946 mu byl za zásluhy v boji za osvobození republiky udělen Československý válečný kříž 1939 in memoriam.

PROČ NEBYLY UZNÁNY NÁPRSTKOVY ZÁSLUHY

Ještě v roce 1946 byl Václav Náprstek v souvislosti s udělením čs. válečného kříže 1939 veden jako člen PVVZ. Vzhledem k tomu, že byl účastníkem nekomunistického odboje a téměř všichni, kdo byli schopni jeho aktivity po válce dosvědčit, upadli u komunistického režimu v nemilost, status odbojáře, potažmo status vdovy po odbojáři pro jeho manželku byl zamítnut s odůvodněním, že doba činnosti nebyla prokázána věrohodnými doklady. Žádost byla podána dne 11. prosince 1968, ale rozhodnutí bylo učiněno až roku 1974. V rozhodnutí je uznána pouze doba věznění a fakt, že byl popraven. Jako hlavní argument je uvedeno, že podpisy svědků nejsou úředně ověřeny^[10].

Realita je však taková, že Náprstek jakožto příslušník nekomunistického odboje byl napojen na osoby, které byly po roce 1948 vyhodnoceny jako závadné:

• Josef Cakl, člen SNB, byl po roce 1948 vyhodnocen jako závadný a jeho ilegální činnost jako nevěrohodná, v dubnu 1948 byl zproštěn činné služby u SNB. Služební poměr s ním byl rozvázán ke dni 20. září 1948 s tím, že „nemá kladný poměr k lidově-demokratickému zřízení“ ^[11].
• Růžena Pelantová byla zbavena funkce viceprimátorky Prahy hned v březnu 1948 a uprchla do USA, kde se stala předsedkyní Národní rady žen svobodného Československa, jedné z nejdůležitějších organizací ženského hnutí v exilu. Navíc se zasazovala o omilostnění Milady Horákové.
• Jaroslav Kvapil se jako jeden z mála významných umělců odmítl podepsat pod prokomunistickou výzvu „Kupředu, zpátky ni krok“, jež v únoru 1948 vyšla v časopisu Tvorba, a naopak dne 22. února 1948 podepsal výzvu k zachování demokracie. Těsně před tím, než o 2 roky později zemřel, vytvořil báseň, kterou zaslal řadě významných představitelů, vč. prezidenta Gottwalda a ministra Nejedlého, jejíž první sloka zní: „Povstali v Čechách noví bojovníci / a všichni měli přání jediné / jak se ti dostat nejlíp pod zadnici / a vlézt ti do ní, velký Staline.“^[12]
• Aby toho nebylo málo, po válce Vášovu manželku kontaktoval Karel Rameš s tím, že Vášovy motáky, respektive jeho básně z období pankráckého věznění, budou otištěny ve třetím svazku jeho díla „Žaluji“. Dochovalo se několik dopisů, ve kterých se paní Náprstková s Ramešem domlouvají na výběru motáků do knihy. Kniha skutečně vznikla, ovšem v protokolech StB se uvádí, že „člen vedení Melantrichu a zároveň ředitel Živnobanky“ dal tisk zastavit s tím, že rukopis byl vrácen autorovi. Další vydání pak bylo znemožněno s odůvodněním, že kniha je „ostře zaměřena proti dnešnímu zřízení v ČSR a proti čs. a sovětským vládním činitelům“^[13].
• Ladislav Růžička po únoru 1948 uprchl do Rakouska. Ztotožňoval se s opozicí proti poválečnému vývoji Československa a byl napojen na tzv. Českou národní skupinu v Rakousku, která se věnovala zpravodajské činnosti a špionáži proti ČSR (15).
• MUDr. Šmakal, Jan Drobný a Ladislav Kirbis byli popraveni nacisty, takže svědectví poskytnout nemohli.

ZÁVĚR

MUDr. Václav Náprstek byl významný propagátor a organizátor stomatologické péče, kterou viděl v její komplexnosti. Aktivně se podílel na návrzích na vybudování soustavy moderních krajských nemocnic; také se jako člen Výboru pro zbudování Lékařského domu zasloužil o jeho vznik.

Za 1. světové války byl jako vojenský lékař oceněn nejvyšším vyznamenáním za statečnost před nepřítelem; za okupace se zapojil do nekomunistického odboje a zaplatil za to životem. Jeho osudy a zásluhy byly zamlčovány; teprve v současnosti jsou po právu připomínány a MUDr. Václav Náprstek je navrhován na státní vyznamenání.