Polyglandulární aktivace autoimunity jako projev subklinických endokrinopatií

Overview

Východisko.
Mezi nejčastější autoimunitní endokrinopatie patří autoimunitní tyreopatie. Autoimunitní tyreopatie se vyskytují jak samostatně, tak ve vazbě na známé polyglandulární syndromy typu I–III.

Metody a výsledky.
V poslední dekádě jsme sledovali pacienty s autoimunitní tyreoiditidou, u kterých docházelo k vzájemné asociaci autoimunitních endokrinopatií, a tuto skupinu jsme nazvali „polyglandulární aktivace autoimunity“. Stanovovali jsme frekvenci výskytu autoprotilátek proti dalším endokrinním orgánům a nejčastější byl výskyt autoprotilátek proti steroidy produkujícím buňkám (proti ovariím 28 %, proti nadledvině 23 %, proti testes 12%). Vzhledem k nejčastějšímu výskytu autoprotilátek proti steroidy produkujícím buňkám jsme se zaměřili na skupinu pacientů s autoimunitní tyreoiditidou se současným výskytem autoprotilátek proti nadledvinám. U těchto pacientů byly v popředí klinického obrazu poruchy regulace na úrovni metabolické, cirkulační, s projevy dyskomfortu (subfebrilie, artralgie a únava). Těžká únava u těchto pacientů byla vázaná na změny hladin a poměru melatoninu a serotoninu a v oblasti autoprotilátek se především uplatnily autoprotilátky proti steroidy produkujícím buňkám, a to proti jednotlivým buňkám vrstev kůry nadledvin.

Závěry.
Přítomnost autoprotilátek měla vliv i na funkční odpověď, a to na poměr ACTH/kortizol. Autoprotilátky nebyly proti 21-hydroxyláze (typické pro autoimunitní polyglandulární syndrom II. typu), ale proti antigenům o jiné molekulové hmotnosti.

Klíčová slova:
autoimunitní tyreoiditida, polyglandulární aktivace autoimunity, autoimunitní polyglandulární syndrom, autoprotilátky.