Hodnocení duchovních potřeb pa­cientů v paliativní péči


Authors: E. Hajnová Fukasová 1,2;  R. Bužgová 1;  Feltl D.  1 3
Authors‘ workplace: Ústav ošetřovatelství a porodní asistence, LF OU v Ostravě 1;  Klinika onkologická LF OU a FN Ostrava 2;  Ústav zobrazovacích metod, LF OU v Ostravě 3
Published in: Klin Onkol 2015; 28(1): 13-19
Category: Review
doi: 10.14735/amko201513

Overview

Posouzení a správná dia­gnostika všech potřeb a problémů pa­cientů, včetně spirituálních, je nevyhnutelná pro zvyšování kvality komplexní ošetřovatelské péče. Při uspokojování potřeb nemocných je důležité nahlížet na člověka jako na jednotu těla a ducha. Identifikace a uspokojování spirituálních potřeb není jednoduché i proto, že pojem spiritualita nemá cílené a jasné vymezení. V paliativní péči má řešení a saturace duchovních potřeb velkou prioritu a může být klíčovým aspektem psychologického působení. Význam spirituality jako součásti psychické pohody si stále více uvědomují i zdravotničtí profesionálové. Měření spirituálních potřeb se přikládá menší význam a v mnoha zdravotnických zařízeních končí u ošetřovatelské anamnézy otázkami: „Jste věřící?“, „Máte duchovní potřeby?“. Spiritualita a náboženství jsou velice osobní záležitostí každého člověka. Mnoho pa­cientů se obrací k náboženství pro odpovědi na obtížné otázky a jiní hledají podporu prostřednictvím duchovních přesvědčení mimo rámec organizovaného náboženství. Záměna pojmů spiritualita a religiozita může vést k mnoha nedorozuměním. Základním předpokladem pro správnou dia­gnostiku a uspokojení duchovních potřeb je vymezení používaných výrazů a využívání standardizovaných měřicích nástrojů v klinické praxi. Cílem přehledové studie bylo vymezit pojem spiritualita, vyhledat měřicí nástroje vhodné pro hodnocení spirituálních potřeb člověka. Pro získání výsledků výzkumných prací zabývajících se problematikou duchovních potřeb u nevyléčitelně nemocných pa­cientů byly jako zdroj dat použity následující databáze (2005– 2013): EBSCO, Bibliographia Medica Čechoslovaca, Google Scholar, Solen –  www.solen.cz, Profese on‑line. Do výběru studií byly zahrnuty systematický přehled, přehledový článek, kvalitativní a kvantitativní studie.

Klíčová slova:
spiritualita –  náboženství –  duchovní potřeby –  paliativní péče

Úvod

Důsledná saturace všech lidských potřeb na konci života může být klíčovým aspektem zvládání terminální nemoci. Pa­cienti očekávají, že zdravotnický personál bude respektovat jejich náboženské a duchovní přesvědčení i obavy [1]. Spirituální péče nabízí možnost pomoci porozumět příběhu lidského života, důstojně zvládnout obtížnou situaci. Zahrnuje psychologické, sociální a duchovní aspekty a může také obsahovat specifické náboženské prvky přiměřeně zvyklostem člověka. Nevyléčitelně nemocní mají potřeby jako každý jiný člověk. Zajistit dobrou kvalitu života nevyléčitelně nemocného pa­cienta neznamená jenom léčbu bolesti a zmírnění obtěžujících symp­tomů, ale také zajištění pa­cientových potřeb v oblasti psychické, duchovní a sociální. Jejich priorita se však v průběhu nemoci mění. I u pa­cientů s nevyléčitelným onemocněním řada jejich potřeb zůstává neidentifikována a nesaturována. Jedná se především o potřeby psychosociální a spirituální, přičemž v závěru života pa­cientů často nabývají na významu. Abychom mohli hovořit o problémech v oblasti spirituálních potřeb, je dobré nejdříve pochopit, jak se projevuje stav uspokojení, tedy duchovní zdraví, pohoda. NANDA International vysvětluje termín duchovní pohoda jako schopnost dát životu význam, hodnotu a účel –  cíl. Jejím výsledkem je harmonie a spokojenost. Vede ke stvrzení života ve vztazích s komunitou, prostředím, se sebou samým i s Bohem [2].

Spiritualita je zmiňována v souvislosti s náboženstvím, obřady a modlením a často je s ním i zaměňována. Jednoznačně definovat spiritualitu a religiozitu není jednoduché. Neostrá hranice mezi religiozitou a spiritualitou způsobuje, že termín spiritualita se používá příliš volně. Často dochází k záměně spirituality a religiozity [3]. Spiritualita a náboženství neznamenají totéž, avšak mohou se navzájem překrývat. Nepřesnost ve vymezení pojmu spočívá především v tom, že spiritualita může být vykládána odlišně –  pro jedince znamená různé věci a nedá se vytvořit jednotná definice v konkrétních situacích pro všechny [4]. S pojmem spirituality se setkáváme až někdy v 90. letech 20. století. Do této doby se existence duchovních potřeb nepřipouštěla a duchovní svět zůstával stranou [5]. Obsahem spirituality, duchovna je něco, co nás přesahuje, např. hledání smyslu života. Význam slova religiózní vyjadřuje příslušnost k nějakému náboženství. Náboženství je soubor víry a praxe, organizovaný systém uctívání, často spojovaný s nadpřirozenou mocí, která formuje, řídí život i smrt člověka. Spiritualita je širší pojem. Všechna náboženství mají základní vyznání víry, rituály a praktiky. Sdružují lidi ve společenství se shodnými hodnotami, cíli a denními povinnostmi věřícího. Spiritualita je pojmem nadřazeným, protože zahrnuje i ty, kteří své duchovní prožitky praktikují ve vlastním systému náboženských představ. Udává směr života člověka [6]. Je podstatou a zdrojem života a bytí člověka. Podle Knoflíčkové je spiritualita životní oporou, která se neztrácí a znamená potenciál, který je možné v průběhu života organizovat a podporovat [7]. Taylor spiritualitu popisuje jako osobní snahu najít smysl a účel života. Jako pocit spojení s něčím transcendentním [8]. Je vícedimenzionální a týká se fyzické i psychosociální charakteristiky každého člověka [9]. Spiritualita vytváří souvislosti poskytující člověku naději a smysl [4].

Evropské asociace pro paliativní péči identifikovala tři složky duchovnosti:

  • existenciální otázky – naděje, láska, radost, zoufalství, smíření, odpuštění, vina, stud, smysl života, utrpení a smrti;
  • postoje a hodnoty – vztahy k blízkým, k sobě samému, k umění, přírodě, postoj k etice, morálce i k samotnému životu;
  • náboženské myšlenky – víra, vztahy k Bohu, k absolutnu [4].

Cíl

Cílem přehledové studie bylo vymezení pojmu spiritualita, vyhledání měřicích nástrojů se zaměřením na hodnocení spirituality člověka.

Metodika

Pro získání dat byly použity následující databáze (2005– 2013): EBSCO, Bibliographia Medica Čechoslovaca, Google Scholar, Solen –  www.solen.cz, Profese on‑line. Do výběru studií byly zahrnuty systematický přehled, přehledový článek, kvalitativní a kvantitativní studie. Celkem bylo nalezeno 37 měřicích nástrojů hodnotících spiritualitu člověka, z nichž 24 bylo zaměřených konkrétně na míru religiozity. Pouze 11 hodnoticích nástrojů posuzuje specifičnost spirituality a spirituálních potřeb. Uváděné měřicí nástroje spirituality jsou propojeny také otázkami zaměřenými na religiozitu.

Výsledky

Škály spirituálních potřeb

Hodnocení duchovních, spirituálních potřeb v praxi se jeví jako problémové, hlavně z důvodu absence klinických zručností sester. Ondrejka, Žiaková a Farský [1] prezentují ve své práci využití vybraných měřicích nástrojů na zjišťování spirituality, spirituální pohody, naděje, smyslu života a posouzení psychopatologických symp­tomů. Posouzení spirituálních potřeb a poskytování spirituální péče vidí jako nevyhnutelnou podmínku přiblížit se holistickým principům a zkvalitnění celkové péče o pa­cienta. Absence dia­gnózy „spirituální tíseň“ v ošetřovatelské dokumentaci přetrvává, pravděpodobně z důvodu obav sester zasahovat do privátní oblasti pa­cienta, a dalším důvodem je nedostatek vědomostí o spirituálních potřebách a zkušeností z oblasti jejich dia­gnostiky a saturace [10].

Škála, která se může stát efektivním nástrojem při dia­gnostice spirituální tísně –  Index spirituální zkušenosti – , zahrnuje subškály spirituální podpory a spirituální otevřenosti, zachycuje spirituální zralost. Index je vhodný pro osoby s různou spirituální orientací. Škála spirituální pohody rozdělená do dvou dimenzí se soustředí na posouzení spirituální pohody v náboženské subškále, s vyjádřením vztahu k Bohu a vnímání spokojenosti se svým spirituálním životem v horizontální dimenzi existenciální pohody, která obsahuje existenciální pojetí účelu a smyslu života a životní spokojenosti. Škála je vhodná hlavně pro osoby s nízkou úrovní pohody [11]. Dotazník spirituální pohody obsahuje 82 položek. Zachycuje ukazatele, jako jsou např. křesťanská víra, sebeuspokojení, osobní zbožnost a subjektivní spirituální pohoda. Měřicí škála je zaměřena na spirituální růst a zralost. Dotazník spirituálního uvědomění (SAI)  obsahuje 20 položek zaměřených na spirituální zážitky v souvislosti s přírodou, lidmi, uměním a Bohem [12]. Spirituální tíseň a beznaděj jsou vzájemně propojeny, pro jejich posouzení je vy­užit Nowotny Hope scale posuzující naději v šesti dimenzích: D –  důvěra ve výsledek –  vyjadřuje očekávání dobra směrem do budoucnosti; I –  vztahy s jinými –  souvisí se zaměřením naděje k pomoci od jiných lidí nebo vztahování se k Bohu; M –  doufat v možné; V –  víra, využití religiozity při posilování naděje; Z –  zaangažovanost a dimenze; A –  vnitřní aktivita, která vyjadřuje důležitost budoucího výsledku v souvislosti s jeho aktivitou [10,13]. Škála životní smysluplnosti (ŠŽS)  obsahující 18 položek posuzuje smysl a účel života člověka. Dělí se do tří dimenzí: 1. kognitivní, která je zaměřena na celkovou životní filozofii, chápání života, životní poslání; 2. motivační dimenze představuje položky životních cílů, plánů a potřebné síly; 3. afektivní subškálu reprezentují položky zaměřené na životní spokojenost, optimizmus, naplněnost i životní negativizmus. Autor škály uvádí Crombachovo alfa 0,87, které vyjadřuje vnitřní konzistenci škály [14]. Pražský dotazník spirituality – PSQ 36 zahrnuje měření v šesti subškálách. První, ekospiritualita, vystihuje pocit jednoty s přírodou a úctu k ní. Sounáležitost je dimenze zaměřená na radost z lidské spolupatřičnosti a blízkosti. Mystická zkušenost je subškála související s transcendencí. Dimenze etický entuziazmus je spojena s pozitivními city, soucitem, touhou pomoci. Subškála svědomitá péče souvisí s touhou nového, lepšího začátku. Poslední dimenze Pražského dotazníku spirituality souvisí s fascinací „nejvyšší pravdou“ a „nejvyšší realitou“, smrt jako „návrat domů“. Dotazník není nábožensky orientován, jeho výhodou je, že jej lze použít i u nereligiózních pa­cientů [15,16]. R. L. Piedmont je autorem Škály spirituální transcendence (STS) , která zahrnuje tři dimenze transcendence. První je zaměřena na člověka jako součást lidské společnosti, která vytváří nepřetržitou harmonii života. Druhá dimenze je univerzalita –  přesvědčení o jednotné životní podstatě. Naplnění modlitbou, city a radostí je třetí dimenzí této škály. Vychází ze širokého konceptu spirituality týkající se značného rozsahu západních i východních náboženských tradic [3]. Dotazník FICA je určen k získávání duchovní anamnézy a má sloužit jako vodítko pro duchovní rozhovor v klinické praxi. Prostřednictvím tohoto nástroje můžou lékaři, ošetřovatelé a další pečující pracovníci řešit s pa­cienty duchovní otázky, které jsou pro ně důležité. Podle autorky dotazníku Pulchalski je metoda kladení otázek FICA použitelná napříč různými kulturami, protože struktura dotazníku vychází z obecných principů a hodnotící se nemusí doslovně držet daných formulací. Dotazník poskytuje pa­cientovi prostor k tomu, aby odpověděl zcela svobodně. Nutnou podmínkou je, aby lékař respektoval pa­cientovo přesvědčení, ať už je jakékoli. Rozhodně mu nesmí vnucovat svůj vlastní pohled na svět [17]. Dotazník spirituálních a religiózních témat (SRQ) je měřicí nástroj, ve kterém se autoři (T. J. Silber, M. Reilly, 1985) zaměřují na spirituální a náboženské přesvědčení ve vztahu spirituality a závažnosti nemoci. Má užší zaměření na spirituální a náboženské přesvědčení, postoje, chování u hospitalizovaných adolescentů [3]. Dotazník spirituální orientace –  podle Říčana (2007) –  jeden z prvních dotazníků nezabývajících se typickými náboženskými prvky. Dotazník spirituální orientace sestaven Elkinsonem obsahuje devět položek, subškál, jako je např. položka transcendentní dimenze, která svědčí o přítomnosti Maslowova vrcholného prožitku, nebo také položka životního hledání, která se zaměřuje na pocit odpovědnosti vůči životu [15].

Škály měřicích nástrojů hodnotících spirituální potřeby pa­cientů zobrazuje tab. 1.

Table 1. Hodnocení spirituality a duchovních potřeb.
Hodnocení spirituality a duchovních potřeb.

Stručný pohled na tabulku známějších škál měřících spirituální pohodu ukazuje volnou hranici spirituality a religiozity. Nedostatek specifických položek pro spiritualitu je důsledkem nejasného teoretického vymezení spirituality [3].

V životě každého člověka je duchovní oblast důležitá, a mnohem víc zásadní je pro všechny pa­cienty s život ohrožujícím onemocněním a umírající. Životní hodnoty a smysl dodávají pa­cientům důstojnost a sebevědomí. Duchovní tíseň může ovlivnit fyzické potřeby i pocit úzkosti [19]. V literatuře existuje shoda, že péče o chronické pa­cienty na konci života je optimální, ale podle autora Fitz­simonse [20] je málo výzkumu zaměřeného na specifické potřeby. Přitom mnoho pa­cientů s nevyléčitelným onemocněním spoléhá na náboženské přesvědčení a praktiky, které jim pomohou vyrovnat se s nelehkou situací. Ně­kte­ré studie dokládají, že podpora duchovní pohody přispívá k zlepšení kvality života nemocných. To znamená, že spiritualita a náboženství jsou spojeny se zdravím a pomáhají pa­cientovi vytvořit pozitivní postoj, který mu umožní cítit se lépe. Knoflíčková také zdůrazňuje význam religiozity a spirituality u nemocných pa­cientů. Poukazuje na známou skutečnost, že duchovní přesvědčení v čase nemoci nabývá na významu víc než kdykoli jindy v životě a potřeba spirituálního směřování narůstá. Popisuje, že ně­kte­rým lidem pomáhá smířit se s nemocí a jiní se dívají na nemoc jako na „zkoušku víry“. Druzí mohou nemoc vnímat jako trest. Podle autorky spiritualita, religiozita, víra poskytuje pa­cientům návod, jak zvládnout různé zátěže, a je jim oporou. Mnozí pa­cienti mají svoji víru ve formě subjektivního osobního náboženství nebo obecné filozofie života. To znamená, že se nejedná o praktikování víry. Právě ve zdravotnických a sociálních zařízeních není jednoduché podchytit a uspokojit spirituální potřeby pa­cientů [7]. Duchovní potřeby jsou nedílnou součástí paliativní péče. Zdravotníci mají obtíže při zajišťování optimální duchovní péče. Přetrvává nejistota v tom, kdo by měl poskytovat duchovní péči, a v případě saturace potřeb mají zdravotníci nedostatek důvěry sami v sebe, v nastavené kompetence pro poskytování péče a největší problém vidí ve vlastní identifikaci konkrétních duchovních potřeb [21]. Obtížnost zhodnocení potřeb spočívá především v tom, že povaha spirituality se liší od jednotlivce k jednotlivci [4]. Hlavním předpokladem v hodnocení a uspokojování spirituálních potřeb v praxi jsou komunikační dovednosti a kvalitní vztahy. Nástroje pro hodnocení spirituality zaznamenány v tab. 1 jsou pro klinickou praxi časově i obsahově náročné. Podle McSherry a Ross v Milligan [4] zatěžují pa­cienty a také sestry zbytečnou prací a množstvím papírů. Podle autorů by se navíc mohly odhalit problémy, kterými by se zdravotničtí pracovníci následně nemuseli zabývat, a mohli by si dokonce znepřátelit ně­kte­ré skupiny klientů nevhodně formulovanými otázkami.

První a nejčastější kontakt s nemocným mívají zdravotní sestry, které jsou s pa­cientem v nejužším kontaktu. Jsou schopny lépe než kdokoli jiný ze zdravotnického týmu rozpoznat pa­cientovo vnitřní rozpoložení. Proto profesní sesterská organizace NANDA definuje v rámci ošetřovatelské dia­gnostiky také pojmy „duchovní nouze, porušená religiozita, konflikt v rozhodování“, které spadají pod ošetřovatelské problémy v oblasti souladu nebo rovnováhy mezi hodnotami, přesvědčením a činy člověka [22]. Mezi vodicí znaky pro stanovení problému ve spirituální oblasti patří úzkost, smutek, nedostatek naděje, klidu, lásky a odpuštění, nenalezení smyslu života v nemoci, hněv, neochota spolupracovat, a to všechno jsou zdravotníci při svém pozorování schopni odhalit. Spiritualita tedy spadá do kompetencí sester, které jsou schopné ji identifikovat. Součástí ošetřovatelského posouzení pa­cienta jsou otázky v oblasti duchovních potřeb. I když hodnocení spirituálních potřeb prodlužuje anamnestickou fázi ošetřovatelského procesu, je důležité jej provádět opatrně, bez necitlivého odhalení pa­cientova osobního života. Při kladení otázek v spirituální oblasti bývá na rozpacích nejen pa­cient, ale i zdravotník. Sestry mají někdy problém komunikovat s nemocnými o náboženských potřebách. Patřičné vzdělání, komunikační schopnosti, vnitřní intuice, osobní autenticita, důvěryhodnost a zkušenosti nabyté praxí jsou v identifikaci spirituality pa­cientů zdravotníkům nápomocny.

Spirituální potřeby bývají obtížně měřitelné. Mnohdy se zapomíná, že tyto potřeby mají i osoby, které se nehlásí k žádnému náboženství. Spirituální potřeby se často u takových jedinců navenek neprojevují, špatně se zaznamenávají a zdravotníci se na ně neptají [23]. Podle O’Conora a Aranda [24] lze ně­kte­rou z měřicích škál spirituálních potřeb vsunout do anamnestických formulářů. Autoři však poukazují na úskalí měřicích škál z důvodu jejich orientace na abstraktní vlastnosti nemocných. Při rozpoznávání spirituálních potřeb je v klinické praxi možné použít ně­kte­rý z měřicích nástrojů uvedených v tab. 1. Avšak jejich široké spektrum obsahu v spirituální problematice, časová náročnost, obtížná formulace otázek pro nemocné nedávají velký prostor pro jejich praktické využití. K posouzení duchovních potřeb v klinické praxi v ČR je přijatelné využít měřicí nástroje více univerzálního charakteru. Vhodným měřicím nástrojem duchovních potřeb se jeví FICA dotazník. Prostřednictvím tohoto nástroje mohou lékaři, ošetřovatelé a další pečující pracovníci řešit s pa­cienty duchovní otázky, které jsou pro ně důležité. Podle autorky dotazníku Pulchalski je metoda kladení otázek FICA použitelná napříč různými kulturami, protože struktura dotazníku vychází z obecných principů a hodnotící se nemusí doslovně držet daných formulací. Pražský dotazník spirituality je dalším možným měřicím nástrojem pro duchovní potřeby v klinické praxi. Jeho výhodou je, že není nábožensky orientován a je možné jej použít i u nereligiózních pa­cientů. Duchovní potřeby úzce souvisejí s nadějí pa­cienta. Naděje je měřitelná veličina, proto lze považovat Nowotny Hope scale za vhodný měřicí nástroj ve fázi posouzení ošetřovatelského procesu. V současné době s počtem lékařských a nelékařských pracovníků v klinické praxi není možné podrobně řešit duchovní otázku pa­cientů v dostatečném rozsahu. Podchycení a uspokojení spirituálních potřeb pa­cientů je součástí pastorační péče. V roce 2006 byla sepsána dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církve v ČR. Signatáři v ní konstatují, že si jsou vědomi společného poslání sloužit potřebným. Stvrzují v něm, že v nemocničním zařízení poskytnou duchovní péči nemocným bez rozdílu víry [25]. Nejen péče o duševní pohodu pa­cientů, ale také hodnocení spirituálních potřeb by mělo být v kompetenci nemocničních kaplanů/ pastoračních pracovníků, kteří jsou k dispozici nejen pa­cientům, příbuzným a dalším blízkým osobám, ale také personálu. Nejsou vybaveni jen teologickým vzděláním, nýbrž i základními znalostmi psychologa a sociálního pracovníka „v terénu“. Nezasahují však do kompetencí farářů, psychologů nebo psychiatrů.

V oblasti paliativní péče a potřeb pa­cientů v paliativní péči v ČR i ve většině zemí střední a východní Evropy je jen málo vědeckých výzkumů. Literární zdroje mají většinou teoretický charakter. Domnívám se, že nízký počet validních publikací v ošetřovatelství v oblasti potřeb u terminálně nemocných pa­cientů může být částečně způsoben obtížným prosazováním se sester/ ošetřovatelství v odborných periodikách i samotnou neochotou sester spolupracovat na ošetřovatelských výzkumech a následně publikovat výsledky šetření.

Diskuze

Krátké nastínění problémů v dia­gnostice a saturaci duchovních potřeb pa­cientů v paliativní péči nezodpovídá otázku přesné definice duchovních potřeb, nelze ani říci, který měřicí nástroj pro zjišťování duchovních potřeb v paliativní péči je nejvhodnější. Z výše uvedených šetření však vyplývá, že je namístě monitorovat duchovní potřeby pa­cientů v paliativní péči, jejich důležitost a saturaci. Výzkumná šetření ukazují na často nevyjasněný problém definice duchovních potřeb, které jsou považovány za potřeby spirituální s důrazem na religiozitu a náboženství, a následně na související problém, kdo má saturovat duchovní potřeby. Dalším problémem se může jevit neschopnost, neochota komunikace na duchovní téma, a to jak ze strany personálu, tak i samotných pa­cientů. Pa­cienti v paliativní péči vyjadřují v duchovní oblasti potřebu naděje jako důležitého zdroje podpory v boji s nevyléčitelným onemocněním, který pomáhá zvládání jejich problémů. Každý člověk má duchovní potřeby, ale nemusí mít nutně vztah k žádnému náboženství. Touží po uzavření svého života, po klidném spočinutí a bezpečí. V praxi jsou duchovní potřeby hospitalizovaných pa­cientů v paliativní péči na nemocničních lůžkách často posuzovány pouze u příjmu pa­cienta, a to v rámci ošetřovatelského posouzení, kde sestra zaznamenává pouze duchovní potřeby ano/ ne. Hlubší, širší objasnění neprobíhá. Pokud pa­cient uvede, že má duchovní potřeby, dostane se mu informace o možnosti návštěvy bohoslužby a duchovního a sestra na základě této informace stanoví ošetřovatelskou dia­gnózu, ošetřovatelský plán i intervence. Zřídka se však u pa­cienta vrací k dané problematice. Přitom vyplnění 36položkového Pražského dotazníku spirituality nebo 29položkové škály naděje (Nowotny Hope scale) zabere pa­cientovi max. 15 minut času a nejsou pro něj náročné na vyplnění. Ve spolupráci se sociálním pracovníkem, nemocničním kaplanem/ pastoračním pracovníkem vyhodnotí vyplněné dotazníky a následně společně s pa­cientem naplánují intervence, které jsou součástí ošetřovatelské dokumentace. Duchovní pohoda pa­cienta je spojována s dodržováním etického kodexu sester –  empatický přístup, vytvoření prostředí, ve kterém jsou respektována lidská práva, hodnoty, zvyky pa­cienta, je respektována pa­cientova důstojnost. A řešení religiózních otázek přenechat v kompetenci nemocničního kaplana, který dokáže řešit problémy pa­cientů nespadající do medicínské oblasti a v případě nutnosti umí rozeznat krizový stav a zprostředkovat kontakt s odborníkem. Péče o spirituální potřeby pa­cientů je dnes ve zdravotnictví v ČR na velmi rozdílné úrovni. V ně­kte­rých zdravotnických zařízeních funguje odborný pracovník 24 hodin denně, jinde však uspokojování duchovních potřeb probíhá v osobní režii pa­cienta a jeho blízkých. Záleží nejen na přístupu vrcholového managementu zdravotnických zařízení, ale i na vedení jednotlivých oddělení.

Spirituální potřeba nemocných bývá často potlačena v anonymním prostředí nemocnic, kdy je pa­cient objektem dia­gnostických a terapeutických metod. V nemocnicích i v dnešní době chybí akceptace duchovního rozměru péče. Saturace duchovních potřeb je nezbytnou součástí péče o pa­cienta, a to nejen v paliativní péči. Tuto službu kromě kaplana vykonávají také laici, kteří jsou profesionálně připraveni v oblasti poskytování tohoto druhu péče. Poskytují pomoc trpícím, ale i těm, kdo se o ně starají v existenciálních, spirituálních a náboženských potřebách. Duchovní péče je nabízena všem, kdo si to přejí, věřícím i nevěřícím. Způsob, úroveň a intenzita duchovní služby se řídí okamžitým zdravotním stavem nemocného. V hospicích probíhají bohoslužby tvořené společenstvím nemocných, jejich blízkých, zdravotníků i zaměstnanců hospice. Při liturgickém slavení se vzájemně prolínají světy nemocných, lidí doposud zdravých i těch, kteří již odešli z tohoto světa.

Závěr

Jedním z hlavních cílů paliativní péče je udržovat nebo zlepšit kvalitu života pa­cientům, kteří trpí nevyléčitelným onemocněním. Pa­cienti kromě saturování základních potřeb, které jsou v paliativní péči uspokojovány většinou s dopomocí zdravotníků, přikládají nemalou důležitost také potřebám psychologickým, sociálním a v neposlední řadě i spirituálním. Saturace spirituálních potřeb se nedotýká jenom pa­cientů věřících, ale pa­cientů všech. Vyhledávání a uspokojování duchovních potřeb by se mělo stát součástí komplexní ošetřovatelské péče o nemocné. Zjišťování bio­‑ psycho‑ sociálních a spirituálních potřeb u terminálně nemocných a jejich rodinných příslušníků je nezbytnou součástí péče o umírajícího pa­cienta. Hodnocení saturace potřeb může být důležitým indikátorem pro měření kvality života. V paliativní péči je měření potřeb, a to nejen duchovních, vcelku obtížné. Z osobní zkušenosti mohu konstatovat, že v průběhu výzkumných šetření pa­cienti v paliativní péči často poukazují na náročnost a časovou obtížnost dotazníků, které vyplňují. Většinu měřicích nástrojů uvedených v tab. 1 lze v paliativní péči považovat pouze jako nástroje vhodné pro výzkum. Umírající pa­cienti uvádějí, že šetření určitého problému do hloubky pro ně ztrácí smysl, důležitost vidí v konkrétním řešení problému a uspokojení potřeby.

Autoři deklarují, že v souvislosti s předmětem studie nemají žádné komerční zájmy.

Redakční rada potvrzuje, že rukopis práce splnil ICMJE kritéria pro publikace zasílané do biomedicínských časopisů.

Mgr. Erika Hajnová Fukasová
Klinika onkologická LF OU a FN Ostrava
17. listopadu 1790
708 52 Ostrava-Poruba
e-mail: erika.hajnova@fno.cz

Obdrženo: 16. 6. 2014

Přijato: 27. 11. 2014


Sources

1. Ondrejka I, Žiaková K, Farský I (eds). Dia­gnostika spirituálnych potrieb u pa­cientov. In: Ošetřovatelská dia­gnostika a praxe založená na důkazech II. Nursing dia­gnostics and evidence based practice. Ostrava 2008: 37– 42.

2. Němcová J. Saturace spirituálních potřeb pa­cientů. Dia­gnóza v ošetřovatelství 2010; 6(1): 26– 29.

3. Stríženec M (ed.). Novšie psychologické pohľady na religiozitu a spiritualitu. Bratislava: Slovak Academic Press 2007.

4. Milligan S. Addressing the spiritual care needs of people near end of life. Nurs Stand 2011; 26(4): 47– 56.

5. Šimek J. Péče o spirituální potřeby nemocných. Dia­gnóza v ošetřovatelství 2006; 2(3): 102.

6. Ivanová K, Špirudová L, Kutnohorská J (eds). Multikulturní ošetřovatelství I. 1. vyd. Praha: Grada Publishing 2005: 205.

7. Knoflíčková Z. Význam religiozity a spirituality ve stáří. Kontakt 2008; 10(1): 172– 176.

8. Taylor EJ. Prevalence and associated factors of spiritual needs among patients with cancer and familz caregivers. Oncol Nurs Forum 2006; 33(4): 729– 735.

9. Hermann CP. The degree to which spiritual needs of patients near the end of life are met. Oncol Nurs Forum 2007; 34(1): 70– 78.

10. Farský I, Žiaková K, Ondrejka I. Využitie hodnotiacich/ meracích nástrojov v dia­gnostike spirituálnej tiesne. In:Ošetřovatelská dia­gnostika a praxe založená na důkazech II. Nursing dia­gnostics and evidence based practice. Ostrava 2008: 15– 20.

11. Paloutzian RF, Ellison CW. Loneliness, spiritual well‑being and quality of life. In: Loneliness: a sourcebook of cur­rent theory, research and therapy. New York: Wiley Intescience 1982; 224– 237.

12. Halama P, Adamovová L, Hatoková M et al (eds). Religiozita, spiritualita a osobnosť. Vybrané kapitoly z psychológie náboženstva. Bratislava: Don Bosco 2006.

13. Nowotny ML. Assessment of hope in patient with cancer: development of an instrument. Oncol Nurs Forum 1989; 16(1): 57– 61.

14. Halama P. Vývin a konštrukcia škály životnej zmysluplnosti. Československá psychologie 2002; 46(3): 265– 276.

15. Říčan P (ed.). Psychologie náboženství a spirituality. Praha: Portál 2007.

16. Říčan P, Janošová P. Spirituality: its psychological operationalization via measurement of individual differences. A Czech perspective. Studia Psychologica 2005; 47(2): 157– 165.

17. Puchalski CH. Díky rozhovorům o duchovních otázkách mohou lékaři svým pa­cientům lépe porozumět [Internet]. ©2013, [aktualizováno 21. prosince 2010; citováno 14. února 2014]. Dostupné z: http:/ / www.umirani.cz/ detail‑ clanek/ diky‑ rozhovorum‑ o‑ duchovnich‑ otazkach‑ mohou‑ lekari‑ svym‑ pa­cientum‑ lepe‑ porozumet.html.

18. Elkins DN. Beyond religion. Toward a humanistic spirituality. In: Schneider KJ (ed.). The Handbook of Humanistic Psychology. London: Sage Publications 2001: 201– 212.

19. Puchalski CM. Spirituality and the care of patients at the end‑of‑life: an essential component of care. Omega (Westport) 2008; 56(1): 33– 46.

20. Fitzsimons D, Mullan D, Wilson JS. The challenge of patients’ unmet paliative care needs in the final stages of chronic illness. Palliat Med 2007; 21(4): 313– 322.

21. Yardley SJ, Walshe CE, Parr A. Improving training in spiritual care: a qualitative study exploring patient perceptions of professional educational requirements. Pal­liat Med 2009; 23(3): 601– 607. doi: 10.1177/ 0269216309105726.

22. Marečková J (ed.). Ošetřovatelské dia­gnózy v NANDA doménách. Praha: Grada Publishing 2006.

23. Vaníčková K (ed.). Spirituální potřeby seniorské populace v ČR [Internet] [aktualizováno 1. května 2002; citováno 2. prosince 2014]. Dostupné z: http:/ / granosalis.cz/ modules.php?name=News&file=print&sid=655.

24. O’Connor M, Aranda S (eds). Paliativní péče. Pro sestry všech oborů. Praha: Grada Publishing 2005: 70– 71.

25. Svatošová M (ed.). Víme si rady s duchovními potřebami nemocných? Praha: Grada Publishing 2012: 88.

Labels
Paediatric clinical oncology Surgery Clinical oncology
Login
Forgotten password

Don‘t have an account?  Create new account

Forgotten password

Enter the email address that you registered with. We will send you instructions on how to set a new password.

Login

Don‘t have an account?  Create new account