Mladí, chcete operovat? Přidejte nám na důchody!


Authors: P. Šebesta
Published in: Rozhl. Chir., 2019, roč. 98, č. 6, s. 231-232.
Category: Editorial

Přesně před třemi lety napsal pan kolega Šimša výborný úvodník nazvaný „Odcházení v chirurgii“ a vyzval tehdy k diskuzi na dané téma [1]. Ta, pokud vím, dosud neproběhla: dovolím si tedy problematiku znovu otevřít a pokusím se příliš neopakovat z již dříve řečeného.

Nechme stranou důchodové výměnky typu poraden a ambulancí na dva dny v týdnu, v nich problém není. Zásadní a nezodpovězená otázka zní: dokdy má (může, smí) chirurg operovat (pracovat naplno v nemocnici, sloužit)? Proberete-li se literaturou, zjistíte především, že jakákoli paušalizace je v tomto ohledu spíše výjimkou. Ve Spojených státech stojí odchod do důchodu vynucený věkem mimo federální zákon z r. 1967. Je přitom zajímavé, že tamtéž je − jiným zákonem − stanovena fixní důchodová hranice pro profese ovlivňující „public safety“ (příčilo se mi napsat „veřejnou bezpečnost“) − o pilotech je to ostatně dostatečně známo (u leteckých dispečerů je hranice ještě o 9 let nižší − 56 let). V tomto smyslu nejhůře jsou na tom strážci majáků, ti slouží jen do 55. roku věku. Zvláštní, jako by zde kvantita významem předčila kvalitu − znamená to snad, že kdyby chirurg operoval na deseti stolech současně, představoval by též riziko pro veřejné blaho (podle mne určitě!), kdežto má-li v rukou, na rozdíl od pilota, jen jednoho pacienta, už to riziko nestojí za řeč? Tak to jistě není: domnívám se, že hlavním důvodem je především tamní reputace lékařského stavu jako takového a také jeho určitá autonomie ve smyslu odborném i etickém, nevyžadující další striktní právní regulace. Některé evropské státy jsou v tomto ohledu přísnější, Spojené království nebo např. Rakousko mají dané věkové hranice provozování aktivní operativy − 65 let –, které se mnohdy vztahují i na funkční vedoucí místa.

Věc, zdá se, má několik poloh. Fyziologickou, společenskou a profesně etickou přinejmenším.

Stárnou nejen naši pacienti, ale i my s nimi. V USA je čtvrtina lékařů starších šedesáti let, což zhruba koreluje s údajem 27 % 65letých chirurgů v ČR [2]. Je prokázáno, že právě tato věková hranice odráží urychlení poruch smyslového vnímání, paměti i schopnosti intuitivního rozhodování: tato tzv. „fluid intelligence“ bývá zasažena více než „crystallized knowledge“, tedy soubor nabytých znalostí a zkušeností (avšak i ona tzv. „moudrost starců“ má jen určitou životnost, než se promění v donekonečna omílaná klišé). Kognitivní a smyslové poruchy mohou být nicméně delší dobu kompenzovány a maskovány chirurgovou znalostí a rutinní zkušeností [3]. Ve studii Dragové a Greenfielda si v sérii kognitivních testů vedli 60 až 64letí chirurgové v 78 % stejně úspěšně jako jejich mladí kolegové [4]. Existuje totiž značná variabilita v rychlosti postupu i v rozsahu těchto neblahých změn: roli hrají dědičnost, životní styl i fyzická zdatnost. Jak prohlásil Michael DeBakey o svých 91. narozeninách: „Nebál bych se nechat operovat 91letým chirurgem“ [5]. Na opačném pólu stojí údaje o plačících instrumentářkách prosících primáře, aby jistého operatéra již nepouštěl na sál (otázka je, jak operoval v mladším věku!). Zmíněné extrémy jsou ovšem jen anekdotickými citacemi, které nám nedávají žádný návod, jak se v pravou chvíli zachovat a jak nejlépe postupovat, až se naše pracovní dny začnou naplňovat.

Zachová-li si chirurg do nástupu důchodového věku plné zdraví, není snadné se rozhodnout, kdy jednou provždy odložit operační empír. Podle Rovita existují tři hlavní důvody, proč chirurgové nechtějí odejít: 1) ztráta smyslu života, 2) strach ze smrti, 3) odpor ke změně [6]. Ad 1) Chirurgie není pro každého, kvalifikovat se a odpovědně fungovat vyžaduje čas a značné úsilí; hlavní odměnou je nejvyšší forma veřejné služby, která je rovněž opojným privilegiem. Odpovědný chirurg je zároveň ale sebekritický a neúspěchy, byť ojedinělé, se mohou v podvědomí kumulovat a s přibývajícím věkem ubírat když ne na spolehlivé efektivitě, tak případně na ochotě dál na sebe brát trvalé riziko. Ad 2) Chirurg chce u stolu stát, ne na něm ležet, a začátek rentiérského věku vnímá jako nechtěný přerod do kategorie pacientů. Ad 3) Rčení „změna je život“ v tomto případě neplatí: neexistuje totiž větší programová propast v životním režimu než rozdíl mezi životem nepracujícího důchodce a pracovním nasazením plně výkonného chirurga [7]. Finanční stránka není jistě zanedbatelná; ostatně o poklesu výdělku o pouhých 36 % jako v případě amerických kolegů si můžeme nechat jenom zdát [8].

Exponenciální rozvoj technik a technologií v chirurgii za poslední čtyři dekády (tj. jeden pracovní život) je nesrovnatelný s předchozími obdobími. Nikdy předtím nemusel chirurg vynaložit takové úsilí, aby za svou profesní kariéru zvládl vstřebat a osvojit si nové, často revoluční postupy, které oboru nadobro odebraly důvěrnou podobu, jakou znával a ve které se původně rutinně a bezpečně orientoval – stačí zmínit laparoskopii, převratné techniky osteosyntéz či, v mém oboru, nástup endovaskulárních a hybridních technik.

Inu, „Tempora mutantur“, otázkou zůstává, zda „nos mutamur in illis“ [9]. Čím dříve jsme vstoupili do praxe, tím více se rozevřely nůžky mezi kdysi nabytými znalostmi a zkušenostmi a současným stavem technokratizované medicíny. Aktuální plnění hippokratovské povinnosti soustavného vzdělávání má v sedmém deceniu jistě dost co dělat nejen s kapacitou a pružností mozkové kůry, ale i s povšechnou energetickou rezervou každého z nás. Nic z toho nelze spolehlivě změřit, jde o přibližné a individuálně proměnlivé ukazatele, jejichž validní objektivní testování vlastně selhává. Jak prokázala studie CCRASS, je to právě zaostávání ve „skills“ a nikoli samotný věk, které častěji vyústí v rozhodnutí zanechat operování [10].

Prevence, tolik vštěpované pacientům, bychom se od počátku měli držet sami: životospráva, hospodaření s energií a schopnost odpočívat spolu s rodinným zázemím patří k té základní. V pracovním životě považuji za zásadní: a) co nejdříve rozpoznat, zda mně chirurgie osobně nepřináší víc stresu než potěšení a podle toho se zařídit nadále, b) vytrvám-li, tedy se vším všudy a nejspíš i na úkor ostatního, c) nepodcením nové trendy a nebudu litovat času, prostředků ani energie, abych včas aktualizoval své znalosti a dovednosti. Jen tak mohu později sám a důstojně rozhodnout o konci vlastního pracovního osudu.

doc. MUDr. Pavel Šebesta, CSc., (nar. 1953)

Klinik fuer Thorax-, Gefaess-und

Endovaskulaere Chirurgie,

Chemnitz, BRD

e-mail: pavel.sebesta@cty.cz


Sources
  1. Šimša J. Editorial. Rozhl Chir. 2016;5:175−6.

  2. Association of American Medical Colleges. 2013 State physician workforce data book.

  3. Kaups KL. Competence no age determines ability to practice: Ethical considerations about sensorimotor agility, dexterity and cognitive capacity. AMA Journal of Ethics, Policy Forum, Oct. 2016.

  4. Drag LL,Bieliauskas LA,Langenecker SA, et al. Cognitive functioning, retirement status and age: Results from the cognitive changes and retirement among senior surgeons study. J Am Coll Surg. 2010;211:303−7.

  5. Baratham G. 11th.Chapter of surgeons lecture-the art of letting go. Ann Acad Med. Singapore 2001;30:89−92.

  6. Rovit RL. To everything there is a season and a time to every purpose: Retirement and the neurosurgeon. J Neurosurg. 2004;100:1123−9.

  7. Blasier RB. The problem of the aging surgeon: When surgeon age becomes a surgical risk factor. Clin Orthop Relat Res. 2009;467:402−11.

  8. Miscall BG,Tompkins RK, Greenfield LJ. ACS survey explores retirement and the surgeon. Bull Am Coll Surg 1996;81:18−25.

  9. Walther 21 206.

  10. Bieliauskas LA, Langenecker S, Graver C, et al. Cognitive changes and retirement among senior surgeons: Results from the CCRASS study. J Am Coll Surg. 2009;209:69−79.

Labels
Surgery Orthopaedics Trauma surgery
Login
Forgotten password

Don‘t have an account?  Create new account

Forgotten password

Enter the email address that you registered with. We will send you instructions on how to set a new password.

Login

Don‘t have an account?  Create new account