Západní medicína jako stimulant vědeckého pokroku v tokugawském Japonsku

Overview

Do 17. století bylo Japonsko téměř výhradně ovlivňováno čínskou lékařskou tradicí. Krátké zkušenosti s evropskou medicínou přerušily v polovině 17. století edikty, jež zemi izolovaly od okolního světa. Díky nizozemské přítomnosti v Nagasaki však někteří z japonských intelektuálů udržovali kontakt se západními lékaři. Právě díky nim se do Japonska postupně rozšířily nejnovější lékařské publikace a učebnice. Tato intelektuální výměna vedla k prudkému nárůstu zájmu o nové objevy a stimulovala rozvoj vědeckého bádání. Lékařství tak hrálo klíčovou roli při následné japonské modernizaci.

Klíčová slova:

Japonsko, lékařství, historie, chirurgie, anatomie

ÚVOD

Rangaku aneb „holandská studia“[1], definované jako pronikání západních myšlenek do tokugawského Japonska, je fenomén, jenž se již ve 20. století těšil zájmu předních odborníků japonských dějin[2] (1–4). Přestože je o jeho skutečném významu pro pozdější japonskou modernizaci v éře Meidži možné vést debatu, označují přední odborníci rangaku za intelektuální spojovník mezi dvěma klíčovými obdobími japonských dějin (érou Edo 1603–1868 a Meidži 1868–1912) (5).

Japonsko se sice v první polovině 17. století pohroužilo do vládnoucím režimem tokugawských šógunů naordinované národní izolace, která trvala přes dvě staletí, nebylo však z hlediska vzdělanosti a šíření zahraničních idejí zdaleka tak uzavřené, jak se mnozí jeho návštěvníci v 19. století domnívali. Od 70. let 20. století došlo v západní historiografii k revizi dosavadního pohledu na japonskou izolaci a jejích důsledků pro tamní společnost (6, 7). Pronikání západních idejí do Japonska striktně bylo regulováno a kontrolováno, politika sakoku (uzavřené země) zavedená ve 30. letech 17. století ale neznamenala naprosté oddělení Japonska od intelektuálního rozvoje v jiných částech světa včetně Evropy (1). Hlavním cílem ediktů omezujících zásadním způsobem vztahy se zámořím bylo zastavit šíření z pohledu vládnoucího režimu podvratného křesťanského vlivu a zamezit případnému vměšování cizinců do vnitropolitických problémů Japonska (8, 9). Vzhledem k tomu, že bylo Nizozemcům nejevícím zájem na šíření slova Božího povoleno provozovat obchodní faktorii na umělém ostrově Dedžima v Nagasaki, nebylo uzavření Japonska před západním vlivem nikdy zcela absolutní[3] (10, 11).

Právě přes tento titěrný bod udržovala země svou komunikaci se Západem. Intelektuální výměna byla nicméně striktně limitována. Dovoz západních knih do Japonska byl zakázán – i svazky využívané obyvateli Dedžimy pro vlastní potřebu byly kontrolovány a v případě, že obsahovaly jakýkoliv odkaz na křesťanství, zabavovány (12). Změnu přinesla až politika šóguna Tokugawy Jošimuneho v první polovině 18. století. Tento vzdělaný a kultivovaný vládce si uvědomoval problémy, jimž tehdejší režim čelil. Inicioval řadu reforem, jež měly oživit stagnující ekonomiku a vyřešit správní problémy. Jedním z receptů na vnitřní roztříštěnost byla reforma japonského zákoníku. Proto se obrátil k zahraničnímu vzoru. Kromě tradičních čínských konfuciánských textů se pro jeho vládu staly významné též nizozemské přehledy evropského práva (13). Jošimune přistoupil k bezprecedentnímu kroku, když roku 1720 zrušil stávající zákaz dovozu západních knih. Do země sice nadále nesměly být importovány jakékoliv texty zabývající se náboženskou tematikou či evropskou filozofií, na druhé straně však tento krok umožnil akvizici širokého spektra literatury zabývající se praktickými vědními obory (14, 15).

Přestože Jošimuneho právní reforma byla nakonec koncipována na základě čínského vzoru a nizozemské texty v této oblasti záhy upadly v zapomnění, měl šógunův liberální přístup k evropské vědě poměrně zásadní dopad na další intelektuální rozvoj země. Mezi jeho osobní zájmy totiž patřily i přírodní vědy, přičemž sám sponzoroval vytvoření nových „učebnic“ tradiční medicíny (Úžasná medicína pro léčbu lidu), jež měly přispět ke zlepšení úrovně veřejného zdraví (16). Jejich základem byly sice tradiční diagnostické a léčebné postupy čínské medicíny (založené na bylinných lécích včetně laxativ, masážích, akupunktuře a moxe), (17) vyvolal tento impulz společně se zrušením zákazu západních knih zájem též o pokroky evropské lékařské vědy.

PRVNÍ JAPONSKÉ ZKUŠENOSTI SE ZÁPADNÍM LÉKAŘSTVÍM

Japonsko již mělo se západní medicínou jisté zkušenosti, jež sahaly až do poloviny 16. století, kdy v zemi působil portugalský misionář Luis de Almeida (1525–1584), který zde vybudoval první špitál vycházející z evropské tradice péče o nemocné (18). V mnoha ohledech se jednalo o zásadní inovaci, neboť dosavadní lékařská praxe v Japonsku vycházela z čínské medicíny, jejíž lékaři osobně docházeli za svými pacienty. Jejich služby si však mohla dovolit pouze společenská elita. Péči o chudé přebíraly buddhistické chrámy, které však neměly adekvátní odborný personál. Almeida byl proti tomu proponentem principu lékařské péče dostupné pro všechny společenské vrstvy navazující na křesťanskou charitativní tradici (19). Právě on tak položil základy nanban igaku („lékařství jižních barbarů“; v opozici ke kampó igaku – čínské lékařství).

Koketování se západními postupy (především v oblasti ošetřování poranění a léčby běžných onemocnění) však bylo v podstatě ukončeno edikty vyhošťujícími evropské misionáře ze země (roku 1624 byli z Japonska vypovězeni Španělé a v roce 1639 též Portugalci) a omezením přítomnosti Evropanů na nizozemskou enklávu na Dedžimě. (7, 20–22) Tento umělý ostrov o rozloze pouhých 1,31 hektaru, jehož obyvatelé byli přísně kontrolováni a jejich svoboda pohybu striktně regulována, se stal jediným centrem západního obchodu v Japonsku (10, 22, 23). Přestože zdejší západní komunita byla velmi malá (obecně se vždy jednalo o nižší desítky obyvatel), (24) měla k dispozici svého vlastního lékaře. Někteří z nich se stali významnými osobnostmi nejen mezi svými krajany, ale i pro obyvatele přilehlého Nagasaki. Především díky jejich znalosti pokročilých chirurgických a porodnických metod, jež v Evropě 17. století zaznamenaly výrazný rozvoj, se jejich služby staly vyhledávanými v případech, které domácí lékaři nedokázali efektivně léčit (18).

CASPAROVA ŠKOLA A NIZOZEMSKÉ LÉKAŘSTVÍ V JAPONSKU

Oficiální kontakt s Nizozemci byl omezen na hrstku licencovaných tlumočníků. Jednalo o velmi dobře školené a vzdělané muže, jejichž primárním úkolem sice bylo zprostředkovávání ekonomického styku, současně však mnohé spojoval zájem o západní technologie a učenost (5, 26). Někteří z nich pocházeli z rodin s lékařským pozadím, tudíž v nich léčebné postupy nizozemských lékařů vzbuzovaly přirozenou zvědavost. Zásadní vliv na ně mělo setkání s nizozemským lékařem německého původu Casparem Schambergerem (1623–1706), který v Japonsku působil mezi lety 1649–1655. Jeho žáci, jako například Kawaguči Rjon, se snažili napodobovat západní operační metody a sdíleli nové západní léčebné postupy v úzké komunitě japonských lékařů. Díky jeho vlivu vznikla „Casparova chirurgická škola“ (Caspar-rjú geka), která zprostředkovávala znalosti o evropské medicíně dalším japonským lékařům (20, 27, 28).

Díky Schambergerovi a dalším nizozemským lékařům (např. Danielu Buschovi) se Japonci mohli poprvé seznámit se západní lékařskou tradicí a klasickými díly Hippokratovými a Galénovými, jež stály u zrodu evropské medicíny (18). Současně získali první zkušenost s evropskou lékařskou péčí včetně využívání sádry k fixaci zlomených končetin či základními chirurgickými zákroky k ošetření ran. Jeden z jeho žáků Inomata Denbei sepsal své nové poznatky v publikaci Kasparu-rjú išo (Lékařská kniha Kasperovy školy) a Oranda geka-šo (Kniha Nizozemské chirurgie) (29).

Vzhledem k omezením japonsko-nizozemského kontaktu však zůstávala komunita vzdělanců ovlivněných západními myšlenkami velmi omezená. Na konci roku 1695 pak byl omezen i dovoz čínských publikací zabývajících se západním světem, neboť přetrvávaly obavy z podvratného vlivu křesťanských idejí (30). Tento fakt však nezabránil vydání další publikace o západní medicíně, jíž ovlivnilo působení lékaře Willema Hoffmana na Dedžimě v letech 1671–1675. I toto dílo však zůstalo pouze v několika opisech a jeho vliv na japonské intelektuály zůstal jen omezený.

Tento stav se po zrušení zákazu dovozu knih do Japonska dramaticky změnil. Již existující napojení konkrétních japonských lékařů na západní medicínskou tradici dostalo další impulz, jenž vedl k boomu zájmu o evropskou lékařskou literaturu a nové léčebné postupy. Šógunátní autority sice i nadále pohlížely na pronikání západních myšlenek do Japonska se značným podezřením, ideová nekonfliktnost a možnost praktického využití poznatků však vedly k tomu, že na rozdíl od jiných vědních oborů nebyly dovozu lékařské literatury kladeny větší překážky (31).

JAMAWAKI TÓJÓ A PRVNÍ VĚDECKÁ PITVA

Zásadní problém pro pronikání západní medicíny do Japonska tak nespočíval v dohledu vyšších autorit, nýbrž ve skutečnosti, že jen hrstka Japonců měla s cizinci přímý kontakt, a ještě menší počet ovládal nizozemštinu či portugalštinu, které po dlouhou dobu na Dedžimě zůstávaly oficiálním jednacím jazykem (32). Řada lékařů napojených na dedžimské tlumočníky se tak zprvu mohla inspirovat pouze anatomickými náčrty v učebnicích dovezených z Evropy. Jejich dostupnost byla prvním krokem k budoucím revolučním změnám v japonské medicíně.

V polovině 18. století si kjótský lékař Jamawaki Tójó, vzdělaný v tradiční čínské medicíně, povšiml rozporů mezi tradičními anatomickými představami a učením „jižních barbarů“. Již jeho učitel Gotó Konzan (1659–1733) kritizoval tradiční léčebné postupy jako málo adresné a příliš univerzální na to, aby mohly efektivně léčit různé druhy nemocí (33). Současně poukazoval na skutečnost, že klasické texty popisující lidské tělo se mnohdy rozcházely s empirickou zkušeností.

I proto se Jamawaki nejprve soustředil na revizi stávajících učebnic, při níž dospěl k závěru, že je nutné získat vlastní zkušenost s vnitřním lékařstvím prostřednictvím pozorování (34). S povolením místních úřadů provedl roku 1754 pitvu (za asistence příslušníků vyděděné třídy eta, jež byla stigmatizovaná právě tím, že nakládala s mrtvými těly). Zprávu o jejích výsledcích (Zóši – O útrobních orgánech) o pět let později publikoval. Jeho kritika stávající lékařské praxe se však setkala odmítnutím a snahou o znemožnění šíření jeho dalšího díla. Nicméně porovnání jeho poznatků s nizozemským textem (respektive jeho obrazovou přílohou) Syntagma Anatomicum (poprvé vydaným již roku 1641 a v Jamawakiho době již značně zastaralým) ukázalo mnohem větší vyspělost západní anatomie oproti tradičním čínským představám o rozložení lidských orgánů (35, 36).

Kritikům, kteří jej obviňovali z odklonu od tradice a neopodstatněnému obdivu vůči Západu, jímž pohrdali, odpovídal, že vědecké poznání nelze zavrhovat na základě toho, že pochází od odlišných národů, ras či z jiné intelektuální a náboženské tradice. Poznání a jeho autentičnost neměly dle jeho názoru hranice a „ten který se vydá po cestě faktů, dosáhne stejného poznatku, i kdyby se měl nacházet deset tisíc mil daleko“ (34).

Podobně „holandská studia“ hájili proti tradiční čínské vědě i další znalci západní vědy. Mnozí tradicionalisté totiž na poznání pocházející z potenciálně nepřátelských křesťanských zemí „Dálného západu“ pohlíželi s krajní podezřívavostí a hájili dogmata čínské vědy založené na konfuciánském konceptu světa. Podle jejich evropskou vědou ovlivněných odpůrců však nezáleželo, odkud dané informace a myšlenky pochází, relevantní byl jejich obsah a pravdivost. Na základě této explikace nebyly „holandské vědy“ o nic více západní, než byla konfuciánská filozofie čínská. Tvrdili, že se pouze jedná o univerzální principy vesmíru, jež byly shodou okolností odhaleny v zahraničí, a Japonsko by je nemělo přijímat či odmítat jen na základě vlastních národních či náboženských předsudků (37).

SUGITA GENPAKU A ANATOMICKÁ REVOLUCE

Tento ve svém principu moderní přístup se měl stát základním východiskem mnohých japonských učenců, kteří se zasloužili o přenesení západních vědeckých poznatků na japonskou půdu. Lékaři měli v tomto procesu hrát i nadále klíčovou roli. Jamawakiho dílo (i vzhledem ke kritice, jíž vyvolalo) totiž vzbudilo další zájem a snahu komparovat praktické anatomické poznatky se západními publikacemi a konfrontovat je s čínskými lékařskými texty.

V tomto ohledu dosáhlo téměř revolučního významu dílo Sugity Genpakua (1733–1817). Tento původně v tradiční medicíně vzdělaný lékař, praktikující v šógunátním sídelním městě Edu, byl součástí širší sítě vzdělanců, mezi nimiž se šířily informace o západních anatomických textech a činnosti nizozemských lékařů na Dedžimě (38). Skrze šógunátní tlumočníky pak Sugita získal jeden ze základních textů o západní anatomii Ontleedkundige Tafelen (známý též jako Tafel Anatomica) publikovaný Johanem Adamem Kulmusem v Amsterdamu roku 1734 (původně vydáno německy v Gdaňsku roku 1722) (39). Ačkoliv neovládal nizozemštinu, byla pro Sugitu konfrontace s tímto dílem zcela přelomová. Jako řada jiných japonských lékařů věděl o kontroverzi, již vyvolala Jamawakiho kritika tradiční medicíny. V dubnu 1771 proto sledoval pitvu a porovnával přímé pozorování s ilustracemi v Kulmusenově díle, jehož vyobrazení „byla tak odlišná od čínských anatomických knih. Když jsme lidské tělo srovnali s tím, co jsme viděli v nizozemském díle, byli jsme ohromeni jeho dokonalým souladem“ (40).

Tato zkušenost se pro Sugitu stala přelomovým okamžikem, kdy pochopil, že západní lékařství a anatomie jsou nepochybně mnohem pokročilejší než dosavadní čínský vzor. Společně se svým přítelem Maenem Rjótakuem se proto pustil do komplikované práce na překladu tohoto zásadního díla, byť ani jeden z nich neovládal nizozemštinu a v Japonsku neexistoval jediný oficiální slovník – pouze osobní poznámky jednotlivých tlumočníků (4).

Sugitovo a Maenovo dílo se stalo jedním z největších příběhů japonské vědy. Poté, co si dokázali osvojit základy latinské abecedy, se s nedokonalými příručkami pustili do překládání složitého odborného textu, jemuž sami nerozuměli. Jejich práce tak byla provázena řadou omylů, problémy s formulováním základních myšlenek a použitím vhodného pojmosloví. Pro mnohé z latinských označení jednotlivých cév, nervů a orgánů neexistovaly v japonštině adekvátní ekvivalenty. Amatérští překladatelé proto museli nalézt vhodné pojmy. Mnohé z nich používá japonská medicína dodnes (41–43). Přestože bylo první japonské vydání Tafel Anatomica z roku 1774 pod názvem Kitai šinšo (解体新書; Nový text o anatomii) značně nedokonalé, obsahovalo řadu nepřesností a jeho překlad byl značně neobratný, jednalo se klíčový mezník v dějinách japonské medicíny.

Následující praktické demonstrace pitev dokázaly, že nizozemský vzor odpovídá anatomické realitě mnohem přesněji než původní čínské texty. Tato skutečnost pochopitelně vyvolala značnou pozornost a prohlubující se zájem o další evropskou lékařskou literaturu. Přestože do Japonska pronikaly evropské texty pouze postupně a v jistém smyslu nahodile, bylo během několika desetiletí po Sugitově přelomové práci do japonštiny přeloženo téměř 50 děl zabývající se lékařstvím (1, 18, 44).

LÉKAŘSTVÍ A ROZVOJ PŘÍRODNÍCH VĚD V JAPONSKU 19. STOLETÍ

Pro další vývoj japonské medicíny a přírodních věd obecně byla klíčová skutečnost, že kromě rozvoje teoretických znalostí došlo poměrně záhy k jejich uplatnění v praxi. Řada japonských lékařů pod vlivem překladů evropských děl cestovala do Nagasaki s cílem navštívit Dedžimu a pozorovat zdejší nizozemské lékaře při práci (20).

Mnozí z těchto japonských žáků pak během vlastní praxe zašli mnohem dál, než aby pouze přejímali západní koncepty a teorie. Příkladem byla dráha Hanaoky Seišúa (1760–1835), který díky západní chirurgii kombinované se znalostí domácích bylin používaných tradiční medicínou provedl několik operací, jež vstoupily do dějin. Roku 1804 se stal prvním lékařem, který provedl mastektomii v plné anestezii navozené odvarem z durmanu metelového (cusensan). Obdobný zákrok na Západě provedl až americký lékař Crawford W. Long roku 1842 (45, 46). Inspirace Západem tak v domácím prostředí přinesla vlastní svébytné výsledky a evropský vzor byl na japonských ostrovech dále rozvíjen.

Před připlutím slavné Perryho mise, jež si roku 1854 vynutila otevření japonských přístavů pro americké lodě, se západní medicínská praxe stala běžnou součástí japonského lékařského kurikula (5). Zcela nepochybná nadřazenost západní anatomie však vyvolala zájem i o další vědní obory. Mnohé z lékařů a dedžimských tlumočníků je možné označit za intelektuály se širokým rozhledem, jejichž pozornost nebyla omezena pouze na medicínu. Právě díky jejich vlivu se do Japonska dostala řada knih zabývajících se přírodními vědami (47). Klíčovou pro jejich šíření byla podobně jako v případě západní medicíny jejich praktická uplatnitelnost. Kupříkladu tak byly reflektovány převratné astronomické objevy pro určení přesné délky solárního roku (1).

Obrovský boom zaznamenala biologie, pro níž bylo impulzem působení slavného přírodopisce Carla Petera Thunberga – zastánce idejí klasifikace zoologie a botaniky Carla Linného (48). Velké přízni se pak těšily též informace o západních ekonomických praktikách. (49). Do země byly ve velkém dováženy pokročilé dalekohledy, mikroskopy, glóby, astronomické pomůcky či teploměry (50). V mnoha ohledech se sice jednalo o kuriozity, současně však přispěly k doslovné explozi zájmu o západní vědy.

Přestože vládnoucí šógunát choval vůči Západu i nadále značnou nedůvěru a roku 1825 dokonce zpřísnil své proticizinecké edikty (51), i on si uvědomoval praktickou užitečnost evropské vědy. Od roku 1811 tak v Edu (dnešním Tokiu) sídlil Překladatelský úřad, který měl nejen produkovat překlady zahraničních knih, ale také dále rozvíjet nově získané poznatky (52). Těžištěm působnosti této instituce byla především medicína. Ta právě díky své univerzálnosti a významu pro japonskou společnost zůstávala jedním z hlavních médií, skrze něž se do Japonska dostávaly informace i z jiných vědních oborů (41).

Za zmínku stojí bezesporu další z významných lékařů Asada Górjú, jenž byl natolik fascinován pokroky západní medicíny a vědy, že se stal vášnivým sběratelem odborných textů. Fascinaci u něj vyvolávala především astronomie a popisy sluneční soustavy. Podle dobových tvrzení dokázal na základě nizozemských textů a vlastního pozorování nezávisle formulovat třetí Keplerův zákon (53).

Zcela specifickým příkladem je pak osobní lékař edoských šógunů Katsuragawa Hoken, jenž vedl osobní korespondenci s nizozemskými botaniky v Batávii, a dokonce se stal členem jejich vědecké společnosti (4).

Činnost podobných učenců sice nebyla bezproblémová a mnohdy se potýkala se zásahy autorit, což prokázala kupříkladu tzv. Sieboldova aféra, během níž byl tento lékař německého původu vyhoštěn z Japonska pro podezření ze špionáže (54), jejich vliv na další rozvoj Japonska byl nicméně pozoruhodný. Řada osobností, jež později hrály klíčovou roli během restaurace Meidži, byla přímo napojena na nejvýznamnější učence „holandských věd“. Lékařství jako jejich průkopník na japonské půdě bylo významným faktorem při kontaktu země s moderním světem a absorbováním jeho myšlenek ještě v době, kdy byly stále uplatňovány izolační zákony.

ZÁVĚR

Přestože je „Země vycházejícího slunce“ v éře tokugawského šógunátu někdy poměrně nespravedlivě považována za do sebe uzavřený stát, je bližší studium jejích intelektuálních dějin dokladem toho, jak se západní myšlenky dokázaly za podnětných okolností navzdory geografické vzdálenosti a politickým restrikcím šířit. Na rozdíl od svých asijských sousedů Japonsko v době, kdy v 19. století čelilo hrozbě západního imperialismu, disponovalo sice úzkým, ale významným kádrem vzdělanců seznámených s postupy západní vědy a dobře informovaných o světových událostech. Právě tato skutečnost se měla stát významnou konkurenční výhodu, která Japonsku umožnila čelit Západu v době, kdy se pro něj stal existenční hrozbou (55).

V tomto ohledu tak sehrály japonské lékařské dějiny zásadní roli při transplantaci západního vědeckého pokroku do japonského prostředí. Byla to právě medicína, jež umožnila japonským vzdělancům nahlédnout za obzor národní izolace a obohatit domácí tradici o poznatky vědecké revoluce, k níž docházelo v opačné části světa. Je to jeden z významných dokladů toho, jak hluboce jsou intelektuální dějiny (potažmo dějiny vědy) propojené nejen s kulturním, ale i politickým vývojem každé společnosti.

Adresa pro korespondenci:

PhDr. Roman Kodet, Ph.D.
Katedra historických věd FF ZČU
Sedláčkova 38, 301 00  Plzeň
e-mail: kodet@khv.zcu.cz