Pediatrická poezie

Sluneční sonet pro dvě malé divoženky

/vnučkám Johance a Terezce/

Havraní křídla tmy

přikryla celý obzor a my,

ztracení dole pod hvězdami,

hledáme malou Polárku.

Všichni jsme děti hvězd,

jsme z téže hmoty. Láska žije

jen ze sluneční energie.

Tak je to, moje sluníčka.

My také spalujeme sami sebe

a zahříváme ty, jež milujeme,

v pustinách kosmu, který zebe,

až vyhoříme jako supernova.

Pak si nás Vesmír při Velikém třesku

zas uhněte a všecko začne znova.

Převzato z knihy Jiří Žáček: Sonety

(Praha: Šulc–Švarc 2015: 76)

Publikováno se souhlasem autora.