Perioperační management zlomenin proximálního femuru u pacientů užívajících přímá perorální antikoagulancia
Authors:
M. Švec 1; L. Vinter 2; M. Ošťádal 2; P. Špiroch 2; O. Dokoupil 2; P. Dráč 2,3; O. Klementová 1; Š. Fritscherová 1; A. Morávek 2
Authors‘ workplace:
Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny LF UP a FN Olomouc
1; Traumatologická klinika LF UP a FN Olomouc
2; Ústav zdravotnického záchranářství a intenzivní péče, FZV UP v Olomouci
3
Published in:
Rozhl. Chir., 2026, roč. 105, č. 10, s. 445-451.
Category:
Original articles
doi:
https://doi.org/10.48095/ccrvch2026445
Overview
Zlomeniny proximálního femuru představují jednu z nejčastějších urgentních diagnóz u geriatrických pacientů a jsou spojeny s výraznou krátkodobou i dlouhodobou mortalitou. Vzhledem k rostoucímu počtu velmi starých a polymorbidních nemocných narůstá i podíl pacientů léčených přímými perorálními antikoagulancii (direct oral anticoagulants – DOAC), což zásadně ovlivňuje perioperační rozhodování. Zpoždění operace nad 24 hod je přitom ve většině dostupných dat spojeno s horšími výsledky, a proto je nezbytné nastavit management tak, aby reziduální antikoagulační aktivita nebyla nesprávně interpretována jako důvod k odkladu výkonu.
Dostupná data ukazují, že rutinní koagulační testy (INR, aPTT) mají omezený význam pro posouzení účinku DOAC a neměly by samy o sobě být překážkou urgentního ošetření. Klinické rozhodování má být založeno především na čase od poslední dávky, na renálních funkcích a v nejasných situacích případně na cílených laboratorních metodách. Farmakokinetické vlastnosti DOAC rovněž podporují to, že u většiny pacientů je možné výkon bezpečně provést v relativně krátkém časovém horizontu bez nutnosti rutinní reverze.
Volba anestezie (regionální vs. celková) neovlivňuje zásadní klinické výsledky, vč. mortality či výskytu pooperačního deliria. U uživatelů DOAC však neuroaxiální techniky narážejí na bezpečnostní limity a mohou prodlužovat čas do operace. Celková anestezie doplněná periferními nervovými blokádami proto představuje pragmatickou strategii umožňující časné a bezpečné ošetření.
Zásadním problémem současné praxe zůstává vysoká variabilita perioperačních protokolů. Implementace jednotného, algoritmicky řízeného postupu může snížit zbytečné odklady, sjednotit klinická rozhodování a zlepšit výsledky léčby této rychle rostoucí skupiny pacientů.
Klíčová slova:
DOAC – anestezie – algoritmus – zlomenina proximálního femuru – perioperační management
Úvod
Zlomenina proximálního femuru je urgentní stav vyžadující časnou operaci, protože prodleva nad 24 hod je spojena se zvýšenou mortalitou a zvýšeným rizikem komplikací [1,2]. Tento benefit byl konzistentně prokázán v metaanalýzách zahrnujících obecnou populaci pacientů se zlomeninou proximálního femuru [1,2]; u pacientů užívajících přímá perorální antikoagulancia (direct oral anticoagulants – DOAC) jsou dostupná data o vlivu časování operace na klinické výsledky převážně observačního charakteru a jejich interpretace je komplikována heterogenitou souborů a variabilitou perioperačního managementu. U pacientů užívajících DOAC může časování výkonu ovlivnit preference typu anestezie: neuroaxiální techniky sice samy o sobě neprodlužují čas do operace, ale vyžadují dodržení minimálních intervalů dle typu DOAC a renální funkce, což může v akutním prostředí představovat praktické zdržení [3]. Randomizovaná studie REGAIN prokázala u pacientů bez antikoagulace rovnocenné výsledky spinální vs. celkové anestezie [4] a novější observační data ukazují, že u pacientů na DOAC dochází ke zpoždění operace spíše vlivem organizačních rozhodnutí než reálného krvácivého rizika, přičemž zvýšení potřeby transfuzí nebylo prokázáno [5,6]. Regionální přehledová data shrnují problematiku antitrombotické léčby u zlomenin proximálního femuru obecně; náš text se zaměřuje specificky na DOAC a klíčové faktory, které ovlivňují časnost operace a volbu anestezie [7].
Cílem tohoto souhrnného sdělení je shrnout a kriticky zhodnotit současné poznatky o perioperačním managementu pacientů se zlomeninou proximálního femuru užívajících přímá perorální antikoagulancia, se zvláštním důrazem na časování chirurgického výkonu a volbu typu anestezie v kontextu nejnovějších doporučení a dostupných klinických dat.
Zlomeniny proximálního femuru – epidemiologie a klinický význam
Zlomeniny proximálního femuru představují závažný zdravotnický problém s dlouhodobě rostoucím globálním zatížením. V roce 1990 bylo celosvětově zaznamenáno přibližně 1,3–1,7 milionu případů, přičemž projekce předpokládají nárůst na 6–6,5 milionu ročně do roku 2050 [8–10]. Přestože se věkově standardizovaná incidence v některých vyspělých zemích stabilizuje či mírně klesá, absolutní počty případů rostou v důsledku stárnutí populace [11].
Výrazné geografické rozdíly přetrvávají: standardizovaná incidence se globálně pohybuje od přibližně 95 případů / 100 000 obyvatel v Jižní Americe po více než 300/100 000 v severských zemích Evropy [11]. Evropa tak patří mezi oblasti s nejvyšší zátěží. Například v Německu dochází k přibližně 100 000 hospitalizacím ročně s incidencí 110–130/100 000 [8] a ve Velké Británii bylo hlášeno přes 65 000 nových případů ročně [12] s incidencí 88/100 000 obyvatel v letech 2017–2024 [13]. Podle dat ÚZIS ČR je v české populaci ročně evidováno přibližně 15 600–17 700 případů zlomenin proximálního femuru, s průměrnou incidencí 152/100 000 obyvatel za období 2010–2024. V České republice tvoří ženy přibližně 66–69 % všech případů [13].
Typicky se jedná o velmi staré a polymorbidní pacienty, převážně ženy, s mediánem věku 80–85 let [14,15]. I přes pokles věkově specifické incidence v některých regionech se celkový počet pacientů zvyšuje, což odráží demografické změny. S rostoucím věkem narůstá také užívání chronické antitrombotické a antikoagulační terapie [14].
Zvlášť významný je rostoucí podíl pacientů užívajících přímá perorální antikoagulancia DOAC. Tento trend souvisí s celosvětovým nárůstem fibrilace síní a širšími indikacemi DOAC, což vede k jejich výrazné prevalenci u pacientů se zlomeninou proximálního femuru [16]. Tato skutečnost má přímý dopad na perioperační management, zejména na načasování operace a volbu typu anestezie.
Zlomeniny proximálního femuru jsou dále spojeny s vysokou krátkodobou i dlouhodobou mortalitou, která činí 5–10 % během hospitalizace a 20–30 % během 1 roku [1].
Celkově tak epidemiologický vývoj – charakterizovaný rostoucím absolutním počtem velmi starých, polymorbidních a často antikoagulovaných pacientů – vytváří zásadní tlak na zdravotnický systém a zdůrazňuje potřebu standardizovaného, bezpečného a efektivního perioperačního přístupu, který minimalizuje prodlevy k operaci u pacientů užívajících DOAC.
DOAC a načasování chirurgického výkonu při jejich užívání
DOAC zahrnují přímý inhibitor trombinu dabigatran a inhibitory faktoru Xa (apixaban, rivaroxaban, edoxaban). Pro perioperační rozhodování je zásadní jejich předvídatelná farmakokinetika, relativně krátký biologický poločas a absence potřeby rutinní laboratorní monitorace při chronickém užívání. Antikoagulační účinek DOAC odeznívá převážně časově závisle a je významně ovlivněn renální funkcí, věkem a současně podávanými léky, což má klíčový význam zejména v akutní chirurgii [17–19].
Nedávný přehled literatury ukazuje, že podíl pacientů užívajících DOAC při zlomeninách proximálního femuru se v dostupných studiích pohybuje přibližně od 1 % až téměř k 20 %. Autoři však upozorňují, že skutečný výskyt bude pravděpodobně vyšší, protože podíl těchto pacientů dlouhodobě roste a publikovaná data tak reálnou situaci spíše podhodnocují [20]. V retrospektivní analýze více než 15 000 pacientů se zlomeninou proximálního femuru z roku 2022 tvořili uživatelé DOAC přibližně 11 % (n = 1 595) všech sledovaných případů, přičemž je pravděpodobné, že s ohledem na rostoucí preskripci DOAC mohou být současná čísla ještě vyšší [21].
Současná evropská i severoamerická doporučení se shodují, že rutinní koagulační testy (INR, aPTT) mají pro posouzení účinku DOAC omezený přínos pro posouzení reziduálního antikoagulačního účinku DOAC a jejich normální hodnota nevylučuje klinicky relevantní antikoagulační aktivitu. Tyto testy by proto neměly být podmínkou pro provedení urgentního chirurgického výkonu. Praktické rozhodování by mělo vycházet především z času od poslední dávky DOAC, typu léčiva a renálních funkcí pacienta [17,22,23]. Farmakokinetický základ tohoto přístupu spočívá v tom, že po uplynutí přibližně dvou biologických poločasů klesá plazmatická koncentrace DOAC na méně než 25 % výchozí hodnoty – u většiny přípravků (apixaban, rivaroxaban, edoxaban) to odpovídá přibližně 24–36 hod, u dabigatranu s renální eliminací déle v závislosti na funkci ledvin. Tento farmakokinetický rámec je základem doporučení Mitchell et al. i přehledu Douketise a Spyropoulose, přestože přímá validace konkrétních časových prahů v prospektivních studiích na populaci se zlomeninou proximálního femuru dosud chybí [22,24].
Specifické koagulační metody, jako je stanovení dilutovaného trombinového času u dabigatranu nebo anti-Xa aktivita u inhibitorů faktoru Xa, mohou poskytnout doplňující informaci o přítomnosti reziduálního účinku DOAC, jejich dostupnost je však omezená a jejich výsledek má význam především pro další řízení péče, nikoli jako rozhodující kritérium pro odklad časově senzitivních výkonů [19,22].
Evropská doporučení i recentní přehledové práce zdůrazňují, že u neodkladných výkonů je nutné akceptovat určitou míru reziduální antikoagulační aktivity a přizpůsobit tomu perioperační strategii, nikoli výkon odkládat s cílem dosáhnout orientační referenční hladiny DOAC (v literatuře uváděné jako < 30 ng/ml) nebo anti-Xa aktivity ≤ 0,1 IU/ml; tyto hodnoty vycházejí převážně z expertního konsenzu a jejich přímý vztah ke klinickým výsledkům nebyl jednoznačně prokázán. Tento přístup reflektuje skutečnost, že riziko z prodlení chirurgického výkonu může v akutních situacích převýšit potenciální riziko krvácení spojené s užíváním DOAC [18,22,25,26]. Je však třeba zdůraznit, že toto doporučení vychází u pacientů na DOAC převážně z observačních dat a expertního konsenzu; randomizované studie specificky zaměřené na tuto populaci chybějí a dostupná data nejsou ve vztahu k perioperačnímu krvácivému riziku zcela jednoznačná [16,20,21].
Možnosti reverze DOAC se v posledních letech významně rozšířily. Specifická antidota – idarucizumab pro dabigatran a andexanet alfa pro přímé inhibitory faktoru Xa –představují preferovanou volbu u život ohrožujícího nebo nekontrolovatelného krvácení, případně při nutnosti urgentního výkonu s vysokým rizikem krvácení [19,27,28]. Idarucizumab dokáže zajistit rychlou a téměř kompletní neutralizaci účinku dabigatranu, což potvrzuje jeho výhodu v akutních stavech [27,28].
Andexanet alfa účinně snižuje anti-Xa aktivitu apixabanu a rivaroxabanu, nicméně jeho využití před urgentní operací zůstává omezené pro nedostatek robustních dat, omezenou dostupnost a zvýšené riziko trombotických komplikací, které uvádějí recentní klinické přehledy [17,19]. Antidota DOAC jsou velmi drahá: dle dat z roku 2017 stál andexanet alfa přibližně 208 000–250 000 CZK, idarucizumab 104 000–125 000 CZK a čtyřfaktorový protrombinový komplex či aktivovaný PCC 83 000–146 000 CZK [29]; aktuální ceny se mohou lišit v závislosti na vývoji úhradových mechanizmů, doporučujeme je ověřit dle platného číselníku SÚKL nebo u příslušné zdravotní pojišťovny. V situacích, kdy není k dispozici specifické antidotum nebo jeho použití není indikováno, lze podat čtyřfaktorový protrombinový komplex (4F-PCC) či aPCC, které představují nespecifické, ale klinicky využitelné alternativy schopné zlepšit hemostázu i u pacientů léčených inhibitory FXa, byť za cenu vyššího trombembolického rizika [28]. Současné doporučené postupy zdůrazňují nutnost paralelního zvážení laboratorního vyšetření hladiny DOAC, zejména v případech nejisté adherence, renální dysfunkce nebo časové tísně, jak uvádí Penka a Novotný [19]. Z pragmatického hlediska pak přehledové práce shrnují princip jednoduše: při život ohrožujícím krvácení volit specifické antidotum, při jeho nedostupnosti zvážit PCC; před urgentním chirurgickým výkonem má jednoznačnou oporu v datech zejména idarucizumab, zatímco použití andexanet alfa zůstává kontroverzní [27,28].
Po urgentním výkonu lze DOAC bezpečně obnovit až po dosažení stabilní hemostázy, obvykle za 24–72 hod, protože dřívější podání prokazatelně zvyšuje riziko krvácení. U pacientů s vysokým tromboembolickým rizikem dle Caprini score lze dočasně podat pouze profylaktickou dávku LMWH, nikoliv terapeutickou [29]. Data z multicentrického RADOA registru – prvního prospektivního registru analyzujícího restart antikoagulace po urgentních situacích – navíc ukazují, že klinická praxe vykazuje značnou heterogenitu, avšak časná profylaktická antikoagulace je u většiny pacientů po urgentní operaci zavedena do 48 hod a je spojena s nízkým výskytem rekurentního krvácení a velmi nízkou incidencí tromboembolických komplikací. Tyto poznatky dále podporují individualizovaný, hemostázou řízený přístup k načasování obnovení plné dávky DOAC [30].
Volba typu anestezie (celková vs. regionální) v kontextu DOAC
Optimální volba anestezie u pacientů podstupujících chirurgickou léčbu zlomeniny proximálního femuru zůstává diskutovanou otázkou, nicméně současná evidence je překvapivě konzistentní. Velká systematická revue a metaanalýza zahrnující data z let 2000–2023 neprokázala rozdíl mezi regionální a celkovou anestezií v klíčových výsledcích, jako je 30denní či 90denní mortalita, výskyt deliria, pneumonie, infarktu myokardu, venózního tromboembolizmu, délka hospitalizace nebo délka výkonu; jedinou výhodou regionální anestezie byla nižší intraoperační hypotenze [31,32]. Tyto závěry podporují individualizovaný výběr techniky podle klinického stavu pacienta a organizačních možností, protože samotný typ anestezie není samostatným determinantem perioperační prognózy.
Výskyt pooperačního deliria (POD) a pooperačního kognitivního deficitu (postoperative cognitive dysfunction – POCD) je multifaktoriální a souvisí zejména s věkem, kognitivní rezervou, křehkostí, intenzitou bolesti a hemodynamickou stabilitou, nikoli s volbou anestezie. Systematické přehledy a metaanalýzy publikované v posledních letech neprokázaly rozdíl ve výskytu POD/POCD mezi regionální a celkovou anestezií, a to ani v časném, ani v pozdním pooperačním období [33–36]. Tuto skutečnost potvrzuje i velká randomizovaná studie RAGA zahrnující 950 pacientů, která neprokázala rozdíl v incidenci časného deliria mezi oběma technikami [37].
U pacientů užívajících DOAC nabývá na významu otázka bezpečnosti neuroaxiálních technik. Hlavním limitujícím faktorem zůstává riziko závažných krvácivých komplikací, zejména epidurálního hematomu. Přehledový článek v British Journal of Anaesthesia shrnuje rozdíl mezi konzervativními doporučeními ASRA (American Society of Regional Anesthesia and Pain Medicine) vyžadujícími pauzu min. 72 hod a farmakokineticky orientovaným přístupem PAUSE, avšak upozorňuje, že současná data nejsou dostatečná k jejich liberalizaci, protože nebyla designována k hodnocení rizika epidurálního hematomu [26]. V urgentním kontextu zlomenin proximálního femuru tak zůstává neuroaxiální anestezie u pacientů léčených DOAC zatížena nejistotou, což z klinického hlediska podporuje preferenci celkové anestezie nebo periferních nervových blokád.
Dostupná doporučení poskytují jasnější rámec pro perioperační péči. Evropská doporučení ESAIC/ESRA (European Society of Anaesthesiology and Intensive Care / European Society of Regional Anaesthesia) zdůrazňují nezbytnost adekvátní analgezie (vč. časného použití periferních blokád) a individualizovaného rozhodování o anestezii podle celkového stavu pacienta [38]. Mezinárodní konsenzus Fragility Fracture Network navazuje na tato doporučení a specificky řeší problematiku pacientů léčených DOAC: ve většině případů lze operaci provést bezpečně do 36 hod od poslední dávky, celková anestezie je považována za racionální volbu při zachované renální funkci, přičemž periferní nervové blokády lze provést již při přijetí. U spinální anestezie však nebylo dosaženo konsenzu ohledně bezpečného časového odstupu [24].
Souhrnně dostupná evidence neprokazuje klinickou superioritu regionální anestezie nad celkovou u pacientů se zlomeninou proximálního femuru – a to z hlediska mortality, komplikací ani deliria [31–37]. U pacientů užívajících DOAC je navíc použití neuroaxiálních technik limitováno bezpečnostními intervaly a může vést k nežádoucímu odkladu výkonu [3,26,38]. V tomto kontextu nepředstavuje celková anestezie kompromis, ale bezpečnou a praktickou strategii umožňující časné operační řešení.
Standardizace perioperačního managementu u pacientů se zlomeninou proximálního femuru na DOAC: klinická nutnost pro zlepšení časování operace a minimalizaci variability praxe
Standardizované protokoly postavené na algoritmickém hodnocení urgentnosti výkonu, na výši hladiny DOAC (pokud je dostupná), riziku krvácení a jasně definovaných prazích pro podání antidota (typicky ≥ 50 ng/ml) umožňují rychlé rozhodování a bezpečné provedení operace v časovém okně, které je klíčové pro prognózu pacientů se zlomeninou proximálního femuru [22].
Dostupné studie konzistentně ukazují, že perioperační protokoly u pacientů se zlomeninou proximálního femuru užívajících DOAC/VKA vykazují výraznou a nežádoucí variabilitu napříč pracovišti, často jsou neúplné a postrádají jednotný rámec zejména pro urgentní situace. Tato nejednotnost vede k rozdílným klinickým rozhodnutím a podtrhuje potřebu implementace standardizovaných a harmonizovaných perioperačních protokolů, které by snížily variabilitu praxe a umožnily optimalizaci času k operaci [39–41]. V elektivní ortopedické operativě bylo nedodržení perioperačního antikoagulačního protokolu časté (55 % u DOAC), což ukazuje, že ani samotná existence protokolu bohužel nezaručuje klinickou adherenci. Protokoly je třeba zlepšovat a monitorovat, jinak adherence zůstává nízká [42].
Vzhledem k výše uvedené variabilitě praxe, absenci jednoznačných doporučení pro urgentní výkony a klinickému významu časné operace u zlomeniny proximálního femuru se jako nejracionálnější jeví zavedení jednotného, algoritmicky řízeného perioperačního postupu, který kombinuje farmakokinetické principy, dostupné laboratorní metody a jasně definované časové intervaly. Níže uvádíme návrh strukturovaného perioperačního managementu, který vychází z aktuální evidence, farmakologických vlastností jednotlivých DOAC a publikovaných studií hodnotících hladinu antikoagulace v akutní operativě (obr. 1).
Proposal for structured perioperative management.
DOAC – přímá perorální antikoagulancia, CA – celková anestezie, RA – regionální anestezie, PNB – periferní nervový blok, 4F-PCC – čtyřfaktorový protrombin komplex, d´TT – dilute thrimbin time, Xa-i – inhibitory faktoru Xa, ClCr – clearance
kreatininu, GFR – glomerural fi ltration rate
Závěr
Zlomenina proximálního femuru je urgentní stav, u něhož prodleva nad 24 hod prokazatelně zhoršuje prognózu. Rostoucí podíl pacientů léčených DOAC zvyšuje komplexitu rozhodování, avšak většina zdržení vychází z organizačních obav, nikoli z reálného krvácivého rizika. Evidence ukazuje, že rutinní koagulační testy mají velmi omezený přínos pro zhodnocení účinku DOAC a neměly by být překážkou urgentní operace. Rozhodování má vycházet z času od poslední dávky a z renální funkce; cílené testy jsou užitečné jen v nejistých situacích. Regionální a celková anestezie poskytují obdobné klinické výsledky, vč. výskytu deliria. U pacientů na DOAC však bezpečnostní limity neuroaxiálních technik často vedou k odkladu výkonu, zatímco celková anestezie s periferními nervovými blokádami umožňuje časné a bezpečné operační řešení. Klíčovým nedostatkem současné praxe je variabilita protokolů. Jednotný, algoritmicky řízený perioperační postup může tuto variabilitu snížit a podpořit časné operování bez zbytečných odkladů.
Limitace
Tato práce má charakter přehledového sdělení, nikoli systematické revize. Dostupná data u pacientů užívajících DOAC pocházejí převážně z observačních studií, a závěry o bezpečnosti a časování operace jsou proto podpořeny důkazy nižší úrovně. Navržený algoritmus dosud nebyl prospektivně validován a jeho implementace by měla být doprovázena průběžným sledováním klinických výsledků.
Konflikt zájmů
Autoři článku prohlašují, že nejsou v souvislosti se vznikem tohoto článku ve střetu zájmů a že tento článek nebyl publikován v žádném jiném časopise, s výjimkou kongresových abstrakt a doporučených postupů.
Sources
1. Pincus D, Ravi B, Wasserstein D et al. Association between wait time and 30-day mortality in adults undergoing hip fracture surgery. JAMA 2017; 318 (20): 1994–2003. doi: 10.1001/jama.2017.17606.
2. Simunovic N, Devereaux PJ, Sprague S et al. Effect of early surgery after hip fracture on mortality and complications: systematic review and meta-analysis. CMAJ 2010; 182 (15): 1609–1616. doi: 10.1503/cmaj.092220.
3. Kietaibl S, Ferrandis R, Godier A et al. Regional anaesthesia in patients on antithrombotic drugs: joint ESAIC/ESRA guidelines. Eur J Anaesthesiol 2022; 39 (2): 100–132. doi: 10.1097/EJA.0000000000001600.
4. Neuman MD, Feng R, Carson JL et al. Spinal anesthesia or general anesthesia for hip surgery in older adults. N Engl J Med 2021; 385 (22): 2025–2035. doi: 10.1056/NEJMoa2113514.
5. Baldino JB, Bellas NJ, Solomito MJ et al. Direct oral anticoagulants increase time to operating room without increasing postoperative hematologic complications in patients with fragility fractures of the proximal femur. Injury 2025; 56 (3): 112217. doi: 10.1016/j.injury.2025.112217.
6. Wilton A, Sorial A, Jamadar T et al. Treatment and outcome after hip fracture for patients on oral anticoagulation. Injury 2025; 56 (2): 112072. doi: 10.1016/j.injury.2024.112072.
7. Šteňo B, Bátová A, Jankovičová D et al. Current management of patients with proximal femur fractures receiving antiplatelet and anticoagulant therapy. Acta Chir Orthop Traumatol Cech 2024; 91 (5): 257–263. doi: 10.55095/achot2024/041.
8. Kalashnikov V, Yegorov A, Ivanov S et al. Epidemiology of proximal femoral fractures: global trends and future projections. Osteoporos Int 2018; 29 (9): 2031–2040. doi: 10.1007/s00198-018-4553-2.
9. Hurbanov A, Bliuc D, Nguyen ND et al. Global burden of hip fractures in the elderly population: incidence and future projections. JBMR Plus 2021; 5 (10): e10529. doi: 10.1002/jbm4.10529.
10. Neuerburg C, Mayer-Wagner S, Lützner C et al. Pertrochanteric fractures. Unfallchirurgie (Heidelb) 2026; 129 (3): 201–213. doi: 10.1007/s00113-025-01656-w.
11. Sing CW, Lin TC, Bartholomew S et al. Global epidemiology of hip fractures: secular trends in incidence rate, post-fracture treatment, and all-cause mortality. J Bone Miner Res 2023; 38 (8): 1064–1075. doi: 10.1002/jbmr.4821.
12. Royal College of Physicians. National Hip Fracture Database (NHFD). Annual report 2019. [online]. Available from: https: //www.nhfd.co.uk.
13. Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. Hospitalizace pro zlomeniny proximálního femuru v ČR, roky 2010–2024, vlastní výpočet. [online]. Available from: https: //www.uzis.cz.
14. Viganò M, Pennestrì F, Listorti E et al. Proximal hip fractures in 71,920 elderly patients: incidence, epidemiology, mortality and costs from a retrospective observational study. BMC Public Health 2023; 23 (1): 1963. doi: 10.1186/s12889-023-16776-4.
15. Wall PV, Mitchell BC, Ta CN et al. Review of perioperative outcomes and management of hip fracture patients on direct oral anticoagulants. EFORT Open Rev 2023; 8 (7): 561–571. doi: 10.1530/EOR-23-0060.
16. Trincado RM, Mori MA, Fernandes LS et al. Epidemiology of proximal femur fracture in older adults in a philanthropical hospital in São Paulo. Acta Ortop Bras 2022; 30 (6): e255963. doi: 10.1590/1413-785220223006e255963.
17. Tran HA, Merriman E, Baker R et al. 2025 Guidelines for direct oral anticoagulants: a practical guidance on the prescription, laboratory testing, peri-operative and bleeding management. Intern Med J 2025; 55 (7): 1174–1183. doi: 10.1111/imj.70103.
18. Halvorsen S, Mehilli J, Cassese S et al. 2022 ESC Guidelines on cardiovascular assessment and management of patients undergoing non-cardiac surgery. Eur Heart J 2022; 43 (39): 3826–3924. doi: 10.1093/eurheartj/ehac270.
19. Penka M, Novotný J. Co lze očekávat od monitoringu DOACs. Interv Akut Kardiol 2020; 19 (4): 215–221. doi: 10.36290/kar.2020.033.
20. Maegele M. Management of patients with proximal femur fractures under DOACs. Eur J Trauma Emerg Surg 2024; 50 (2): 359–366. doi: 10.1007/s00068-024-02472-4.
21. Aigner R, Buecking B, Hack J et al. Effect of direct oral anticoagulants on treatment of geriatric hip fracture patients: an analysis of 15,099 patients of the AltersTraumaRegister DGU®. Medicina (Kaunas) 2022; 58 (3): 379. doi: 10.3390/medicina58030379.
22. Douketis JD, Spyropoulos AC. Perioperative management of patients taking direct oral anticoagulants: a review. JAMA 2024; 331 (10): 825–834. doi: 10.1001/jama.2024.12708.
23. Levy JH, Mamoun N. Direct oral anticoagulants and their antagonists in perioperative practice. Curr Opin Anaesthesiol 2023; 36 (4): 394–398. doi: 10.1097/ACO.0000000000001275.
24. Mitchell P, Wijekulasuriya S, Mayor A et al. Principles for management of hip fracture for older adults taking direct oral anticoagulants: an international consensus statement. Anaesthesia 2024; 79 (6): 627–637. doi: 10.1111/anae.16226.
25. Spyropoulos AC, Al-Badri A, Sherwood MW et al. Periprocedural management of patients receiving a vitamin K antagonist or a direct oral anticoagulant requiring an elective procedure or surgery. J Thromb Haemost 2016; 14 (5): 875–885. doi: 10.1111/jth.13305.
26. Suleiman A, Sauer WJ, Eikermann Met al. Direct oral anticoagulant management for neuraxial anaesthesia and deep peripheral nerve blocks. Br J Anaesth 2025; 135 (6): 1603–1608. doi: 10.1016/j.bja.2025.09.007.
27. Frol S, Pretnar Oblak J, Šabovič M et al. Specific reversal agents for direct oral anticoagulants in acute stroke. Clin Appl Thromb Hemost 2024; 30 : 10760296241279545. doi: 10.1177/10760296241279545.
28. Gómez-Outes A, Suárez-Gea ML, Lecumberri R. When and how to use reversal agents for direct oral anticoagulants? Curr Cardiol Rep 2023; 25 (5): 371–380. doi: 10.1007/s11886-023-01858-x.
29. Dubois V, Dincq AS, Douxfils J et al. Perioperative management of patients on direct oral anticoagulants. Thrombosis J 2017; 15 : 14. doi: 10.1186/s12959-017-0137-1.
30. Last J, Birschmann I, Lindau S et al. Anticoagulant management after emergency surgery or major bleeding in anticoagulated patients–results of the prospective RADOA registry. Pharmaceuticals (Basel) 2025; 18 (2): 170. doi: 10.3390/ph18020170.
31. Liu S, Chen J, Shi H et al. Comparing perioperative outcomes between regional anesthesia and general anesthesia in patients undergoing hip fracture surgery: a systematic review and meta-analysis. Can J Anesth 2027; 71 (6): 849–869. doi: 10.1007/s12630-024-02696-3.
32. Zhou SL, Zhang SY, Si HB et al. Regional versus general anesthesia in older patients for hip fracture surgery: a systematic review and meta-analysis of randomized controlled trials. J Orthop Surg Res 2023; 18 (1): 428. doi: 10.1186/s13018-023-03903-5.
33. Cheung KY, Yang TX, Chong DY et al. Neuraxial versus general anesthesia in elderly patients undergoing hip fracture surgery and the incidence of postoperative delirium: a systematic review and stratified meta-analysis. BMC Anesthesiol 2023; 23 (1): 250. doi: 10.1186/s12871-023-02196-9.
34. Wu S, Ma WP, Wang H. Influence of spinal anesthesia versus general anesthesia on postoperative delirium in patients with hip fractures: a systematic review and meta-analysis. Medicine 2025; 104 (35): e44000. doi: 10.1097/MD.0000000000044000.
35. Bhushan S, Huang X, Duan Y et al. The impact of regional versus general anesthesia on postoperative neurocognitive outcomes in elderly patients undergoing hip fracture surgery: a systematic review and meta-analysis. Int J Surgery 2022; 105 : 106854. doi: 10.1016/j.ijsu.2022.106854.
36. Cheung KY, Yang TX, Chong DY et al. Neuraxial versus general anesthesia in elderly patients undergoing hip fracture surgery and the incidence of postoperative delirium: a systematic review and stratified meta-analysis. BMC Anesthesiol 2023; 23 (1): 250. doi: 10.1186/s12871-023-02196-9.
37. Li T, Li J, Yuan L et al. Effect of regional vs general anesthesia on incidence of postoperative delirium in older patients undergoing hip fracture surgery: the RAGA randomized Trial. JAMA 2022; 327 (1): 50–58. doi: 10.1001/jama.2021.22647.
38. European Society of Anaesthesiology and Intensive Care (ESAIC), European Society of Regional Anaesthesia and Pain Therapy (ESRA). Summary recommendations: hip fracture repair surgery. 2023 [online]. Available from: https: //esraeurope.org/wp-content/uploads/2024/03/Summary-recommendations_Hip-fracture-repair-surgery_2023_EN.pdf.
39. Farhan-Alanie MM, Dixon J, Irvine S et al. Dedicated anticoagulation management protocols in fragility femoral fracture care – a source of significant variance and limited effectiveness in improving time to surgery: the hip and femoral fracture anticoagulation surgical timing evaluation (HASTE) study. Injury 2024; 55 (8): 111686. doi: 10.1016/j.injury.2024.111686.
40. Mitrovic D, van Elp M, Veeger N et al. Protocols for perioperative management of direct oral anticoagulants in hospitals: opportunities for improvement. Curr Med Res Opin 2023; 39 (1): 13–18. doi: 10.1080/03007995.2022.2141962.
41. Sundet M, Sundin U, Godø A et al. Use of direct-acting anticoagulants (DOACs) delays surgery and is associated with increased mortality in hip fracture patients. Eur J Trauma Emerg Surg 2024; 50 (4): 1851–1857. doi: 10.1007/s00068-024-02532-9.
42. Munk L, van Essen T, van der Hoeven C et al. Compliance to perioperative anticoagulation protocols in elderly patients undergoing elective orthopedic procedures: a retrospective observational cohort study on 548 patients. Patient Saf Surg 2023; 17 (1): 9. doi: 10.1186/s13037-023-00357-w.
Labels
Surgery Orthopaedics Trauma surgeryArticle was published in
Perspectives in Surgery
2026 Issue 10
-
All articles in this issue
- Quo vadis, úrazová chirurgie? O dva roky později
- Sport-related concussion
- Management zlomenin předního kotníku – retrospektivní studie
- Výsledky léčby u suprapatelárního hřebování zlomenin distálního bérce
- Perioperační management zlomenin proximálního femuru u pacientů užívajících přímá perorální antikoagulancia
- Infekce spojená se zlomeninou po hřebování zlomenin patní kosti hřebem C-Nail
- Resekce části žeber pro riziko poranění sestupné části hrudní aorty při sériové zlomenině žeber – kazuistika
- Řešení poúrazového defektu tibie kalusdistrakcí pomocí magnetického intramedulárního hřebu – první zkušenosti
- Ještě jednou k centralizaci
- Quo vadis, centralizace? K bezpečnější péči o pacienta
- Světu mír a integrovanou péči, byť by šlo jen o konečník
- Perspectives in Surgery
- Journal archive
- Current issue
- Online only
- About the journal
Most read in this issue
- Sport-related concussion
- Výsledky léčby u suprapatelárního hřebování zlomenin distálního bérce
- Infekce spojená se zlomeninou po hřebování zlomenin patní kosti hřebem C-Nail
- Resekce části žeber pro riziko poranění sestupné části hrudní aorty při sériové zlomenině žeber – kazuistika