Purkyňova cena udělena profesoru Jiřímu Rabochovi

Nejvyšší ocenění České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně
–⁠ Purkyňova cena –⁠ bylo na návrh Psychiatrické společnosti ČLS JEP uděleno
prof. MUDr. Jiřímu Rabochovi, DrSc.

V letošním roce se udílení Purkyňových cen konalo, a to teprve podruhé v historii, mimo Libochovice, neboť tradiční Saturnův sál libochovického zámku stále není přístupný a sál kulturního střediska U Tří lip, kde se konalo udělování v posledních 2 letech, je také mimo provoz. Slavnost však letos našla více než důstojnou náhradu v nádherném barokním Kaiserštejnském paláci na Malostranském náměstí v Praze, přebudovaném na počátku 18. století podle návrhu Giovanniho Battisty Alliprandiho.

Úvodní slovo a předání ceny jako vždy připadlo předsedovi ČLS JEP profesorovi Štěpánu Svačinovi. Akademický a vědecký život laureáta přiblížila primářka Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze doc. MUDr. Eva Kitzlerová, Ph.D. „Milníky české psychiatrie v éře prof. Rabocha“ poté prošel současný přednosta této kliniky prof. MUDr. Martin Anders, Ph.D. Udílením provázel místopředseda ČLS JEP profesor Vladimír Palička a několika krátkými skladbami ho opět obohatil klavírista opery Národního divadla v Praze Martin Levický.

Zleva: prof. Vladimír Palička, ředitelka sekretariátu ČLS JEP Monika Šenderová, oceněný prof. Jiří Raboch a prof. Štěpán Svačina. Foto: Michal Stavinoha

Jiří Raboch se narodil 29. ledna 1951 jako syn významného sexuologa prof. MUDr. Jana Rabocha, DrSc., dlouholetého přednosty Sexuologického ústavu (tehdejší) Fakulty všeobecného lékařství UK v Praze. Tuto fakultu Jiří Raboch absolvoval v roce 1975 a téhož roku nastoupil jako sekundární lékař zdejší psychiatrické kliniky, které zůstal věrný po celý svůj profesní život. Kromě atestací z psychiatrie získal specializovanou způsobilost i v sexuologii, funkční specializaci v systematické psychoterapii, později i výcvik v repetitivní transkraniální magnetické stimulaci a absolvoval kurz chronobioterapie. Mezitím dosáhl titulu kandidáta věd, v roce 1988 habilitoval, v roce 1989 obhájil titul doktora věd a od roku 1992 je profesorem Univerzity Karlovy pro obor psychiatrie. V letech 1999–2020 byl přednostou Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze, v letech 2017–2020 též přednostou Sexuologického ústavu 1. LF UK a VFN.

Hlavním odborným zájmem Jiřího Rabocha byla a zůstává biologická psychiatrie –⁠ zaměřuje se mimo jiné na afektivní poruchy, psychofarmakologii a neurobiologii depresivních poruch. Navázal také na rodinnou tradici a propojil psychiatrii se sexuologií, když se věnoval psychosexuálnímu výzkumu. V oblasti psychofarmakologie se podílel na moderní léčbě depresivních poruch, antipsychotické terapii, a to vždy na principech medicíny založené na důkazech. Své zkušenosti shrnul v monografii „Psychofarmakologie pro praxi“ (Triton, 2005), která však byla jen jednou z řady příruček, učebnic a doporučených postupů. Podílel se na téměř 200 odborných a vědeckých publikací.

Profesor Jiří Raboch formoval několik generací psychiatrů, byl i oblíbeným učitelem v pregraduální výuce. Kromě toho –⁠ bez přehánění –⁠ otevřel po roce 1989 českou psychiatrii světu, byl předsedou organizačních výboru 4 významných konferencí evropských i světových kongresů konaných v Praze v letech 1991–2008 a nakonec i prezidentem mezinárodního kongresu Světové psychiatrické asociace (WPA) v Praze roku 2012.

Po právu získal více než 20 ocenění ve všech oblastech svého působení. Byl oceněn Českou lékařskou společností Jana Evangelisty Purkyně (Čestná medaile ČLS JEP, Zlatá pamětní medaile ČLS JEP), Univerzitou Karlovou (Cena rektora UK, Stříbrná a Zlatá medaile UK), odbornými společnostmi (Kuffnerova cena za nejlepší knižní publikaci a Heverochova medaile Psychiatrické společnosti ČLS JEP), nad všemi však stojí státní vyznamenání udělené v roce 2012 prezidentem republiky –⁠ Medaile za zásluhy o stát v oblasti vědy, výchovy a školství.

Jiřího Rabocha znám osobně řadu desetiletí, mimo jiné z jeho působení v Akademickém senátu 1. lékařské fakulty UK i Univerzity Karlovy. Noblesní, místy až zdánlivě nesmělé vystupování se projevilo i v jeho závěrečném sdělení nazvaném „O lékařích, zvláště pak psychiatrech“. Hovořil o svých předchůdcích profesorech Vondráčkovi a Heverochovi, učitelích profesorech Janu Dobiášovi, Janu Mečířovi i dalších a zejména o svých spolupracovnících. Samozřejmě zmínil rodinu a v neposlední řadě zdůraznil význam pohybu, když ukázal „profesorskou čtyřhru“ v tenisu i své snažení v golfu. Myslím, že všichni účastníci setkání si z něj odnesli jeho krédo, které citovala ve svém vystoupení docentka Kitzlerová: „Velkým uměním života je poznat co nejvíc sám sebe.“

Petr Sucharda