Zakotvení duchovní péče ve zdravotnictví v zákoně č. 290/2025 Sb. –⁠ obsah a význam právní úpravy

Overview

V roce 2024 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR návrh zákona, kterým se mění zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Jeho novelizace (zákon č. 240/2024 Sb.) měla mj. obsahovat ustanovení týkající se duchovní péče poskytované nemocničními kaplany. To se však nestalo a nemocniční kaplanství dostalo oporu v legislativě až další komplexní novelou zákona o zdravotních službách, a to prostřednictvím zákona č. 290/2025 Sb.

Klíčová slova:

zákon o zdravotních službách – ministerstvo zdravotnictví – nemocniční kaplanství – duchovní péče – církve a náboženské společnosti

ÚVOD

Celých 11 let, od roku 2006 do roku 2017, byla duchovní služba poskytovaná nemocničními kaplany upravována dvoustrannými dohodami a jejich dodatky, které mezi sebou uzavírali zástupci Církve římskokatolické (CŘK) na jedné straně a zástupci církví sdružených v Ekumenické radě církví (ERC) na straně druhé. Ministerstvo zdravotnictví ČR (MZ ČR) v těchto dohodách jako smluvní partner nefigurovalo a nemocničnímu kaplanství věnovalo řadu let jen minimální pozornost. Situace se pozvolna začala měnit v letech 2010–2013 za ministra zdravotnictví Leoše Hegera, avšak teprve v dubnu roku 2017 došlo k zásadní změně, která byla nemocničními kaplany již dlouho očekávána a požadována. Ve Věstníku MZ ČR byl zveřejněn „Metodický pokyn o duchovní péči ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče poskytovatelů zdravotních služeb“ (1), o němž bylo podrobně pojednáno v Časopisu lékařů českých (2).

Na základě tohoto metodického pokynu byla mj. zřízena Rada pro duchovní péči ve zdravotnictví jako poradní orgán pro zajišťování spolupráce mezi MZ ČR, Českou biskupskou konferencí (ČBK), ERC, Asociací českých a moravských nemocnic a Asociací nemocnic ČR při řešení otázek týkajících se poskytování duchovní péče ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče (LZZ). Rada, která pravidelně zasedá, se zabývala i návrhem trojstranné dohody o duchovní péči ve zdravotnictví.

Zmíněná dohoda spatřila světlo světa o dva roky později, v červenci 2019. Byla podepsána tehdejším ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem spolu se zástupci ČBK a ERC jako historicky první „Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví“ (3). Touto dohodou byly mj. stanoveny kvalifikační požadavky pro nemocniční kaplany, upřesněny podmínky jejich činnosti, pověření, definovány pojmy a stanoveny podmínky vzájemné spolupráce MZ ČR a církví poskytujících duchovní péči v LZZ. „Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví“ byla na dalších 6 let posledním počinem MZ ČR v oblasti nemocničního kaplanství. K dalšímu posunu došlo až v roce 2025 schválením vládního návrhu novely zákona o zdravotních službách (zákon č. 290/2025 Sb.) (4).

NÁMITKY PROTI POVINNÉMU ZAJIŠŤOVÁNÍ DUCHOVNÍ PÉČE

V roce 2024, při projednávání návrhu novely zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), byla povinnost poskytovatelů lůžkové péče zajišťovat pro pacienty duchovní péči jedním z témat, k nimž se kriticky vyjadřovala řada připomínkových míst, ať už to byla Hospodářská komora ČR, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Ministerstvo kultury ČR či Ministerstvo zemědělství ČR. Námitky směřovaly například k tomu, že víra je soukromou záležitostí každého člověka a povinnost zajišťovat duchovní péči nesouvisí se základním účelem fungování poskytovatelů zdravotních služeb, které navíc tato povinnost zatíží v oblasti administrativní a ekonomické. Další připomínky se týkaly například požadavku ekumenického charakteru poskytované duchovní péče či vzdělání nemocničních kaplanů, které podle názoru Ministerstva kultury ČR spadá do výlučné kompetence církví a náboženských společností, a nikoli státních orgánů, které by nově měly církvím a náboženským společnostem stanovit, jaké vzdělání mají mít jejich duchovní v oblasti teologie, filozofie či religionistiky (5).

Zmíněné Ministerstvo kultury ČR spolu s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR a Ministerstvem zemědělství ČR pak kritizovalo skutečnost, že vyslání nemocničních kaplanů do nemocnic vyžaduje souhlas ČBK či ERC, čímž se však významně zužuje počet církví, jejichž kaplani mohou v nemocnicích působit. V Česku je registrován mnohem větší počet církví a náboženských společností, které nejsou členy ERC a kterým by tato možnost nebyla poskytnuta: „Mají-li být ke kaplanské službě připuštěny pouze některé církve a náboženské společnosti, musí být jejich připuštění nastaveno tak, aby jej mohla získat kterákoliv církev nebo náboženská společnost na základě objektivních kritérií.“ (5)

Ministerstvo zdravotnictví ČR muselo vypořádat všechny vznesené připomínky k novele zákona, včetně těch, které se týkaly povinnosti zajištění duchovní péče v LZZ, aby návrh mohl být předložen Legislativní radě vlády a následně projít stanoveným schvalovacím procesem. Ustanovení o povinném poskytování duchovní péče v něm však nakonec obsaženo nebylo.

NOVELA ZÁKONA O ZDRAVOTNÍCH SLUŽBÁCH Z ROKU 2025

Stalo se tak v následujícím roce, kdy byl projednán a schválen další návrh novely zákona o zdravotních službách, který byl následně vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 12. 8. 2025 v částce č. 290/2025 Sb., s účinností od 1. 1. 2026 (4). Novela zákona reagovala na aplikační problémy stávající úpravy a vedle modernizace organizace zdravotní péče či posílení práv pacientů přinesla mimo jiné také dlouho očekávané institucionální ukotvení duchovní péče v LZZ. Pravidla pro její poskytování jsou vymezena poměrně stručně a týkají se 3 subjektů: a) poskytovatelů lůžkové péče, b) příjemců duchovní péče a c) nemocničních kaplanů (NK).

Pro poskytovatele lůžkové péče je stanovena povinnost zajistit ve svém zdravotnickém zařízení duchovní péči prostřednictvím smluvního vztahu s nemocničním kaplanem, který splňuje níže uvedené požadavky, povinnost informovat o jejím poskytování na webových stránkách zdravotnického zařízení a v jeho rámci na veřejně přístupném místě. Dále je povinen vyčlenit vhodný prostor pro poskytování duchovní péče a konečně respektovat její liturgický průběh určený NK se zřetelem k bezpečnosti a zdraví pacientů.

Příjemce duchovní péče musí vyslovit s jejím poskytnutím souhlas. V případě pacienta, který toho není vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen, tak může učinit osoba, kterou pacient určil v § 34 odst. 7. Pacient má právo přijmout v LZZ duchovní péči od duchovních církví a náboženských společností registrovaných v Česku nebo od osob pověřených výkonem duchovenské činnosti (§ 28 odst. 3 písm. j), tedy i od jiné osoby než od smluvního nemocničního kaplana. Zákon přitom výslovně stanoví, že poskytování duchovní péče „nesmí mít povahu pobízení ke vstupu do církve nebo náboženské společnosti ani k vystoupení z ní, nebo k účasti či neúčasti na náboženských úkonech či úkonech církve a náboženské společnosti“.

Pokud jde o nemocniční kaplany, ti musejí k výkonu své funkce splňovat stanovené požadavky, k nimž patří: písemné pověření církví nebo náboženskou společností registrovanou v Česku, bezúhonnost a příslušné vzdělání. To zahrnuje buď absolvovaný bakalářský studijní program teologie, magisterský studijní program filozofie či religionistika, případně studijní program v téže nebo příbuzné oblasti vzdělávání. Kaplani musejí mít rovněž absolvovaný vzdělávací program pro NK akreditovaný podle zvláštního právního předpisu (§ 108 odst. 2 písm. a) a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti ve znění pozdějších předpisů).

Zákon původně pamatoval také na situaci, kdy fyzická osoba vykonávala ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona funkci NK, avšak výše uvedené podmínky nesplňovala. V takovém případě byla oprávněna tuto funkci i nadále vykonávat, pokud 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona doložila splnění stanovených podmínek. Za jejich splnění bylo rovněž považováno absolvování programu CŽV „Nemocniční kaplan“ započatého přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Toto upřesnění se však do konečné podoby zákona nedostalo.

Zákon však ještě počítá s vydáním prováděcího právního předpisu, který má stanovit podrobnosti, zejména ohledně rozsahu činností nemocničního kaplana a personálního zabezpečení duchovní péče. Tento prováděcí předpis nebyl dosud vydán, což má samozřejmě význam pro praktickou aplikaci nové úpravy.

DISKUSE

Nová ustanovení zákona o zdravotních službách výslovně počítají s duchovní péčí jako s činností realizovanou ve zdravotnických zařízeních, zejména v rámci lůžkové péče. Zákon ukládá poskytovateli zdravotních služeb povinnost umožnit pacientům přístup k duchovní péči a vytvořit organizační a personální podmínky pro její výkon. To s sebou mj. přináší i potřebu interních předpisů upravujících spolupráci s kaplany. Do vydání prováděcího předpisu zůstávají otevřené otázky minimálního rozsahu povinností nemocnic či finančních dopadů (náklady na organizační zabezpečení, administrativu a zajištění prostor, případné spolufinancování atp.), kdy zejména menší nemocnice mohou tuto povinnost vnímat jako další finanční zátěž, neboť jak bylo uvedeno, zatímco dosud byla realizace duchovní péče v mnoha případech výsledkem dobrovolného rozhodnutí poskytovatele, nyní je její poskytování zákonnou povinností.

Lze proto předpokládat, že zejména tam, kde byla duchovní péče již delší dobu realizována a novela pouze legitimizuje a standardizuje existující praxi, budou převažovat její pozitiva. Náročnější však může být její implementace v menších zařízeních či v nemocnicích, kde dosud systematická duchovní péče nefungovala a její zavedení zde bude představovat vyšší regulatorní nároky i odpovědnost.

Novela výslovně počítá s existencí nemocničního kaplana jako osoby poskytující duchovní péči v rámci zdravotnického zařízení. Kaplan je vnímán jako specifický odborník, jehož činnost je zaměřena na pacienty, ale také na jejich blízké a zdravotnický personál. Zákon předpokládá, že kaplan bude splňovat určité kvalifikační předpoklady a rozsah jeho činnosti bude konkretizován prováděcím právním předpisem. Tím dochází k institucionalizaci a profesionalizaci této role v rámci systému zdravotních služeb, jehož součástí se duchovní péče stává. Novela zákona tak posiluje legitimitu NK v rámci zdravotnického týmu a poskytuje jim vyšší míru právní jistoty. Zdravotníkům zároveň odpadá nejistota, kdo a za jakých podmínek může v nemocnicích tuto péči poskytovat, neboť NK musí postupovat podle závazných pravidel a procházejí odbornou průpravou (6).

Právo na duchovní péči tedy nově není pouze implicitně odvozeno od pacientových práv (svoboda náboženského vyznání apod.), ale je podporováno i explicitní zákonnou úpravou. Duchovní péče je přitom koncipována jako služba reagující na spirituální, existenciální a náboženské potřeby pacienta. Tím je posílena koncepce komplexní péče o pacienta, která vedle biologické, psychologické a sociální dimenze zahrnuje také dimenzi spirituální.

ZÁVĚR

Účinností zákona č. 290/2025 Sb. došlo k zakotvení duchovní péče do zákona o zdravotních službách. Novela přinesla nová ustanovení, která upravují poskytování duchovní péče ve zdravotnických zařízeních, vymezují právní rámec činnosti nemocničních kaplanů i rámec spolupráce mezi nemocnicemi a církvemi. Tento krok završuje dlouholetý vývoj, během něhož byla duchovní péče ve zdravotnictví v Česku fakticky realizována, avšak s nerovnoměrnou mírou institucionálního zakotvení mezi jednotlivými nemocnicemi, nejednotným vymezením role nemocničního kaplana a s tím spojenými možnými spory ohledně jeho přístupu do zdravotnického zařízení a se závislostí na především dvoustranných dohodách (a jejich dodatcích) mezi zástupci CŘK a ERC či metodických pokynech MZ ČR. Novela zákona odstraňuje absenci výslovné zákonné úpravy a transformuje duchovní péči z oblasti metodického rámce do sféry explicitní zákonné regulace.

Dochází tím jak k posílení její legitimity, k profesionalizaci role nemocničního kaplana a ke zvýšení jeho právní jistoty ohledně svého postavení v rámci zdravotnického zařízení, tak k posílení právní jistoty pacientů a zdravotníků ohledně poskytovatele duchovní péče. V kontextu akreditačních procesů a hodnocení kvality může být systémové zajištění duchovní péče vnímáno jako prvek „dobré praxe“. Další vývoj bude nyní záviset především na podobě připravovaného prováděcího právního předpisu, který určí konkrétní rozsah povinností a tím i skutečný dopad na poskytovatele zdravotních služeb, a na tom, jak bude nová úprava implementována v praxi zdravotnických zařízení.

Seznam použitých zkratek

CŘK   Církev římskokatolická

Adresa pro korespondenci:

Mgr. et Mgr. Jana Maryšková, Ph.D.