Eduard Albert a Albertov. Ke 185. výročí narození zakladatele moderní chirurgie

Overview

Rozsáhlá studie se zaměřuje na osobnost Eduarda Alberta (1841–1900) v celé šíři jeho odborného, kulturního a společenského působení. Albert je představen nejen jako zakladatelská postava moderní chirurgie v habsburské monarchii, ale také jako literát, překladatel, mecenáš a politický prostředník českých zájmů ve Vídni. Text sleduje jeho životní dráhu od skromných poměrů ve východních Čechách přes vrcholnou kariéru na vídeňské univerzitě až po „druhý život“ jeho odkazu, ztělesněný v pojmenování a symbolickém významu pražského univerzitního areálu Albertov.

Klíčová slova:

chirurgie – Eduard Albert – dějiny lékařství – antisepse – Albertov

  
ÚVOD

Eduard Albert patří mezi nejvýznamnější postavy české medicíny a kulturního života konce 19. století. Jeho jméno nese dodnes část pražské čtvrti Albertov s komplexem budov Přírodovědecké fakulty a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Tento článek si klade za cíl zhodnotit nejen Albertův přínos pro rozvoj chirurgie, ale i jeho roli v českém kulturním a politickém životě v kontextu habsburské monarchie a osvětlit souvislost pojmenování lokality Albertov s jeho osobností a odkazem.

   

   

ŽIVOTNÍ CESTA: Z PODHŮŘÍ ORLICKÝCH HOR NA VÍDEŇSKOU UNIVERZITU

Eduard Albert se narodil 20. ledna 1841 v Žamberku v rodině hodináře a městského důchodního Františka Alberta a Kateřiny, rozené Zdobnické (1–3). Původní rodinné příjmení Vojtěch bylo na počátku 19. století změněno vrchností na Adalbert a později zkráceno na Albert. Po absolvování národní školy v rodišti musel mladý Albert odejít na roční handl do Šumperka, aby se zdokonalil v němčině –⁠ nezbytné podmínce pro další studium.

   

   

Následně navštěvoval německé gymnázium v Hradci Králové, v Rychnově nad Kněžnou a opět v Hradci Králové, kde v roce 1861 úspěšně odmaturoval. Albertův vstup na vídeňskou univerzitu na podzim roku 1861 nebyl snadný. Původní žádosti, aby mohl navštěvovat josefinskou vojenskou akademii a stal se vojenským lékařem, nebylo vyhověno. Navíc se potýkal se značnými hmotnými obtížemi. Jak sám vzpomínal, přišel do císařského města s pouhými 14 zlatými a několika doporučeními na profesora Karla Rokitanského a lékaře Aloise Bednáře. Studium financoval díky kondicím a půjčkám, které definitivně splatil až po nástupu na chirurgickou kliniku v Innsbrucku.

Počáteční pocity osamělosti mu pomáhalo překonat zejména zaujetí přednáškami anatoma Josefa Hyrtla. Mezi jeho významné učitele kromě Hyrtla patřili zakladatel moderní patologické anatomie Karel Rokitanský, chirurg Johann Dumreicher a internista Josef Škoda, tedy osobnosti, které formovaly tzv. Druhou vídeňskou lékařskou školu 19. století. Tato škola kladla důraz na empirické pozorování, patologickou anatomii a systematickou diagnostiku. Albert zde získal pevné metodologické základy, které později uplatnil v chirurgii (4).

Dne 22. ledna 1867 byl Albert promován na lékaře, chirurgický doktorát složil v roce 1869. Po promoci pracoval na I. chirurgické klinice profesora Dumreichera ve Vídni, kde se záhy stal asistentem a v roce 1872 byl habilitován z chirurgie. Roku 1873, ve věku pouhých 32 let, Albert přijal místo přednosty chirurgické kliniky a operačního ústavu v Innsbrucku[1] (3). V tomto univerzitním městě strávil osm produktivních let (1873–1881), během nichž si vybudoval výbornou pověst chirurga i pedagoga. V Innsbrucku také navázal přátelství s hrabětem Eduardem Taaffem, tehdy tyrolským místodržitelem, které mělo v budoucnu sehrát klíčovou roli v jeho životě.

K Albertově úspěchu přispívala i jeho manželka Marie, rozená Pietschová (1845–1924), dcera lékaře z Králík. Oženil se s ní tajně 8. února 1868, neboť tehdy platilo nařízení, že asistenti se nesmějí ženit. Albert musel manželku před svými nadřízenými několik let skrývat. Svému učiteli Dumreicherovi ji představil až před odchodem do Innsbrucku. Profesor Arnold Jirásek o ní napsal: „Jako byl Albert rozený vůdce, tak jeho choť byla dámou v tom sladkém a zářivém smyslu slova, jejíž vliv zušlechťující a očišťující se už dnes bohužel zřídka vyskytuje.“ Marie Albertová obklopila manžela svou pečlivostí a starostlivostí, zjednala mu klidné zázemí a do jeho hektického pracovního života nezasahovala (2, 5). Albertovi měli jediného syna Georga (1869–1943), dcera Olga zemřela v dětském věku[2] (2, 6).

Zlomovým okamžikem v Albertově kariéře byla nečekaná smrt jeho mentora Johanna Dumreichera v listopadu 1880. Albert se tak stal kandidátem na uvolněné místo přednosty I. chirurgické kliniky ve Vídni, což bylo nejvýše postavené chirurgické místo v celé monarchii. Přestože musel čelit silné konkurenci, díky minoritnímu votu Albertových příznivců a osobní známosti s již zmíněným ministerským předsedou Taaffem se mu podařilo toto prestižní místo získat. Císař František Josef I. jej 2. února 1881 jmenoval přednostou I. chirurgické kliniky. Albertovým nástupem na vídeňskou univerzitu v květnu 1881 začalo jeho téměř dvacetileté působení ve Vídni, které bylo ukončeno náhlou smrtí v rodném Žamberku v noci z 25. na 26. září 1900. Albert zemřel ve věku 59 let, uprostřed své vědecké a společenské činnosti (2).

   

   

VĚDECKÝ PŘÍNOS: ZAKLADATEL MODERNÍ CHIRURGIE

Albert patřil mezi nejvýznamnější chirurgy své doby a jeho přínos k rozvoji oboru je nezpochybnitelný. Jeho slavné učebnici chirurgie se dostalo velkého uznání, protože jako první systematicky vycházela ze zásad antisepse –⁠ převratného objevu, který radikálně změnil chirurgickou praxi (7, 8).

   

   

Jako jeden z prvních chirurgů v habsburské monarchii systematicky zavedl Listerovy antiseptické metody. Nešlo pouze o technickou inovaci, ale jednalo se o zásadní změnu myšlení, kdy se chirurgie z „rizikového řemesla“ stávala vědeckou disciplínou s kontrolovatelnými výsledky. Albertova znalost matematiky a deskriptivní geometrie, kterou získal už na gymnáziu, mu umožnila inovativně řešit mnohé otázky mechaniky kloubů a architektury kostí. V Innsbrucku provedl řadu průkopnických výkonů, které jej proslavily daleko za hranicemi monarchie. Tyto úspěchy přispěly k jeho pověsti jako jednoho z nejodvážnějších a nejmodernějších chirurgů své doby[3] (9).

Leopold Schönbauer o něm napsal: „Albert war ein hervorragender Lehrer, ein glänzender Operateur. Sein berühmtes Lehrbuch der Chirurgie baute als erstes auf den Grundlagen der Antisepsis auf. Seine Kenntnisse in der Mathematik und darstellenden Geometrie befähigten ihn, zahlreiche Fragen der Gelenkmechanik und Knochenarchitektur einer Lösung zuzuführen.“[4] (10)

Byl nejen brilantním operatérem, jehož kliniku navštěvovali lékaři z celé Evropy i zámořských zemí, ale také vynikajícím učitelem. Během svého působení v Innsbrucku i ve Vídni vychoval desítky žáků, kteří pokračovali v jeho díle. Mezi nejvýznamnější v českém prostředí patřili Karel Maydl, Otakar Kukula, Jaroslav Bakeš či Jaroslav Mathon, ve Vídni pak zakladatel moderní ortopedie Adolf Lorenz, chirurgové Julius Hochenegg, Rudolf Frank, Carl Ewald a další[5] (2).

Albertova vědecká práce byla mimořádně plodná. Publikoval stovky odborných prací zahrnujících původní studie, kazuistiky i překlady zahraničních děl. Byl také aktivním popularizátorem dějin lékařství a soudobého medicínského bádání. Jeho přínos k rozvoji chirurgie byl oceněn řadou vyznamenání včetně jmenování císařským radou (Hofrat), členstvím v mnoha vědeckých společnostech a čestným doktorátem Royal College of Surgeons of England (11, 12).

   

   

ČESKÉ NÁRODNÍ UVĚDOMĚNÍ A VZTAH K ČESKÉ AKADEMII VĚD A UMĚNÍ

Přestože Albert dosáhl oslnivé profesní kariéry ve Vídni a získal vysoké společenské postavení v rakouské společnosti, nikdy neztratil zájem o české prostředí. Byl zastáncem umírněného nacionalismu, který neusiloval o izolaci, nýbrž o začlenění českého národa do proudu vědeckého a kulturního života velkých národů.

Byl všestrannou, téměř renesanční osobností –⁠ vedle lékařské profese se věnoval literární kritice, překladům, poezii a v neposlední řadě i politice. V literární oblasti se zasloužil především o vydání čtyřsvazkové antologie německých překladů české poezie, na nichž se podílel autorsky i překladatelsky ve snaze zprostředkovat české umění německému publiku. Tyto počiny vzbudily pozornost širokých kruhů českých i německých čtenářů. Jeho celoživotní literární přátelství s Jaroslavem Vrchlickým dokládá nejen Albertova monografie věnovaná tomuto básníku, ale i jejich vzájemná korespondence čítající stovky dopisů a odrážející hluboký intelektuální dialog daný společným zájmem o literaturu a umění (13–19).

V české společnosti proslul Albert jako významný mecenáš. Vědom si svých skromných začátků finančně přispíval talentovaným umělcům i vědcům, z českých zemí například básníkovi Josefu Svatopluku Macharovi, historikovi Antonínu Rezkovi, jazykovědci Janu Gebauerovi, malíři Mikoláši Alšovi, malíři a sochaři Josefu Strachovskému či hudebníkovi Alfredu Heyssigovi. V Albertově korespondenci a také v jeho proslulé Pamětnici (návštěvní knize jeho vily v Žamberku) máme k dispozici četné důkazy o jeho štědrosti, o bezplatném léčení mnohých rodáků, kterým pomáhal hmotně i přímluvami, o financování stavby kaple sv. Vojtěcha na žamberském hřbitově, o příspěvcích na stavbu Národního divadla atd. (2, 20).

Podporoval i další české vědecké a kulturní instituce. Významnou součástí jeho odkazu je vztah k České akademii věd a umění, jejíž vznik a první kroky bedlivě sledoval. Založení České akademie věd a umění v roce 1890 bylo z velké části politickým krokem, který měl symbolizovat české národní uvědomění a vědeckou samostatnost. Albert, ačkoliv usazený ve Vídni, tuto instituci aktivně podporoval a udržoval s ní úzké kontakty. Byl i jedním z řečníků na slavnostním shromáždění Akademie, které se konalo 18. května 1891, kde vystoupil s přednáškou „O dvou světech“. Stal se řádným členem České akademie věd a umění a publikoval v jejích vědeckých sbornících (2, 21).

Tato činnost vedle členství v mnoha rakouských a německých vědeckých společnostech dokládá jeho snahu spojovat oba světy –⁠ český a rakouský. Po Albertově smrti jeho dlouholetý spolupracovník Karel Maydl uveřejnil v Almanachu České akademie rozsáhlý nekrolog, v němž ocenil Albertův přínos českému vědeckému životu a připojil i přehled jeho publikací (22).

VIR BONI OFFICII

Ačkoliv se Albert otevřenému angažmá v politice zpočátku bránil, zcela stranou stát nedokázal. Živě se zajímal o soudobé politické dění a nebyl pouze pasivním pozorovatelem, naopak mnohdy aktivně zasahoval do české politiky. Koncem 80. a počátkem 90. let 19. století se dostal do centra složitých jednání mezi mladým realistickým hnutím kolem Tomáše Garrigue Masaryka a etablovanými politickými stranami. Albert zastával pozici prostředníka mezi realisty a staročeskou stranou reprezentovanou Františkem Ladislavem Riegrem a Karlem Mattušem (2, 23). Vzájemná korespondence mezi těmito osobnostmi odhaluje Albertovu aktivní roli v pokusech o politické dorozumění a hledání možnosti kompromisu[6]. Jeho úsilí však bylo komplikováno nedůvěrou mezi politickými tábory i podezřením vůči Albertovi samotnému ze strany některých kruhů staročeské strany.

Albert také rezignoval na vlastní kandidaturu do říšské rady, přesto byl jeho vliv na českou politiku klíčový. Působil jako tzv. vir boni officii –⁠ muž dobrých služeb, neoficiální vyslanec a zprostředkovatel. Využíval svého vysokého společenského postavení a přímých kontaktů s předními politiky monarchie k prosazování českých požadavků. Jeho přátelství s ministerským předsedou Eduardem Taaffem a osobní známosti s dalšími ministry mu tak umožňovaly působit jako neformální prostředník mezi českou reprezentací a vídeňskou vládou.

Klíčovou roli hrál Albert v takzvané české lobby ve Vídni, což byla neformální skupina českých intelektuálů a úředníků, kteří hájili české zájmy v rakouské metropoli. Ve Vídni bydlel za Votivním kostelem na rohu Maximilianplatz a Frankgasse. Jeho prostorný byt plnil funkci českého salonu ve Vídni, kde se scházeli ti, kdo v české politice, vědě a kultuře něco znamenali nebo chtěli znamenat. S přáteli se pravidelně setkával také v plzeňských pivnicích v Riedhofu a Kaiserhofu, patřil i ke členům stolní společnosti Die Nische. Také v Albertově vile v Žamberku se vystřídala řada hostí, jak mimo jiné dokládají jejich zápisy v Pamětnici (24, 25).

Dne 12. ledna 1895 byl jmenován doživotním členem panské sněmovny. V literatuře se traduje, že Albert dvakrát odmítl ministerské křeslo, poprvé hraběti Taaffemu a podruhé v roce 1900 Ernestu von Koerbrovi. Albert nakonec od politické činnosti upustil a zůstal při své nepolitické politice, tedy při činnosti mecenáše, rádce a prostředníka, nikoli veřejně činného politika (2).

Albert byl osobností pohybující se mezi českým a německým jazykovým prostředím. Dlouho lavíroval mezi českou a rakouskou společností, mezi češstvím a rakušanstvím, aby nakonec zůstal v hraničním pásmu, kde se obě společnosti stýkaly a nacházely společné zájmy (2, 26, 27). Tato pozice mu umožňovala být jakýmsi mostem zprostředkovávajícím dialog mezi různými politickými a kulturními kruhy. Zároveň však tato pozice na pomezí vyvolávala nedůvěru –⁠ někomu byl příliš český, jiným příliš rakouský.

   

   

ODKAZ A HISTORICKÁ PAMĚŤ: DRUHÝ ŽIVOT EDUARDA ALBERTA

Eduard Albert zemřel náhle 26. září 1900 v rodném Žamberku ve věku 59 let během pobytu ve vile, kterou si zde nechal postavit. Pohřeb se konal v neděli 30. září 1900 za velké účasti zástupců pražské i vídeňské univerzity. V rodinné hrobce pod presbytářem kaple sv. Vojtěcha, kterou nechal sám Albert vystavět, byl pochován pouze rok. Koncem listopadu 1901 bylo jeho tělo převezeno do Vídně a pohřbeno do čestného hrobu na Ústředním hřbitově (2).

   

   

Zpráva o Albertově smrti se rychle rozšířila a vyvolala vlnu nekrologů. Bezprostředně po Albertově smrti v roce 1900 převládal obraz „velkého muže“ –⁠ výjimečného chirurga a mravní autority, jehož život měl sloužit jako exemplum osobního vzestupu, pracovitosti a loajality ke státu i národu. Tento interpretační rámec je patrný již v nekrolozích publikovaných v českém i vídeňském tisku, ale především v textech jeho žáků a současníků, zejména Karla Maydla a Otakara Kukuly, kteří Alberta prezentovali především jako zakladatele moderní české chirurgie a pokračovatele nejlepších tradic vídeňské lékařské školy (2).

Zásadní vliv na dlouhodobé vnímání Alberta měla monografie Arnolda Jiráska vydaná poprvé roku 1941 a znovu v rozšířeném vydání roku 1946 (3, 28, 29). Také Časopis lékařů českých se k jeho osobnosti opakovaně vracel při významných výročích, přičemž jednotlivé jubilejní texty odrážejí proměny pohledu na jeho odkaz v průběhu 20. století (30–34). V poválečné a zejména normalizační historiografii byl Albert připomínán převážně v rámci dějin lékařství. Jeho osobnost byla redukována na odborný přínos v oblasti chirurgie, zatímco kulturní a politické aktivity zůstávaly na okraji zájmu.

V roce 2000, při 100. výročí Albertova úmrtí, byla v jeho rodném Žamberku uspořádána výstava a konference věnovaná jeho životu a dílu (35). Nejnověji se mu věnovala autorka tohoto sdělení ve své disertační práci a následných publikacích, jež přinesly nový a podrobnější pohled na Albertovu politickou činnost a roli v české lobby ve Vídni.

V českých zemích měla renomé tzv. Albertova knihovna založená z podnětu Arnolda Jiráska. Jejím prvním svazkem byl právě zmíněný Jiráskův životopis Eduarda Alberta. Tato edice knih byla v roce 1956 přejmenována na Albertovu sbírku a její svazky důkladně rozebíraly různá medicínská témata. Do roku 1990 vyšlo 87 titulů. Na návrh profesora Zdeňka Kršky byla tato edice nedávno obnovena. Jsou v ní publikovány příspěvky českých i zahraničních specialistů z různých oborů medicíny. Současná edice byla zahájena v roce 2019 monografií „Onemocnění slinivky břišní“ (36).

Albertův odkaz žije dál nejen v historické paměti české i světové medicíny, ale také v názvech ulic a areálů: v Žamberku je po Albertovi pojmenováno náměstí a ulice, jeho jméno nese odborný léčebný ústav Albertinum, kde je podobně jako na rodném domě umístěna pamětní deska, a dále ulice v Hradci Králové, Olomouci a Kroměříži[7] (2). V roce 1909 byla ve Vídni odhalena Albertova busta v arkádách univerzity za účasti jeho žáků a přátel (37). V Praze připomíná Albertovu osobnost areál Albertov, jeho busta odhalená 17. listopadu 2020 je umístěna ve foyer Fyziologického ústavu 1. LF UK.

   

   

ALBERTOV JAKO UNIVERZITNÍ PROSTOR A MÍSTO PAMĚTI

Ulice Albertov získala svůj název 1. května 1905, kdy Sbor obecních starších na svém zasedání kromě názvů jiných ulic schválil následující: „Na pozemcích Slupských nově vzniklé ulice nazvány buďte, a to: a) ulice jdoucí od Karlova k nemocnici Alžbětinek Albertov a b) ulice tuto pod pravým úhlem protínající a spojující ulici Horskou a Apolinářskou Preslova.“ (38)

Toto pojmenování bylo výrazem uznání Albertových zásluh o českou medicínu a vědu obecně. Jméno ulice pak dalo název celému univerzitnímu areálu, který zahrnul lékařskou a později také přírodovědeckou fakultu (39).

Volba jména Eduarda Alberta nebyla náhodná. Představoval ideál českého vědce, který dosáhl mezinárodního uznání, přitom však nezapřel své české kořeny a aktivně podporoval rozvoj české vědy a kultury. V době, kdy byla ulice pojmenována, začala česká univerzita teprve budovat své vědecké zázemí (k rozdělení univerzity na českou a německou došlo v roce 1882), což bylo také otázkou národní prestiže. Nebylo to však jednoduché, výstavba areálu postupovala pomalu a s obtížemi, jak dokládá například zpráva obecního staršího Jana Krouského, kterou přednesl v dubnu 1910 kvůli zanedbanému a neupravenému okolí v sousedství univerzitních budov (40).

Pojmenování Albertova mělo i širší rozměr. V době narůstajících národnostních napětí představoval Albert příklad osvíceného nacionalismu, který neusiloval o izolaci, ale o rovnoprávné začlenění české vědy do evropského kontextu. Tento přístup byl atraktivní zejména pro mladou českou vědeckou obec budující novou českou univerzitu.

Na počátku 20. století byly na Albertově postupně vybudovány ústavy zaměřené na fyziologii, patologii, hygienu, chemii, farmakologii a další základní obory, které se staly páteří preklinické výuky dnešní 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Významné postavení mezi pracovišti zaujímají Hlavův ústav a Purkyňův ústav.

Na dlouhodobou tradici navazuje projekt Kampus Albertov, jehož cílem je modernizace a rozšíření zázemí pro 1. lékařskou fakultu a Přírodovědeckou fakultu UK. Nově budované Biocentrum a Globcentrum mají vytvořit podmínky pro mezioborovou spolupráci a výzkum odpovídající současným mezinárodním standardům.

Albertov tak zůstává živým prostorem české akademické medicíny –⁠ místem kontinuity, kde se historická tradice ústavů přirozeně propojuje s potřebami současné výuky a výzkumu (41).

   

   

   

   

ZÁVĚR

Eduard Albert byl výjimečnou osobností, jejíž význam přesahuje rámec medicíny. Byl nejen výborným chirurgem a pedagogem, ale i literátem, překladatelem, mecenášem a prostředníkem mezi českou a rakouskou kulturou. Jeho jméno, zachované v názvu pražského Albertova, připomíná ideál českého intelektuála, který dokázal sloužit vědě na mezinárodní úrovni, a přitom zůstat věrný svému národnímu společenství.

Albertův život ilustruje složitost národnostních vztahů v habsburské monarchii i možnosti, jež nabízela mnohonárodnostní říše schopným jedincům. Albert byl produktem i spolutvůrcem specifické kultury vídeňské medicíny 19. století, zároveň však zůstal pevně zakotven v českém kulturním a politickém kontextu. Tato dualita –⁠ nebo spíše schopnost pohybovat se mezi dvěma světy –⁠ byla zdrojem jeho síly, ale i příčinou napětí a nedůvěry ze strany obou národních táborů.

Pojmenování lokality Albertov bylo důstojným uznáním Albertových zásluh a současně symbolickým aktem potvrzujícím českou vědeckou samostatnost. Dodnes je Albertov živoucí připomínkou této výjimečné osobnosti a jejího příspěvku k rozvoji české medicíny, vědy a kultury. V době, kdy vznikala česká univerzita a budoval se její vědecký základ, byl Eduard Albert jedním z nejpřesvědčivějších důkazů, že čeští vědci mohou uspět i na nejvyšší mezinárodní úrovni a že tento úspěch nemusí být vykoupen zradou národních zájmů.

Albertův odkaz dnes žije ve třech rovinách: V rovině vědecké jsou to principy moderní chirurgie a antisepse, které zachraňují životy dodnes. V rovině kulturní je to idea mostu mezi národy. A v rovině hmotné je to Albertov –⁠ pulzující srdce vědy, kde se denně setkávají tisíce studentů pod neviditelným dohledem muže, který věřil, že „nejkrásnějším údělem člověka je sloužit trpícímu lidstvu“[8].

   

     
 

Adresa pro korespondenci:

PhDr. Helena Kokešová, Ph.D.