Pražské lékařské disertace –⁠ jeden z pramenů moderní české medicíny

Overview

Cílem práce je představit tematický obsah obhájených a publikovaných disertací na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, které byly nedílnou součástí studia medicíny v celém Rakousku-Uhersku od začátku 17. století až do roku 1848.

Tyto pražské lékařské disertace představují především neobyčejně hodnotnou součást národního kulturního pokladu a jsou z pohledu historie naší medicíny objektivním dokladem toho, jak se v průběhu 17. až do poloviny 19. století medicína postupně zbavovala svého scholastického pojetí, vycházejícího především z učení a filozofie Aristotela, Platóna, Celsa, Hippokrata a dalších velikánů starověku, a pod vlivem rychle přibývajících převratných vědeckých poznatků se přetvářela do moderní podoby.

Klíčová slova:

pražské lékařské disertace, 1609–1848, obsahy, současný význam

ÚVOD

Medicína patří k těm výjimečným oborům lidské činnosti, jež v celé své historii trvale uchovávají zkušenosti předchozích generací. Lékaři se tak neustále poučují z chyb svých předchůdců a učitelů, aktivně je odstraňují a vytrvale se snaží rozšiřovat své odborné obzory. Toto nikdy nekončící úsilí je již po celé věky řízeno nejvyššími etickými principy, které vyslovili a zastávali již čelní představitelé a velikáni starověké medicíny. Obsah a smysl tohoto poslání, plně platného i v současnosti, nejlépe vyjadřuje Hippokratova přísaha, zformulovaná dva a půl tisíce let nazpět, a s ní i dvě trvalé základní zásady klasické medicíny, beze změny platné již od starověku: „Salus aegroti suprema lex“ a „Primum nil nocere“.

V současné době je již poměrně málo známo, že v roce 1957 Univerzita Karlova vydala publikaci Ludvíka Schmida a Evy Rozsívalové (1), v níž autoři shromáždili velmi podrobné informace o velkém a unikátním souboru celkem 931 pražských lékařských disertací (dále PLD), které byly sepsány, publikovány a nakonec i úspěšně obhájeny na pražské lékařské fakultě v období 1609–1848, tedy v průběhu 239 let. Rozsívalová  a Schmid následně rozšířili svou předchozí práci o PLD, jež nalezli v klášteře v Teplé –⁠ jedná se o 47 disertací, z nichž 16 bylo v této práci představeno poprvé, dále 3 práce uložené v knihovně Fyziologického ústavu LF MU v Brně, 1 disertaci, již v té době pravděpodobně ztracenou, z knihovny kláštera Milosrdných bratří v Praze a disertace z lékařské fakulty ve Vratislavi (2).

Protože popsaný soubor disertací a jeho dokonalé bibliografické zpracování představují z pohledu historie lékařství neobyčejně cenný materiál, zvolili jsme si za cíl tohoto krátkého sdělení analýzu obsahů PLD a jejich tematických změn v průběhu času. Věříme, že i takto lze přispět ke zpřesnění současných znalostí o problémech tehdejší medicíny. Současně se také domníváme, že tyto disertace je nejen možné, ale také potřebné považovat za jeden ze základů moderní české medicíny a medicínské literatury.

UNIVERZITA A MEDICÍNA V ČECHÁCH V 17. AŽ 19. STOLETÍ

Děj tohoto příběhu se odehrával od počátku 17. do poloviny 19. století, tedy z pohledu české historie v období končící renesance, následujícího baroka a konečně i tereziánských a josefinských reforem, obrozenectví a počátku společenských turbulencí před koncem první poloviny 19. století. V této době české země nejprve procházely dramatickými změnami, v jejichž popředí stály především dlouholeté náboženské spory mezi katolíky a protestanty. Ty byly provázeny i velice neutěšenými poměry na pražské univerzitě, která –⁠ ačkoliv byla založena jako 27. nejstarší v Evropě již v roce 1348 –⁠ v průběhu zmíněných náboženských a politických událostí trvale strádala a chřadla, aby se stabilizovala v podstatě až v roce 1653 ustavením Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Mezitím ale české země musely projít nesmírným utrpením třicetileté války a z medicínského hlediska neobyčejně významným a velice dlouhým obdobím několika sérií morových epidemií a hladomorů (1624–1737).

Z evropského hlediska se v medicíně, přesněji v její anatomicko-fyziologické části, v průběhu celého 17. století objevilo pouze několik zásadních objevů a událostí, dotýkajících se samozřejmě i Čech:

• 1600: Johannes Jessenius (3, 4) –⁠ první veřejná pitva v Praze (v jejím písemném popisu ale vycházel z Vesaliovy „Fabriky“ z roku 1543) (5).
• 1628: Wiliam Harvey (6, 7) –⁠ popis činnosti srdce a cév, popis velkého a malého krevního oběhu.
• 1661: Marcello Malpighi (8) –⁠ popis morfologie krevních kapilár.
• 1673: První oficiální zprávy o Leuwenhoekových mikroskopických pozorováních (9).

O způsobu výuky lékařství a kvalitě praktické medicíny v našich zemích v průběhu 17. století jsou známé a přístupné pouze všeobecné údaje (10–12). Z práce Svobodného a Hlaváčkové (10) lze získat cenné informace o úrovni tehdejší medicíny: Podstatným rysem lékařské péče tenkrát byla především diagnostika a léčba symptomů chorob (bolest, horečka, pocení, zvracení, průjem, křeče atd.). Teprve od začátku 18. století se v evropské medicíně začaly uplatňovat moderní názory na podstatu nemocí, jejich diagnostiku a léčení (13) a na jejich patofyziologii (14). Na vědeckou úroveň se začala, byť velice pomalu, dostávat i chirurgie (15, 16).

Doslova revoluční organizační změnu těchto poměrů v celé rakouské říši znamenaly až od počátku druhé poloviny 18. století postupné reformy Marie Terezie a Josefa II. v oblastech veřejného zdravotnictví a vysokého školství. Na tyto reformy pak od začátku 19. století plynule navázalo i napojení české medicíny na moderní evropské tendence –⁠ začaly se profilovat jednotlivé samostatné klinické obory a postupně se zvyšovala i jejich odborná a vědecká úroveň.

Z hlediska historie pražské univerzity i české medicíny obecně je nutné považovat celý soubor uvedených lékařských disertací za mimořádně cenný, jelikož jejich obsah velice přesně odráží a ilustruje vývoj počátků moderní české medicíny v průběhu 17.–19. století.

PLD V JEDNOTLIVÝCH OBDOBÍCH

Abychom mohli přehledně podřadit věcné obsahy PLD do uvedeného historického rámce, rozdělili jsme celý jejich soubor do 6 časových úseků (tab. 1). První čtyři odpovídají obdobím 1609–1784, zbylé dva pak dvěma etapám největšího rozvoje vědecké úrovně tehdejší české medicíny, tedy rokům 1810–1848. Srovnání této chronologie s počty publikovaných disertací do značné míry odráží souvislost s aktuálními společensko-politickými poměry (dvě mezery v obhajobách: 1642–1652 a 1784–1810) a také trvale vzestupný trend rozvoje výuky medicíny na pražské lékařské fakultě, zejména pak od roku 1826.

Tab. 1  Počty publikovaných PLD v časových obdobích

STRUKTURÁLNÍ ANALÝZA PLD

Jazyk

Naprostá většina disertací je napsaná v latině. Německy psaných disertací jsme našli pouze 40, a to 13 (19 %) z let 1810–1825, mezi nimi například i disertaci Jana Evangelisty Purkyně z roku 1819 (17), a 27 z let 1826–1848 (4 %)

Forma

Studované práce mají obvykle rozsah 20–40 stran. Po celou dobu sledovaného období si pražské disertace zachovávaly téměř shodnou strukturu: Na titulní straně byl nejprve uveden název disertace, následovaly údaje o současném panovníkovi, rektorovi a děkanovi a vše bylo zakončeno jménem kandidáta a údaji o datu a čase obhajoby v aule Karolina. Zároveň bylo zvykem uvést na následujících stránkách jména mecenášů a sponzorů, stejně jako vřelá slova poděkování rodičům. Ze srovnání titulních stran disertace z roku 1714 (obr. 1) a 1836 (obr. 2) je patrné, že s postupem doby se šíře a květnatost popisu zainteresovaných osob postupně výrazně omezila a zestručnila.

Témata

Tematické zaměření disertací a jejich změny jsou uvedeny v tab. 2. Na tomto přehledu je patrná diagonála poklesu původně dominujících oblastí (všeobecná a interní medicína, anatomie, symptomatologie a infekční nemocí) a nárůstu četností nově se rozvíjejících oborů (neurologie a psychiatrie, balneologie, dermatologie, gynekologie a porodnictví, pediatrie, chemie a farmakologie, oftalmologie). Nízká procenta u posledně jmenovaných oborů svědčí především o tom, že tyto oblasti se ve sledovaných obdobích, a to zejména po začátku 19. století, teprve rozvíjely, ale za tehdejšího stavu vědeckého poznání a pro svoji diverzitu ještě nebyly schopné převzít dominující roli.

Tab. 2  Témata PLD a jejich procentuální zastoupení v časových úsecích

Pozn.: A –⁠ všeobecná medicína a vnitřní lékařství; B –⁠ anatomie; C –⁠ obecná symptomatologie; D –⁠ infekční choroby; E –⁠ chirurgie; F –⁠ neurologie a psychiatrie; G –⁠ balneologie; H –⁠ dermatologie; I –⁠ gynekologie a porodnictví; J –⁠ pediatrie; K –⁠ chemie a farmakologie; L –⁠ oftalmologie.

Tučně jsou vyznačena období, v nichž studované obory dosáhly maximálního zastoupení.

Postupně narůstající množství obhájených disertací současně odráží i rostoucí velikost Univerzity Karlovy, jak je patrné z přehledů o počtech studentů medicíny (10–12).

Zajímavé je, že řada PLD je vlastně analýzou chorobopisů nebo přehledem výkonů a počtů pacientů –⁠ zejména v závislosti na rozvoji nových klinik (např. chirurgie či oftalmologie).

Velmi zajímavou a užitečnou část těchto disertací potom tvoří soubory literárních citací, které jsou nejen přehledem použité literatury, ale také informací o stavu poznání v oboru, ve kterém autor disertaci obhajoval.

Disertace rovněž obsahují obhajobu (theses defendendae), která je uvedena v závěru práce a v níž jsou dobře ilustrovány aktuálně diskutované problémy a otázky, například v disertaci F. I. Hossauera (obr. 3) a J. Baumana (obr. 4).

ZÁVĚR

Zachované soubory stovek pražských lékařských disertací představují především neobyčejně hodnotnou součást národního kulturního pokladu. Z pohledu historie lékařství jsou pak objektivním dokladem toho, jak se v průběhu 17. až do poloviny 19. století medicína postupně zbavovala svého scholastického pojetí, vycházejícího především z učení a filozofie Aristotela, Platóna, Celsa, Hippokrata a dalších velikánů starověku, a pod vlivem rychle přibývajících převratných vědeckých poznatků se přetvářela do moderní podoby. Tento proces zahájili svými objevy a zásadami především William Harvey (1578–1657), Marcello Malpighi (1628–1694), Herman Boerhaave (1668–1738), Giovanni Battista Morgagni (1682–1771) a Albrecht von Haller (1708–1777), kteří se v průběhu této doby a spolu s mnoha dalšími zasloužili o vybudování velmi solidního základu pro další rozvoj medicíny jako vědecky podloženého oboru v celém 19. století. Nelze pominout ani zásluhy císařovny Marie Terezie a císaře Josefa II. na podstatném zmodernizování vysokého školství ve 2. polovině 18. století.

Čestné prohlášení

Autor práce prohlašuje, že v souvislosti s tématem, vznikem a publikací tohoto článku není ve střetu zájmů a jeho vznik ani publikace nebyly podpořeny žádnou farmaceutickou firmou.

Poděkování

Autor by na tomto místě rád poděkoval prof. MUDr. Josefu Stinglovi, CSc., z Ústavu anatomie 3. LF UK za podnětné připomínky, Mgr. Janě Ratajové, Ph.D., z Ústavu dějin UK a Archivu UK, MUDr. Petře Malinové a MUDr. Zdeňku Suchomelovi za spolupráci.

Adresa pro korespondenci:

PhDr. Vladimír Musil, Ph.D.
Středisko vědeckých informací 3. LF UK
Ruská 87, 100 00 Praha 10
Tel.: 267 102 532
e-mail: vladimir.musil@lf3.cuni.cz