Jazykovědné dilema lékařů(v) českých

   
OTÁZKA REDAKCE ČLČ

V roce 1862 vycházel první ročník pod názvem Časopis lékařů českých, ale v letech 1863–1889 a znovu od ročníku VL (1906) až do vydání 7. 2. 1925 jako Časopis lékařův českých. Má toto historické kolísání tvarů opodstatnění z hlediska jazykovědného?

ODPOVĚĎ

Nejprve k výchozímu stavu. V nejstarších dobách byl genitiv plurálu u tzv. o-kmenů maskulin bez koncovky (chlap). Aby nedocházelo k nežádoucí homonymii s tvary nominativu singuláru (chlap) a akuzativu singuláru (opět chlap), nahradila toto bezkoncovkové zakončení u‑kmenová koncovka ‑óv. U genitivu plurálu maskulin se proto v starších dobách vyskytovala podoba s -óv (chlapóv). Toto dlouhé ó podlehlo pravidelné hláskové změně ó > uo > ů (chlapóv > chlapuov > chlapův). Stejná situace nastala i u měkké varianty, jak přesně říká Pavel Kosek: „… u‑kmenová koncovka ‑óv pronikla do genitivu pl., kde nahradila nulovou formu: mnoho oráč → mnoho oráčóv.“ (1)

Guru české historické jazykovědy Jan Gebauer k tomu podotýká: „Koncovka -óv vzata jest od ŭ-kmenův, chlapóv, dubóv podle synóv, stsl. -ovъ. Mění se časem v -uov, -ův a ztrátou souhlásky v -ó, -uo, -ů (zdůraznili aut. článku) […]; a jest pravidlem od historických dob nejstarších a dosud. […] Varianta nejstarožitnější -óv drží se až do poč. XVI stol., a nejmladší -ů začíná se dosti záhy v XV (zdůraznili aut. článku); v Lact. (1511) jsou obě vedle sebe v příkladech hrzichow 79ᵇ, dělniku 34ᵃ atd.“ (2)

A zde leží jádro problému. Varianty genitivu plurálu se podle tohoto výkladu v historii běžně vyskytovaly vedle sebe. Je ale otázka, do jaké míry si tyto varianty reálně konkurovaly v dobové řečové praxi 19. století. Autoři mluvnic, které budeme představovat dále, se tehdy nemohli opřít o spolehlivá a reprezentativní data. To, co v mluvnicích uváděli, mohlo navazovat na starší texty, nebo mohli autoři vycházet ze svého vlastního noremního povědomí.

Pohlédneme-li do mluvnic z poloviny 19. století, tedy do doby, kdy byl založen Časopis lékařů českých, vyskytují se zde podoby buď jenom s -ů, nebo s -ův i s -ů. Tady je třeba příklad z mluvnice českého jazykovědce Jana Slavomíra Tomíčka z roku 1850 (3) (obr. 1). Vidíme, že progresivnější varianta s -ů je na prvním místě. A co více, jen o rok mladší vydání mluvnice Václava Hanky zpracované na základě známé mluvnice proslulého obrozence Josefa Dobrovského, která byla vydána již v roce 1809 (4), uvádí pouze variantu jednu, a to tu progresivnější: -ů (5) (obr. 2).

Obr. 1  Tomíček JS. Česká mluvnice nově vzdělaná (3)

Obr. 2  Hanka V. Mluvnice českého jazyka na základě soustavy Dobrovského / od Václava Hanky (5)

Poněkud méně progresivní než Hanka je ve své mluvnici jiný vlivný jazykovědec Martin Hattala (6), který sice používá jiné skloňovací vzory, ale jinak, jak patrno, také staví koncovku -ů na první místo. Koncovky -ův se však podobně jako Tomíček rovněž neodříká (obr. 3). Vidíme tedy, že mohou nastat dvě varianty. Buď mluvnice, do nichž jsme nahlédli, uvádějí pouze progresivnější variantu -ů, nebo je archaičtější varianta s -ův v přehledu skloňování až na druhém místě. A to je možná důvod, proč zakladatelé časopisu původně šli progresivnější cestou a odvážně zvolili pro 1. ročník modernější variantu Časopis lékařů českých.

Obr. 3  Hattala M. Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského (6)

Logicky se tedy nabízí otázka, proč redakce od této praxe vzápětí upustila a vrátila se ke staršímu -ův. Je možné, že archaičtější varianta jim připadala stylově vyšší; je možné, že podlehli převažujícímu domnělému dobovému úzu (který zatím ale není podrobně zmapován a pravděpodobně nebyl zmapován ani tehdy); a v neposlední řadě je možné, že koncovka -ův jim připadala vhodnější pro psaný text.

Opravdové překvapení však přichází až s mluvnicemi nejvyšší autority Jana Gebauera, který ovlivnil české mluvnictví, ale i české školství na několik desítek let. Tedy ono to vlastně překvapení není, protože víme, že Gebauer vnímal svoje školní učebnice jako vedlejší produkt vlastního životního opusu –⁠ „Historické mluvnice jazyka českého“ (2). Takže je známo, že tyto školní učebnice byly historizující. Ve školní mluvnici („Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské“), podle níž se prokazatelně učili téměř všichni studenti gymnázií, tedy i budoucí lékaři, se totiž pořadí koncovek obrací a znovu se zavádí vývojově starší stav, kdy se na první místo klade koncovka -ův (7) (obr. 4).

Obr. 4  Gebauer J. Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. I, Nauka o slově (7)

A nedosti na tom. Tato dvoudílná učebnice se záhy ukázala pro studující jako příliš obtížná, a proto Gebauer vytvořil její zestručněnou jednodílnou variantu –⁠ „Krátkou mluvnici českou“ (8). Vyšla v mnoha vydáních, byla velmi populární a učili se podle ní téměř všichni středoškoláci (9). A v ní, stejně jako v předchozí mluvnici dvojdílné, je opět varianta s -ův na prvním místě (my držíme v ruce vydání z roku 1901) (8). Po Gebauerově smrti se přepracování jeho „Krátké mluvnice“ ujal další známý jazykovědec Václav Ertl, který ji částečně modernizoval, ale koncovky -ův se přece jen nechtěl vzdát. Přepracoval i dříve zmíněnou „Mluvnici českou pro školy střední a ústavy učitelské“ (10) a tam už vidíme paradigma jako před téměř osmdesáti lety u Hanky (obr. 5). Na s. 179 k tomu ovšem zůstává poznámka: „Archaisticky se vyskytuje (sic! –⁠ stále ještě) starší stav hadův, hradův (jako analogický k měkkému vzoru oráč –⁠ pozn. aut. článku).“ (10)

Obr. 5 ​​​​​​​ ​​​​​​​Gebauer J, Ertl V. Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. I, Hláskosloví, nauka o slově (10)

Zbývá pohled do slovníků. Reprezentativní a dosud nepřekonaný „Příruční slovník jazyka českého“ (1935–1957, on-line) zachycuje ve svých heslových statích několikrát tvar lékařův, avšak násobně více tvar lékařů (11).

ZÁVĚR

Jak jsme demonstrovali, úzus v mluvnicích 19. a počátku 20. století byl velmi rozkolísaný. První ročník Časopisu lékařů českých mohl odrážet moderní pojetí, jak jsme ho ukázali například u Hanky (5), tedy s výhradním -ů. V dalších ročnících se mohl projevovat retardační vliv jiných mluvnic, v nichž se varianta -ův, byť až na druhém místě, udržovala velmi dlouho (což ukazuje, jakou setrvačnost měl jejich historizující přístup), ale možná i dobový psaný úzus.

Proč se mladší ročníky časopisu vracejí zdánlivě nelogicky k archaičtější variantě, lze pokládat za prokázané: největší mluvnickou autoritou (a autorem vlastně jediné moderní mluvnice) od roku 1890 byl Jan Gebauer –⁠ a ten ve svých školních mluvnicích, jež dozajista studovali i budoucí lékaři a které byly hojně využívány odbornou veřejností, jednoznačně prosazuje archaičtější variantu -ův (čili lékařův).

Poděkování

Tento text vznikl s podporou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR –⁠ Institucionální podpora dlouhodobého rozvoje výzkumných organizací Cooperatio –⁠ Karlova univerzita, Pedagogická fakulta (2026). Obrázky v textu jsou pořízeny z digitálních variant zdrojů uvedených v sekci Literatura. Práce používá data Vokabuláře webového a Národní digitální knihovny, která poskytuje výzkumná infrastruktura LINDAT/CLARIAH-CZ (https://lindat.cz) podporovaná Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR (projekt č. LM2018101). Digitalizované kopie z Vokabuláře webového převzaty s laskavým svolením oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. 

Adresa pro korespondenci:

prof. PhDr. Martina Šmejkalová, Ph.D.