Vznik dětství na prahu lidství: ohlédnutí za Lucy a Selam

Když se americký paleoantropolog, emeritní profesor Arizonské státní univerzity Donald Johanson chystal opustit v listopadu 1974 naleziště Hadar v Etiopii a uviděl drobnou kost –⁠ ulnu, ještě netušil, že právě začíná psát dějiny. Kostra, která se tam skrývala více než tři miliony let, dostala později jméno Lucy –⁠ podle slavné písně kapely Beatles „Lucy in the sky with diamonds“, která právě zněla z kazetového přehrávače expedice. Lucy se stala neméně slavnou –⁠ ne kvůli své velikosti (měřila sotva 110 cm), ale proto, že nám pootevřela okno do dávné minulosti.

V roce 2000, o více než čtvrt století později, učinil tým Zeresenaye Alemsegeda, dnes profesora Univerzity v Chicagu, další senzační objev. V lokalitě Dikika, nedaleko místa nálezu Lucy, našli pozůstatky asi dva a půl roku starého děvčátka stejného druhu. Fosilie dostala jméno Selam, což v mnoha etiopských jazycích znamená „mír“.

V září a říjnu 2025 Národní muzeum v Praze otevřelo unikátní výstavu zaměřenou na evoluci lidského druhu. Hlavními exponáty byly právě Lucy a Selam, vzácné pozůstatky raných homininů rodu Australopithecus afarensis. Obě tyto fosilie patří mezi národní kulturní památky Etiopie a s výjimkou samotné Lucy na několika výstavách ve Spojených státech je nikdy nebylo možno veřejně spatřit mimo muzeum v Addis Abebě. Dovolte nám drobné ohlédnutí za touto výstavou z pohledu klinického antropologa a pediatra.

Dlouho jsme si lidskou evoluci představovali jako jednoduchou přímku vedoucí z bodu A do bodu B, od primitivního k dokonalému, kdy se jen občas objevila slepá větev bez většího významu. Teprve s postupujícím poznáním si uvědomujeme, o jak složitý proces se ve skutečnosti jednalo a jak málo o něm dosud víme. Příkladem může být průlom v sekvenování genomu neandrtálců, který prokázal, že mezi anatomicky moderním člověkem a neandrtálci docházelo k vzájemnému křížení. Neandrtálci tak po sobě zanechali nesmazatelnou stopu v podobě až 4 % genů, které v sobě nese každý z nás. Evoluce člověka tak ve skutečnosti představuje spíše košatý strom plný odboček, překryvů a dosud nepoznaných bílých míst.

Doslova nesmazatelné jsou pak stopy australopitéků, které po sobě zanechala skupina kráčející vrstvou vlhkého popílku po erupci nedaleké sopky v oblasti Laetoli v Tanzánii. Stopy se podobají stopám moderního člověka. Díky nim a díky kosterním pozůstatkům těch, kteří je vytvořili, můžeme s jistotou konstatovat, že australopitéci, jejichž první zástupci se na evoluční scéně objevují již před 4,2 miliony let, se pohybovali primárně bipedně s chůzí prakticky totožnou s člověkem. Právem se ptáme, zda s nimi máme společné i další znaky? Nebo se od nás lišili natolik, že měli blíže k šimpanzům –⁠ našemu nejbližšímu žijícímu příbuznému druhu, jehož vývojová větev se od nás oddělila před 6 až 7 miliony let?

Jedním ze znaků, který vyčleňuje rod Homo a zvláště moderního člověka (Homo sapiens) od lidoopů nebo raných homininů, je vysoký poměr mezi velikostí mozku a těla. V dospělosti je lidský mozek třikrát větší než u šimpanzů. Rozvoj vzpřímené chůze však omezuje velikost hlavičky, která ještě může projít porodním kanálem. Dlouhá perioda dětství –⁠ období, kdy roste a dozrává mozek –⁠ byla proto považována za přímý důsledek tohoto nepoměru. Hypotézu obstetrického dilematu však staví do nového světla nálezy právě u Lucy a Selam.

Kostra Lucy se dochovala ze 40 %, včetně pánve, zatímco Selam představuje děvčátko staré 2,5 roku se zachovanými 60 % skeletu, včetně téměř intaktní lebky. Objem mozku malé Selam v době její smrti byl 275 cm², což odpovídá velikosti mozku stejně starého šimpanze. Když ale porovnáme velikost jejího mozku s dospělým jedincem A. afarenesis, vidíme, že byl v jejím věku vyvinutý jen z asi 75 %. U šimpanze je přitom v tomto věku vyvinut již z 90 %. Z toho zákonitě vyplývá, že mozek afarských australopitéků rostl pomaleji –⁠ podobně jako u lidí. To znamená, že měli dětství –⁠ období vzájemného soužití rodičů a dětí, dobu závislosti potomků na péči dospělých jedinců ve skupině.

Můžeme tedy říci, že afarští australopitéci byli více podobní zástupcům rodu Homo než šimpanzům? Pravděpodobně ne. I když se jejich mozek vyvíjel pomaleji, podobně jako v dětství u člověka, vnitřním uspořádáním jednotlivých částí mozku se stále spíše podobali dnešním lidoopům. Například –⁠ podobně jako lidoopi měli relativně větší zrakový kortex. Aproximace velikosti mozku novorozeného australopitéka navíc ukazuje, že Lucy by byla schopna takové dítě porodit, pokud by došlo k rotaci hlavičky při průchodu porodním kanálem.

Znamená to, že omezení daná velikostí pánve nejsou jedinou příčinou dlouhého období postnatálního vývoje mozku? Můžeme jen spekulovat, jaké byly evoluční tlaky, které vedly ke vzniku dlouhého období závislosti na péči ostatních, kdy mladý jedinec nepřispívá k fungování a přežití skupiny, ale vyvíjí se a učí se –⁠ tedy prožívá svoje dětství. Podobná strategie vyžaduje složitější organizaci společenského života, která umožňuje učení a předávání informací z generace na generaci. Dlouhé období růstu mozku australopitéků možná položilo základy pro rozvoj sociálního chování pozdějších homininů –⁠ a nakonec i nás všech.

Moderní člověk se masivně rozšířil po celé planetě, zatímco naši nejbližší příbuzní se pohybují na hraně vyhynutí. Mít dětství je tedy z evolučního pohledu podle všeho skutečně výhodná strategie.

Poděkování. Prof. Zeresenay Alemseged, objevitel Selam, zpřesnil a doplnil některé údaje v anglickém překladu tohoto textu. Upřímně mu děkujeme za jeho pomoc

Klára Mališka Maratová a Jan Lebl

Pediatrická klinika, 2. lékařská fakulta, Univerzita Karlova a FN v Motole, Praha