Oldřich Blažíček: Pohled ke kruchtě sv. Víta (1934 nebo 1935)

SBÍRKA GALERIE VÝTVARNÉHO UMĚNÍ (GAVU) CHEB. Umění 20. a 21. století.
Foto: Jiří Gordon

Oldřich Blažíček (1887–1953) nepatřil k umělecké avantgardě, nicméně jeho obrazy byly význačně oceněny např. na výstavě v Paříži v roce 1921 nebo na mezinárodních výstavách Carneggiova institutu ve Spojených státech. Řadí se k představitelům moderní krajinomalby.

Nejprve se vyučil malířem pokojů ve Slavkovicích, odkud pocházel, a poté odešel do Prahy. Po dvou letech se mu podařilo dostat se na Vysokou uměleckoprůmyslovou školu, odkud po čtyřech letech přešel na Akademii výtvarných umění. Po absolvování studií se postupně zaměřil na krajinářskou malbu a také malbu chrámových interiérů. Působil jako profesor malby na ČVUT. Hodně tvořil na cestách v cizině, kde i často vystavoval.

Obraz Pohled ke kruchtě sv. Víta patří do skupiny maleb věnovaných svatovítskému interiéru. Toto téma se objevuje v jeho díle několikrát v rozmezí více let. Malba chrámových interiérů je náročná práce, zvlášť pak pokud jde o katedrálu sv. Víta, která v době, kdy tu Blažíček po roce 1910 maloval, nebyla ještě dostavěná. Blažíček zde pracoval měsíc a vytvořil pět menších obrazů na dřevě, které byly oceněny jak jeho profesorem Hanušem Schwaigerem, tak kanovníkem svatovítské kapituly Antonínem Podlahou, významným historikem umění a sběratelem. Tuto etapu završil Blažíček jedním větším obrazem zachycujícím tzv. Wohlmutovu kruchtu.

V letech 1934 a 1935 se Blažíček do katedrály vrátil a namaloval ještě dalších 6 obrazů. Jedním z nich je prezentovaný olej na plátně. I na něm je zobrazena Wohlmutova kruchta, podobně jako na menším a větším obraze z počátku 20. století, ovšem s jedním rozdílem. Kruchta vytvořená Bonifácem Wohlmutem v letech 1557–1560 uzavírala původně hlavní loď nedostavěné katedrály. Při pracích na dostavbě katedrály v letech 1924–1926 byla kruchta rozebrána a umístěna do čela severního ramene transeptu. Byla tedy pootočena o 90 stupňů. A právě tento stav zachytil Blažíček na obraze. Dominují na něm šedohnědé odstíny, s výjimkou jasně modrého akcentu v lomeném oblouku dolního gotického okna. Horními okny nad triforiem proniká denní světlo, které výrazně ozařuje monumentální chrámový prostor s obrazy, raně barokní kazatelnou a sochami českých světců na pilířích. Stafáž je zaznamenána uvolněným rukopisem, což příjemně kontrastuje s vnitřní architekturou ztvárněnou s dokumentární přesností, nikoliv však drobnopisně.

Juliana Boublíková Jahnová