Ze sbírky moderního českého a slovenského umění

Jan Zrzavý:

Krucemburk

GALERIE UMĚNÍ KARLOVY VARY,

FOTO BOŘIVOJ HOŘÍNEK

Malíř, grafik, scénograf –⁠ to především byl Jan Zrzavý (1890–1977), výjimečný spolutvůrce české meziválečné avantgardy. Jeho jméno a některá díla zná každý člověk zajímající se, byť jen okrajově, o výtvarné umění.

Zrzavý byl vlastně samouk, studoval totiž pouze dva roky na UMPRUM, odkud byl vyloučen, a marně se pak několikrát pokoušel dostat na Akademii výtvarných umění. I přes tento neúspěch se věnoval dál výtvarnému umění a vytvořil si svůj velmi osobitý styl, který poznáme na první pohled. Je ovlivněn uměním 15. století, hlavně ale Leonardem da Vinci. Leonardovská tajemnost i šerosvit vstoupily do Zrzavého obrazů. K nim přidal zvláštní melancholii, pocit věčnosti v okamžiku, někdy pocit smutku. A vždy velkou procítěnost a osobní souznění s tématem. Jeho motivy a barvy bývají symbolické. Zrzavý byl ostatně jedním ze zakladatelů skupiny Sursum, která vycházela ze secesního symbolismu. Symbolismus Jana Zrzavého je však individuální. Mimo to byl Zrzavý členem skupiny Tvrdošíjní, spolu s Kubištou a dalšími umělci, kteří prosazovali v tvorbě kubismus. Zrzavý ale přesto zůstal naprostým solitérem, nezařaditelným k určitému směru.

Ani on, jako většina českých umělců jeho generace, neopominul studijní cestu do Francie, samozřejmě do Paříže a poté do Bretaně, kde se na nějakou dobu usídlil a která se stala zdrojem inspirace pro jeho četné obrazy. Zrovna tak jako Bretaň si zamiloval Benátky. Tam, i později jako reminiscence na jejich neopakovatelnou atmosféru, vzniklo mnoho jeho děl.

Zrovna tak měl blízký vztah k některým místům české krajiny. Byl to hlavně Krucemburk, kde trávíval u svého dědečka prázdniny. Na obrazu Krucemburku z Galerie umění Karlovy Vary si malíř vytvořil snovou vzpomínku, která není reálným zachycením místa, ale tichou poctou, s jistou dávkou záhadnosti, typickým měkkým rukopisem s hebkými přechody světla a stínu a se střídmou barevností zelenavých a hnědavých tónů se stříbřitým nádechem.

Nesporným důkazem, že měl Jan Zrzavý ke Krucemburku citové pouto, je jeho přání mít místo posledního odpočinku právě tam. Na jeho pamětní desce v Krucemburku stojí: „… za svoje pravé rodiště pokládám Krucemburk.“

Juliana Boublíková Jahnová