Zemřel prof. MUDr. Ivan Rektor, CSc.

Ivana Rektora jsem poznala během povinných stáží před první atestací z psychiatrie v roce 1973. Od té doby se naše profesní i osobní cesty opakovaně protínaly. Sdíleli jsme řadu pracovních zkušeností, některé významné životní události a později i zájem o klinický výzkum.

Především bych chtěla připomenout jeho mimořádný přínos neurologii, psychiatrii a neurovědám obecně. K medicíně měl blízko již od dětství. Jeho otec působil jako primář Psychiatrické nemocnice Brno-Černovice a patřil k propagátorům depotních antipsychotik včetně původních českých přípravků. Rodina Rektorových byla pozoruhodným způsobem rozdělena mezi dva blízké obory –⁠ neurologii a psychiatrii. Ivan i jeho manželka prof. Irena Rektorová si zvolili neurologii, zatímco jeho bratr a obě děti psychiatrii.

Ivan se narodil v krásné slovenské Levoči, ke které si uchoval celoživotní vztah. Společně s bývalým primářem neurologie MUDr. Dvořákem zde založil tradici Pracovních dnů neuropsychiatrie v Levoči, které se od roku 2001 konaly pravidelně každé dva roky. Tato setkání významně přispěla k opětovnému sbližování neurologie a psychiatrie, oborů, které spojuje společný zájem o lidský mozek a které dnes sdílejí stále více diagnostických i terapeutických postupů. V psychiatrické komunitě byl znám také svou aktivní účastí na psychofarmakologických konferencích v Jeseníku.

Jeho hlavním odborným zájmem byla epilepsie. Širší odborné veřejnosti se však výrazně zapsal do povědomí také výzkumem osob, které přežily holocaust, a jejich potomků. Ve svých studiích ukázal, že extrémní stres a trauma mohou zanechávat dlouhodobé biologické stopy, které se promítají i do dalších generací. Není pochyb o tom, že k tomuto tématu jej přivedla i vlastní rodinná zkušenost. Jeho rodiče byli během druhé světové války perzekvováni a část rodiny zahynula v koncentračních táborech.

Velkou pozornost vzbudily rovněž jeho práce věnované využití hudby v léčbě neurologických onemocnění, zejména epilepsie. Přinesly pozoruhodná zjištění o tom, že terapeutický účinek hudby nesouvisí pouze s individuálními preferencemi posluchače, ale také s objektivními fyzikálními vlastnostmi zvuku. Ukázaly, že hudba není jen zdrojem estetického prožitku, ale může představovat i významný doplněk léčby některých neuropsychiatrických poruch. Zájem o vztah mezi mozkem a hudbou sdílel s řadou významných osobností české psychiatrie, mimo jiné s Cyrilem Höschlem.

Hudba má blízko k dalšímu projevu lidské kreativity a emocí –⁠ tanci. Přestože Ivan s oblibou tvrdil, že neumí zazpívat ani jednoduchou písničku, tančit rozhodně uměl. Měla jsem možnost se o tom přesvědčit na společenských setkáních během levočských neuropsychiatrických dnů. Také jeho manželka se ve své vědecké práci věnovala pozitivnímu vlivu tance u pacientů s počínající Alzheimerovou chorobou.

Ivan procestoval téměř celý svět. Zvláštní vztah měl k Francii, kde v devadesátých letech několik let pracovně působil. Francouzská kultura a životní styl ovlivnily jeho pohled na svět i schopnost nacházet rovnováhu mezi profesním a osobním životem. Charakteristickým rysem jeho každodennosti bylo také kolo. Využíval je nejen při cestách po světě, ale především doma. Do Fakultní nemocnice u svaté Anny i na Masarykovu univerzitu pravidelně dojížděl na kole bez ohledu na počasí. Nepovažoval to pouze za formu pohybu, ale také za způsob, jak být v bezprostředním kontaktu s okolním světem.

Ivan byl mimořádně vzdělaný, zvídavý, vtipný, společenský a empatický člověk. Dokázal spojovat analytické myšlení špičkového vědce se vzácnou schopností porozumět lidem. Zanechal výraznou stopu nejen jako neurovědec a popularizátor vědy, ale také jako organizátor odborného života. Založil časopis Neurologie pro praxi, byl členem řady domácích i zahraničních redakčních rad a autorem mnoha inspirativních a často provokujících úvodníků. Na jeho texty jsem se vždy těšila. Nebál se otevírat kontroverzní témata, přemýšlel o budoucnosti neurověd, o významu náhody ve vědeckém bádání, o vzdělanosti, financování vědy i o širších společenských souvislostech medicíny. Jeho úvahy byly obohaceny zkušenostmi z četných cest a mimořádným rozhledem.

Mnozí z nás budou postrádat jeho intelektuální zvídavost, nadhled, humor i lidskost. Zanechal po sobě dílo, které bude nadále inspirovat odbornou veřejnost, a vzpomínky, které zůstávají v srdcích jeho přátel, kolegů i žáků.

Děkujeme za vše, co po sobě zanechal. Čest jeho památce.

prof. MUDr. Eva Češková, CSc.

Psychiatrická klinika

LF MU a FN Brno

e-mail: ceskova.eva@fnbrno.cz