Vedoucí redaktor ČLČ sedmdesátníkem

27. ledna se dožil 70 let vedoucí redaktor Časopisu lékařů českých MUDr. Petr Sucharda, CSc.

Narodil se v Praze a po absolvování Akademického gymnázia ve Štěpánské ulici byl přijat ke studiu všeobecného lékařství na tehdejší Fakultu všeobecného lékařství UK (dnes 1. LF UK). Jako pomocná vědecká síla se na Ústavu biologie pod vedením profesora Vladimíra Křena věnoval studiu imunitního systému potkana, ale směřoval jednoznačně k interně –⁠ po promoci v roce 1981 využil nabídku profesora Vladimíra Pacovského a nastoupil jako sekundární lékař na 3. interní kliniku pražské Fakultní nemocnice II –⁠ a Charvátově klinice již zůstal věrný.

Po atestaci z interny byl nasměrován k profesoru Jiřímu Šonkovi a stal se tak jedním z mála tehdejších obezitologů. Složil atestaci z interny II. stupně a od roku 1993 je asistentem 1. LF UK, v současnosti garantem několika předmětů bakalářských studijních oborů a autorem učebních textů.

Na rozdíl od dalších kolegů z ročníku na klinice (prof. Václav Hána, prof. Jiří Widimský jr.) nepostupoval po vědecko-pedagogické dráze; po nástupu profesora Štěpána Svačiny na místo přednosty 3. interní kliniky byl jmenován primářem a tuto funkci vykonával 15 let. Ještě předtím, v lednu 1993, byl značně kuriózním způsobem zvolen předsedou Svazu českých lékařů –⁠ stavovské organizace navazující na krátkou existenci v letech 1968–69. Jako předseda členské organizace Konfederace evropských nezávislých odborů (CESI) byl jedním z jejích místopředsedů, byť šlo hlavně o výraz porevoluční sympatie evropských kolegů k politicky nezávislému sdružení českých lékařů. Spolu s dalšími lékařskými organizacemi včetně ČLK spoluzaložil Jednotu českých lékařů, která však měla jepičí život. Funkce se vzdal na podzim 1995, kdy se většina tehdejšího vedení svazu přiklonila k radikálním názorům Davida Ratha.

Kromě členství v Akademickém senátu fakulty a univerzity (funkci předsedy Hlavní volební komise Akademického senátu UK zastával řadu let) se k veřejnému působení vrátil až v roce 2019, kdy byl přijat na místo ředitele odboru zdravotní péče Ministerstva zdravotnictví ČR. Pracoval také jako vedoucí odboru smluvních vztahů ve Všeobecné fakultní nemocnici.

Na klinice se od začátku 90. let věnoval ultrasonografickému vyšetřování, díky kterému obhájil kandidátskou disertační práci na téma „Analýza textury ultrasonografických obrazů“ (2001). Jeho hlavním odborným zaměřením však zůstala obezitologie, zejména 40 let práce v obezitologické ambulanci 3. interní kliniky. Od vzniku České obezitologické společnosti ČLS JEP je členem jejího výboru, od roku 2002 vykonává s malou přestávkou funkci jejího vědeckého sekretáře. Je také členem Českého institutu metabolického syndromu, o. p. s. Většina článků, které publikoval v českých odborných periodicích, je zaměřena na propagaci nových poznatků a směrů v obezitologii, stejně tak jeho přednášky na českých konferencích a kongresech.

Za své učitele s velkým „U“ považuje kromě profesorů Vladimíra Křena a Vladimíra Pacovského především porevolučního přednostu 3. interní kliniky profesora Josefa Marka, k němuž měl i lidsky blízko a kterého (úspěšně) navrhl na Rytíře českého lékařského stavu (1997).

Pověření vedením nejstaršího českého lékařského časopisu před 10 lety pro něj sice bylo novou pracovní oblastí, ale jak sám říká, s redaktorskými geny (otec byl ředitelem nakladatelství a maminka se věnovala vědeckým informacím ve zdravotnictví), sklonem k perfekcionismu a láskou k češtině na to i trochu myslel. Jako editor se podílel na monografii „Propedeutika klinické medicíny“ (Marek J, Kalvach Z, Sucharda P a kol., Triton, Praha, 2002), s profesorem Pacovským vydal pro nejširší veřejnost „Jazykozpyt medicíny“ s podtitulem „Knížka o medicínské terminologii nejen pro zdravotníky“ (Galén, Praha, 2008).

Jako (vedoucí) redaktor ČLČ usiluje o co nejširší spektrum publikovaných textů, kterým rád pomáhá k jazykové i formální dokonalosti. Časopis má sice zdaleka nejširší potenciální okruh čtenářů, ale je závislý na ochotě a nezřídka nadšení autorů. K těm patří –⁠ a to je mezi českým lékařskými časopisy unikum –⁠ také profesionální i amatérští historici medicíny. Naplnit 8 čísel ročně není jednoduché, ale jak sám opakuje, „doc. Eiselt a dr. Podlipský to na začátku 60. let 19. století měli mnohem těžší“.

Znám Petra Suchardu více než čtyřicet let, proto bych nechtěl, aby zůstalo jen u čistě faktografického curriculum vitae, a snad mohu dát alespoň trochu nahlédnout do jeho soukromí. Nevím, že by ve svém volnu věnoval většinu času nějakému zásadnímu koníčku. 25 let je „vesničanem“, takže se nevyhne práci na zahradě, měl několik psů, z nichž hovawart Andy z Kytínského ráje byl před lety způsobným účastníkem několika vědeckých kongresů. Mimo medicínu ho zajímají i další obory jako historie, paleontologie či etologie, můžete ho potkat na koncertech klasické hudby. Jako čtenář je příznivcem Haruki Murakamiho a Simona Mawera, od něj si už bohužel další knihy nepřečte. V současnosti ho nejvíce těší cestování, ale žádná exotika –⁠ s chotí Andreou si oblíbili nepříliš vzdálené Rakousko, kde je jejich ideálem kombinace jezera, ve kterém se dá i v září plavat, a okolních hor, po kterých rádi chodí.

Ti, co znají obezitologa Petra Suchardu osobně, vědí, že i díky příznivým genům je celý život štíhlý, žije zdravě, z hlediska preventivní medicíny téměř ukázkově –⁠ a to se ani neživí kořínky, ani netráví hodiny v posilovně. Takže v jeho případě snad není přání mnoha dlouhých, úspěšných a plných let jak v soukromém, tak i v pracovním životě jen společenskou zdvořilostí.

Petře, opravdu vše nejlepší!

Richard Češka