Redaktoři Časopisu lékařů českých od roku 1862 do současnosti

   
Věnováno doc. PhDr. Ludmile Hlaváčkové

ÚVOD

Významu a historii Časopisu lékařů českých (ČLČ), stejně jako dějinám Spolku českých lékařů (SČL), který byl jeho vydavatelem až do počátku roku 1950, byla věnována řada příspěvků, většinou přímo na stránkách ČLČ. V posledních pěti desetiletích se o to zasloužila zejména dlouholetá pracovnice Ústavu dějin lékařství FVL UK, resp. Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK v Praze doc. PhDr. Ludmila Hlaváčková, CSc. (1–5).

Na obálce posledního čísla ročníku 1911, cele věnovanému 50 letům vydávání ČLČ, vyšel přehled všech redaktorů v letech 1862–1911 (obr. 1) a v příloze 18 portrétních fotografií redaktorů ČLČ (obr. 2). Protože později přehled redaktorů zřejmě nebyl publikován, rozhodli jsme se na vydání z roku 1911 navázat a kromě přehledu (tab. 1) alespoň ve stručnosti zmínit osobnosti, které po více než 150 let ČLČ utvářely.

REDAKTOŘI A VEDOUCÍ REDAKTOŘI ČASOPISU LÉKAŘŮ ČESKÝCH

U zrodu ČLČ stáli redaktoři dva; ostatně až do roku 1956 nikdy nebyl pouze jeden redaktor; v některých letech byli i tři. V naprosté většině to byly významné osobnosti v českém prostředí, a to nejen medicínském; většina z nich (později) dosáhla na profesorská místa a někteří byli i rektory české univerzity. Až do roku 1918 byl vždy jeden z redaktorů jménem Spolku českých lékařů i vydavatelem ČLČ.

V prvních letech měl odbornou stránku na starosti Bohumil Eiselt (1831–1908), v roce 1862 třicetiletý docent pražské lékařské fakulty, její první česky přednášející učitel, později profesor a v roce 1871 zakladatel první české interní kliniky (6). Redakční a jazykovou stránku měl na starosti pražský praktický lékař Josef Podlipský (1816–1867), který již v letech 1857–1860 sestavoval 4 ročníky Domácího lékaře, přílohy přírodovědeckého časopisu Živa, jakési předzvěsti ČLČ (7). Bohumil Eiselt řídil ČLČ do roku 1865, Josef Podlipský až do své smrti v roce 1867 (8). Profesor Eiselt zmínil strastiplné počátky ČLČ ve vzpomínkách na vznik první české kliniky. I když redaktoři počítali s tím, že jim řada kolegů bude dodávat výpisky a výtahy z lékařských časopisů, mnohdy nakonec byli autory téměř všech textů sami. Přispěvatelů bylo málo a řada z nich psala německy, takže oba redaktoři řadu příspěvků sami překládali, „museli tvořit nová slova tam, kde scházela, a učit se ve slohu“ (9). První roky připomínal ve zmíněném vydání k 50 letům ČLČ také profesor Karel Chodounský, redaktor ČLČ v letech 1878–1888 (10).

Absolvent pražské lékařské fakulty, psychiatr a primář pražského ústavu choromyslných Jan Bohumil Ceyp z Peclinovce (1835–1879) byl redaktorem v letech 1864–1869. Sám do ČLČ přispěl řadou odborných článků nejen o duševních poruchách, ale například i o hypertyreóze, spále nebo zánětu jater (11). V letech 1865–1869 byl redaktorem ČLČ také Václav Staněk (1804–1871), spoluzakladatel Spolku českých lékařů, v roce 1870 děkan pražské lékařské fakulty, autor slovníku české lékařské terminologie a také poslanec říšského sněmu v revolučním roce 1848 (12).

V roce 1870 se redakce ČLČ obměnila. Šéfredaktorem se stal profesor Vilém Weiss (1835–1891), první přednosta první české chirurgické kliniky, trojnásobný děkan lékařské fakulty a poté rektor Karlovy univerzity (13). Redaktorem byl krátce Antonín Tomsa, městský fyzik v Králově Dvoře a městský okresní lékař v Praze, spoluautor „Odborné pathologie a therapie“ Bohumila Eiselta (13); od roku 1871 do roku 1877 Vítězslav Janovský (1847–1925), absolvent pražské lékařské fakulty v roce 1870, od roku 1872 (!) docent a od roku 1883 profesor a přednosta dermatovenerologické kliniky, první docent dějin lékařství a autor „Slovníku lékařského“ (14).

Jedním z nejdéle působících redaktorů ČLČ byl v letech 1878–1897 profesor Emerich Maixner (1847–1920), žák a zeť profesora Eiselta, internista, kardiolog, pneumolog a hematolog, přednosta propedeutické kliniky pražské lékařské fakulty, ale také vrchní redaktor „Ottova slovníku naučného“ (15). Do roku 1888 byl jeho spoluredaktorem profesor Karel Chodounský (1843–1931), žák a asistent Jana Evangelisty Purkyně, zakladatel české farmakologie, docent balneologie, aktivní sportovec a propagátor sportu. Do ČLČ přispíval od konce 60. let 19. století (16). Uvádí se, že pod jejich vedením získal časopis vysokou odbornou úroveň a velkou oblibu mezi českými lékaři.

Mezi významné osobnosti v redakci ČLČ patřil v letech 1889–1897 profesor soudního lékařství, trojnásobný děkan lékařské fakulty a rektor Univerzity v roce 1899 Josef Reinsberg (1844–1930) (17). Spolu s ním a Maixnerem redigoval ČLČ v letech 1888–1893 oftalmolog docent Jan Evangelista Mitvalský (1861–1899), který založil přílohu Zdravotnický věstník (18); v letech 1889–1893 dermatolog, venerolog a sexuolog a od roku 1899 vrchní pražský policejní lékař docent Ferdinand Pečírka (1859–1922) (19); a v období 1895–1897 internista, pediatr a děkan lékařské fakulty v letech 1921–1922 docent Matěj Pešina (1861–1943) (20).

V roce 1898 se redaktory ČLČ stali jednak asistent českého patologicko-anatomického ústavu Max Wellner (1971–1899), který však zemřel ve 28 letech na plicní chorobu (21), jednak Antonín Veselý a Erazim Vlasák. Profesor Antonín Veselý (1863–1932) byl redaktorem ČLČ v letech 1898–1902; v té době působil na české I. interní klinice profesora Maixnera. Od roku 1921 byl prvním přednostou nově zřízené propedeutické kliniky. Věnoval se problematice plicních nemocí, zvláště tuberkulóze, a také balneologii (22). Starosta Spolku českých mediků v letech 1886–1887 a absolvent české lékařské fakulty v roce 1889 Erazim Vlasák (1863–1904), redaktor ČLČ v letech 1899–1904, byl rovněž prvním primářem interního oddělení nově vybudované nemocnice na Královských Vinohradech (1902) a prvním předsedou Ústřední jednoty českých lékařů, který se zasloužil i o vybudování sanatoria pro léčení tuberkulózy na Pleši blízko Mníšku pod Brdy (23).

V roce 1899 se stává redaktorem ČLČ na dalších 20 let Jan Semerád (1866–1926), zakladatel Ústřední jednoty českých lékařů, člen tajné organizace okolo T. G. Masaryka Maffie usilující o vznik samostatného Československa, do roku 1919 ředitel Veřejné nemocnice na Královských Vinohradech a poté tajemník na ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (24). Spolupracovníkem dr. Semeráda v redakci ČLČ byl v letech 1903–1905 chirurg a porodník Bedřich Honzák (1870–1933), primář a v letech 1928–1933 ředitel tehdy nové okresní nemocnice v Hradci Králové. V listopadu 1895 vystoupil na valné hromadě Spolku českých mediků s návrhem petice, aby byly ke studiu medicíny připuštěny i dívky. Návrh tehdy ve spolku padl, ale o 10 let později promovala jako vůbec první žena v českých zemích jeho sestra Anna Honzáková (25).

Vůbec nejkratší dobu za celou existenci ČLČ –⁠ čtvrt roku –⁠ byl jeho redaktorem docent Otakar Kose (1868–1928), který se vzdal funkce vzhledem k tomu, že se stal primářem v Olomouci. Po dosti bouřlivé diskusi na mimořádné valné hromadě Spolku českých lékařů 2. července 1906 (26) byl redaktorem zvolen anatom a patolog profesor Rudolf Kimla (1866–1950). Jako redaktor ČLČ pracoval až do roku 1919. Byl přednostou Ústavu všeobecné patologie, respektive Patologicko-anatomického ústavu a také děkanem lékařské fakulty, poté v letech 1936–1937 i rektorem UK.

V roce 1919 se na redakci Časopisu podíleli spolu s profesorem Kimlou i Bohumil Prusík a Otakar Kutvirt. Profesor Bohumil Prusík (1886–1964) po absolvování pražské lékařské fakulty (1910) nastoupil na II. interní kliniku profesora Josefa Thomayera. V roce 1921 se stal přednostou propedeutické kliniky. Věnoval se především angiologii (27). Otakar Kutvirt (1867–1929) byl od roku 1912 přednostou české otolaryngologické kliniky, profesorem otolaryngologie pražské lékařské fakulty a první prezident Československé otolaryngologické společnosti (28).

V březnu roku 1920 se do redaktorské funkce vrací profesor Chodounský, kterého po roce nahrazuje profesor Jaroslav Hlava (1855–1924), nejvýznamnější český patologický anatom, zakladatel ústavu patologické anatomie pražské lékařské fakulty (od roku 1921 Hlavův ústav), čtyřnásobný děkan a v akademickém roce 1906–1907 rektor Univerzity Karlovy. Redaktorem ČLČ byl v letech 1921–1925 (30). Druhým redaktorem byl v letech 1920 a 1921 Antonín Wiesner (1868–1938), od roku 1918 odborný rada a knihovník ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy (29).

Celých 27 let (v letech 1921–1948), byl redaktorem ČLČ další patolog profesor Václav Jedlička (1893–1971), dlouholetý přednosta II. patologicko-anatomického ústavu, předseda Spolku českých lékařů v letech 1955–1961, spoluzakladatel a první předseda Československé společnosti patologů (31).

Ještě déle, 30 let, od roku 1925 do počátku roku 1955, byl redaktorem ČLČ domažlický rodák profesor Josef Pelnář (1872–1964), jeden ze zakladatelů českého vnitřního lékařství, žák Thomayerův a přednosta II. interní kliniky pražské lékařské fakulty (1921–1939), na něhož mimo jiné navazoval profesor Josef Charvát (32). V letech 1925–1928 byl redaktorem také dr. A. Šurda (?–1948), asistent profesora Ladislava Syllaby na I. oddělení Všeobecné nemocnice, vzpomínaný jako svědomitý a nadšený pracovník redakce (33). Od roku 1929 až do srpna 1945 působil jako redaktor neurolog profesor Jiří Vítek (1901–1974), kterého zmiňuje nekrolog jeho syna profesora Jiřího Jakuba Vítka (34). Nakrátko (do října 1947) ho vystřídal mikrobiolog Ivan Málek (1909–1994), později profesor mikrobiologie a imunologie Lékařské fakulty UK v Hradci Králové, komunistický politik a člen ÚV KSČ, který odsoudil sovětskou invazi v roce 1968 a v důsledku toho byl politicky i profesně odstaven (35, 36).

Od začátku roku 1949 do konce května 1952 byl šéfredaktorem ČLČ docent Karel Raška (1909–1987), později profesor UK, zakladatel moderní československé epidemiologie a jedna z klíčových osobností angažujících se v globálním vymýcení pravých neštovic (37). Od 1. června 1948 byl vedoucím redaktorem ČLČ profesor Otakar Šmahel (1913–1978). Do roku 1955 působil na I. interní klinice, poté byl vedoucím interní katedry Ústavu pro doškolování lékařů, od roku 1961 ředitelem Výzkumného ústavu experimentální terapie v Praze. Od roku 1964 se v nově vzniklém IKEM věnoval vědecké práci v oblasti farmakoterapie, zejména cytostatik a obecně chemoterapii (38).

K datu vydání 13. čísla 110. ročníku (26. března 1971) byl profesor Šmahel po 18 letech z vedení redakce odvolán a na jeho místo byl jmenován docent Ota Riedl (1915–1983), který –⁠ pravděpodobně jako jediný vedle dr. Podlipského –⁠ zemřel „ve funkci“. Ze smutečního oznámení a celkem 3 nekrologů uveřejněných v ČLČ (39–41) je patrné, že vedle uznávaného klinika, pedagoga a vědce (spolu s profesorem Vladimírem Vondráčkem byl hlavním autorem ceněné učebnice „Klinické toxikologie“ vydané roku 1971) byl především výborným organizátorem a (jak uvedeno ve smutečním oznámení) „zasloužilým pracovníkem v odborném lékařském tisku“. Byl také dlouholetým funkcionářem obou lékařských společností[1], které mu udělily řadu ocenění.

Po smrti docenta Riedla byl vedoucím redaktorem jmenován a funkci až do konce roku 2001 vykonával profesor Jan Petrášek (1929–2026), který zemřel v únoru tohoto roku ve věku 96 let a je mu věnována vzpomínka v tomto čísle (42).

Vedoucím redaktorem ČLČ v letech 2002–2007 byl docent Petr Bartůněk (*1939), jehož celý profesní život je spojen se IV. interní klinikou 1. LF UK a VFN v Praze, jíž byl v letech 1995–2000 přednostou a zásadně se zasloužil o její modernizaci a profilaci. Do povědomí široké veřejnosti se zapsal studentskou expedicí do afrického Lambaréné, kterou inicioval a realizoval v roce 1968 a zážitky z ní později ztvárnil v knize „Za džunglí je Lambaréné“ (43, 44).

Od poloviny roku 2007 do poloviny roku 2015 vykonával funkci vedoucího redaktora profesor Jiří Horák (1945–2017), absolvent hradecké lékařské fakulty, od roku 1979 asistent I. interní kliniky dnešní 3. LF UK v Praze, později docent a profesor této fakulty a v letech 1990–2016 přednosta I. interní kliniky, významný –⁠ i mezinárodně činný –⁠ hepatolog. Jako vedoucí redaktor ČLČ se zasloužil o digitalizaci časopisu (45).

Přechodně funkci vedoucího redaktora v druhé polovině roku 2015 vykonával předseda redakční rady a předseda České lékařské společnosti JEP profesor Štěpán Svačina. Od roku 2016 je vedoucím redaktorem Petr Sucharda (46).

ZÁVĚR

Časopis lékařů českých byl prvním a dlouhá léta jediným česky vydávaným odborným lékařským periodikem. Důvodem pro jeho vznik byla nejen potřeba předávání odborných informací, ale také snaha o prosazení a emancipaci českého jazyka v odborném medicínském prostředí (1, 47, 48). Nedílnou funkcí ČLČ bylo předávání organizačních a profesních informací členům SČL, respektive celé odborné veřejnosti. Spolek českých lékařů uveřejňoval v ČLČ zápisy z jednání svých orgánů, nejrůznější organizační informace a samozřejmě i osobní zprávy –⁠ ostatně jak je patrné ze seznamu použité literatury, většinu údajů o redaktorech jsme čerpali právě z nekrologů a laudacií uveřejněných na stránkách časopisu.

To vše kladlo mimořádné nároky na redakci ČLČ, jejímiž členy –⁠ redaktory a vedoucími redaktory –⁠ byly většinou nejvýznamnější osobnosti české medicíny, profesoři lékařských fakult, přednostové ústavů a klinik; k dnešnímu dni jich bylo celkem 36. Do počátku 50. let byli redaktoři voleni valnou hromadou SČL a někdy to nebyla zrovna jednoduchá a klidná jednání (26). Jeden z redaktorů (později vedený jako vedoucí redaktor) měl úlohu především organizační; ten také byl formálním vydavatelem. Praxe byla taková, že jeden z redaktorů bude zaměřen více na praktickou, klinickou medicínu, druhý na medicínskou vědu.

I v pozdějších letech ČLČ uveřejňoval řadu praktických informací –⁠ od programů pondělních diskusních večerů Spolku českých lékařů a recenzí knih přes zápisy z jednání prezidia lékařské společnosti až po tzv. špičky, tedy několikařádkové zajímavosti z odborného tisku na volném místě za koncem článku. Samozřejmě se i do ČLČ promítala aktuální politická situace, takže například vydání ze 14. května 1971 bylo cele věnováno 50. výročí založení KSČ a socialistické zdravotní politice. To vše museli v té době zajišťovat a hlídat vedoucí redaktoři. Souhrny byly navíc uveřejňovány nejen v angličtině, ale také v ruštině a francouzštině.

Teprve v roce 1956 se v tiráži objevuje tajemník redakce (prvním byl dr. J. König), technický redaktor a také literární redaktorka Růžena Potměšilová, uváděná od roku 1967 jako zástupkyně vedoucího redaktora. První ročník ČLČ měl soukromého vydavatele –⁠ pražského knihkupce Vincence Schmieda, který jako jediný netrval na podmínce většiny nakladatelů zajistit alespoň 400 odběratelů (8); pak již byl nakladatelem přímo Spolek českých lékařů. Zajímavostí je, že celých 85 let (od roku 1864 do konce roku 1949) ČLČ tiskla táž firma –⁠ Eduard Grégr a syn. V roce 1950 funkci nakladatele převzalo Zdravotnické nakladatelství, později pojmenované Avicenum. V posledních letech se na vydávání ČLČ spolu s ČLS JEP podílela společnost Mladá fronta, od roku 2016 je to společnost MeDitorial, která zajišťuje nejen redakční zpracování pro tisk, ale především on-line prezentaci a distribuci časopisu. V této společnosti má ČLČ na starosti redaktor Martin Čermák, bez něhož by časopis byl jen spoustou nul a jedniček v počítači vedoucího redaktora.

Časopis lékařů českých již dávno pozbyl svého výsadního postavení, zůstává však prezidiálním časopisem České lékařské společnosti JEP. Profiluje se jako vědecké postgraduální periodikum, které prostupuje napříč celou medicínou, má mezioborovou integrující roli a v neposlední řadě poskytuje prostor tématům a sdělením z oborů, jež nemají vlastní specializovaná periodika. Významnou úlohu má rovněž z hlediska mapování dějin lékařství –⁠ a jejich součástí je nepochybně i mnoho jeho vlastních redaktorů.

Pozn.: Časopis nesl v letech 1863–1889 a znovu od ročníku XLV. do 7. 2. 1925 název Časopis lékařův českých. Proč tomu tak nejspíše bylo, vysvětluje v jazykovědné analýze na následujících stranách profesorka Martina Šmejkalová (49).