Moderní možnosti diagnostiky a léčby Peyronieho choroby v českém kontextu

Overview

Peyronieho choroba je získaná fibrózní porucha tunica albuginea, která vede k penilní deformitě, bolestivým erekcím a často i erektilní dysfunkci. Její prevalence v Evropě dosahuje až 9 % u mužů středního věku. Předkládaný přehled shrnuje výsledky studií z let 2019–2025, týkajících se diagnostických metod a terapeutických možností.

Na základě analýzy 142 původních studií, 23 metaanalýz a aktuálních doporučení Evropské urologické asociace (EAU) a Americké urologické asociace (AUA) potvrzujeme, že intralezionální verapamil snižuje zakřivení v aktivní fázi v průměru o 9–17° a nízkointenzitní rázová vlna (LiSWT) zlepšuje bolest a redukuje zakřivení zhruba o 10°, zejména u plaků >  2 cm. Chirurgické metody –⁠ plikace, incize/štěpování a implantace penilní protézy –⁠ dosahují počátečního narovnání ve >  90 %, avšak liší se dopadem na délku penisu a rizikem de novo erektilní dysfunkce. Regenerační terapie na bázi plazmy bohaté na destičky (PRP) nebo mezenchymových kmenových buněk (MSC) nabízejí slibné, avšak zatím experimentální výsledky.

Optimální péče vychází z včasné diagnostiky, individualizace konzervativní léčby a precizní chirurgické korekce; v Česku jsou standardem verapamil, LiSWT a chirurgie, zatímco biologické přístupy vyžadují další výzkum.

Klíčová slova:

Peyronieho choroba – verapamil intralezionální – nízkointenzitní rázová vlna – chirurgická plikace, graftování – penilní protéza – regenerativní medicína

  

ÚVOD

Peyronieho choroba (PD) je získaná fibroproliferativní porucha tunica albuginea penisu, při níž se v důsledku poruchy reparace po repetitivním mikrotraumatu ukládá kolagenní plak. Ten vede k zakřivení, bolestivým erekcím a zkrácení penisu a je často doprovázen erektilní dysfunkcí. Je to tedy choroba, která významně zhoršuje sexuální i celkovou kvalitu života (1). Patogeneze PD je multifaktoriální: Klíčovou úlohu hraje perzistující aktivace myofibroblastů a nadměrná signální dráha indukovaná transformačním růstovým faktorem beta 1 (TGF‑β₁), což vede k abnormální depozici kolagenu I a III (2).

Epidemiologické odhady se liší podle definice onemocnění a použité metodiky, nicméně systematické revize udávají prevalenci 0,3–13 %. Velká evropská kohorta z roku 2024 (n = 6218) udává prevalenci 8,9 % u mužů ve věku 40–70 let a potvrdila silnou asociaci s Dupuytrenovou kontrakturou (3) a časným diabetem mellitem (4). Metaanalytická data pak naznačují souvislost s hypertenzí, kouřením a pozitivní rodinnou anamnézou (5).

Psychosociální dopady PD jsou značné: Až 81 % mužů udává výrazné emoční obtíže a téměř polovina splňuje kritéria klinicky významné deprese. Prospektivní populační studie publikovaná v roce 2024 dokumentovala 13% zvýšení rizika rozpadu partnerského vztahu u pacientů s PD oproti zdravým kontrolám (6).

Diagnosticko‑terapeutický algoritmus prošel v posledních letech dynamickým vývojem. Guidelines Evropské urologické asociace (EAU) z roku 2025 doporučují individualizovat terapii podle fáze choroby, stupně zakřivení a erektilní funkce a chirurgický zákrok indikovat teprve po minimálně 3měsíční stabilizaci deformity (7). Souběžně roste klinický zájem o regenerační a minimálně invazivní metody, jako jsou nízkointenzitní rázová vlna (LiSWT –⁠ low-intensity shockwave therapy), plazma bohatá na destičky (PRP –⁠ platelet-rich plasma), mezenchymové kmenové buňky (MSC –⁠ mesenchymal stem cells), jejichž efektivita a bezpečnost jsou předmětem probíhajících studií.

Cílem tohoto přehledu je shrnout nejnovější poznatky o epidemiologii, patofyziologii, diagnostice a léčbě Peyronieho choroby, kriticky zhodnotit úroveň důkazů a nabídnout praktický algoritmus, jenž bude využitelný v tuzemské praxi.

 

EPIDEMIOLOGIE A RIZIKOVÉ FAKTORY

Prevalence a incidence

Syntéza 11 populačních studií uvádí globální prevalenci PD mezi 0,3 a 13 % v závislosti na diagnostických kritériích a věku souboru (1). Největší evropská kohorta (n = 6218; 10 zemí, průměrný věk 56 let) publikovaná v roce 2024 hlásí prevalenci 8,9 % v kategoriích 40–70 let (3). Analýza amerických pojišťovacích dat z let 2010–2023 ukázala 62% relativní nárůst incidence s roční hodnotou 38,1/100 000 mužů v roce 2023. U pacientů po radikální prostatektomii je kumulativní incidence do 3 let 15,9 %.

Věková a demografická distribuce

Prevalence exponenciálně roste s věkem: Prospektivní dotazníková studie (n = 4432) detekovala plak u 1,5 % mužů ve věku 30–39 let a u 6,5 % mužů starších 70 let (8). Bílé etnikum vykazuje vyšší riziko po prostatektomii než jiné rasy (18 vs. 7 %) (9). Role geografických faktorů zatím není jednoznačná, nicméně populační data z Kanady potvrzují podobné prevalence jako v Evropě.

Komorbidity

PD sdílí patofyziologické mechanismy s dalšími fibrózními poruchami –⁠ v aktuální multicentrické studii byla Dupuytrenova kontraktura přítomná u 21 % pacientů s PD (3). Diabetes mellitus se vyskytuje u 11–18 % případů a představuje nezávislý rizikový faktor (10). Metaanalýza 27 studií dále ukazuje vyšší prevalenci arteriální hypertenze, dyslipidémie a kardiovaskulárních onemocnění (5).

Behaviorální a chirurgické rizikové faktory

Opakovaná penilní mikrotraumata (např. intenzivní cyklistika nebo sexuální praktiky s vyšším rizikem fraktury penisu) zvyšují šanci rozvoje PD podle systematického rozboru případů (55). Aktivní kouření (≥ 10 balíčkoroků) bylo statisticky významně častější u pacientů s PD než v kontrolách (13,5 vs. 7,9 %). Riziko po radikální prostatektomii je spojeno s věkem < 60 let a delší peroperační dobou katetrizace (9).

Genetické a rodinné predispozice

Rodinný výskyt Dupuytrenovy kontraktury nebo PD je poměrně častý –⁠ až u 30 % pacientů. Recentní přehled identifikuje kandidátní geny kódující kolagen a signalizaci TGF‑β (5). Polymorfismus HLA‑B27 byl spojen s vyšším rizikem v menších kohortách, avšak vyžaduje potvrzení v dalších studiích (2).

 

PATOFYZIOLOGIE

Peyronieho choroba se rozvíjí v kontinuálním spektru 2 klinicky překrývajících se fází. V „aktivní“ zánětlivé fázi (≈ 6–18 měsíců) pacienti pociťují bolestivou erekci a mají palpovatelný měkký plak; histologicky dominují infiltrace monocytů/T lymfocytů a zvýšené koncentrace interleukinu IL‑1β, tumor nekrotizujícího faktoru alfa (TNF‑α) a TGF‑β₁. Při přechodu do „stabilní“ fáze zánět ustupuje, avšak zůstává rigidní kolagenní jizva a trvalá deformita (1).

Klíčovým patogenetickým mechanismem je přeměna rezidentních fibroblastů tunica albuginea na kontraktilní myofibroblasty (α‑SMA⁺). Tento proces spouští fibrinový depozit po mikrotraumatu a udržuje jej autokrinní smyčka TGF‑β₁ / SMAD2/3, která výrazně zvyšuje syntézu kolagenů I a III a zabrzďuje apoptózu myofibroblastů. Farmakologická inhibice TGF‑βRI (galunisertib) např. v in vitro modelech potlačuje produkci kolagenu o > 60 % (2).

Oxidační stres a dysregulace  vazodilatace závislé na oxidu dusnatém (NO) tento fibrotický program zesilují: V plaku jsou prokázány zvýšené hladiny malondialdehydu, snížený glutathion a up-regulovaná NADPH‑oxidáza 4, jejíž umlčení prostřednictvím siRNA tlumí expresi α‑SMA (2). Remodelace extracelulární matrix je nevyvážená –⁠ aktivita matrixových metaloproteináz MMP‑2/9 klesá, zatímco u jejich inhibitorů TIMP‑1/2 stoupá; důsledkem je akumulace kolagenu, úbytek elastinu a nárůst periostinu, jenž biomechanicky zvyšuje tuhost tuniky  (2).

U 25–35 % pacientů dochází ke kalcifikaci, či dokonce osifikaci plaku; osteogenní dráhy Runx2/BMP‑2 podporují diferenciaci fibroblastů na osteoblastům podobné buňky a predikují horší odpověď na kolagenázu Clostridium histolyticum (CCH). Genetické predispozice (např. COL1A1 rs1800012, MMP‑3 rs3025058, HLA‑B27) a epigenetické změny (down-regulace mikroRNA-29b [miR‑29b], kterou částečně normalizuje LiSWT) naznačují, že individuální genetické pozadí může modulovat závažnost PD. Imunitní složka PD je podpořena zvýšenými sérovými koncentracemi imunoglobulinu IgG4 u části pacientů a vztahy k závažnosti deformity; současně poruchy signalizace –⁠ down-regulace konstitutivní syntázy NO [NOS] v modelech PD –⁠ přispívají k erektilní dysfunkci (56). Biomechanicky mají plakové tkáně výrazně vyšší Youngův modul (~112 kPa vs. 46 kPa u zdravé tuniky); to souvisí s mechanotransdukční aktivací dráhy integrin–FAK (fokální adhezní kináza), která udržuje fibrotický fenotyp. Výsledkem je rigidní, málo elastická jizva, která narušuje penilní hemodynamiku a způsobuje charakteristické zakřivení při erekci (2).

 

DIAGNOSTIKA A HODNOCENÍ VÝSLEDKŮ

Komplexní diagnostika Peyronieho choroby kombinuje klinické vyšetření, zobrazovací metody a standardizované dotazníky, aby bylo možné objektivně kvantifikovat deformitu a sledovat efekt léčby. Evropské i americké doporučené postupy zdůrazňují, že dokumentace erekčního zakřivení je nezbytná před jakýmkoliv rozhodnutím o terapii (11).

Klinické vyšetření a fotodokumentace

Pacient by měl přinést fotografii spontánní nebo vakuově asistované erekce pořízenou v anteroposteriorní a laterální projekci; pokud erekce není dostatečná, doporučuje se intrakavernózní injekce alprostadilu v ambulanci. Randomizovaná křížová studie však ukázala, že domácí autofotografie systematicky podhodnocuje skutečný úhel zakřivení v porovnání s in office injikovanou erekcí, zejména u pacientů s erektilní dysfunkcí (12). Přesné změření úhlu pomocí úhloměru či software (ImageJ, Adobe Illustrator) je klíčové pro hodnocení léčebné odpovědi.

Ultrazvuk a dopplerovské metody

Vysokofrekvenční B‑mode ultrazvuk spolehlivě detekuje echogenní plaky a kalcifikace a může odhalit až 20 % klinicky nehmatných lézí (13). Barevné duplexní dopplerovské zobrazení se používá při farmakologicky navozené erekci k posouzení kavernózního průtoku; recentní studie ale neprokázala korelaci mezi hemodynamickými parametry a stupněm zakřivení (14). V praxi však dopplerovská ultrasonografie pomáhá odlišit PD spojenou s vaskulární impotencí a identifikovat kandidáty pro kombinovanou terapii.

Elastografie a pokročilé zobrazování

Shear‑wave elastografie (SWE) kvantifikuje tuhost plaku vyjádřenou Youngovým modulem; při hranici 60 kPa dosahovala senzitivity 88 % a specificity 91 % v kontrolované studii 59 pacientů (15). SWE se proto jeví jako slibný biomarker časných fibrotických změn ještě před hmatnou lézí. Zobrazení magnetickou rezonancí (MRI) se vyhrazuje jen pro komplexní případy (suspekce osifikace, plánování rekonstrukce) a není rutinní součástí doporučených postupů.

Pacientem reportované výstupy (PROMs)

Peyronie’s Disease Questionnaire (PDQ) je validovaný 15položkový dotazník hodnotící bolest, fyzické/psychologické symptomy; jeho česká jazyková adaptace zatím chybí, ale metodika transkulturace byla popsána v nedávné portugalské studii (16). Validace originální anglické verze prokázala spolehlivost (Cronbachovo α 0,82–0,93) a senzitivitu k změně po kolagenáze (17). Pro sexuální funkci se nejčastěji používají 5otázkové a 15otázkové dotazníky sexuálního zdraví muže International Index of Erectile Function (IIEF‑5/IIEF‑15) a mezinárodní index erektilní funkce Erection Hardness Score (EHS); bolest se hodnotí vizuální analogovou škálou (VAS).

Kritéria úspěchu léčby

Klinické studie definují responzivitu jako snížení zakřivení o alespoň 20° nebo 25 % oproti vstupním hodnotám a současné zlepšení výsledku v dotazníku PDQ  o alespoň 1,5 bodu. Doporučuje se rovněž monitorovat bolest při erekci. Kombinace objektivních (úhel, tuhost plaku) a subjektivních (PDQ, IIEF, VAS) parametrů poskytuje robustní obraz o efektu terapie a usnadňuje srovnatelnost studií.

 

FARMAKOLOGICKÁ LÉČBA

Evropské guidelines EAU 2025 zdůrazňují, že léčba farmaky má význam zejména v aktivní fázi PD, kdy ještě probíhá zánět a remodelace plaku, zatímco v chronické fázi plní spíše podpůrnou roli nebo slouží k přípravě na chirurgii (7). Nejpevnější důkazy se opakovaně týkají kolagenázy Clostridium histolyticum (CCH): Randomizované studie IMPRESS I a II (n = 832) prokázaly průměrné snížení zakřivení o 34 % a významné zmírnění obtíží způsobených příznaky (symptom bother) v hodnocení PDQ oproti placebu (18); bezpečnostní analýza popsala většinou mírné reakce a rupturu corpora cavernosa v 0,5 % případů (19). Symptom bother je míra, do jaké pacienta obtěžují jeho příznaky –⁠ tedy subjektivní zátěž, frustrace a dopad na každodenní fungování, nikoliv jen samotná frekvence či intenzita příznaku.

Rostoucí počet prací testuje kombinační protokoly (nejčastěji CCH) a penilní trakční zařízení nebo vakuovou pumpu. Metaanalýza z roku 2024 ukázala, že adjuvantní trakce prodloužila penis o 1,2 cm a dále snížila bolest oproti samotné CCH (20).

Intralezionální verapamil a interferon (IFN) α2b představují cenově dostupné alternativy tam, kde využití CCH není dostupné. Placebem kontrolovaná studie s verapamilem (n = 80) zaznamenala mediánové zmenšení zakřivení o 9° a úlevu od bolesti u 71 % pacientů (21). Prospektivní série s IFN‑α2b (n = 127) hlásí ≥ 20 % zlepšení zakřivení u 86 % mužů s počáteční deformitou < 30° (22) a současné zmenšení plaku (23). Nedávné srovnání hyaluronové kyseliny (HA) a verapamilu naznačilo větší účinnost HA v časné fázi, avšak verapamil rovněž významně zlepšil bolest (24–28).

Orální a topická léčba má slabší úroveň důkazů. Metaanalýza z roku 2023 neprokázala lepší účinek pentoxifylinu, tamoxifenu ani koenzymu Q₁₀ oproti placebu (29). Vitamin E v randomizovaném experimentu (n = 140) zabránil progresi plaku a zlepšil hodnotu IIEF u pacientů s ED (30). Pilotní studie lokálního gelu H‑100 ukázala redukci zakřivení o 17 stupňů v akutní fázi, ale data čekají na potvrzení (31).

Souhrnně CCH zůstává referenční injekční léčbou s nejvyšší úrovní důkazů. Verapamil či IFN‑α2b mohou být volbou u mírnější deformity nebo při finančních a regulačních omezeních v jednotlivých zemích. Orální a topické přípravky lze nabídnout jako doplňkovou terapii v aktivní fázi, avšak s důkladným poučením o nejistém přínosu.

 

MECHANICKÉ A FYZIKÁLNÍ METODY

Mechanicko-fyzikální intervence cílí na úpravu biomechanického napětí v tunica albuginea a stimulaci remodelace plaku bez nutnosti incize. V praxi se nejčastěji uplatňuje penilní trakční terapie (PTT) a LiSWT, případně vakoterapie či jejich kombinace.

Penilní trakční terapie (PTT)

Moderní trakční přístroje (RestoreX, Andropenis) generují kontrolované axiální i excentrické síly, které vedou k elongaci a postupnému vyrovnání zakřivení. Randomizovaná studie s přístrojem RestoreX (n = 110) prokázala po 6 měsících denního nošení 30–90 minut signifikantní prodloužení penisu o 1,8 cm a snížení zakřivení o 14–16° (32, 33). Další multicentrické sledování potvrdilo klinicky relevantní zlepšení u 68 % mužů a udržení efektu po 12 měsících follow-up (34). Metaanalýza nefarmakologických postupů hodnotila PTT jako metodu s nejvyšší mírou evidence pro redukci zakřivení alespoň 20° i bolestivosti (35). Praktickým limitem zůstává adherence –⁠ více než 25 % pacientů v randomizované kontrolované studii (RCT) předčasně ukončilo léčbu kvůli diskomfortu či logistice.

Nízkointenzitní rázová vlna (LiSWT)

Rázové vlny o energii 0,09–0,25 mJ/mm² aplikované v 5–7týdenních sezeních indukují mikrovaskulární regeneraci a modulují signalizaci TGF‑β. Systematický přehled a metaanalýza 15 studií (n = 910) z roku 2024 dokumentují průměrné snížení zakřivení o 9–12° a výraznou analgezii oproti placebu, s největším benefitem u délek plaku > 2 cm (36). Retrospektivní 10letý follow-up s vysokoenergetickou extrakorporální rázovou vlnou (ESWT – extracorporeal shockwave therapy) ukázal trvalé zlepšení zakřivení u 51 % pacientů a bezbolestnost u 76 % (37). Přesto guidelines řadí LiSWT mezi emerging options a vyžadují další multicentrické RCT.

Kombinační a další fyzikální přístupy

Vakuová erekční pumpa (VED) zvyšuje distenzibilitu kavernózních těles a v kombinaci s denním podáváním 5 mg tadalafilu snížila zakřivení o 11° po 24 týdnech v prospektivní studii (n = 106) (38).

V souhrnu PTT nabízí nejvyšší kvantitativní efekt na prodloužení penisu a částečnou korekci zakřivení, zatímco LiSWT je atraktivní neinvazivní volbou pro pacienty s bolestí a menším deflekčním úhlem. Obě metody lze kombinovat s farmakoterapií či operační procedurou pro kumulativní benefit.

 

REGENERAČNÍ A POKROČILÉ INTERVENCE

V poslední dekádě se rozvíjí koncept restorativní terapie, jehož ambicí je nejen tlumit symptomy, ale reverzovat fibroproliferativní proces v tunica albuginea. Klinicky nejdále jsou autologní krevní deriváty (PRP), mezenchymové kmenové buňky (MSC) a jejich extracelulární vezikuly (exosomy); paralelně se zkoumá jejich kombinace s fyzikální stimulací typu nízkointenzitní rázové vlny či penilní trakce.

Autologní PRP dodává vysoké koncentrace růstového faktoru odvozeného z destiček (PDGF), vaskulárního endotelového růstového faktoru (VEGF) a epidermálního růstového faktoru (EGF) a moduluje zánětlivou odpověď. Prospektivní pilotní série 37 mužů s chronickou PD prokázala po 4 intraplaque injekcích průměrné zmenšení zakřivení o 17° a zlepšení IIEF‑5 o 4 body po 6 měsících (39).

Mezenchymové kmenové buňky (MSC) z adipózní tkáně vykazují antifibrotické a imunomodulační účinky. Studie (n = 11) Straight @head ukázala snížení mediánu zakřivení z 52° na 29 po jednorázové injekci 20 × 10⁶ MSC, bez systémových nežádoucích účinků (40).

Exosomy izolované z MSC nesou miR‑29b a další antifibrotické mediátory; in vitro snižují expresi COL1A1 a α‑SMA. Urogenitální aplikace exosomů je popsána zatím pouze v preklinických zkouškách (41).

Kombinační postupy

Retrospektivní klinická série 26 pacientů demonstrovala, že LiSWT + PRP v chronické fázi PD vedla k dalšímu snížení zakřivení a bolesti proti zdravým kontrolám (42).

Pro zařazení těchto nových metod do rutinní praxe chybí standardizace přípravy, dávkování a dlouhodobý follow‑up; doporučuje se proto zařadit pacienty do klinických studií, aby bylo možné robustně zhodnotit účinnost a bezpečnost těchto nových metod.

 

CHIRURGICKÁ LÉČBA

Chirurgický zákrok zůstává definitivní terapií pro muže v chronické (stabilní) fázi Peyronieho choroby, zejména při zakřivení přesahujícím 60°, komplexní deformitě, výrazném zkrácení penisu anebo erektilní dysfunkci nereagující na farmako-fyzikální postupy dle guidelines EAU. Výběr techniky se řídí principem vyvážení mezi narovnáním, udržením délky a zachováním erektilní funkce.

Zkracující (plikační) procedury

Metody typu Nesbit, „16‑dot“ nebo modifikovaná plikace zkracují konvexní (delší) stranu penisu obvykle pomocí neabsorbovatelného stehu. Jsou vhodné pro pacienty s dobrou erektilní funkcí a zakřivením menším než 60°. Systematické přehledy uvádějí počáteční narovnání v 79–100 % a dlouhodobou spokojenost 67–100 % (43). 10leté sledování 51 pacientů po korporoplikaci potvrdilo kosmeticky uspokojivý výsledek u 90 % a funkčně uspokojivý u 71 % (44). Hlavní nevýhodou je zkrácení penisu (průměrně o 0,6–1,9 cm) a riziko recidivy u víceplošných deformit.

Výhodou je technická jednoduchost a nízké riziko de novo vzniklé erektilní dysfunkce. Recentní práce potvrdily, že při kombinaci plikace s implantací penilní protézy lze dosáhnout optimální korekce reziduálního zakřivení s minimálním rizikem poranění implantátu či neurovaskulárních struktur (45). Tento postup je doporučen zejména u pacientů, u nichž zůstává reziduální deviace po implantaci protézy > 20–30°.

Prodlužující (incize/excize + štěp) operace

Při zakřivení nad 70°, ztrátě délky > 2 cm nebo při přítomnosti hourglass či hinge deformity je doporučeno provedení incize či excize plaku s náhradou defektu štěpem. Hourglass a hinge jsou specifické tvary deformity penisu u Peyronieho choroby, které často souvisejí s axiální nestabilitou (penis se při koitu „láme“ –⁠ buckle). Hourglass deformity (přesýpací hodiny) jsou způsobeny segmentovou ztrátu obvodu (cirkumferenciální zúžení) kordu těla penisu, takže nad a pod zúžením je normální či širší průměr. Vypadá jako „zaškrcení“ ve střední části. Hinge deformity (kloub –⁠ pant) znamenají fokální místo oslabení, kde se při erekci penis zlomí (ohnutí v jediném bodě) –⁠ jako by tam byl „pant“. Často vzniká v přechodu normální tkáně a zúženého/rigidního úseku (může koexistovat s hourglass). Používají se autologní (vena saphena, dermis) i heterologní štěpy (perikard, submukóza tenkého střeva, kolagenová flísová matrice). Novější přehledy potvrzují, že neexistuje ideální štěp; výběr závisí na dostupnosti, zkušenosti chirurga a očekávání pacienta. Materiály off-the-shelf zkracují dobu výkonu a snižují morbiditu (46).

Komplikace zahrnují riziko erektilní dysfunkce a změny senzitivity glandu. Prospektivní studie (n = 63) ukázala, že 21 % pacientů mělo senzitivní deficit v 1. měsíci, ale pouze u 3 % přetrvávalo po 12 měsících; prediktorem zvýšeného rizika byla délka operace > 4 hodiny (47).

Současné práce hodnotí i kombinace graftingu a implantace penilní protézy, zejména u pacientů s mírnou ED, kdy použití měkké (soft) protézy umožňuje snížení rozsahu graftu a zachování délky. Jedna ze studií potvrdila, že tato strategie je bezpečná, vede k menšímu rozsahu graftingu a k prodloužení penisu u 81 % pacientů (48).

Implantace penilní protézy

U pacientů s Peyronieho chorobou a současnou těžkou erektilní dysfunkcí (ED) nereagující na farmakoterapii je implantace penilní protézy metodou volby. Inflatabilní penilní protéza je považována za zlatý standard, protože koriguje jak ED, tak zakřivení. Samotná implantace může vést k remodelaci zakřivení, při přetrvávající deviaci se doplňuje manuální modelace, plikace nebo incize s graftingem.

Přehled shrnující výsledky 33 studií (n = 1612) potvrdil, že všechny hlavní postupy (plikace, incize, grafting) při implantaci protézy vedou k vysoké spokojenosti pacientů a minimálním komplikacím (49). Další recentní přehled zdůrazňuje význam správné indikace a předoperačního vyšetření včetně provedení dopplerovské sonografie, protože volba optimální metody (samotný implantát, ev. doplněný o další procedury) je klíčová pro výsledek (50).

Jiná práce poukazuje na to, že reziduální deviace > 30° po implantaci penilní protézy vyžaduje doplňkovou plikaci nebo grafting, zatímco menší zakřivení lze zvládnout manuální modelací (45).

Kolagenáza Clostridium histolyticum vs. chirurgie

Kolagenáza Clostridium histolyticum představuje minimálně invazivní alternativu chirurgického řešení. Data z americké databáze (n = 1220) ukázala, že muži primárně léčení CCH podstupují méně často následnou operaci než ti, kteří byli primárně operováni (4,6 % vs. 10,3 % do 12 měsíců). Riziko následného výkonu bylo nejvyšší po incizi/excizi s graftem a nejnižší po plikaci (51). Tyto výsledky podporují zařazení CCH jako první linie u vybraných pacientů, avšak dlouhodobá data o účinnosti a recidivách zatím chybí.

 

ALGORITMUS LÉČBY –⁠ ZKRÁCENÉ ČESKÉ DOPORUČENÍ (REGISTROVANÉ METODY)

Algoritmus (tab. 1) shrnuje pouze v Česku legálně dostupné a klinicky zavedené postupy: intralezionální verapamil, fyzikální nízkointenzitní rázovou vlnu a chirurgickou korekci.

 

Tab. 1  V Česku legálně dostupné a klinicky zavedené postupy

Klinická situace	První volba	Alternativa / doplněk	Kontrola
Aktivní fáze (< 18 měsíců), zakřivení < 30°, zachovaná erekce	edukace, NSAIDs, sledování	–	6 měsíců foto + PDQ
Aktivní fáze, zakřivení 30–60° či bolest	intralezionální verapamil HCl 10 mg = 2 amp. 5 mg/2 ml + 8 ml NaCl (celkem 10 ml) technikou multipunkce do plaku, každé 2 týdny × 6	LiSWT 6 sezení (1× týdně) u plaku < 2 cm	3 měsíce UZ + foto
Stabilní fáze, zakřivení > 60°, nespokojenost / ztráta délky	LiSWT 6 sezení ± domácí trakční pomůcka	–	3–6 měsíců foto
Stabilní fáze, zakřivení > 60° nebo víceosá deformita	chirurgická plikace (≤ 60°) nebo incize + štěp (> 60°)	–	6 měsíců chirurgická kontrola
Současná těžká erektilní dysfunkce (IIEF‑5 ≤ 16)	implantace nafukovací penilní protézy (IPP) s modelací	–	12 měsíců IPP follow‑up

  
Poznámky k postupům:

• Verapamil HCl inj. 5 mg/2 ml: dodáván v ampulích; standardní intralezionální dávka 10 mg (tj. 2 amp.) naředěných do 10 ml, aplikace každé 2 týdny, celkem 6 injekcí (52, 53). Nejčastější nežádoucí účinky jsou podkožní hematom a přechodná bolest.
• Alternativní schéma: 10 mg v 1 ml (neředěný koncentrát) intraplakačně 1× týdně po 6–15 týdnů (54).
• LiSWT: přístroje Storz Duolith, Dornier aries; standardní protokol 3000 pulzů, 0,15 mJ/mm², 1× týdně / 6 týdnů. Výkon není hrazen zdravotními pojišťovnami: přístroje Storz Duolith, Dornier aries; standardní protokol 3000 pulzů, 0,15 mJ/mm², 1× týdně / 6 týdnů.
• Chirurgie: výběr plikace vs. grafting podle ztráty délky a erektivity.
• Tento zjednodušený algoritmus pokrývá nejčastější scénáře v běžné české praxi; regenerační a experimentální terapie (CCH, PRP, MSC) nejsou zahrnuty.  

   

ZÁVĚR

Peyronieho choroba představuje komplexní onemocnění s výrazným funkčním i psychosociálním dopadem. Posledních 5 let přineslo zřetelné zlepšení diagnostiky a rozšíření možnosti léčby o moderní neinvazivní postupy, avšak v české klinické praxi zůstávají nadále klíčové 3 pilíře:

1. Včasné rozpoznání a monitorování aktivní fáze. Důsledná fotodokumentace a ultrazvuk umožňují iniciovat cílenou léčbu ještě před vznikem fixní deformity.
2. Racionální volba terapie dle stupně zakřivení a erektilní funkce. Intralezionální verapamil a LiSWT nabízejí účinnou a relativně bezpečnou konzervativní možnost; operace zůstává rezervována pro těžké a stabilní deformity či souběžnou závažnou ED.
3. Informovaný souhlas a sdílené rozhodování. Pacient musí znát reálná očekávání, limity a možné komplikace každé metody. Aktivní zapojení partnerky zvyšuje adherence k trakční terapii i spokojenost po chirurgii.

Regenerační přístupy (PRP, MSC, exosomy) jsou nadějné, ale dosud postrádají robustní data z RCT a jasný legislativní rámec. Jejich zařazení do rutinní péče bude možné teprve po standardizaci protokolů a založení českého multicentrického registru, který umožní sledovat dlouhodobé výsledky a bezpečnost.

Klíčové sdělení pro praxi: kombinace časné diagnostiky, individualizované konzervativní terapie a precizní chirurgické techniky dokáže u většiny pacientů s Peyronieho chorobou obnovit rovný, funkční a bezbolestný penis. Výzkum se nyní soustředí na biologické léčby a identifikaci prediktivních markerů, které nám v blízké budoucnosti umožní personalizovat léčbu ještě efektivněji.

 

Čestné prohlášení

Autoři práce prohlašují, že v souvislosti s tématem, vznikem a publikací tohoto článku nejsou ve střetu zájmů a vznik ani publikace článku nebyly podpořeny žádnou farmaceutickou firmou.

  

Seznam použitých zkratek

AUA     American Urological Association

   

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Marek Broul, Ph.D., MBA, FECSM