DOBA VZNIKU ČESKÝCH KLINIK

Overview

Ríká se, že za panování Františka Josefa I. prožíval český národ zlatý věk. Lze se o tom dočíst v bezpočtu oslavných článků spojených s jakýmkoliv jubileem vlády císaře. To, co dříve diktovala úcta navozená výchovou a systémem v duchu tradic kultury řecké a římské, převzaté ve středověku Rakouskem, může se dnes zdát oprávněné, protože tehdy byly položeny základy dnešního technického a hospodářského rozvoje. Ceská kultura, zvláště hudební a výtvarná dosáhly prvních mezinárodních úspěchů. S potížemi, nicméně přece se v celém školství i ve vědě prosadila čeština jako plnoprávný jazyk. Radový občan po roce 1848 požíval takových práv jako nikdy předtím. Především technický, hospodářský a kulturní rozmach, umožnil reálný vzestup české společnosti a její sociální, diferenciaci. Habsburská říše mu také v šedesátých letech po rakousko-uherském vyrovnání nekladla žádné závažné překážky. Takový vývoj také nebyl ovšem ničím neobvyklým. Procházely jím ve větší či menší míře všechny evropské společnosti po vlně bouří v celé Evropě od západu a jihu k východu. Přenášely myšlenky francouzské revoluce, a proto se hovoří o roce 1848/49 jako o „jaru evropských národů". Ve všech zemích, kde byla revoluční myšlenka potlačena, došlo k protiopatřením, nicméně vlády byly nuceny zajistit přechodné úpravy (v rakouské monarchii příslib konstituce, jazykové ústupky apod.). Nicméně ve druhé polovině 19. století za jeden z nejdůležitějších předpokladů další etapy obrození můžeme považovat především dlouhé období míru na kontinentu a trvající stabilitu mezinárodních vztahů. Vnitřní stabilita rakouské monarchie byla na dlouhou dobu zjednána rakouskouherským vyrovnáním v roce 1867. Po porážce u Hradce Králové v létě 1866 bylo jasné, že dosavadní centralistické uspořádání státu, balancující mezi absolutismem a konstitucionalismem, je dále neudržitelné. Po letitém tlaku vlasteneckých sil se podařilo v říšském sněmu a u císaře prosadit i rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity. Nemalou roli na rozdělení lékařské fakulty na část českou a německou sehrála skutečnost založení Spolku lékařů českých a Casopisu lékařův českých v roce 1862 pod patronací profesorů Purkyně, Eiselta, docenta Grégra a dalších. Tam se totiž vytvářelo české lékařské názvosloví. O rozdělení fakult rozhodl zákon přijatý 28. února 1882. Ceská lékařská fakulta zahájila svou činnost až od roku 1883 proto, že císař určil, aby profesoři rozhodli sami, na kterou z obou fakult své ústavy převedou. U české zůstal jen Eiselt s lékařskou klinikou, Weiss s chirurgickou klinikou a Streng s porodnickou klinikou. Ostatní ústavy musely být zbudovány do oficiálního otevření 15. října 1883. I když Vilém Weiss jako přednosta a děkan v posluchárně chirurgické kliniky ved128. dubna 1882 svou zahajovací českou přednášku, proti české právnické a filozofické fakultě mohla být česká lékařská fakulta otevřena z důvodu materiálních a personálních až o rok později. Všechny věhlasné osobnosti povětšině zůstaly na německé fakultě, avšak počtem studentů se česká fakulta stala větší a přicházeli na ni studovat i studenti z celého tehdejšího slovanského světa.

Klíčová slova:
pražská lékařská fakulta, Karlo-Ferdinandova univerzita v Praze, česká chirurgická klinika, založení Spolku lékařů českých, založení Casopisu lékařův českých.