Význam mezibuněčného prostoru v biologii gliových nádorů mozku

Velikost, geometrie a složení extracelulárního prostoru (ECP) hrají důležitou roli v ovlivňování biologického chování primárních mozkových nádorů. Pomocí metod, které popisem difuze molekul v ECP umožňují stanovit velikost a geometrii ECP, bylo zjištěno, že velikost ECP je u gliomů významně zvětšená oproti nepostižené mozkové kůře. Dále bylo ukázáno, že zvětšování podílu ECP na celkovém objemu tkáně je přímo úměrné rostoucí proliferační aktivitě astrocytomů a paradoxně i zvyšující se buněčnosti nádorů. Zvětšení objemu ECP ve tkáních mozkových nádorů je překvapivě doprovázeno výrazným nárůstem překážek v difuzi molekul takto zvětšeným mezibuněčným prostorem. Difuzní bariéry v mezibuněčném prostoru astrocytomů s nízkým stupněm malignity vytváří zejména síť z výběžků nádorových buněk. Méně větvené a zkrácené výběžky buněk u agresivnějších astrocytomů hrají menší roli a zmnožení difuzních bariér v ECP působí nadměrná produkce některých komponent extracelulární matrix (ECM), zejména tenascinu. Nádorem produkované glykoproteiny ECM jsou potom substrátem pro adhezi a migraci nádorových buněk zvětšeným mezibuněčným prostorem, zároveň však mohou výrazně omezovat difuzi léčiv do nádorové tkáně. Mezi přítomností tenascinu v ECP nádorů a agresivním chováním gliových nádorů mozku byla nalezena dobrá korelace, což činí imunohistochemický průkaz tohoto glykoproteinu i diagnosticky užitečným jako prognostický marker a ukazatel větší biologické agresivity gliomů.

Klíčová slova:
gliomy –⁠ mezibuněčný prostor –⁠ extracelulární matrix –⁠ tenascin