Co jsme psali

Odkud jdeme a kam směřujeme? Cestu pediatrie naznačí ohlédnutí prostřednictvím vybraných textů, které uveřejnil náš časopis před 75, 50 a 25 lety.

Co psal náš časopis před 75 lety, v roce 1951

PELIKÁN L. NAŠE ZKUŠENOSTI S ANTIBIOTIKY PŘI LÉČENÍ PRŮJMOVÝCH STAVŮ U DĚTÍ

Léčení těžkých forem průjmovitých onemocnění u kojenců je stále tak tíživým problémem, že se chytáme všichni dychtivě jakéhokoli stébla, které by nám mohlo býti nápomocno. Byla již vymyšlena spousta zaručeně úspěšných prostředků, které však zase brzo zapadly, aniž problémem nějak znatelně pohnuly. Nesporným a skutečně velmi cenným přínosem je nový způsob rehydratace a detoxikace exsikovaných a intoxikovaných dětí. Avšak ani toto rehydratační a realimentační léčení není vždy ve všech případech korunováno úspěchem a bohužel těch neúspěchů nejen my, avšak i jiní mají stále dost. Proto stále se hledají a stále nacházejí prostředky nové. Piem desideriem všech pediatrů bylo a je nalezení léku, který by přímo zničil původce těchto průjmových stavů. Protože však těch původců je velmi mnoho, proto také nemáme dosud žádného antibiotika, které by účinkovalo stoprocentně.

Tak již při objevení chemotherapie se zvedla vlna optimismu, která však brzy opadla, ježto se ukázalo, že použití chemotherapie přináší výsledky jen u lehčích parenterálních průjmů, způsobených kokovou infekcí. Rovněž i sulfaguanidin, který byl určen proti enterální infekci, hlavně proti dysenterii, je dnes již na ústupu ze slávy, ač v r. 1947 prof. Švejcar a jiní o něm prohlašovali, že jeho zavedení znamená téměř zlikvidování problému průjmových onemocnění u dětí. Nespoléhali jsme se nikdy na účinnost sulfaguanidinu právě pro jeho malou resorpční schopnost a podávali jsme proto raději chemotherapeutika, od nichž jsme očekávali účinnost cestou humorální (detrion, sulfakombin), neboť si nemůžeme představovat, že by sulfaguanidin mohl účinkovat místně na stěnu střeva.(…)

PEDIATRICKÉ LISTY 1951; 6(5): 281–284.

Co psal náš časopis před 50 lety,  v roce 1976

KOLIHOVÁ E, TEISINGER P, ZÍTKOVÁ M. DIAGNOSTICKÉ MOŽNOSTI ANGIOGRAFIE U BŘIŠNÍCH NÁDORŮ V DĚTSKÉM VĚKU

Angiografické metody –⁠ arteriografie, flebografie a lymfografie –⁠ dosud hledají v dětské onkologické rentgenologii pevné a skutečným možnostem odpovídající místo. Podařilo se sice překonat poněkud zkreslené představy o jejich obtížnosti a nadměrné rizikovosti, přetrvávají však rozporné názory o jejich diagnostické spolehlivosti, někdy nepřiměřeně optimistické, jindy neodůvodněně pesimistické.

Ve svém sdělení se pokusíme vymezit hranice diagnostických možností angiografických metod při podezření na břišní nádor na podkladě rozboru asi 325 angiografií, které jsme provedli z této indikace od roku 1962 po dnešek. Naše zkušenosti jsou ve srovnání s ostatními domácími pracovišti i většinou zahraničních výjimečné, a to díky úzké spolupráci a progresívním názorům onkologického oddělení dětské chirurgické kliniky a ostatních dětských klinik fakulty dětského lékařství i fakulty všeobecného lékařství KU v Praze.

Břišní nádory v širším slova smyslu, tj. intraperitoneální i retroperitoneální, jsou obsáhlou a nesnadnou kapitolou dětské rentgenologie. Klasické metody neposkytují u nich tak rychlé, přesné a jisté rozpoznání, jak to vyžaduje jejich vysoká malignita, závislost léčebných úspěchů na časovém faktoru a současný léčebný postup, při němž se často aplikuje aktinoterapie a chemoterapie ještě před histologickým ověřením.

Je-li vysloveno podezření na nádor břicha u dítěte, je nutno ho vyloučit nebo potvrdit, a to v době co nejkratší.

Ve vlastní diagnostice a diferenciální diagnostice se uplatňuje především arteriografie, a to formou přehledné břišní aortografie nebo selektivní arteriografie. Jejím nezbytným doplňkem je následná urografie obvykle velmi dobré kvality.

U dětí se vyskytuje celá řada afekcí nenádorových, které v klinickém obraze i při vyšetření klasickými rentgenovými metodami napodobují takovou měrou břišní nádor, že jsou jako nádor indikovány k léčení.

Jsou to v prvé řadě anatomické varianty a malformace parenchymatózních orgánů. Při arteriografii můžeme u nich nalézt přídatné a anomální cévní zásobení, nikdy však známky hypervaskularizace a cévní novotvorby. Angioarchitektonika je jen přizpůsobena anomálnímu tvaru orgánu, jinak má normální vzhled. (…)    

ČESKOSLOVENSKÁ PEDIATRIE 1976; 31(10): 544–546.

Co psal náš časopis před 25 lety, v roce 2001

TLÁSKAL T, REICH O, TAX P, VOJTOVIČ P, GEBAUER R, HUČÍN B, ŠKOVRÁNEK J.
MORFOLOGICKÉ ZMĚNY NA AORTĚ A PLICNICI PO NORWOODOVĚ OPERACI SYNDROMU HYPOPLASTICKÉHO LEVĚHO SRDCE. VÝZNAM ANGIOGRAFIE. 

Dlouhodobý výsledek Norwoodovy operace syndromu hypoplastického levého srdce je závislý na vývoji aorty a plicního řečiště. Devět pacientů bylo vyšetřeno angiokardiograficky za 5–11 měsíců od operace. U jednoho pacienta bylo prokázáno aneuryzma ascendentní aorty. Dva kojenci měli rekoarktaci, která byla u jednoho řešena balonkovou angioplastikou. U tří pacientů byl nápadný kolaterální oběh v souvislosti se stenózou brachiocefalického trunku v místě spojky. Jeden pacient měl aneuryzma brachiocefalického trunku před spojkou. Plicní řečiště bylo u většiny pacientů dostatečně vyvinuté. Průměr pravé větve byl 4–8,5 mm (med. 6,6 mm), průměr levé větve 5,2–8,2 mm (med. 5,7 mm). Index dle McGoona 1,3–2,0 (med. 1,7), index dle Nakaty 102–296 mm²/m² (med. 190 mm²/m²). U 3 pacientů jsme zjistili lokální stenózu pravé větve plicnice v místě spojky. Jeden z nich měl dlouhou stenózu pravé větve plicnice za aneuryzmatem ascendentní aorty. U tří pacientů byla užší levá větev plicnice. Po Norwoodově operaci jsou časté změny na aortě, brachiocefalickém trunku i plicních arteriích, které vyžadují objektivizaci angiokardiografickým vyšetřením. Arteriální kolaterální oběh může být známkou rekoarktace nebo stenózy brachiocefalického trunku. Rekoarktaci je možné řešit balonkovou angioplastikou. V místě anastomózy je často zúžení na pravé větvi plicnice. Levá větev je někdy užší než větev pravá. Plicní cévní řečiště je zpravidla dostatečně vytvořené s dobrou kapacitou. (…)

ČESKO-SLOVENSKÁ PEDIATRIE 2001; 56(9): 500–506.