Jak změnit osudy dětských pacientů se srdečním onemocněním aneb úloha osobnosti v rozvoji medicíny

Dětská kardiovaskulární onemocnění tvoří převážně vrozené srdeční vady (VSV). Jedná se o nejčastější vrozenou vývojovou vadu s výskytem 6–8/1000 živě narozených.⁽¹⁾ Před zavedením moderní intervenční léčby činilo 15leté přežití dítěte narozeného s jakoukoliv VSV 60 %. Pacienti s komplexní VSV umírali v dětském věku v naprosté většině případů. První možnosti úspěšné chirurgické léčby se objevily ve 40. letech minulého století. Padesátá léta přinesla první intrakardiální chirurgické korekce VSV, zprvu s použitím zkřížené cirkulace s jedním z rodičů v roli donora nahrazujícího mimotělní oběh a posléze s instrumentálním mimotělním oběhem sestaveným z čerpadla a oxygenátoru. Šedesátá a 70. léta znamenala rozmach dětské kardiovaskulární medicíny ve vybraných většinou univerzitních centrech v rozvinutých zemích, 80. a 90. léta rozvoj kojenecké a novorozenecké kardiochirurgie a katetrizačních intervenčních metod. V současné moderní léčebné éře se dospělosti dožívá 95 % dětí narozených s VSV včetně komplexních vad (blíže v článku V. Chaloupecký a spol. v tomto čísle).

Hlavním problémem při vývoji moderního strukturovaného a celoplošného systému péče o děti s kardiovaskulárním onemocněním byla ovšem vedle absence vhodných technologií také a možná především chybějící logistika. Prof. Šamánek včas rozpoznal klíčové faktory úspěchu zahrnující přímou spolupráci neonatologů, pediatrů a terénních dětských kardiologů s kardiocentrem, později včasnou ideálně prenatální detekci kritických VSV, bezbariérovou návaznost kardiologie a kardiochirurgie, možnost sběru strukturovaných klinických dat a sledování dlouhodobých výsledků léčby. Nic z toho nebylo po řadu desetiletí vývoje oboru dětské kardiovaskulární medicíny ve světě samozřejmostí.

Prof. Šamánek se na uskutečnění svého snu o vzniku komplexního celoplošného systému péče o dětská kardiovaskulární onemocnění začal v tehdejším Československu připravovat koncem 60. let minulého století. Navazoval přitom na práci svých kolegů na Dětských klinikách v Praze Na Karlově, v Brně a v Hradci Králové, kde bylo v té době již v omezené míře etablováno chirurgické léčení VSV. Invaze armád Varšavské smlouvy v roce 1968 s následnou normalizací a emigrací řady klíčových odborníků však tento záměr zásadně zpomalila. Milan Šamánek stál tehdy před rozhodnutím, zda odejít ze země, nebo zůstat a využít centralizovaný systém socialistického zdravotnictví k uskutečnění své vize. Zvolil druhou možnost. Vyžadovala ovšem nejen odbornou kompetenci, organizační talent a něco, čemu se teď moderně říká leadership, ale také nezbytnou míru kooperace s komunistickým režimem. Viděno optikou pozdějšího vyrovnání s minulostí lze však v případě prof. Šamánka tuto kooperaci (ne kolaboraci) zcela obhájit. Vždycky ji používal pouze k dosažení obecně prospěšného cíle – v tomto případě vytvoření systému celorepublikové péče o děti s kardiovaskulárním onemocněním.

Skvěle se vyrovnal se všemi výše jmenovanými klíčovými podmínkami úspěchu. Vychoval generace dětských kardiologů pokrývajících péčí celou zemi, zorganizoval možnost přímých překladů novorozenců s podezřením na kritickou VSV odkudkoliv přímo do Dětského kardiocentra bez zbytečných prodlev, spojil dětské kardiology a kardiochirurgy do jednoho pracoviště, tomuto pracovišti umožnil kontakty se špičkovými světovými centry včetně stáží řady českých lékařů v cizině, již v 80. letech minulého století zavedl pomocí tehdy dostupné výpočetní techniky strukturovaný klinický informační systém zajišťující dodnes kontinuitu sběru klinických dat a jejich zpracování s cílem celoplošné monitorace dlouhodobých výsledků kardiovaskulární léčby u dětí (blíže opět v článku V. Chaloupecký a spol. v tomto čísle) a v neposlední řadě položil základy prenatální detekce VSV. To vše často dříve, než se to událo i na těch nejlepších světových pracovištích.

To vše činí z Milana Šamánka velkou osobnost československé medicíny a dokladuje význam vize, odhodlání, vytrvalosti a organizačního talentu koncentrovaného v jedné osobě. Jeho charakter skvěle dokreslují také osobní vzpomínky spolupracovníků, které jsou součástí tohoto čísla Čs. pediatrie.

Rozvoj detskej kardiológie na Slovensku krátko po vojne bol veľmi sľubný a zachytil najnovšie trendy európskeho vývoja. Irena Jakubcová už v roku 1948, po návrate zo študijného pobytu v Štokholme, na pôde 1. detskej kliniky Univerzity Komenského začala rozvíjať túto novú subšpecializáciu. Už od začiatku 60-tych rokov tu pracoval tím lekárov, ktorý sa zaoberal diagnostikou a liečbou vrodených chorôb srdca (VCHS). Od roku 1967 začal na I. DK stúpať počet invazívnych vyšetrení a zvyšovala sa ich kvalita. Prvú selektívnu koronarografiu u detí v ČSR uskutočnil Dr. Gustáv Formánek. Rok 1968 s ruskou okupáciou znamenal takmer likvidáciu ďalšieho rozvoja detskej kardiológie – emigrovalo 6 lekárov základného tímu. V nasledujúcich rokoch v Bratislave existovali 3 kardiologické pracoviská a 1 kardiochirurgické pracovisko s dominantne dospelou kardiochirurgiou, rozptýlené po celej Bratislave, bez väčšej možnosti vzájomnej interakcie. Výrazné zaostávanie diagnostiky a operatívy za svetovou úrovňou spôsobovalo, že v osemdesiatich rokoch viac ako polovica detí zo Slovenska bola operovaná v pražskom kardiocentre v Motole, ktoré vďaka modernej koncepcii spoločného centra kardiológie a kardiochirurgie pod vedením skvelého manažéra a vynikajúceho detského kardiológa Milana Šamánka dosahovalo výsledky na najvyššej európskej úrovni. V tom období veľa detských kardiológov zo všetkých kútov Slovenska absolvovalo študijné pobyty v motolskom DKC. Osobnosť profesora Šamánka, jeho schopnosť nadchnúť a motivovať ľudí pre detskú kardiológiu spolu s úžasnou atmosférou, ktorú vytváral pre školencov, priťahovala mladých kardiológov nielen zo Slovenska, Kuby, ale aj mnohých iných z strednej a východnej Európy. Nemôžem nespomenúť moju osobnú skúsenosť s Milanom. Vzhľadom k zlým výsledkom v starostlivosti hlavne o novorodencov a malé deti s komplexnými VCHS slovenský minister zdravotníctva vybavil 6 mesačný pracovný pobyt pre detského kardiochirurga a intenzivistu v motolskom DKC. Obdivoval som na jednej strane autoritu, ktorú mal profesor Šamánek, disciplínu, ktorú vyžadoval, a na druhej strane jeho schopnosť stmeľovať kolektív vzájomným priateľstvom a motiváciou dosahovať čo najlepšie výsledky. Bol pre nás všetkých veľkou inšpiráciou ako vytvoriť optimálny model starostlivosti o kardiologických pacientov od novorodenecké veku po adolescentov s VCHS, čo sa nakoniec podarilo realizovať v roku 1992 aj na Slovensku, kedy vzniklo Detské kardiocentrum v Bratislave s podobnou štruktúrou.

Jan Janoušek

Dětské kardiocentrum, 2. lékařská fakulta, Univerzita Karlova a FN v Motole, Praha

Pavol Kunovský

Detské kardiocentrum, Národný ústav srdcových a cievnych chorôb, a.s., Bratislava