Richard Werner –⁠ 150 let od narození

Na začátku tohoto roku jsme oslavili 90. výročí zahájení provozu Masarykova onkologického ústavu, který je od r. 1935 významným onkologickým centrem v České republice a postupně se stává ústavem celoevropského významu. Shodou okolností si letos připomínáme i jubilejní 150. výročí narození prvního ředitele ústavu (Dům útěchy) prof. Richarda Wernera (1875–1945).

I když se narodil 22. 7. 1875 ve Frývaldově, dnešní Jeseník, jako první dítě v rodině židovského obchodníka, nikdy se nenaučil mluvit dobře česky (ani během vojenské služby v letech 1900–1901, kterou absolvoval v Posádkové nemocnici v Brně). A to mu za jeho působení v Brně oponenti často vytýkali, zvláště při výběrovém řízení na místo prvního ředitele onkologického ústavu v Brně. Medicínu vystudoval na univerzitě ve Vídni, promován byl 7. 7. 1899. Pak pracoval na chirurgické klinice v Heidelbergu pod vedením prof. Czerného a už v r. 1906 získal habilitaci s prací na téma biologické a terapeutické účinky radiačního záření. Richard Werner, chirurg, byl také nadšenec, stejně jako doc. Bakeš, zakladatel Masarykova onkologického ústavu, pro léčbu rakoviny radioaktivním zářením, především v kombinaci s chirurgickými výkony. Tedy slovy prof. Žaloudíka se jednalo o tzv. „osvíceného chirurga“.

V r. 1910 se stal vrchním lékařem Samaritenhaus v Heidelbergu a v r. 1912 byl jmenován profesorem chirurgie na univerzitě v Heidelbergu. Přestože mu nebylo ani 40 let, zažíval vrchol své akademické dráhy. Univerzitní prostředí v Německu působilo na rozdíl od německé politiky tolerantně, svobodně a liberálně. Nad tím, že je Richard Werner Žid a původem občan rakousko-uherské monarchie, se nikdo nepozastavoval. Důležité byly jeho schopnosti a zásluhy o vědu a humanitu. Po úmrtí svého mentora, prof. Czerného, převzal Richard Werner v r. 1916 vedení kliniky. Vojenskou službu během 1. světové války absolvoval v Moravské Ostravě, Přemyšli a Litvě. I ve válce se projevil jako výborný lékař; armáda mu udělila několik vyznamenání, včetně Řádu Červeného kříže.

Po válce se plně projevilo zapálení prof. Wernera pro léčbu nádorů pomocí kombinované léčby, kterou prosazoval. V této oblasti bádal a publikoval. V r. 1927 svolal rentgenologickou konferenci do Wiesbadenu a zanedlouho stanul v čele ústředního výboru pro výzkum rakoviny v Německu. Ve své profesní praxi se z chirurga stal radioterapeut. V letech 1929 a 1930 prof. Wernerovi vyšly dvě nejen pro Německo významné a obsáhlé práce s názvem Význam organizace léčby radiem v boji proti rakovině a na konferenci v Praze prezentoval přednášku „O současném stavu radioterapie“.

Prof. Werner byl jedním ze zakladatelů odborného časopisu pro radioterapii Strahlentherapie, který vychází od r. 1912 dodnes a v záhlaví nese Wernerovo jméno. Četné publikace z radioterapie prezentují jeho široký vědecký záběr a perspektivní pohled na problémy léčby zhoubných nádorů. Richard Werner publikoval celkem 116 odborných prací; už v r. 1905 i na téma radiobiologie záření; prováděl i pokusy na králících a morčatech. Werner byl vynikající klinik a vědec, a také dobrý přednášející i učitel. Navrhoval nové léčebné postupy, např. velké tumory doporučoval nejdříve zmenšit ozařováním, a pak teprve operovat.

Do Brna se chtěl schovat před nacistickými árijskými zákony v Německu, neboť byl židovského původu. Bohužel po obsazení Československa byl v roce 1942 odeslán do Terezína. Proti jeho deportaci do Terezína pracovníci onkologického ústavu z pochopitelných důvodů jejich postihu veřejně neprotestovali. A bohužel také po válce se řadu let na jeho význam „jaksi“ pozapomnělo.

Richard Werner zemřel v Terezíně 8. 2. 1945, kremace byla provedena hned druhý den, 9. 2. 1945. Německá důslednost nám zanechala i číslo hrobu: 34, oddělení 8. A také číslo transportu: 628, U 28. 1. 1942, Brno–Terezín. Jeho sestra, Elise Munková, byla deportována ve stejný den a měla štěstí, věznění a válku přečkala.

V proslovu při otevření Domu útěchy prof. Werner pronesl: „Kéž by nám bylo dopřáno provésti a splniti v tomto krásném domě vše to, co nás opravňuje a naplňuje k nejkrásnějším nadějím, a co bychom také rádi uskutečnili na našich pacientech.“

prof. MUDr. Pavel Šlampa, CSc.