Světu mír a integrovanou péči, byť by šlo jen o konečník
Published in:
Rozhl. Chir., 2026, roč. 105, č. 10, s. 473-474.
Category:
J. Žaloudík
Vážená redakce,
osměluji se z příšeří minulosti přispět do diskuze o centralizaci výkonů pro zhoubný nádor konečníku, kterou oživila svým dopisem redakci publikovaným v Rozhledech v chirurgii 9/2026, s. 416, s názvem Quo vadis centralizace? vážená paní kolegyně MUDr. Zuzana Adamová z Frýdku-Místku a Vsetína. Její argumentace je podnětná. Paní kolegyně statečně vyjadřuje, co si mnozí necentrální kolegové myslí rovněž, byť se sami neprojevují nebo je jim to jedno. Na paní kolegyni je sympatické, že jí téma zjevně jedno není. Já jsem zase spolu s nemnohými věnoval mnoho let energii optimalizaci a integraci onkologické péče, takže osobně mi to také není jedno. Velmi vědomě jsme ovšem ustanovování komplexních onkologických center nenazývali centralizací, ale integrací nebo koncentrací. Termín centralizace je až odvozen od módního a nadužívaného názvu centrum, nyní už pro kdeco.
Někdo se může ptát, proč sem pletu onkologii, když jde o ryze chirurgické výkony. V mém vnímání světa je operativa solidních zhoubných nádorů zásadní součástí onkologie, ať již samostatně, nebo v rámci kombinované léčby. Onkochirurgii a klinickou onkologii sice nepokládám přímo za srostlá siamská dvojčata se vzájemným omezením, ale za dvojčata samostatně a zdravě se vyvíjející, schopná radostné komunikace a trvalého vztahu. A jako věčný romantik možná spíše za nerozlučnou mileneckou dvojici slastně si proplétající údy. Ve skutečnosti jde ovšem o konání širší a nedílně k nim patří ještě onkologie diagnostická a radiační. Takže v rámci komplexity náhledu, vtloukaného mi u nás v Brně od dob medických, jde přinejmenším o čtyřčata, která se mohou i hašteřit, ale genetický základ i osud nesou stejný. Takto poeticky se vyjadřuji proto, že operativa karcinomu rekta není izolovaná samospásná entita a nese společně úspěchy i selhání vždy v širším kontextu víceoborové péče od primární diagnózy až po dispenzarizaci. Daří-li se integrace procesů pod jedinou střechou, nebo v rámci dobře kooperujícího týmu v regionu, není tolik důležité, pokud se všechny články řetězce řídí ve svých regionálních podmínkách moderními standardy a zájmy trpících. Ovšem i já trpívám, když dlouhodobě, a také u jiných onkodiagnóz, vnímám známky častého neporozumění podstatě problému nahoře i dole.
Vznikem fungující struktury onkologické péče v letech 2005–2007 nám už po dvě dekády integrace nebo, chcete-li, centralizace docela úspěšně běží. Na venkově často snáze, ve správním centru vlasti spíše nepřehledně. U nádorů krevních a dětských už máme centralizováno takřka absolutně, u solidních nádorů z 60–80 % celého objemu onkopéče. Radioterapie se zajisté provádí jen tam, kde je technologická výbava, z centralizované protinádorové chemoterapie se podávání některých „centrových“ léků už také rozpouští i do menších onkologických pracovišť v regionech.
Úplně by asi stačilo, kdyby všichni pamatovali na ony čtyři prosté body Národního onkologického programu z jeho „dávných“ let 2005–2007, stručně tehdy uvedené na jedné stránce formátu A4, aby to byli ochotni číst i chirurgičtí kolegové, kteří zpravidla nemilují programové litanie.
Úkoly byly a zůstávají:
- Udržovat ve všech krajích funkční komplexní onkologická centra (KOC) zajišťující celistvou diagnostickou, operační, radiační a medikamentózní onkologickou péči.
- KOC mají samy ve své gesci ustavit spolupracující sítě onkologické péče podle potřeb a podmínek v jejich regionu.
- KOC mají dbát na vzdělávání a praktickou výchovu v onkologických oborech.
- KOC mají sbírat, interpretovat a využívat vlastní onkologická data.
A to je vše. Leccos se už daří a mohlo by více. Není to asi centralizace, ale zajištění, integrace a koncentrace péče podle potřeb, možností a kapacit krajů.
Aktuálně medializovanější metodický požadavek ministerstva při Vltavě nyní zní: docentralizovat dosud nedocentralizované. Jsem rád, že paní kolegyně Adamová teď vlastně umožňuje obnovit diskuzi, aby se přitom leccos také dovysvětlilo, dojasnilo a domyslelo. A konečně nejen pro konečník.
U dalších onkodiagnóz je to podobné i různé, liší se také podmínky v metropoli a na venkově.
Ministerstvo zdravotnictví však není maxisterstvo a jeho moc v našem zřizovatelsky sedmihlavém systému zařízení státních, krajských, městských, obranných, církevních, soukromě řetězcových a drobných soukromníků je namnoze spíše deklarativní než reálná. Zdravotní pojišťovny ekonomické nástroje řízení dlouhodobě nevyužívají, ať už to neumějí, nebo si netroufají. Nasmlouvají mnohde cokoli a zdráhají se cokoli komukoli nenasmlouvat. A už vůbec neumějí cokoli odsmlouvat. Prý s odvoláním na svobodu podnikání a jiné právní překážky. V našem podnikavém socialisticko-liberálním uvažování už i soukromníci pozapomněli, že všichni poskytovatelé onkologické péče, vč. operatérů nádorů, jsou bez rozdílu pevně přisáti na cecík zdrojů veřejného mandatorního pojištění a dílčí příplatky či poplatky by je v onkologii samy neuživily. V celé závažnější medicíně tak využíváme veřejných zdrojů binárně jak ve zdravotnictví veřejném s menší autonomií rozhodování, tak v takzvaném soukromém, kde je větší autonomie rozhodování i menší poddajnost vůči pokynům povltavského centra moci.
Vnímejme i skutečnosti vůči úsilí o centralizaci protisměrné. Je to především právo pacienta na výběr zdravotnického zařízení. A je to také právo atestovaného chirurga operovat vše, k čemu je kvalifikací oprávněn. Je rovněž k zamyšlení, zda stanovený dolní limit X operací (tedy třeba aspoň dvakrát měsíčně) má být penzum pro jednoho nebo více operatérů. Jde nyní o příděl na jedno jakkoli velké pracoviště, ať už tam třeba operuje rekta jen primář, profilovaný proktolog, atestovaný onkochirurg, kdokoli z týmu, či ten, kdo potřebuje záznam o trofejním kusu do logbooku. Jaksi se ovšem předpokládá ústrojnost postupů a jistý standard chirurgické školy v daném místě. Jde také o limity pro edukační potenciál pracoviště a důvody pro investování do technologického rozvoje, třeba robotiky. Nejsou to otázky triviální, ale jsou řešitelné, je-li trvalý zájem na integrované systematické péči o karcinom rekta v kontextu kapacit místa i regionu.
Díky laskavosti Ústavu zdravotnických informací a statistiky a se svolením jeho ředitele profesora Ladislava Duška jsem jako každý občan s právem na veřejné informace obratem obdržel mnohé napovídající graf. Neumím ho však zaslat redakci v jí požadovaném formátu, takže ho zde jen okomentuji. Během aktuálních let 2021–2025 byly amputační a resekční operace pro karcinom rekta prováděny na 107 chirurgických pracovištích. Na 80 pracovištích (75 %) v počtu menším než 25 ročně, na 50 (48 %) méně než 10 ročně, z toho na 30 (28 %) dokonce jen v několika jednotlivých případech. Hájit tento stav z pohledu ekvity a kvality péče i vůči světu je jistě obtížné.
Pro prezentace takový graf zpravidla darebně doplňuji obrázkem myšky s tělíčkem nad skupinou pracovišť s vysokým až přijatelným počtem operací a s citlivým naznačením „stříhání ocásku“, tedy dlouhé řady kaudálně umístěných pracovišť s velmi nízkým počtem těchto poměrně závažných operačních výkonů. Myšlenku odstřižení dlouhého, pro život málo nutného ocásku v kontextu smírné centralizace hlásám po léta. Myška s kratším ocáskem nehyne. Mnoho úspěšných hlodavců má ocásek přirozeně i velmi krátký. Leč zbavili bychom se ocásku zbytných absurdit, tedy přehršle míst s několika epizodickými operacemi ročně na pracovištích, která mají jistě i jiné chirurgické starosti a přednosti. Pět operací karcinomu rekta ročně je nespasí finančně, trofejně ani v jejich vzdělávacím potenciálu. Ministerstvo ani zdravotní pojišťovny však dosud nenašly sílu ocásky stříhat a dosáhnout vyšší koncentrace výkonů. Hlásají centralizaci, odkaudalizovat neumí. Snad jen verbálním vyhrožováním redukcemi plateb, což má ovšem také svoje právní zádrhele.
Pojišťovny teď hlavně touží ušetřit. Překotnou centralizací ušetřit nelze. Ušetřit prostředky a síly lze možná přehlednou integrací péče. Avšak lze tak hlavně zvyšovat standardy a efektivitu onkopéče a patrně i zlepšovat její výsledky, máme-li ovšem zájem je vyhodnocovat.
Nelámal bych to přes koleno. Cesta je vším, cíl ničím. Shodli se na tom už Lao-c‘, Konfucius, Buddha, Homér i Steve Jobs a jiní přemýšlivci. Problém vhodného postupu je teď spíše informační a odborně marketingový. Nechť jsou občané více a lépe syceni informacemi o přednostech integrované péče a také konkrétními výsledky, které se stále zdráháme systematicky vyhodnocovat i zveřejňovat. Šlo by to takto postupně a svobodně samo z oné dvoutřetinové integrace ke tříčtvrtinové a možná až devadesátiprocentní. Na stovku neaspirujme. Čapkův román Továrna na absolutno varuje. Motivací pro cizelování a propagaci integrované onkologické péče nechť jsou nám pohnutky odborné a obecně lidské, nikoli jen ekonomické. Pan ředitel VZP sice v rozhovoru o svém akčním plánu v Medical Tribune z 11. 8. 2026 říká „máme rok na to najít miliardy“, ale v úsporách na operativě nádorů je zcela jistě nenajde. V nákladech na onkologickou léčbu je chirurgie až daleko za chemoterapií, imunoterapií a radioterapií. A populární jednodenní chirurgie, prý něco šetřící, v operativě karcinomu rekta doufejme nehrozí. Nemocný člověk jistě nerad za léčbou trajdá, když nemusí, ale za mnohým, co je pohromadě, inzerováno jako lepší nebo se slevou, si rád zajede. Také proto jsou parkoviště u necentrálních, ale regionálně integrovaných a dobře zásobených nákupních center stále plná.
Závěrem přeji světu mír a zainteresovaným chirurgickým kolegům moudré zamyšlení nad optimálním postupem v jejich regionech i další bezkrevnou diskuzi.
prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.
Klinika operační onkologie LF MU a MOÚ, Brno
Labels
Surgery Orthopaedics Trauma surgeryArticle was published in
Perspectives in Surgery
2026 Issue 10
-
All articles in this issue
- Quo vadis, úrazová chirurgie? O dva roky později
- Sport-related concussion
- Management of an anterior malleolus fracture – a retrospective study
- Treatment outcomes of suprapatellar nailing of distal tibial fractures
- Perioperative management of proximal femur fractures in patients on direct oral anticoagulants
- Fracture related infection after nailing calcaneal fractures using the C-Nail
- Partial rib resection due to risk of injury to the descending thoracic aorta in multiple rib fractures – a case report
- Treatment of post-traumatic tibial defect by callus distraction using a magnetic intramedullary nail – first experiences
- Ještě jednou k centralizaci
- Quo vadis, centralizace? K bezpečnější péči o pacienta
- Světu mír a integrovanou péči, byť by šlo jen o konečník
- Perspectives in Surgery
- Journal archive
- Current issue
- Online only
- About the journal
Most read in this issue
- Sport-related concussion
- Treatment outcomes of suprapatellar nailing of distal tibial fractures
- Fracture related infection after nailing calcaneal fractures using the C-Nail
- Partial rib resection due to risk of injury to the descending thoracic aorta in multiple rib fractures – a case report