Anatomická eponyma břicha –⁠ část 1

Overview

Anatomické názvosloví je klíčovým nástrojem pro popis lidského těla. Využívá latinské a řecké termíny, přičemž předposlední verze Terminologia Anatomica z roku 1998 je v současnosti jedinou uznávanou verzí v našich zemích. Vývoj tohoto názvosloví byl dlouhý a složitý a stále se vyskytují potíže. Eponymum (pojmenování podle osoby) je běžně používaný jazykový prostředek, v anatomii jsou eponyma praktická pro svou stručnost, ale mohou být nejasná pro neodborníky. Článek pojednává o použití eponym v anatomii, která byla z oficiálního anatomického názvosloví zcela vyloučena v roce 1955 (Parisiensia Nomina Anatomica), přesto se v klinické praxi i anatomické literatuře stále používají. V některých případech se eponyma dostala do oficiálního názvosloví, jako např. Purkyňova vrstva a buňky nebo Schwannovy buňky. Tento článek však zejména přináší přehled anatomických eponym, jejich latinských ekvivalentů a základních údajů o osobách za eponymy, vztahujících se k břišním a pánevním strukturám, zejména k povrchu těla, projekci orgánů, stavbě břišní stěny, fasciím, pobřišnicové dutině a jejím řasám a záhybům.

Klíčová slova:

anatomie – eponyma – terminologie – názvosloví – břicho

Anatomické názvosloví je základní komunikační prostředek při popisu lidského těla. Jeho historie sahá až do antického Řecka a postupně se vyvinulo až do dnešní podoby, která v mezinárodním měřítku užívá buď latinské termíny (a latinizované řecké a arabské termíny), nebo jejich anglické ekvivalenty. V současnosti vychází česká anatomie i medicína z poslední kvalitní verze anatomické názvosloví, tedy z Terminologia Anatomica (TA) z roku 1998 [1]. Samotný vývoj anatomického názvosloví byl dlouhý, bouřlivý a složitý a ani v současnosti se mu nevyhýbají potíže [2–13]. Důležitost kvalitní anatomické nomenklatury a jejího správného použití v anatomii a klinické medicíně odráží i nedávné speciální číslo časopisu Anatomical Science International (Anat Sci Int 2024; 99(4)) věnované tomuto tématu.

Eponymum (eponym, z řeckého επώνυμος –⁠ „eponymos“, tedy „dávající jméno“) je skutečná nebo smyšlená osoba, jejíž jméno bylo dáno rodině či rodu, etnické skupině, objevu, vynálezu, místu, věci –⁠ v našem případě struktuře lidského těla. Jedná se tedy o široce užívaný jazykový prostředek, který dobře známe např. ze zeměpisu (Čechy, Havlíčkův Brod, Špindlerův Mlýn, Kropáčova Vrutice, Balkova Lhota), místopisu (Karlova ulice, Masarykovo náměstí, Palackého náměstí) nebo přírodovědy (např. kamélie pojmenovaná po Jiřím Josefu Kamelovi, moravském jezuitském misionáři, lékárníku a botanikovi), avšak často jej již ani nevnímáme, např. gilotina propagovaná francouzským politikem a lékařem Josephem-Ignacem Guillotinem, sendvič navržený Johnem Montaguem, čtvrtým hrabětem ze Sandwiche, či u nás dobře známý nanuk (1938) pojmenovaný podle hlavní postavy etnografického filmu Roberta Flahertyho „Nanuk, člověk primitivní“ (Nanuk byl původně inuitský bůh –⁠ pán medvědů). Není bez zajímavosti, že v medicíně existují i eponyma nikoli po lékařích, kteří je domněle či skutečně popsali, ale po pacientovi: např. Valentinův příznak –⁠ slavný hollywoodský herec 20. let 20. století Rudolph Valentino (Rodolfo Pietro Filiberto Raffaello Guglielmi di Valentina d‘Antonguella, 1895–1926) byl operován pro akutní apendicitidu, avšak ve skutečnosti se jednalo o perforovaný vřed, na který později bohužel zemřel. A stav, při němž žaludeční obsah při perforaci vředu steče do pravé kyčelní jámy a imituje apendicitidu, se nazývá Valentinův syndrom. Jinou perličkou je eponymní označení operace, která se nenazývá po chirurgovi, jenž ji provedl jako první, ale po tom, jehož pacient se dožil alespoň propuštění z nemocnice –⁠ např. Billrothova resekce žaludku I (gastroduodenostomie) (1881; Christian Albert Theodor Billroth, 1829–1894, německý chirurg a amatérský hudebník), kterou provedli dříve Jules-Émile Péan (1879; 1830–1898, francouzský chirurg) a Ludwik Antoni Rydygier (1880; 1850–1920, polský chirurg, krátce působící i v Brně). Jejich pacienti zemřeli v řádu hodin až dnů po operaci, zatímco Billrothova pacientka byla propuštěna z nemocnice a zemřela až za 4 měsíce na rekurenci.

Obecně má eponymum výhodu v použití, neboť je krátké a snadno zapamatovatelné. Bohužel však není průzračné, a proto v medicíně ani v anatomii nic neřekne neobeznámenému člověku. Literatura je plná článků obhajujících [14–18], či naopak hanících a odmítajících použití eponym v anatomii [19–21].

V anatomickém názvosloví došlo k zásadnímu rozhodnutí při vydání první verze celosvětově uznávané anatomické nomenklatury v roce 1955, kdy tehdejší verze zvaná Parisiensia Nomina Anatomica zcela odmítla použití eponym v oficiálním anatomickém názvosloví a od té doby se situace nezměnila. Zásadním způsobem se však použití eponym v anatomické praxi neproměnilo a současné anatomické knihy eponyma stále uvádějí (jako existující synonyma) a klinická literatura je často využívá dokonce jako preferované termíny. TA 1998 uvádí jako přílohu přehled nejpoužívanějších eponym. Do oficiálního názvosloví v anatomii, histologii a embryologii dokonce proklouzlo několik eponym a nahradilo původní odborné termíny (cellula panethensis pro buňky dna střevních žláz tvořících lyzozym, neuron purkinjese a stratum purkinjese pro největší buňky mozečku a jejich vrstvu, schwannocytus pro buňky tvořící pochvu výběžků nervových buněk v periferní nervové soustavě, apparatus golgiensis pro jednu z organel buňky, cornu ammonis jako synonymum pro hippocampus ve spánkovém laloku koncového mozku a gradus carnegiensis pro 23 stadií vývoje zárodku a plodu).

Protože v běžné mluvě jsou eponyma rychlým prostředkem komunikace a v literatuře se stále objevují, přináší tento článek přehled většiny anatomických eponym týkajících se struktur břicha a pánve ve vztahu k chirurgii vč. projekcí břišních orgánů na přední stěnu těla a určitých čar k tomu používaných, fascií břicha, pánve a hráze, pobřišnicové dutiny a jejich řas a záhybů a vybraných kýl. Naopak se do textu již nevešla eponyma z břišních orgánů (vč. konečníku), tříselného kanálu a krevních cév a mízních struktur, která budou součástí dalšího připravovaného článku. Přehled eponym a jejich latinských ekvivalentů shrnuje tab. 1.

Povrch těla a projekce

Pro čáry štěpitelnosti kůže dané stavbou kůže a podkoží byly pro chirurgické řezy doporučeny Langerovy čáry (1862; Karl Langer, Ritter von Edenberg, 1819–1887, rakouský přírodovědec), které jsou definovány z hlediska kožního napětí daného kolagenem, měřeného v tělech zemřelých, doporučené a nazývané Kocherem jako „topografické Langerovy linie“ jako vodítko pro chirurgické řezy, a které se však v dnešní době již se nepovažují za správný přístup.

Do popředí se dostaly jiné druhy čar:

1. Kraisslovy čáry (1951; Cornelius J. Kraissl, 1902–1999, americký plastický a rekonstrukční chirurg) jsou eponymem pro linie maximálního napětí kůže, lze je považovat za přehnané linie vrásek, sekundární (a kolmé) k základní svalové akci, často dobře korelující s přirozenými rýhami v klidu a během pohybu, popsané u žijících jedinců;

2. Borgesovy čáry (1984; Albert F. Borges, 1930–1990, kubánský plastický a rekonstrukční chirurg) jsou eponymem pro Resting Skin Tension Lines, sledující vrásky, když je kůže uvolněná, nejlépe viditelné zřasením kůže mezi prsty u živého jedince v klidu a velmi podobné Kraisslovým čarám;

3. Blaschkovy čáry (1901; Alfred Blaschko, 1858–1922, německý dermatolog) jsou čáry normálního buněčného vývoje v kůži, viditelné pouze u jedinců s mozaikovým stavem kůže nebo u chimér, u nichž různé buněčné linie obsahují různé geny; mohou exprimovat různá množství melaninu nebo se stát viditelnými kvůli různé náchylnosti k onemocnění.

 

Pro několik řezů břišní stěny se také používají eponyma, např. subkostální Kocherův řez (Theodor Kocher, ­1841–1917, švýcarský chirurg) pro hepatobiliární chirurgii; McBurneyův-McArthurův řez (1894; Charles Heber McBurney, ­1845–1913, americký chirurg; 1884, Louis Linn McArthur, 1858–1934, americký chirurg), kolmý na linea spinoumbilicalis dextra, pro přístup ke slepému střevu a jeho červovitému přívěsku; podobný, ale mírně zakřivený Lanzův řez (Otto Lanz); také podobný, ale vodorovný a kaudálnější Rockeyho-Davisův (američtí chirurgové) nebo „bikini“ řez; laterálně a kraniálně rozšířený je pak Rutherford Morisonův řez (James Rutherford Morison, 1853–1939, skotský chirurg), původně určený pro přístup k esovitému tračníku a pánvi a v poslední době používaný hlavně k transplantaci ledvin; Pfannenstielův-Kerrův řez, příčný řez v dolní části břicha používaný především v gynekologii (1900; Hermann Johann Pfannenstiel, 1862–1909, německý gynekolog; 1911/1920, John Martin Munro Kerr, 1868–1960, anglický chirurg a gynekolog); popř. řez Mercedes-Benz podle podobnosti s logem vozu, Y řez podél žeberních oblouků kombinovaný se sternotomickým řezem při operaci srdce nebo jater.

 

Projekce orgánů

Úroveň prvního bederního obratle označuje transpylorickou Addisonovu čáru (1899; Christopher Addison, Viscount ze Stallingborough, 1869–1951, anglický anatom) –⁠ linea transpylorica, nacházející se v polovině vzdálenosti mezi mečíkem hrudní kosti a pupkem. V této čáře/rovině se nachází žlučník, vrátník, krček slinivky, branka ledviny a hiatus aorticus diaphragmatis. Pravá spinoumbilikální čára (linea spinoumbilicalis dextra) neboli Monroova-Richterova čára (Alexander Monro Secundus, 1733–1817, skotský anatom; August Gottlieb Richter, 1742–1812, německý chirurg) spojuje spina iliaca superior anterior dextra a pupek. Na této čáře, asi 6–7 cm mediálně od trnu, se nachází McBurneyův bod, eponymum pro bod maximální citlivosti při apendicitidě (1889), a dále Monroův bod, na hranici první a druhé laterální čtvrtiny, eponymum pro jedno z míst provedení břišní paracentézy. Na Lenzmannově interspinózní čáře (1901; Richard Lenzmann, 1856–1927, německý internista) –⁠ linea interspinosa (linea bispinalis) spojující protilehlé spinae iliacae anteriores superiores –⁠ se na hranici pravé a střední třetiny mezi spina iliaca superior anterior obou stran nachází Lanzův bod (1908; Otto Lanz, 1865–1935, švýcarský chirurg) označující projekci vrcholu červovitého přívěsku slepého střeva na přední břišní stěnu, další bod citlivosti při apendicitidě.

Sherrenův trojúhelník (1910, James Sherren, 1872–1945, anglický chirurg) je oblast hyperestézie přítomná u akutní apendicitidy, ohraničená čarami spojujícími pupek, tuberculum pubicum a spina iliaca superior anterior dextra. Jeho podmnožinou je menší Iacoboviciho trojúhelník (Iacob Iacobovici, 1879–1959, rumunský chirurg), vymezený linea spinoumbilicalis dextra, linea interspinosa a laterálním okrajem přímého břišního svalu.

Bylo popsáno několik dalších bodů svědčících pro peritoneální podráždění a apendicitidu, např. Lenzmannův bod 5–6 cm mediálně od spina iliaca anterior superior na Lezmannově linea interspinosa; Cladoův-Sonnenburgův bod (1903; Spiro Clado, 1856–1920, francouzský gynekolog; Eduard Sonnenburg, 1848–1915, německý chirurg) na průsečíku laterálního okraje pravostranného přímého břišního svalu a interspinózní čáry; Morrisův-Kümmellův bod (1890; Robert Tuttle Morris, 1857–1945, americký chirurg a spisovatel; Hermann Kümmell, 1852–1937, německý chirurg) nalézající se 3–4 cm laterálně od pupku na pravé spinoumbilikální čáře; Jalaguierův bod (1904) uprostřed čáry mezi tuberculum pubicum a spina iliaca anterior superior dextra nebo Munroův bod (1905; John C. Munro, 1858–1910, americký chirurg) na průsečíku laterálního okraje pravostranného přímého břišního svalu a pravostranné spinoumbilikální čáry (obr. 1); a další pohmatové či poklepové příznaky (např. Berthomierův-Michelsonův, Blumbergův-Ščotkinův, Copeův, Döhlerův, Dunphyův, Kocherův, Mendelův, Obrazcovův, Plöniesův, Procházkův, Rosensteinův-Sitkovského, Rotterův, Rovsingův, Voskresenského či Dieulafoyho trias).

Přední stěna žaludku je přímo ve styku s přední břišní stěnou v oblasti vymezené Labbého trojúhelníkem (Léon Labbé, 1832–1916, francouzský chirurg), daným vpravo dolním okrajem jater, vlevo žeberním obloukem a kaudálně spojnicí dolních okrajů chrupavek 9. žeber, a poklepově lze žaludek díky bubínkovému tónu odlišit od okolí v Traubeho semilunárním prostoru (1868; Ludwig Traube, 1818–1876, německý fyziolog a internista), vymezeném kraniálně 6. žebrem, kaudálně levostranný žeberním obloukem a laterálně levostrannou střední podpažní čárou (linea axillaris media).

V místě křížení pravostranné medioklavikulární čáry (linea medioclavicularis) s pravostrannou axiloumbilikální čárou (linea axilloumbilicalis), popřípadě s žeberním obloukem, označuje Murphyho-Sweeneyho bod (John Benjamin Murphy, 1857–1916, americký lékař a břišní chirurg) projekci žlučníku. Na pravostranné axiloumbilikální čáře byl popsán Desjardinsův bod (Abel Desjardins, 1814–1866, francouzský chirurg) jako místo projekce papilla duodeni major, asi 5–7 cm od pupku. Mayo-Robsonův bod (Arthur W. Mayo-Robson, 1853–1933, anglický chirurg) v průsečíku levé axiloumbilikální čáry a subkostální čáry (tedy na hranici horní a střední třetiny vzdálenosti mezi pupkem a okrajem žeber na levé axiloumbilikální čáře) označuje umístění ocasu slinivky a je bolestivý při akutní pankreatitidě (či jiných chorobách slinivky). Obdobná bolestivost může být na zádech v místě levého kostovertebrálního úhlu (mezi 12. žebrem a laterálním okrajem hlubokých zádových svalů, přesněji musculus iliocostalis).

Kehrův bod (1896; Johannes Otto Kehr, 1862–1916, německý chirurg) na průsečíku pravého žeberního oblouku a laterálního okraje pravého přímého břišního svalu je bolestivý při akutní cholecystitidě (je nutné odlišit jej od Kehrova příznaku, bolestivosti v levém rameni dané drážděním nervus phrenicus).

Gubergritsův bod (Maks Moiseyevich Gubergrits, ­1886–1951, ruský lékař), je zrcadlový k Desjardinovu bodu, tedy 5–7 cm od pupku na levé axiloumbilikální čáře, označuje umístění těla slinivky a projevuje se bolestivostí při zánětu slinivky.

Chauffardova-Rivetova zóna nebo trojúhelník čili trigonum pancreaticoduodenale / choledochopancreaticum (Anatole Marie Émile Chauffard, 1855–1932, francouzský internista) je trojúhelníková oblast vymezená středovou osou (linea mediana anterior, linea alba) v úseku od mečíku hrudní kosti k pupku (linea xiphoumbilicalis), úhlopříčkou mezi ní a vodorovnou čárou v úrovni pupku a pravým žeberním obloukem (spíše však jen do vzdálenosti 5–7 cm od pupku), označuje umístění horní části dvanáctníku, hlavy slinivky a ductus chodedochus, je citlivý při dvanáctníkovém vředu, choledocholitiáze nebo akutní pankreatitidě. Gubergritsova-Skulského zóna nebo trojúhelník je pak zrcadlová oblast vlevo, do níž se promítá zejména tělo slinivky.

Na zádech pak např. Boasův bod (1907; Ismar Isidor Boas, 1858–1938, německý gastroenterolog), vlevo od těla 12. hrudního obratle, jenž může být citlivý na pohmat při žaludečním vředu.

Fascie

Povázky (fascie) břicha mají složité anatomické uspořádání (obr. 2, 3). V anglosaské literatuře se obvykle jako povrchová fascie označuje celé podkoží (tela subcutanea), popřípadě jen její vazivová vrstva (stratum membranosum) [1,22]. V roce 1991 přišel Lockwood [23] s konceptem obecné stavby podkoží (jeho „superficial fascial system“) složené ze tří vrstev –⁠ dvou tukových oddělených vazivovou (superficial fascia), na obličeji známou jako povrchový svalově-aponeurotický systém (superficial musculo-aponeurotic system) [24–27].

Podkoží tedy můžeme rozdělit na povrchovou tukovou vrstvu (stratum areolare), jež se na břiše nazývá paniculus adiposus telae subcutaneae abdominis, obsahuje větší vazivová oka vyplněná tukem, je tlustší a nazývá se Camperova fascie nebo vrstva (1760; Petrus Camper, 1722–1789, nizozemský lékař a anatom), ačkoli ji Camper možná sám nepopsal [28]; vazivovou vrstvu podkoží (stratum membranosum), dříve nazývanou jako „fascia abdominis subcutanea“ neboli Scarpova fascie (1809; Antonio Scarpa, 1747–1832, italský anatom a chirurg); a hlubokou tukovou vrstvu (stratum lamellare), jež je tenčí a má výraznější metabolický obrat. Pod touto tukovou vrstvou se nachází hluboká fascie, tedy vlastní fascie břišních svalů zvaná fascia abdominis superficialis, také známá jako Gallaudetova „fascia innominata“ (1931; Bern Gallaudet, 1860–1934, americký anatom a chirurg), či Lauthova „tunica“ (Ernest Alexandre Lauth, ­1803–1837, francouzský anatom a fyziolog).

Scarpova fascie pokračuje přes tříselný vaz jako povrchová fascie stehna, zvýrazněná jako fascia saphena –⁠ Shermanova fascie (1949; R. Shanton Sherman, americký chirurg), tvořící strop (povrchovou vrstvu) vlastního oddílu pro kmeny skrytých žil –⁠ vena saphena magna et parva. Dno tohoto oddílu nazývaného compartimentum saphenum pak tvoří hluboká svalová fascie stehna, tedy fascia lata. Ultrazvukem můžeme fascia saphena i compartimentum saphenum dobře nalézt a jejich obraz se nazývá egyptské nebo Kleopatřino oko (Kleopatra VII. Filopatór, ­69–30 př. n. l., egyptská královna). Do hrázové krajiny pak pokračuje Scarpova fascie jako fascia perinei superficialis, které se říká Cruveilhierova fascie (1871; Jean Baptiste Cruveil­hier, ­1791–1874, francouzský lékař, anatom, chirurg a patolog) čili Col­lesova fascie (1811; Abraham Col­les, 1773–1843, irský anatom a chirurg), na pyj jako fascia penis superficialis (i zde je známá jako Col­lesova fascie) a na šourek jako hladkosvalová tunica dartos (i zde je opět známá jako Collesova fascie). Naopak hluboká/svalová fascie břicha přechází do hrázové krajiny jako fascia perinei profunda a i zde je známá jako Gallaudetova fascie, popř. jako Buckova fascie. Na pyji se jí potom říká fascia penis profunda a je opět známá jako Gallaudetova fascie, ale zde mnohem častěji jako Buckova fascie (1848; Gordon Buck, 1807–1877, americký chirurg).

Břišní stěna

Vlastní břišní stěna rovněž obsahuje několik eponymních anatomických struktur: linea semilunaris neboli Spieghelova čára (1627; Adriaan Adam van den Spieghel, latinsky Spigelius, 1578–1625, nizozemský anatom působící rovněž v Čechách), podle nějž se kýlám pronikajícím tímto zeslabeným místem říkám špigelské (spieghelské), ačkoli tuto kýlu poprvé popsal již v roce 1775 Josef Tadeáš Klinkosch ­(1734–1778, pražský česko-německý anatom, chirurg a patolog), a Charpyho fossa retromuscularis (1899; Adrien Charpy, 1848–1911, francouzský anatom), což je tukem vyplněný prostor nacházející se kaudálně mezi zadní stranou přímého břišního svalu a fascia transversalis, mediálně ohraničený splynutím fascie a linea alba.

V rámci anatomie břišní stěny byly nedávno vytvořeny dva klinické termíny: 1. „EIT ambivium“ pro laterální okraj vagina musculi recti abdominis, v němž se pevně spojují aponeurózy všech tří bočních břišních svalů (musculus obliquus Externus abdominis, musculus obliquus Internus abdominis, musculus Transversus abdominis) a jež je svislá struktura, odlišná od obloukovité Spieghelovy linea semilunaris; a 2. „fulcrum abdominalis“ (správně fulcrum abdominale), průsečík EIT ambivium a linea arcuata čili Douglasovy čáry (1730), vodorovné hranice rozdílného uspořádání zadní vrstvy pochvy přímého břišního svalu [29].

Horní břišní stěna je tvořena svalovou bránicí, jež obsahuje dva zeslabené vazivové trojúhelníky:

1. vepředu trigonum sternocostale, známé jako Morgagniho trojúhelník (Giovanni Battista Morgagni, 1682–1771, italský anatom a patolog), či Larreyova úžina/Larreyův trojúhelník (Dominique Jean Larrey, 1766–1842, francouzský chirurg);

2. vzadu trigonum lumbocostale, tedy Bochdalkův trojúhelník (1848; Vincenc Alexandr Bochdalek, 1801–1883, český anatom a patolog) nebo Henleho trojúhelník (1855; Friedrich Gustav Jacob Henle, 1809–1885, německý anatom, histolog a patolog). Oběma trojúhelníky mohou pronikat kýly, ať vrozené, tak získané, poprvé zmíněné Ambroisem Parém (1579), vepředu zvaná parasternální (Morgagniho-Larreyova –⁠ Morgagni popsal pravostrannou kýlu v roce 1761 a Larrey naopak levostrannou v roce 1828) a vzadu posterolaterální (Bochdalkova –⁠ popsaná v letech 1848 a 1867).

 

Zadní břišní stěna obsahuje dvě slabá místa mezi svaly, ve kterých se velmi vzácně, zejména po traumatu, může objevit bederní (Bleichnerova) kýla:

1. trigonum lumbale superius –⁠ Grynfelttův-Lesshaftův trojúhelník (1866; Joseph Casimir Grynfeltt, 1840–1913, francouzský gynekolog a porodník; a Pjotr Frantsowitsch Lesshaft, 1836–1909, ruský anatom), ohraničuje kraniálně musculus serratus posterior inferior, mediálně musculus iliocostalis lumborum, laterálně musculus obliquus internus abdominis, dno tvoří aponeurosis musculi transversi abdominis a strop musculus latissimus dorsi. Pokud se na ohraničení podílí ještě laterokraniálně 12. žebro, mluvíme o Krauseho čtyřúhelníku (1833; Karl Friedrich Theodor Krause, ­1797–1868, německý anatom a histolog).

2. trigonum lumbale inferius –⁠ Petitův trojúhelník (1783; Jean Louis Petit, 1674–1750, francouzský chirurg a anatom), jenž vymezuje kaudálně crista iliaca (2–3 cm), mediálně musculus latissimus dorsi, laterálně musculus obliquus externus abdominis a dno tvoří musculus obliquus internus abdominis.

Břišní dutina

Břišní či přesněji břišně-pánevní dutina (cavitas abdominopelvica) je pokryta nástěnnou fascií –⁠ v břiše fascia abdominis parietalis (dříve „fascia endoabdominalis“) a v malé pánvi fascia pelvis parietalis (dříve „fascia endopelvica“). Jedná se o jednolitou vrstvu, jež však v určitých oblastech získala svoje specifická pojmenování a některá z nich jsou i eponymní:

1. fascia transversalis –⁠ Velpeauova-Hyrtlova fascie (1825; Alfred Armand Louis Marie Velpeau, 1795–1867, francouzský anatom; a Joseph (József) Hyrtl, 1810–1894, rakousko-uherský anatom působící v Praze a ve Vídni);

2. fascia umbilicalis –⁠ Richetova fascie (Louis Alfred Richet, 1816–1891, francouzský chirurg) a záhyb pobřišnice obalující obliterovanou pupeční žílu;

3. fascia ilipsoas zahrnující fascia psoatica et iliaca;

4. fascia obturatoria;

5. fascia diaphragmatis pelvis superior;

6. fascia presacralis (nesprávně připisovaná Waldeyerovi –⁠ Heinrich Wilhelm Gottfried von Waldeyer-Hartz, 1836–1921, německý anatom, patolog a embryolog);

7. lamina anterior fasciae thoracolumbalis, pokrývající musculus quadratus lumborum.

 

Uvnitř břišní dutiny jsou další fascie různého původu a funkce:

1. fascia renalis –⁠ Gerotova fascie (1895; Dimitrie D. Gerota, 1867–1939, rumunský chirurg);

2. s její přední vrstvou –⁠ lamina anterior fasciae renalis –⁠ Toldtova fascie (1877; Karl Toldt, 1840–1920, rakouský anatom působící v Praze a ve Vídni);

3. zadní vrstvou –⁠ lamina posterior fasciae renalis –⁠ Zuckerkandlova fascie (1904; Emil Zuckerkandl, 1849–1910, rakouský anatom);

4. fascie za vzestupným a sestupným tračníkem a slinivkou –⁠ fascia retrocolica (fusion fascia) –⁠ Toldtova fascie;

5. fascie za hlavou slinivky –⁠ fascia/membrana retropancreatica –⁠ Treitzova fascie (Václav Treitz, 1819–1872, český lékař a patolog);

6. fascie před dvanáctníkem a hlavou slinivky –⁠ Fredetova fascie (Pierre Fredet, 1870–1946, francouzský chirurg);

7. laterokonální fascie laterálně mezi ledvinou (po splynutí předního a zadního listu fascia renalis) a tračníkem;

8. fascia vesicoumbilicalis –⁠ Delbetova fascie (1907; Paul Delbet, 1861–1924, francouzský chirurg), tenká trojúhelníková vrstva mezi fascia transversalis a nástěnnou pobřišnicí mezi pupkem a močovým měchýřem (do stran po ligamentum umbilicale laterale);

9. fascia rectovesicalis / septum rectovesicale muže či fascia rectovaginalis / septum rectovaginale ženy –⁠ Denonvillier­sova či Tyrrellova fascie (1836; Charles Pierre Denonvil­liers, 1808–1872, francouzský anatom a chirurg; a Frederick Tyrrell, 1793–1843, anglický anatom a chirurg) oddělující konečník od močového měchýře pod úrovní pobřišnice, ale ve skutečnosti byla tato fascie poprvé popsána jako Pattisonova prostatická fascie (1820; Granville Sharp Pattison, 1791–1851, skotský chirurg). Ventrálněji se u ženy nachází fascia vesicovaginalis neboli Halbanova fascie (Josef Halban, 1870–1937, rakouský gynekolog), eponymum pro fasciální pruhy mezi trigonum vesicae a přední poševní stěnou.

 

Pro chirurgii vzestupného a sestupného tračníku je zásadní tzv. Toldtova bílá čára, svislá čára v místě ohybu pobřišnice, tedy přechodu viscerální pobřišnice tračníku a nástěnné pobřišnice boční břišní stěny, a jejího styku s fascia retrocolica (Toldtovou fascií), neboť se jedná o vstup do této bezcévné preparační mezivrstvy.

 

Pobřišnicová dutina

Pobřišnicová dutina (cavitas peritonealis) se vlivem rotace střeva stává prostorem s mnoha menšími záhyby, některé z nich jsou konstantní a jiné proměnlivé a mohou sloužit jako místa shromažďování tekutin při patologických procesech a polohách pacienta po operaci nebo jako místa vzniku vzácných vnitřních kýl, jež pak mohou vyvolat střevní obstrukci [30,31]. Největší je samozřejmě 1. bursa omentalis, jejíž vstup se nazývá foramen omentale neboli Winslowův otvor (1732; Jacob Benignus Winslow, ­1669–1760, dánský anatom), dále je třeba zmínit 2. recessus hepatorenalis / subhepaticus dexter –⁠ Rutherford Morisonův prostor (1894); 3. recessus splenorenalis –⁠ Kollerův prostor (H. J. Koller, německý chirurg); dále několik záhybů kolem flexura duodenojejunalis, ileocekálního přechodu a závěsů tračníku: 4. fossa intermesocolica –⁠ Brösikeho jamka (1891; Gustav Brösike, 1853–1923, německý chirurg a anatom); 5. fossa duodenalis superior –⁠ horní Treitzova jamka (1857); 6. fossa duodenalis inferior –⁠ dolní Treitzova jamka (1857) či Gruberova-Landzertova jamka (Wenzel (Václav) Leopold Gruber, 1814–1890, česko-německý anatom působící krátce v Praze a poté v Petrohradě; a Theodor Landzert, 1833–1889, ruský anatom v Petrohradě); 7. fossa duodenojejunalis –⁠ Ionescova jamka (1889; Thoma Ionesco / Thomas Jonnesco, 1860–1926, rumunský chirurg a anatom); 8. recessus infraduodenalis –⁠ Poissonův výběžek (1895; Francis Poisson, 1871–?, francouzský chirurg a anatom); 9. fossa ileaocaecalis superior –⁠ Luschkova-Hartmannova jamka (1861; Hubert von Luschka, 1820–1875, německý anatom; a 1888; Henri Albert Charles Antoine Hartmann, 1860–1952, francouzský chirurg); 10. fossa ileocaecalis inferior –⁠ Trevesova jamka (Sir Frederick Treves, 1853–1923, anglický chirurg); 11. fossa subcaecalis –⁠ Treitzova jamka (1857); 12. fossa mesentericoparietalis –⁠ Waldeyerova jamka; 13. recessus intersigmoideus –⁠ Treitzův záhyb (1857); 14. recessus hepatocysticus –⁠ Jacquemetův záhyb (1897; Marcel Jacquemet, 1872–1908, francouzský anatom); 15. fossa iliacosubfascialis –⁠ Biesiadeckiho jamka (1871; Alfred Biesiadecki, 1839–1889, polský patolog); 16. Hartmannův záhyb, přídatný pobřišnicový záhyb uložený ventrálně od mezoapendixu, a 17. Nuckův divertikl (1691; Anton Nuck, 1650–1692, nizozemský lékař a anatom), přetrvávající procesus vaginalis peritonei v ženském tříselném kanále.

Treitzova, Waldeyerova a vzácná Brösikeho jamka mohou obsahovat pravou paraduodenální kýlu (Treitzovu či Brösikeho), Gruberova-Landzertova jamka levou paraduodenální kýlu, recessus retrocaecalis Rieuxovu kýlu (1853; Léon Rieux, francouzský chirurg), další vnitřní kýly jsou ojedinělé [31,32]. Zajímavostí je Petersenova vnitřní kýla (1900; Walther Petersen, 1867–1922, německý chirurg), jež může vzniknout po provedení částečné gastrektomie a gast­rojejunostomie; Gruberova kýla (1863), vnitřní mezogastrická kýla (s inkarcerací ilea v omentum majus); Barthova kýla (1836; Jean Baptiste Phillipe Barth, 1806–1877, francouzský patolog) mezi nástěnnou pobřišnicí přední břišní stěny a ductus omphaloentericus (vitellinus) persistens nebo Rokitanského kýla (Karel Rokitanský, známější jako Carl Joseph Wenzel Prokop Freiherr von Rokitansky, 1804–1878, český a rakouský anatom a patolog), vznikající protlačením střevní sliznice skrz svalová vlákna střevní stěny.

Kaudálně se nacházejí mezi orgány malé pánve prohlubně: u ženy vzadu hlubší excavatio rectouterina –⁠ Douglasův prostor (klinicky často „zadní Douglas“; 1730; James Douglas [čti „dagles“], 1675–1742, skotský anatom a porodní asistent) a vpředu plytčí excavatio vesicouterina (klinicky často „přední Dougles“; Dunnův-Meiringův prostor); u muže pak jediná excavatio rectovesicalis –⁠ Proustův prostor (1822; P. T. Proust, 19. století, francouzský lékař). Vaječník, zcela intraperitoneální orgán, se pak obvykle nachází uložen v mělké jamce: u prvorodičky ve fossa ovarii mezi vasa iliaca externa et interna –⁠ Waldeyerova-Krauseho jamka (1833; Karl Friedrich Theodor Krause, 1797–1868, německý anatom a histolog), a u vícerodiček v Claudiusově jamce –⁠ fossa subovarica (1865; Friedrich Matthias Claudius, 1822–1869, německý anatom) [33].

Pobřišnice tvoří několik pruhů, někdy nazývaných vazy:

1. Pringleův pruh (Seton Sidney Pringle, 1879–1955, irský chirurg), pobřišnicový záhyb mezi závěsem příčného tračníku a antimezenteriálním okrajem začátku jejuna;

2. membrana pericolica –⁠ Jacksonova membrána (1909; Ja­bez North Jackson, 1868–1935, americký chirurg a anatom), záhyb nebo srůst mezi slepým střevem nebo vzestupným tračníkem a pravou zadní břišní stěnou;

3. plica mesentericoparietalis čili Tuffierův dolní vaz (1903; Theodore Tuffier, 1857–1929, francouzský chirurg), část okruží (mezenteria) vložená do fossa iliaca;

4. ligamentum phrenicocolicum dextrum neboli Charpyho abdominokolický vaz, záhyb pobřišnice mezi pravou boční břišní stěnou a pravým tračníkovým ohbím, jehož dolní povrch podpírá dolní okraj jater;

5. Payrova membrána (Erwin Payr, 1871–1946, německý chirurg), součást pobřišnice překrývající levé tračníkové ohbí;

6. Trevesova bezcévná řasa ohraničující Trevesovu fossa ileocaecalis inferior;

7. Gruberův vaz –⁠ ligamentum mesentericomesocolicum mezi radix mesenterii a úhlem úponu mesocolon sigmoideum;

8. ligamentum appendiculoovaricum –⁠ Cladoův vaz (1892; Spiro Clado, 1856–1920, francouzský gynekolog) mezi červovitým přívěskem slepého střeva a pravým vaječníkem obsahující zejména mízní cévy;

9. plica sacrouterina –⁠ Petitův vaz (Antoine Petit, 1718–1794, francouzský anatom a chirurg);

10. ligamentum suspensorium ovarii –⁠ Cladoův pruh či Henleho ligamentum infundibulopelvicum nebo Testutovo ligamentum lumboovaricum (1891; Jean Léon Testut, 1849–1925, francouzský anatom);

11. ligamentum ovarii proprium –⁠ Hunterovo gubernaculum (1762; John Hunter, 1728–1793, skotský anatom, chirurg, patolog a fyziolog) odpovídající zbytku vývojového gubernaculum testis/ovarii;

12. ligamentum teres uteri –⁠ Hunterův vaz (1774; William Hunter, 1718–1783, skotský anatom a porodník, starší bratr Johna Huntera).

 

Eppingerova kýla je vnitřní kýla do jamky, jejíž zadní stěnu tvoří Treiztův arcus vascularis.

Preperitoneální prostor ohraničený ventrálně fascia trans­versalis a dorzálně nástěnnou pobřišnicí v oblasti třísla je znám jako spatium retroinguinale čili Bogrosův prostor (1825; Annet Jean Bogros, 1786–1823, francouzský anatom) a obsahuje vasa iliaca externa a tukovou tkáň. Kaudálně je spojený se spatium retropubicum čili Retziusovým prevezikálním prostorem (Anders Rudolf Retzius, 1796–1860, švédský anatom a antropolog).

 

Závěr

V klinické literatuře lze nalézt vynikající články věnující se tématu eponym v břišní chirurgii [34]. Závěrem je zajímavé zmínit tzv. Stiglerovo pravidlo eponymie (Stephen Mack Stigler, narozen 1941, americký ekonom), jež říká, že žádný objev ve vědě není nikdy pojmenován po svém původním objeviteli [35].

Tento stručný přehled by měl přispět k jasnější komunikaci mezi odborníky nejen na poli chirurgie, ale také mezi chirurgy a ostatními medicínskými odborníky a rovněž mezi lékaři a studenty všech zdravotnických odborností. V žádném případě se nejedná o snahu upřednostňovat eponyma v oficiální komunikaci, ale poskytnout rukověť pro snazší orientaci a porozumění.

 

Poděkování

Autoři by rádi poděkovali Hansi J. ten Donkelaarovi a Janu Pastorovi za konzultace a podklady a Anhelině Khadanovich za ilustrace.

 

Konflikt zájmů

Autoři článku prohlašují, že nejsou v souvislosti se vznikem tohoto článku ve střetu zájmů a že tento článek nebyl publikován v žádném jiném časopise, s výjimkou kongresových abstrakt a doporučených postupů.