Nepřesnosti v užití anatomické terminologie v chirurgických oborech

Overview

Anatomické názvosloví se dlouhodobě vyvíjelo a prošlo několika revizemi s cílem sjednotit terminologii. První systematizace vznikla pod názvem Basiliensia Nomina Anatomica v roce 1895, první mezinárodní anatomická nomenklatura Parisiensia Nomina Anatomica byla přijata v roce 1955 a následně byla upravována až do verze Terminologia Anatomica (1998). Poslední revize Terminologia Anatomica 2 (2019) vyvolala kontroverze kvůli změnám zavedených termínů, což vedlo k názorovému rozštěpení odborníků. Česká anatomická společnost nadále uznává Terminologia Anatomica z roku 1998. České anatomické názvosloví se vyvíjelo méně dramaticky, první systematické pokusy o české lékařské termíny pocházejí ze 14.–16. století. Významné přínosy vznikly za národního obrození a díky snaze osobností jako Wáclaw Staněk, jehož úsilí o vytvoření české anatomické nomenklatury však nebylo dokončeno. Posledním pokusem o sjednocení bylo vydání Českého tělovědného názvosloví v roce 2010. Klinická medicína nestihla sledovat časté změny v anatomickém názvosloví, což vedlo k promíchání různých verzí termínů a vzniku „klinického nářečí“. Vznikly tak nejednotnosti, např. u pojmenování mízních uzlin. Naše sdělení přináší přehled používání starších (zastaralých/neplatných) anatomických termínů, a to jak českých, tak latinských, dále příklady počeštěných latinských výrazů, nepřesného použití termínů, klinického zjednodušení, chyb v zápisu termínů a chybějících anatomických termínů. Zmatek v terminologii může vést k nedorozuměním v komunikaci mezi lékaři navzájem, mezi lékaři a pacienty i při výuce studentů, proto by anatomické názvosloví mělo být jednoduché, jednoznačné, průzračné, jednotné a mezioborově uznávané, aby sloužilo k jasné komunikaci a předcházelo případným nedorozuměním, chybám či komplikacím.

Klíčová slova:

chirurgie – anatomie – nomenklatura – terminologie – názvosloví

Anatomické a histologické názvosloví slouží jako norma pro pojmenování struktur lidského těla. Jeho dlouholetý živelný vývoj vedl ke snaze německých anatomů konce 19. století k systematizaci, snazší orientaci a zejména ke zjednodušení a sjednocení názvů, jejichž množství odhadoval Friedrich Gustav Jacob Henle na 50 000 [1,2]. Tak po letech práce vznikla v roce 1895 první verze anatomického názvosloví (nomenklatury) –⁠ Basiliensia Nomina Anatomica (BNA) [3]. Protože se však jednalo o německý projekt, vytvořili britští anatomové v roce 1933 svoji vlastní verzi –⁠ Birmingham Revision [4], na niž reagovali němečtí anatomové revizí BNA se snahou úžeji ji semknout se zvěrolékařským názvoslovím (zejména ve smyslu popisných směrů a umístění: superior –⁠ cranialis, inferior –⁠ caudalis) –⁠ Ienaiensia Nomina Anatomica (INA) z roku 1935 [5]. Snahy o celosvětové sjednocení vyústily v první společné mezinárodní názvosloví v roce 1955 –⁠ Parisiensia Nomina Anatomica (PNA) [6], jež prošlo dalšími pěti revizemi (Nomina Anatomica –⁠ NA), a nakonec se v roce 1998 objevila šestá revize pod názvem Terminologia Anatomica (TA), tentokráte již s anglickými ekvivalenty [7]. Bohužel se světové společenství anatomů poněkud zdiskreditovalo poslední revizí Terminologia Anatomica 2 (TA2) [8], v níž upřednostnilo tzv. Regular Anatomical Terms před zavedenými termíny (např. „masseter“ místo musculus masseter nebo „affluentes oesopha­geae venae azygae“ místo venae oesophageae) a názorově rozštěpilo anatomy napříč světem. V současnosti je situace zamrzlá a nejen Česká anatomická společnost se stále drží poslední (podle našeho názoru vhodnější) verze TA 1998, k níž také existuje i česká verze [9]. Jeden z autorů je součástí týmu, který stojí za pokusem o návrat k TA 1998 rozšířené o pojmenování mnoha dalších struktur (Terminologia Anatomica Humana –⁠ TAH, 2024) [10,11].

Tento vývoj zahrnující celkem 11 verzí zákonitě vedl k tomu, že klinické disciplíny nestihly promítnout změněné termíny do svého odborného jazyka. Použití anatomických termínů v klinických oborech je výsledkem promíchání několika verzí anatomického názvosloví, používání přejatých termínů z cizích jazyků a rovněž vlastních výtvorů, které vycházejí z odlišného pohledu během vyšetřovacích a diagnostických postupů. V mnoha oblastech je klinické názvosloví dále, tedy ve větší hloubce, a popisuje a pojmenovává struktury, jež jsou pro daný postup vyšetřování či léčby důležité, ale v anatomických atlasech jsou buď zobrazeny a nepojmenovány, nebo zcela chybějí. Často dochází i k situacím, v nichž nejsou anatomické atlasy, učebnice a knihy dostupné v češtině či angličtině, a tudíž se klinici k těmto termínům, popisům a údajům stěží dostávají. Výsledkem je proto „klinické nářečí“ anatomického názvosloví, jež se šíří všemi kanály, zejména ústním podáním, neboť platí, že jazyk starších se stává jazykem mladších, kteří přebírají od autorit způsob komunikace. Příkladem nejednotnosti a nepřehlednosti této situace je proměna pojmenování tepen břicha: „arteria mesenterica superior“ –⁠ BNA 1895, „arteria mesenterica cranialis“ –⁠ INA 1935, opět „arteria mesenterica superior“ –⁠ PNA 1955 a pozdější revize NA. Či proměna pojmenování mízních uzlin: „lymphoglandula“ –⁠ BNA 1895, „lymphonodus“ –⁠ INA 1935, „nodus lymphaticus“ –⁠ PNA 1955, „nodus lymphoideus“ –⁠ TA 1998 a opět „nodus lymphaticus“ –⁠ TAH 2024.

České anatomické názvosloví prošlo mnohem méně dramatickým vývojem, avšak v současnosti neexistuje žádná závazná norma. Obecně se vychází z vývoje, jehož začátky lze nalézt již v textech psaných cyrilicí v 9. století. První ucelené zmínky o české odborné lékařské a anatomické terminologii je možno nalézt již v dílech Bartoloměje z Chlumce (1320–1370) Vokabulář gramatický, Bohemář a Glosář, stejně jako v Prešpurském slovníku neznámého autora ze 14. století. Další termíny popisující lidské tělo nacházíme u Jakuba Holubína/Holubáře z 15. století v díle Dictionarium trilingue latinum teutonicum et bohemicum ad Ladislaum Hungariae et Bohemiae regem (Latinsko-německo-český slovník pro Ladislava Pohrobka, krále českého) či v dílech Nomenclator tribus linguis (Trojjazyčný jmenovatel) z roku 1586 a dvě práce vyšlé v roce 1598: Sylva quadrilinguis vocabulorum et phrasium Bohemicae, Latinae, Graecae et Germanicae linguae (Les čtyřjazyčný slov a frází českého, latinského, řeckého a německého jazyka) a Nomenclator quadrilinguis Boemico-Latino-Graeco-Germanicus (Čtyřjazyčný jmenovatel česko-latinsko-řecko-německý) vydavatele, nakladatele, spisovatele a překladatele Daniela Adama z Veleslavína (1546–1599), viz [12] pro více informací o těchto dílech. Z roku 1573 pochází rukopis Matause Wolkenbergera z Wolkenberka (Matouše Filomata Dačického) O vyvýšení a vysokém důstojenství lidského pokolení, i o divné fabrice, o spůsobu, spojení a usilování oudův v těle, z autorův anatomíckých vybrané, který anatom Wáclaw Staněk [13] uvádí jako první sepsanou českou anatomii [14].

Z doby baroka anatomické termíny uchovala díla Janua linguarum reserata (Dvéře jazyků otevřené) v prvním českém vydání z roku 1633 a Orbis sensualium pictus (Svět v obrazech) z roku 1658 učitele národů Jana Ámose Komenského (1592–1670). Teprve národní obrození vytvořilo podmínky pro důkladný rozvoj českého anatomického názvosloví a připravilo půdu pro pokusy o sestavení české anatomické nomenklatury, např. vydáním díla ­Deutsch-böhmisches Nationallexikon v roce 1788 (rozšířené dvoudílné vydání vyšlo v roce 1799) vlastence a bojovníka za práva češtiny Karla Ignáce Tháma (1763–1816), slovníku Franz Joh. Tomsas Vollständiges Wörterbuch der böhmischen, deutschen und lateinischen Sprache z roku 1791 českého spisovatele, publicisty a překladatele Františka Jana Tomsy (1753–1814) či nejznámějšího slovníkového díla té doby, jež vycházelo z Tomsovy práce –⁠ 5dílného Slovníku česko-německého z let 1834–1839 redigovaného jazykovědcem Josefem Jungmannem (1773–1847), který je spolu s knězem, filologem a historikem Josefem Dobrovským považován za spolutvůrce moderní češtiny [14].

Jednou z největších osobností české vědy s ambicemi sestavit české anatomické názvosloví byl Wáclaw Staněk (1804–1871). Ve svých dvou dílech, vůbec prvních českých anatomických knihách Dra Wáclawa Staňka Pitewnj Atlas do desatera tabul sestawený a k snadněgšjmu porozuměnj pitwy s připogeným wyswětlowánjm obrazů wydaný a Základowé pitvy (anatomie), čili saustawnj rozbor a popis těla lidského a gednotliwých geho částek (1840) uváděl kromě latinských i české termíny. Jeho záměr vytvořit českou anatomickou nomenklaturu však ztroskotal, stejně jako další snahy lékařů, anatomů a jazykovědců v 19. a 20. století, a tento nedostatek přetrvává až do současnosti [14]. Jedinou závaznou příručkou, která obsahovala též anatomické termíny, bylo Názvosloví lékařské a lékárnické z roku 1881 autorů Viléma Weisse, Vítězslava Janovského, Jindřicha Záhoře a Aloise Jandouše [14]. Posledním pokusem určeným k odborné debatě je návrh českého anatomického názvosloví autorů Davida Kachlíka, Pavla Čecha, Vladimíra Musila a Václava Báči pod názvem České tělovědné názvosloví (upravené podle TA 1998), které vyšlo na začátku roku 2010, vč. elektronicky dostupné verze formou slovníku na http://anatomicalterm.com/ [9,14].

Důležité je uvědomit si, že české termíny nejsou vždy překladem termínů latinských, ale samostatnými, často letitými pojmy, a proto je třeba je jako takové ctít a správně užívat.

„Babylonské zmatení jazyků“ v anatomickém názvosloví konce 19. století, jež se němečtí anatomové pokusili vyřešit pomocí BNA, se nám při 130. výročí jeho vytvoření pomalu opět objevuje na základě výše vysvětleného vývoje. Nebezpečí, které v něm tkví, spočívá v chybách, jež může komunikace mezi lékaři navzájem, mezi lékaři a laiky (pacienty) a také mezi lékaři, pacienty, učiteli a studenty (lékařských i nelékařských oborů), ať už slovní, nebo zejména písemná, způsobit.

Kromě latinsko-řeckého a českého názvosloví obsahuje medicínská terminologie také pojmy z jiných jazyků, které byly ve své době nositeli vědeckého poznání, jako arabština (saphenus; nucha; salvatella), němčina (Marschfraktur), francouzština (senologie; défense musculaire) a v současnosti zejména angličtina. Posledním jazykem medicíny jsou pak eponyma, tedy pojmenování struktur podle lidí (skutečných či bájných), ale i zvířat či předmětů. V anatomickém názvosloví jich existuje mnoho, avšak od roku 1955 (PNA) nejsou součástí oficiální anatomické nomenklatury. Další podrobnosti o jejich použití jdou nad rámec tohoto textu a je možné je přehledně, ač s chybami, nalézt v knize Anatomická eponyma [15].

Cílem našeho sdělení je poukázat na tyto rozpory a také na úkol anatomie poskytnout jednoznačný a jednoduchý nástroj pro pojmenování struktur lidského těla, jež by pak byl přijímán širokou klinickou obcí napříč obory. Anatomie je totiž jedním z nástrojů klinické medicíny, vč. jejího jazyka. Níže tedy shrnujeme jednotlivé druhy rozporů a nedostatků doprovázené příklady z klinické a výukové praxe. Odtud dále jsou uváděny platné latinské termíny kurzívou, zastaralé nebo nesprávné latinské i české termíny pak v uvozovkách.

 

Používání starších (zastaralých/neplatných) anatomických termínů, a to jak českých, tak latinských

Obecně se v českém názvosloví přešlo soudržně od skládání termínů podle latiny (v pořadí napřed substantivum a pak rozvíjející adjektivum), jak je tomu dosud u botanického a zoologického názvosloví, k modernějšímu pořadí odpovídajícímu užívanému jazyku, tedy v pořadí napřed adjektivum (specifické a pak obecnější) a následně substantivum, např. místo „dutina břišní“ se užívá břišní dutina a v případě cév např. velká skrytá žíla nebo vnější pánevní tepna.

Tato podkapitola by byla příliš dlouhá, měla-li by pokrýt všechny názvoslovné jednotky s touto potíží, proto jen krátký přehled.

Anatomické názvosloví nepoužívá mnoho zkratek. U jedné z nich však došlo k drobné změně, a to k zeštíhlení zkratky „Th“ na pouhé „T“ při označování hrudních obratlů (vertebrae Thoracicae).

Řecký termín „peróne“ (περόνη) pro lýtkovou kost byl opuštěn již v 19. století a v užívání zůstává jen latinský termín fibula. Adjektivum však prošlo bouřlivějším vývojem: „peronaeus“ (BNA 1895), „fibularis“ (INA 1935), „peroneus sive fibularis“ (PNA 1955) a konečně pouze „fibularis“ (TA 1998, THA 2024). Vzhledem k převládajícímu užívání termínu „peroneal“ v anglické klinické praxi přetrvává tento rozpor i v českém písemnictví, ačkoli by se mělo výhradně užívat adjektivum fibularis.

Obecně největším problémem je zřejmě pojmenování distálního úseku stehenní tepny (arteria femoralis) mezi odstupem arteria profunda femoris a změnou názvu na arteria poplitea (při prostupu skrz hiatus adductorius). Zde se střetává pohled anatomický (a flebologický) s pohledem chirurgickým. Arteria femoralis začíná změnou názvu z arteria iliaca externa při prostupu skrz lacuna vasorum z pánve na stehno. Po odstupu její nejsilnější větve (arteria profunda femoris) se její delší distální úsek nazývá v chirurgické praxi „arteria femoralis superficialis“ a arteria profunda femoris pak jako „arteria femoralis profunda“. Důvodem, proč proti tomuto zvyku silně protestují flebologové, je skutečnost, že obdobně se pak nazývají i stehenní žíly, a hrozí zde nebezpečí, že tzv. vena femoralis superficialis bude považována za povrchovou žílu, ačkoli patří mezi hluboké. Toto zjednodušení bohužel z názvu „vena femoralis superficialis“ vyplývá. V anatomicko-flebologickém názvosloví se od roku 2002 nazývá proximální úsek stehenní žíly (po soutoku s vena profunda femoris) jako vena femoralis communis [16]. Tato složitá situace vyžaduje širší mezioborový a mezinárodní konsenzus, jak je shrnuto a navrženo v našem sdělení [17].

Termíny arteria iliaca (communis, interna, externa) (BNA 1895, PNA 1955) jsou často nahrazovány termíny „arteria ilica“ (INA 1935) a v případě arteria iliaca interna, zejména v gynekologii, termínem „arteria hypogastrica“ (BNA 1895). Totéž je platné i pro žíly. V českém názvosloví se to pak odráží v užití termínů „ilická tepna“ nebo „hypogastrická tepna“, dále i v přenesených výrazech, např. „ilikofemorální trombóza“ či „aortoilický bypass“. V této souvislosti se občas objevuje i termín „ileofemorální trombóza“, v němž je zcela nesprávně užit termín ileum (lačník), ačkoli se jedná o povodí venae iliacae. Rovněž český termín pro vasa iliaca zní pánevní cévy, nikoli „kyčelní cévy“.

Názvosloví tepen konečníku také prodělalo mnoho změn: arteriae rectales se původně jmenovaly „arteriae haemor­rhoidales seu anorectales“ (BNA 1895), arteria rectalis inferior se nazývala „arteria analis“ (INA 1935, PNA 1955).

Arteria thoracica interna se původně nazývala „arteria mammaria interna“ (BNA 1895), dodnes tento termín přežívá v kardiochirurgii (slangově jako „mamárka“).

„Arteria cubitalis“ je opuštěný název pro proximální úsek arteria ulnaris v loketní jamce před odstupem arteria interossea communis, vycházející zřejmě z francouzského názvu pro arteria ulnaris –⁠ artère cubitale.

„Bulbus caroticus“ je klinický termín pro sinus caroticus, rozšířený začátek prvního úseku (C1) krkavice. Bulbus aortae, rozšířený začátek aorta ascendens, se česky nazývá kořen srdečnice, což odpovídá anglickému termínu aortic root.

„Arteria lusoria“ je klinický název pro variabilní odstup pravé podklíčkové tepny jako poslední samostatné větve přímo z oblouku aorty –⁠ arteria subclavia aberrans dextra. Název pochází z latinského pojmenování „lusus naturae“ (hříčka přírody) a v klinické praxi se odráží v názvu poruchy polykání –⁠ dysphagia lusoria.

„Vena coronaria ventriculi“ (BNA 1895, INA 1935) je zastaralý termín pro vena gastrica sinistra (PNA 1955), často vztahovaný na celý arcus venosus gastricus tvořený oběma žílami (levostrannou i pravostrannou) podél malého zakřivení žaludku. Pro žaludek dříve užívaný termín „ventriculus“ je považován za obsoletní (TA 1998 uvádí pouze gaster), neboť hrozí, zejména při užití adjektiva ventricularis, záměna se srdeční či mozkovou komorou. V této souvislosti je zajímavé zmínit nutnost přesně rozlišovat podobná adjektiva: cardiacus se týká srdce, cardialis je určeno pro česlo žaludku (cardia) a cardinalis obecně pro zásadní strukturu určitého orgánu (ligamentum cardinale uteri, jež je dnes rovněž nazýváno ligamentum transversum cervicis uteri pro lepší určení jeho umístění).

Oproti klinické praxi užívající latinský termín „lien“ pro slezinu, TA v roce 1998 upřednostnila původní řecký termín splen, vč. adjektiva splenicus, zřejmě vzhledem k blízkosti k anglickému termínu spleen.

Systema digestorium se správně nazývá trávicí ústrojí, nikoli „zažívací“, slovo zažívací lze použít např. ve spojení zažívací soda.

Obdobně, i když ne zcela přesně, došlo k upřednostnění adjektiva omentalis před „epiploicus“ (např. arteria gast­roomentalis dextra et sinistra či foramen ometale). Zde můžeme chápat snahu o jednotnost, neboť předstěra se v anatomickém názvosloví již od počátku (BNA 1895) nazývá pouze omentum (nikoli „epiploon“ –⁠ έπίπλοον).

Esovitý tračník (colon sigmoideum) dostal název podle svého tvaru připomínajícího písmeno S, proto se často v klinické praxi nazývá zkráceně „sigma“.

Linea arcuata (Douglasova čára) (PNA 1955), hranice změny stavby zadní stěny pochvy přímého břišního svalu viditelná např. při laparoskopii ve spatium preperitoneale, bývá někdy nazývána jako „linea semicircularis“ (BNA 1895, INA 1935).

Basis cranii se správně česky nazývá lebeční spodina, popř. lebeční báze, nikoli baze, protože termín má základ v řeckém slově βάσις (v latině pak bāsis). Rovněž adjektivum je odvozeno od termínu lebka, tedy lebeční, nikoli od zastaralého „leb“, tedy „lební“.

Menší kosti nohy a ruky rovněž prodělaly názvoslovný vývoj. Nejvýraznějším příkladem je os naviculare. V současnosti se termín os naviculare používá pouze pro loďkovou kost nohy, dříve se tak nazývala i člunková kost (os scaphoideum) (PNA 1955) ruky (jako „os naviculare manus“ (BNA 1895, INA 1935)). Zajímavostí je, že francouzština používá termín „scaphoïde tarsien“ právě pro os naviculare nohy. „Astragalus“ je řecký termín pro talus, který však nikdy nebyl součástí oficiálního anatomického názvosloví. V češtině se pak pro talus (hlezenní kost) občas nesprávně používá termín „hlezenná kost“ a pro articulatio talocruralis (hlezenní kloub) termín „hlezenný kloub“, často lidově zvaný „kotník“. V anatomii je kotník pouze kostěnou součástí bérce (malleolus medialis tibiae, malleolus lateralis fibulae) a v ortopedii se objevily v nedávné době i termíny „malleolus tertius“ pro tuberculum posterius tibiae (Volkmannův hrbolek) a „malleolus quartus“ pro tuberculum anterius tibiae (Chaputův-Tillauxův hrbolek), umožňující použít termín „tri-“ nebo „quadrimaleolární zlomenina“ pro jeden bérec. Lidově se termín „kotníky“ také používá pro označení hlaviček záprstních kostí při sevřené pěsti (anglicky „knuckles“). Pro úplnost je třeba uvést, že v termínech calcaneus a talus chybí slovo os a někdy se tato chyba objeví jako „os talus“ či „os tali“, popř. „os calcaneus“ či „os calcanei“, kdy zejména druhý případ k tomu přímo svádí, neboť slovo calcaneus je zpodstatnělé přídavné jméno a při neznalosti vzniká touha jej skloňovat. Naopak v případě stehenní kosti lze užít jak femur, tak os femoris, zejména v případě, že hrozí záměna v latině mezi stehnem (femur) a stehenní kostí (femur/os femoris). Dále „os multangulum majus et minus“ (BNA 1895, INA 1935) se nyní nazývají os trapezium et trapezoideum (PNA 1955), rovněž jejich české názvy „kost mnohohranná větší a menší“ byly nahrazeny popisnějšími a kratšími termíny sedlová kost a botičková kost.

„Epifarynx, mezofarynx, hypopharynx“ jsou krátké klinické termíny pro tři části hltanu –⁠ pars nasalis, oralis et laryngea pharyngis.

„Plica ventricularis“ (BNA 1895 až PNA 1955) je zastaralý termín pro plica vestibularis (NA2 1960), hranici mezi vestibulum a glottis, přesněji jejím ventriculus laryngis. Původní český anatomický termín pro glottis je „hlasivka“. V klinické praxi, běžné laické komunikaci i moderní anatomii je termín hlasivka synonymem pro hlasovou řasu (plica vocalis), zatímco pro vlastní prostor glottis lze použít alternativní termín hlásilka, hrozí-li záměna.

Krční mandle je v moderní anatomii, obdobně jako v klinické praxi a běžné laické komunikaci, upřednostňovaný termín před názvem „patrová mandle“ pro tonsilla palatina.

Pro pohlavní cévy a přidružené struktury se dříve používalo adjektivum „spermaticus“, avšak udržel se pouze pro funiculus spermaticus (semenný provazec) a fascia spermatica interna et externa (obaly varlete a semenného provazce); pro cévy a nervové pleteně byl nahrazen termíny testicularis (arteria testicularis) a cremastericus (plexus cremastericus). Při potřebě použít obecný termín pohlavní bez určení pohlaví lze využít latinský ekvivalent gonadalis.

„Cavum Douglasi“ (BNA 1895) bylo až do roku 1935 alternativním oficiálním termínem pro excavatio rectouterina (Douglasův prostor). Obecně byl latinský termín „cavum“ v TA 1998 zcela opuštěn, výjimkou je jen cavum trigeminale, dutina v tvrdé pleně obsahující ganglion trigeminale, jež se až do roku 1960 (NA2) nazývalo „ganglion semilunare“.

Jen krátce, v letech 1935 (INA) až 1955 (PNA), se oficiálně používaly termíny „chorda uteroovarica“ pro ligamentum ovarii proprium a „chorda uteroinguinalis“ či „ligamentum rotundum“ pro ligamentum teres uteri.

Autonomní parasympatické nervy pro pánevní orgány, nervi splanchnici pelvici (TA 1998), se obecně dříve nazývaly „nervi erigentes“, vzhledem k jejich funkci při topoření, avšak tuto funkci mají jen větve z dané pleteně, nervi cavernosi.

„Foramen quadrilaterum“ je zastaralý termín pro dva odlišné průchody: 1. foramen venae cavae diaphragmatis a 2. foramen humerotricipitale, topografické místo podpažní krajiny obsahující nervus axillaris a vasa circumflexa humeri posteriora. „Foramen trilaterum“ je pak opuštěný název pro foramen omotricipitale, topografické místo podpažní krajiny obsahující vasa circumflexa scapulae.

„Ligamentum triangulare“ je opuštěný termín pro membrana perinei, trojúhelníkovou svalově-vazivovou ploténku tvořící základ hrázových svalů (diaphragma urogenitale). Pomyslný střed této krajiny, tedy podklad hráze (perineum) –⁠ corpus perineale (TA 1998) –⁠ se dlouho nazýval „centrum tendineum perinei“. Ligamentum triangulare dextrum et sinistrum jsou však platné termíny pro menší pobřišnicové řasy mezi játry a bránicí, navazující na ligamentum coronarium dextrum et sinistrum.

„Introitus vaginae“ je klinický název pro ostium vaginae, „meatus urethrae“ pro ostium urethrae externum, „verumontanum“ pro colliculus seminalis prostatae a „vas deferens“ chybný název pro ductus deferens (nejedná se o cévu).

„Srdeční předsíň“ je zastaralý termín pro atrium cordis –⁠ srdeční síň (ve slovenštině však stále jako predsieň) [18]. Termín předsíň odpovídá latinskému výrazu vestibulum, tedy např. poševní předsíň (vestibulum vaginae).

Synoviální kloub mezi kloubními výběžky obratlů, dříve „articulatio intervertebralis“, se nyní nazývá articulatio zygapophysialis (TA 1998). Tento termín je odvozen od pojmu zygapophysis, což je synonymum pro processus articularis vertebrae. Důvodem je odlišení párového synoviálního kloubu mezi kloubními výběžky jednotlivých obratlů, v klinice často nazývané „fasetové klouby“, od nepárové synartrózy mezi obratlovými těly (symphysis intervertebralis), tvořené zejména spojením vazivovou chrupavkou meziobratlové ploténky.

Termín „processus costarius“ bederních obratlů byl nahrazen podobným termínem processus costalis (TA 1998), nicméně v klinické praxi se mu nesprávně říká „processus transversus“. Jedná se o však zakrnělé žebro, vlastní příčný výběžek zakrněl jako processus mamillaris et accessorius.

„Ligamentum sacrospinosum“ (BNA 1895) je zastaralý termín pro ligamentum sacrospinale.

Substantivum „vola“ a odvozené adjektivum „volaris“ byly v roce 1955 nahrazeny termíny palma, potažmo palmaris, proto by měl být i počeštěný termín „volární“ upozaděn a nahrazen termínem palmární (dlaňový).

„Lacertus fibrosus“ je opuštěný termín pro aponeurosis bicipitalis (termín „lacertus“ byl v historii používán obecně pro paži nebo také pro sval). Dnes přežívá pouze v termínu lacertus musculi recti lateralis, v klinice zvaném „check ligament of eye“. Rovněž termín „galea aponeurotica“ je oficiálně nahrazen aponeurosis epicranialis, slovo „galea“ však stále zůstává v klinických termínech, např. subgaleální hematom.

„Ligamentum rhomboideum“ je zastaralý termín pro ligamentum costoclaviculare, rovněž „fossa rhomboidea“ či „tuberculum claviculae“ pro impressio ligamenti costoclavicularis nacházející se na dolní ploše hrudního konce klíční kosti.

„Suprakondylický“ je zastaralé synonymum pro suprakondylární, v anatomii např. crista supraepicondylaris medialis et lateralis pro začátky svalů předloktí nebo variabilní processus supracondylaris humeri.

„Capitellum humeri“ je nepřesný název pro capitulum humeri. Oba termíny jsou zdrobnělinami latinského slova „caput“, v anatomii má však setrvalé místo termín capitulum, termín „capitellum“ se používá zejména v radiologické a chirurgické literatuře a objevil se až ve středověké latině. Proto i termín „radiokapitelární linie“ byl měl být správně linea radiocapitularis.

„Trochlea“ je klinický termín pro facies patellaris femoris, tedy pro jamku articulatio femoropatellaris v rámci kolenního kloubu.

Synovia čili kloubní tekutina se správně nazývá kloubní tih (nikoli „maz“), zřejmě přenesením významu ze staršího českého označení kloubu slovem tih (tieh), a podle toho se bursae synoviales správně jmenují tihové váčky (nikoli „tíhové“).

„Mesothenar“ a „intertenarová rýha“ (interthenar depres­sion/depression of palm) jsou klinické názvy pro žlábek mezi tenarem a hypotenarem ruky, jenž nemá žádný oficiální latinský anatomický název.

Lebeční lupínky je český termín pro fonticuli (od BNA 1895), jež se však v klinické praxi zásadně nazývají „fontanely (fontanellae)“.

„Plexus solaris“ (lidově „solár“) je velmi zastaralý název pro autonomní nervový plexus coeliacus, zřejmě pro jeho rozbíhavé uspořádání připomínající paprsky slunce.

„Jařmová kost“ je zastaralý termín pro os zygomaticum –⁠ lícní kost a z ní vybíhající „pons zygomaticus“ (BNA 1895) se nyní nazývá arcus zygomaticus –⁠ jařmový oblouk.

„Prsní kost“ je nesprávný termín pro sternum –⁠ hrudní kost, „prsní žláza“ je obdobně nepřesný termín pro glandula mammaria –⁠ mléčnou žlázu, zjevně podle jejího umístění uvnitř prsu –⁠ mamma.

„Vegetativní nervový systém“ je zastaralý termín pro autonomní nervový systém.

„Semenné váčky –⁠ vesiculae seminales“ (BNA 1895, PNA 1955) je nepřesný termín pro měchýřkové žlázy –⁠ glandulae vesiculosae (INA 1935, TA 1998), neboť se jedná o žlázu tvořící většinu ejakulátu, avšak nikoli vlastní semeno, tedy spermie, proto se upřednostňuje termín popisující vzezření žlázy, tvořené jedním stočeným vývodem a zvenku připomínající protáhlý měchýřek.

Ganglion jako anatomický termín pro skupinu nervových těl v periferním nervovém systému se správně česky nazývá zauzlina (nikoli „nervová uzlina“).

V anglické literatuře můžeme uvést jako příklad dva klinické termíny tepen srdce: 1. „left main“ je klinický termín pro kmen arteria coronaria sinistra a 2. „left anterior descending artery“ pro ramus interventricularis anterior. V endoskopickém názvosloví se při popisu žaludku používají termíny „gastric antrum“ a „gastric incisure“ odpovídající částem známým jako antrum pyloricum a incisura angularis gastris.

 

Počešťování latinských výrazů

Odborná cizojazyčná terminologie svádí k přejímání cizích slov do češtiny, často i z důvodu neexistujících odpovídajících českých ekvivalentů. Avšak i při touze používat počeštěné latinské termíny je třeba dodržovat jejich původní jazykotvorné chování.

 

Chybné skloňování

Při skloňování počeštěných latinských slov je třeba vycházet z pravidla, zda dochází ke změně kmene (v češtině např. slovo švec –⁠ genitiv ševce), což se týká zejména slov náležejících do třetí deklinace (v klasické latině např. Cicero, Cato, ve středověké pak Tycho –⁠ genitiv Cicerona, Catona či Tychona). Typickým příkladem je obratel nosič –⁠ atlas (genitiv atlantis), tedy v češtině mluvíme o atlantu; nebo stehno –⁠ femur (genitiv femoris), tedy česky hovoříme o femoru; opačným jevem je pouze změna koncovky –⁠ acromion či olecranon (genitiv acromii či olecrani), tedy česky mluvíme o akromiu a olekranu.

Důležité je i pravidlo, že pokud se používá v mluveném (ale i v psaném) projevu latinský termín, zejména složený, neměl by se skloňovat, např. cévy běžící s nervus radialis, nikoli cévy běžící s „nervem radialisem“. Rovněž zkracování víceslovných termínů za využití zpodstatnělých přídavných jmen není vhodné a může vést i k záměně pojmů, např. přeřízl jsem „radialis“ naznačuje přetětí nervus radialis, ale stejně tak se může jednat o přetětí arteria radialis. Běžná praxe pracovní hantýrky by se neměla propisovat do formální komunikace, ani slovní, ani písemné.

Existují termíny, které jsou již v jiném pádě než v nominativu, proto je už nelze dále skloňovat, ač to na první pohled podle tvaru zakončení nevypadá (os ilium, musculus psoas, nervi clunium).

 

Nesprávný rod

Při počešťování latinských či řeckých podstatných jmen může docházet k nechtěné změně rodu při povrchním odhadu podle podobnosti s jinými českými či přejatými slovy, příkladem je termín klitoris (clitoris je femininum –⁠ mluvím tedy o té klitorídě), akromion (acromion je neutrum) či olekranon (olecranon je neutrum). Pro branku se u všech orgánů (kromě jater –⁠ porta hepatis) používá termín hilum (neutrum), v klinické praxi často nesprávně nazývané jako „hilus“ (zřejmě podle anglické literatury). Termín pro anatomickou krajinu –⁠ regio –⁠ je femininum, v češtině se pak ujal rodově chybný obecný ekvivalent region.

V samotném latinském názvosloví se také nacházely chyby, teprve v poslední verzi byl správně uveden rod pro sipho caroticum (neutrum) (Terminologia Neuroanatomica 2019; TAH 2024), předtím nesprávně jako „syphon/siphon caroticus“.

 

Změna tvaru slova

U některých slov dokonce došlo ke změně části slova, např. tříslo (inguen je neutrum) se často zcela chybně používá jako „inkvína/inquina/inguína/ingvína“ i ve špatném rodě.

Termín nodus sinuatrialis pro síňový uzel srdeční převodní soustavy (Keithův-Flackův uzel) bývá velmi často nepřesně uváděn jako „nodus sinoatrialis“ (dochází k záměně -u -⁠ s -o-); slovo je však odvozeno od základu sinus (podobně jsou chybně vžité klinické názvy sinostomie a sinoskopie). Ve složeninách (kompozitech) dochází někdy k jevu nepřesného skládání dvou substantiv či adjektiv do jednoho složeného slova. Často není dodrženo pravidlo, že složenina vzniká spojením genitivních kmenů (tedy tvar genitivu bez koncovky) jednotlivých složek složeniny. Příkladem může být ponechání nominativní koncovky u první části složeniny, např. „kolonocyt“ (colon + ­­kytos/­cytus), tedy hlavní buňka epitelu tlustého střeva, kdy genitiv slova colon je coli (nikoli coloni), proto by měla složenina správně znít colocytus (kolocyt). U adjektiv se jedná např. o „arteria pancreaticoduodenalis“. Na stavbě složeniny se v tomto případě podílejí výrazy pancreas (genitiv pancreatis) a duodenum (genitiv duodeni), to celé zakončené adjektivní příponou -alis s významem přináležitosti k daným strukturám (tedy slinivce a dvanáctníku), správně by se tedy mělo jednat o arteria pancreatodudodenalis. Podobně „ligamentum phrenicocolicum“ má správný tvar ligamentum phrenocolicum.

 

Nevhodná přípona adjektiv

Při počeštění latinských termínů často dochází k příklonu k anglikanizovanému latinskému termínu, např. „mezenteriální tepna“ místo vhodnějšího „mezenterická tepna“.

Přípony tvořící adjektiva mají svůj význam, který se však často v běžném použití bohužel vytrácí a stírá, a tak slova původně rozdílná získají status synonym a pak dochází k jejich volnému zaměňování. Např. přípona -ālis/-āris/-eus vyjadřuje příslušnost či vztah, zatímco přípona -ōsus vyjadřuje buď příslušnost či vztah, nebo hojnost, přípona -ātus opatřenost něčím a přípona -ilis/-bilis pak možnost či schopnost. Nejvýraznější významový rozdíl představují přípony -ālis/-āris na jedné straně a -ātus/-ōsus na straně druhé. První z uvedených v souladu s pravidly anatomického názvosloví vždy vyjadřuje přináležitost jedné struktury ke struktuře jiné, slouží jako vodítko pro topografickou orientaci v tělních systémech. Naopak přípona -ātus značí opatřenost něčím (dentatus –⁠ zubatý, caudatus –⁠ ocasatý) a přípona -ōsus hojnost. Nelze tedy v žádném případě v anatomickém názvosloví zaměnit např. dentalis za dentatus (arcus dentalis vs. linea dentata) či caudalis za caudatus (určení směru vs. nucleus caudatus) nebo arterialis za arteriosus (plexus periarterialis vs. ductus arteriosus), tedy nervová pleteň nacházející se kolem tepny (přináležející k tepně, doprovázející tepnu v jejím průběhu) vs. struktura mající povahu tepny.

Totéž platí pro termíny „oesophagealis“ vs. oesophageus, „pharyngealis“ vs. pharyngeus, „glutealis“ vs. gluteus nebo „pelvinus“ vs. pelvicus –⁠ zde se již významový rozdíl jednotlivých přípon stírá, nicméně stále platí, že každé z těchto adjektiv je v systému anatomického názvosloví spojeno s určitým významem, a adjektiva tak nejsou navzájem zaměnitelná. Případná záměna by totiž vedla k narušení integrity termínu jako takového.

 

Nepřesné použití termínů

V českém jazyce jde např. o nerozlišování koncových úseků ruky a nohy –⁠ ruka má prsty a noha má prstce, obdobně jako v anglickém jazyce (fingers vs. toes) –⁠ a jejich součástí –⁠ ruka má ukazovák, prostředník, prsteník a malík, zatímco noha má ukazováček, prostředníček, prsteníček a malíček; jen v případě palce je třeba rozlišovat nepřímo –⁠ palec ruky a palec nohy (což latina, angličtina i třeba polština dokáže přímo).

Poples je termín pro zákolení, často nesprávně označované jako „podkolení“ (a obdobně všechny odvozené termíny svalu a cév). Český termín vychází ze základního anatomického postavení, u nějž se poples nachází dorzálně (zákolení), nikoli kaudálně, jak je tomu v případě ležícího pacienta („podkolení“).

Rovněž termín loket je lidově používán pro okovec (olecranon), zatímco obdobně jako koleno, rameno, zápěstí či hlezno je i loket označením celé krajiny.

V klinické literatuře často dochází k záměně termínu fascie a aponeuróza. Fascia (česky povázka) je vazivový obal svalu, skupiny svalů nebo orgánů a tvoří poměrně tenkou širokou vrstvu (stavebně ji pak můžeme dělit na tenčí perimyziální sloužící jen jako obal a silnější aponeurotickou sloužící i jako opora pro úpon svalových vláken). Aponeurosis (česky šlachatice) je plochá šlacha sloužící k úponu svalového bříška buď na kost, nebo do jiné vazivové struktury, např. aponeurosis bicipitalis (dříve „lacertus fibrosus“). Tato záměna se nejčastěji týká bočních břišních svalů, jejichž aponeurózy tvoří pochvu přímého břišního svalu. Dále podkožní vazivová vrstva (stratum membranosum telae subcutaneae; TA 1998) se také běžně nazývá „fascia superficialis“. V americké literatuře však termín „superficial fascia“ označuje celou tloušťku podkoží. Její břišní úsek, výraznější pod úrovní pupku, je známý v klinickém názvosloví jako Scarpova fascia a dříve se nazýval „fascia abdominis subcutanea“. Vlastní svalová fascie břicha, hluboká hranice podkoží kryjící musculus obliquus externus abdominis, se v anatomickém názvosloví jmenuje fascia abdominis superficialis.

V anglické literatuře se dále používá termín „investing fascia“ (fascia investiens), tedy pokryvná fascie, jež by měl sloužit pouze jako obecný termín pro vlastní fascie obalující svaly, a „fusion fascia“ (srůstová fascie), nepřesný termín pro fascia retrocolica („Toldtova fascie“), neboť daná fascie nevznikla splynutím struktur. Oba do názvosloví jen vnášejí další zmatky a měly by být opuštěny.

Pro úplnost je třeba uvést, že pro vazivový obal cévních nebo nervově-cévních svazků se používá termín vagina (česky pochva), např. vagina femoralis či vagina carotica, většina z nich je však bezejmenná.

Na končetinách se používá pro povrchové žíly běžící povrchově od stratum membranosum telae subcutaneae (nazývaného zde fascia saphena, jelikož tvoří strop compartimentum saphenum, obsahujícího kmen vena saphena magna et parva) obecný termín suprafasciální žíly, jemuž by měla být dána přednost před termínem „epifasciální“, neboť opakem jsou subfasciální žíly (hluboké žíly) a obě předpony jsou tedy latinského původu (zatímco předpona epi -⁠ je řeckého původu).

Adjektivum mallearis se odvozuje od slova malleus (v překladu kladivo) užívaného v anatomii pro označení největší ušní kůstky (kladívko), zatímco adjektivum malleolaris je odvozeno od zdrobněliny malleolus (v překladu kladívko) a souvisí s pojmenováním vyčnívajícího distálního konce kostí bérce (kotník).

U termínu plíce bez použití v souvislostech nelze odhadnout, zda se používá v jednotném či množném čísle, tedy mluvíme-li o pravé či levé plíci, nebo o obou jako o celku. V klinické praxi se tedy používá pro jednu plíci termín „plicní křídlo“, který nemá latinský anatomický ekvivalent.

Fascia alaris je předozadně krátká párová sagitální ploténka mezi fascia intercarotica a lamina prevertebralis fasciae cervicalis, avšak v klinické praxi se tento termín často používá pro frontálně probíhající fascia intercarotica (rozepjatá mezi vaginae caroticae). Všechny tři fasciální vrstvy ohraničují tzv. nebezpečný prostor (danger space) postrádající latinský ekvivalent. Tento prostor je často zaměňován se spatium retropharyngeum, jež se však rozprostírá ventrálně od něj, mezi fascia buccopharyngea a fascia intercarotica [19].

„Martinova-Gruberova anastomóza“ je eponymum pro ramus communicans ulnaris nervi mediani. Obecně nelze spojky mezi nervy nazývat anastomózami, neboť anastomóza jako taková (ana –⁠ skrz, stoma –⁠ ústa) umožňuje spojení oběma směry, tedy v cévní či střevní anastomóze se může obsah pohybovat jedním či druhým směrem podle potřeby či okolností, zatímco nervová spojka je vždy jen odštěpený svazek nervových vláken se stále stejnou funkcí (dostředivou nebo odstředivou), proto je nutné jej nazývat ramus communicans.

„Arcus bovinus (bovine arch)“ je termín, který se často nesprávně používá pro druhou nejčastější variaci odstupu větví z arcus aortae, a to pro společný kmen pro truncus brachiocephalicus a arteria carotis communis sinistra (jenž by se správně měl nazývat truncus bicaroticosubclavius). Pravý arcus bovinus, odpovídající skutečné situaci u skotu, zahrnuje jedinou větev odstupující z arcus aortae, dávající vznik oběma společným krkavicím i oběma podklíčkovým tepnám (tedy truncus bicarotico-bisubclavius) [20].

Použití některých eponym ve formě nepřivlastňovacích adjektiv není správné, např. „wormianské kosti“ (ossa suturalia –⁠ Wormovy kosti), „sylvijská rýha“ (sulcus lateralis cerebri –⁠ Sylviova rýha), „poupartský vaz“ (ligamentum inguinale –⁠ Poupartův vaz). Mnohem běžnější je tento nešvar v angličtině –⁠ např. „pacinian corpus­cles“ (corpuscula lamellosa –⁠ Vaterova-Paciniho tělíska), „mullerian and wolffian ducts“ (ductus paramesonephricus et mesonephricus –⁠ Müllerův a Wolffův vývod), „falloppian tube“ (tuba uterina), „eustachian tube“ (tuba auditiva –⁠ Eustachova trubice).

Také správná koncovka přídavných jmen bývá kamenem úrazu, např. nikoli „slzní“ žláza a kanálky, nýbrž slzná žláza a slzné kanálky; nikoli „přívodná/odvodná“ céva, avšak přívodní/odvodní céva; nikoli „ledvinná“ či „slezinná“ tepna, nýbrž ledvinová tepna nebo slezinová tepna a nikoli „kulovitý“ či „kladkovitý“ kloub, ale kulový kloub nebo kladkový kloub.

 

Klinická zjednodušení

Nejpříznačnějším příkladem je použití eponymických termínů buď z důvodu vžité tradice (Eustachova trubice, Achillova šlacha), nebo z důvodu zkrácení (Willisův okruh pro circulus arteriosus cerebri, Listerův hrbolek pro tuberculum dorsale radii, Cockettův perforátor pro vena perforans tibialis posterior či Collesova fascie pro fascia perinei superficialis / stratum membranosum telae subcutaneae perinei). Ačkoli hrozí nebezpečí nepřesného pojmenování nebo nedorozumění (např. Waldeyerova fascie je pojem používaný pro tři blízké struktury mezi konečníkem a křížovou kostí, Riolanův oblouk pro určitou formu propojených řečišť arteria mesenterica superior et inferior či Weitbrechtův vaz pro čtyři rozličné a vzdálené vazivové struktury těla (chorda obliqua čili „ligamentum radioulnare obliquum“, „ligamentum anterius articulationis radiocarpalis“, retinaculum musculorum extesorum inferius čili „ligamentum cruciatum“ a tzv. Clelandovy vazy kůže prstů), přesto pro svoji údernost mají eponyma stále široké použití v klinické praxi.

„Paraspinální žíly“ je klinické synonymum pro plexus venosi vertebrales externi, také nazývané jako Batsonův plexus.

„Paraaortální uzliny“ je klinické synonymum pro nodi lymphatici lumbales.

„Mediastinální uzliny“ je shrnující pojem pro uzliny mezihrudí. Mezihrudí (mediastinum) je děleno rozličným způsobem. Anatomicky je děleno na horní a dolní (v úrovní T4) a dolní dále na přední, střední (srdce v osrdečníku) a zadní. Klinická dělení jsou jednodušší, je jich ale několik. Proto i klinické dělení mediastinálních uzlin na přední a zadní neodpovídá anatomickým skupinám.

 

Chyby v zápisu termínů

Vzhledem k vývoji názvosloví došlo k několika pravopisným i gramatickým změnám v latinských i původně řeckých slovech:

Skupina samohlásek -ae -⁠ byla zjednodušena a nadále se píše pouze v několika termínech (caecum, taenia, haema); v ostatních termínech byla skupina zjednodušena na hlásku -e -⁠ z důvodu obtížné vyslovitelnosti pro anglicky mluvící národy, vč. předpony prae -⁠ (před), nyní tedy psanou pre-. Skupina -oe -⁠ se udržela pouze ve dvou termínech řeckého původu (coeliacus, oesophagus); u obou je třeba si připomenout, že v britské angličtině se používá -oe-, zatímco v americké -e -⁠ (a dále u latinského termínu pro jícen se v letech 1975–1998 v názvosloví používala stažená varianta „esophagus“). Termín „thyreoideus“ byl z podobného důvodu jako u -ae -⁠ rovněž zkrácen na thyroideus, termín „chorioideus“ na choroideus. Naopak v termínu hyoideus k této změně nedošlo (TA 1998) [21].

Adjektivum recurrens můžeme najít jako „reccurens“ a jeho český ekvivalent by měl být vratný, nikoli „zvratný“, např. nervus laryngeus recurrens, neboť se vrací po svém obtočení kolem tepny vzhůru a vůbec nesouvisí se zvracením.

Častou chybou bývá právě absence zdvojených souhlásek, např. ve slovech accessorius či fissura, nebo písmene -h-, zejména za souhláskou -t-, za níž se nečte, např. ve slově ophthalmicus. Totéž platí i v češtině, např. trigeminus –⁠ trojklaný (nikoli „trojklanný“).

Rovněž je třeba nezapomínat na správné čtení, jež se týká jednak délek a přízvuku, ale i samotných hlásek nebo jejich skupin, např. -ss -⁠ se vždy čte jako [s] (fissura), písmeno -c -⁠ se čte jako [c], následuje-li po něm samohláska -e-, -ae-, -i -⁠ (cervix, caecum, incisura), jinak se čte jako [k] (collum, scapula, cuneiformis), takže slovo buccinator se čte [bukcinátor], avšak bucca se čte [buka]. Skupina -ti před samohláskou se čte jako [ci] (substantia, articulatio), ale je-li před skupinou -ti sykavka, vyslovuje se jako [ty], např. ostium se vyslovuje jako [ostyjum]. Výjimkou je slovo syncytium [syncytyjum], jež je složeninou řeckých slov syn a kytos.

Zdrobnělina mamilla a odpovídající adjektivum mamil­laris se vzhledem k jazykovým pravidlům píšou pouze s jedním -m -⁠ (na rozdíl od původního slova mamma). Bohužel v latinském anatomickém názvosloví se pro bradavku dává přednost delšímu termínu papilla mammaria a v budoucnu by měl být pro své široké klinické používání a krátkost upřednostněn právě termín „mamilla“.

V adjektivu anularis (kruhový, prstenčitý) je třeba psát jen jedno písmeno -n-, neboť je odvozeno od slova anus a jeho zdrobněliny anulus (annularis znamená roční, odvozeno od slova annus, tedy rok).

 

Chybějící anatomické termíny

Na lidském těle kupodivu nalezneme více struktur, které dosud nemají svá latinská anatomická pojmenování oficiálně kodifikována, nebo pro ně dokonce ani neexistují [22–29]. Příkladem může být termín web space, anglické označení pro čtyři meziprstní prostory vyplněné svaly a distálně vazivově-tukovou tkání, nebo paprsek ruky/nohy, tedy část ruky zahrnující články prstu a záprstní kost (v ruce), popřípadě články prstce a nártní kost (v noze), či tři části nohy –⁠ předonoží, středonoží a zadonoží. Obvykle se jedná o drobnější struktury, které se pro svoji velikost nebo nepodstatnost do názvosloví nedostaly, protože neměly žádný klinický význam. Během doby svůj význam v klinice získaly, nedošlo ale k jejich „oficializaci“, mohou mít tudíž jen český či anglický název či eponymum.

I v rámci anatomie lze takovou strukturu „objevit“, jak ukazuje příklad tuberositas interossea radii et ulnae [30–32]. Pokud se však vědci či lékaři rozhodnou zavést nebo vymezit nový latinský termín, měli by vždy respektovat jak zásady tvorby anatomického názvosloví, tak gramatiku daného jazyka –⁠ v roce 2023 tým ze západní Evropy [33] přišel se dvěma termíny v oblasti anatomie a chirurgie přední břišní stěny: „EIT ambivium“ pro laterální okraj vagina musculi recti abdominis, v němž se pevně spojují aponeurózy všech tří bočních břišních svalů (musculus obliquus Externus abdominis, musculus obliquus Internus abdominis, musculus Transversus abdominis), svislou strukturu mediálně od obloukovité linea semilunaris (Spieghelovy čáry); a „fulcrum abdominalis“, průsečík „EIT ambivium“ a linea arcuata (Douglasovy čáry). Bohužel v prvním případě je použití zkratky nevhodné, neboť anatomická nomenklatura (TA 1998) používá jen velmi omezené množství zkratek (10 oblastí) [34], jež jsou všeobecně známé a vžité. V druhém případě autoři nerespektovali rod slova fulcrum (neutrum) a přidělili jeho adjektivu špatnou koncovku, správně by tedy mělo být fulcrum abdominale.

Na druhé straně lze jako příklad nedokonalosti oficiálního anatomického názvosloví uvést dva klinické termíny holenní kosti, které nemají v anatomii svůj latinský ekvivalent a měly by se stát jeho součástí: „plató (plateau)“ pro proximální konec a „pilon (pylon)“ pro distální konec holenní kosti (latinsky pak tedy planum tibiae a pylon tibiae).

 

Různé

Je překvapivé, že v latinském anatomickém názvosloví se objevují i struktury s názvem bezejmenný (anonymus, innominatus). „Arteria anonyma“ (BNA 1895, INA 1935) je zastaralý termín pro truncus brachiocephalicus, „vena anonyma“ (BNA 1895, INA 1935) pak pro vena brachiocephalica. Tyto termíny se však také používaly pro arteria iliaca communis, potažmo pro vena iliaca communis, tedy obecněji pro krátké cévní kmeny bez postranních větví, jež zřejmě nepotřebovaly jasné a odlišitelné pojmenování. V anglické klinické terminologii přežívají stále („innominate artery/vein“), jako ostatně i v názvu pánevní kosti (os coxae) –⁠ „innominate bone“ („os innominatum“). Dalšími strukturami s těmito adjektivy jsou substantia innominata (Reichertova substance) v bazální části koncového mozku či „canaliculus innominatus“ (Arnoldův kanálek), synonymum pro variabilní foramen petrosum ossis sphenoidalis, nebo opuštěný název „fascia innominata“ pro fascia abdominis superficialis (dříve také Gallaudetova fascie).

Vena epigastrica superficialis je povrchová žíla přední břišní stěny sbírající krev z její dolní části, tedy podbřišku, a ústící do vena saphena magna. Překlad jejího názvu zní „povrchová nadbřišková žíla“, ten však neodpovídá krajině, v níž se žíla nachází. Obdobný problém je i u hlubších cév pro přímý břišní sval, tedy arteria epigastrica inferior (větev z arteria iliaca externa) et superior (pokračování arteria thoracica interna), neboť horní se nachází v nadbřišku a dolní v podbřišku, ale obě mají v českém názvu slovo „nadbřišková“. Rozpor pramení ze skutečnosti, že prvotní pojmenování vzniklo z povrchové polohy od břicha/žaludku u ležícího těla/pacienta (epi = nad) a české názvosloví se s tím dosud neumí dobře vypořádat.

Výjimečně došlo k situaci, že se v rámci klinických oborů odborníci napříč zeměmi dohodli a sestavili (ať už samostatně, nebo v rámci širších dokumentů) přehled anatomického názvosloví používaného v jejich oboru. Autoři našli tyto dokumenty pro plastickou chirurgii [35] a flebologii [16,36].

 

Závěr

Závěrem je třeba položit si otázku, zda je anatomické názvosloví rigidní kazajkou, nebo flexibilním pomocníkem. V ideálním případě má být obojím –⁠ je třeba, aby bylo jednoduché, průzračné, jednoznačné, jednotné a uznávané, tedy aby sloužilo k jasné komunikaci a předcházelo případným nedorozuměním, chybám či nejasnostem. A rovněž je třeba, aby při nových vyšetřovacích či léčebných metodách mohlo poměrně rychle dojít k jeho změnám a uzpůsobení novým poznatkům. Toto dokazuje celkem 10 revizí oficiální latinské anatomické nomenklatury od vzniku BNA, bohužel ne všechny byly povedené a mimo jiné nezahrnuly všechny publikované a opodstatněné návrhy změn. Mělo by být společným, ač idealistickým úkolem anatomů a kliniků pracovat na sjednocení terminologie a mířit ke vzniku jednotného a široce přijímaného názvosloví usnadňujícího snadné dorozumění napříč odbornostmi. Autoři věří, že jejich sdělení k tomuto cíli přispěje.

 

Poděkování

Autoři děkují Elišce Králové za konzultace ohledně latinské gramatiky a výslovnosti a Ivaně Bozděchové za konzultace ohledně starších českých slov.

 

Konflikt zájmů

Autoři článku prohlašují, že nejsou v souvislosti se vznikem tohoto článku ve střetu zájmů a že tento článek nebyl publikován v žádném jiném časopise, s výjimkou kongresových abstrakt a doporučených postupů.