#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

Nežádoucí účinky imunoterapie při léčbě solidních nádorů


Authors: Soňa Karas Křivonosková 1;  Tomáš Mačinga 1;  Anna Opluštilová 1;  Blanka Rosová 2;  Radka Lohynská 1;  Ludmila Boublíková 1
Authors‘ workplace: Onkologická klinika 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní Thomayerovy nemocnice, Praha 1;  Ústav patologie a molekulární medicíny 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní Thomayerovy nemocnice, Praha 2
Published in: Čes.-slov. Patol., 62, 2026, No. 3, p. 201-207
Category: Reviews Article

Overview

Inhibitory imunitních kontrolních bodů (ICI) se uplatňují v léčbě mnoha maligních onemocnění a zásadně zlepšují prognózu onkologických pacientů. Přinášejí však riziko imunitně podmíněných nežádoucích účinků (irAEs) v důsledku ztráty periferní imunitní tolerance, které mohou postihnout různé tkáně a orgány. Mohou se vyskytnout kdykoli během nebo po skončení léčby, i když u některých je typický časový vzorec, a být různě závažné, od lehkých až po život ohrožující. Pravděpodobnost a závažnost irAEs přitom není přímo závislá na dávce jako u klasické chemoterapie, ale souvisí s jinými faktory -⁠ např. kombinaci různých typů ICI. Odlišení irAE od infekčních komplikací či nádorové progrese může být klinicky obtížné. Práce podtrhuje nezastupitelnou roli histologické verifikace a úzké spolupráce s patologem pro bezpečné vedení terapie. Na kazuistice pacienta s generalizovaným světlobuněčným karcinomem ledviny dlouhodobě léčeného kombinací ICI (nivolumab a ipilimumab) prezentujeme komplexní diagnostický a terapeutický přístup k různým postupně se vyvíjejícím irAEs. Histologická verifikace atypických lézí je zde stěžejním nástrojem k přesné diagnóze, cílenému nasazení imunosuprese a prevenci fatálních komplikací.

Klíčová slova:

imunoterapie – karcinom ledviny – imunitně podmíněně nežádoucí účinky

Léčba pomocí inhibitorů imunitních kontrolních bodů (immune checkpoint inhibitors –⁠ ICI) dosahuje u řady onkologických diagnóz dlouhotrvajících výsledků a významného zlepšení prognózy pacientů. Vedle nutnosti implementace nových standardů pro hodnocení léčebné odpovědi (např. kritérií iRECIST reflektujících fenomén pseudoprogrese) (1) představuje tato terapie výzvu zejména z hlediska rozvoje nového spektra imunitně podmíněných nežádoucích účinků. Imunitně podmíněné nežádoucí účinky (irAE) (2) vznikají mechanismem autoimunitního zánětu. V důsledku ztráty periferní imunitní tolerance tak mohou zejména aktivované T-lymfocyty napadnout prakticky jakékoli buňky a tkáně v těle pacienta (3).

 

FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ TOXICITU A KORELACE S ÚČINNOSTÍ

Zásadním faktorem ovlivňujícím profil toxicity je samotný typ imunoterapie a její případná kombinace s dalšími modalitami.

Kombinovaná imunoterapie -⁠ např. ipilimumab s nivolumabem (anti-CTLA4 -⁠ cytotoxic T-lymphocyte-associated protein 4 a anti-PD-1 -⁠ programmed death-1 inhibitory) významně zvyšuje incidenci i závažnost nežádoucích účinků ve srovnání s monoterapií anti-PD-1 či anti-PD-L1 (programmed death-ligand 1) preparáty, u kterých je profil toxicity obvykle mírnější (4,5).

Určitou predispozici k rozvoji irAE představují již existující autoimunitní onemocnění v anamnéze (6). U některých pacientů mohou tato onemocnění (jako např. aktivní lupus či těžká revmatoidní artritida) znamenat kontraindikaci k zahájení terapie. U řady jiných stavů, jako jsou kompenzované orgánově specifické autoimunity -⁠ typicky diabetes mellitus I. typu či autoimunitní tyreoiditida, a také stabilizované chronické infekce -⁠ virové hepatitidy B a C (HBV, HCV) či infekce HIV, je podání imunoterapie možné za předpokladu přísné klinické a laboratorní monitorace (4,5,7,8). Publikovaná data naznačují, že rozvoj irAE je spojen s vyšší účinností imunoterapie a celkově lepší prognózou pacientů z hlediska léčebné odpovědi a přežití (9).

 

OBECNÉ PRINCIPY LÉČBY A NÁVRAT K TERAPII

Způsob zvládání toxicity se odvíjí od její závažnosti, která je klasifikována pomocí standardní stupnice CTCAE (Common Terminology Criteria for Adverse Events) (10). U mírných nežádoucích účinků (G1 -⁠ Grade 1) se obvykle doporučuje v imunoterapii pokračovat za pečlivé monitorace nebo při nasazení lokální symptomatické léčby. U G2 je zpravidla nutné terapii dočasně přerušit a dle stavu zahájit léčbu kortikosteroidy. Při těžších stupních (G3 a 4) nebo při absenci klinické odpovědi na dosavadní kortikoterapii jsou plně indikovány i biologické a imunosupresivní preparáty, jako je například infliximab, vedolizumab, mykofenolát mofetil nebo tocilizumab. Návrat k imunoterapii po odeznění toxicity (rechallenge) je velmi specifický v závislosti na zasaženém orgánu. Zatímco u substitučních endokrinopatií (jako je např. nově vzniklá hypothyreóza) není nutné po vyřešení akutního stavu trvale ukončovat terapii a postačí dodávání chybějícího hormonu, u těžkých toxicit plicních, kardiálních či neurologických se již opětovný návrat k léčbě z důvodu rizika mortality nedoporučuje (4-7). Dávky ICI se, na rozdíl od chemoterapie, po znovunasazení neredukují (4,5,11).

 

NÁSTUP TOXICIT

Ačkoliv se mohou imunitně podmíněné toxicity rozvinout kdykoliv během léčby, nebo dokonce dlouhé měsíce po jejím ukončení, existuje určitý typický chronologický vzorec. Nejrychleji se projevuje kožní toxicita, obvykle již mezi 3. až 6. týdnem od zahájení léčby. Střevní (průjmy a kolitidy) a jaterní toxicita většinou následují s mediánem nástupu v 5. až 10. týdnu. Plicní a renální komplikace mívají nástup pozdější, zatímco endokrinní poruchy mohou vznikat napříč celou časovou osou s velkou interindividuální variabilitou (4,5,11,12) (Obr. 1).

Image 1. Vývoj imunitně podmíněných nežádoucích účinků (irAEs) v čase během léčy ICI (4,5,11).
Vývoj imunitně podmíněných nežádoucích účinků (irAEs) v čase během léčy ICI (4,5,11).

ROLE HISTOLOGICKÉ VERIFIKACE A SPOLUPRÁCE S PATOLOGEM

Z pohledu klinika mohou vedlejší nežádoucí účinky imunoterapie vést k diferenciálně diagnostickým rozpakům, kdy spolupráce s patologem může mít zásadní význam, např. při nutnosti odlišit irAE od infekčních komplikací (virové či mykotické infek ce), případně od polékového poškození jinými preparáty nebo od samotné progrese onkologického onemocnění. Histologická verifikace má nezastupitelný význam zejména u klinicky a laboratorně atypických prezentací nebo u stavů, které nereagují na zavedenou kortikoterapii. Současně platí, že zahájení život zachraňující imunosupresivní terapie (například u suspektní fulminantní myokarditidy nebo nefritidy) nesmí být nikdy zpožděno samotným čekáním na provedení biopsie či na výsledek histologického vyšetření.

 

SPECIFICKÉ ORGÁNOVÉ TOXICITY

Endokrinní toxicita

Imunitně podmíněné endokrinopatie (klinicky dominují thyreopatie a hypofyzitida) se mohou manifestovat v kterékoli fázi léčby a vyznačují se značnou interindividuální variabilitou. Celková incidence se pohybuje kolem 10–15 %, přičemž dysfunkce štítné žlázy se vyskytuje u cca 5–10 % pacientů (častěji u anti-PD-1) a hypofyzitida typicky koreluje s podáním anti-CTLA-4 (incidence až 10 % u kombinovaných režimů) (4). Vzhledem k plíživému nástupu a vysoce nespecifické symptomatologii je pro jejich včasnou detekci zásadní pravidelná laboratorní monitorace hormonálního profilu pacienta. Léčba těchto stavů se zásadně odlišuje od ostatních irAEs; poruchy mají převážně ireverzibilní charakter a systémová imunosuprese se zde s výjimkou akutních krizí v rutinní praxi neuplatňuje. Těžištěm péče je adekvátní, často doživotní hormonální substituce (např. u nově vzniklé hypotyreózy) (13,14). Po dosažení klinické a laboratorní stabilizace není rozvoj endokrinopatie důvodem k trvalému ukončení léčby a může být indikován návrat k imunoterapii (4,5,11,14).

 

Kožní toxicita

Kůže je nejčastěji postiženým orgánem. Incidence kožních irAEs dosahuje 30–50 % u monoterapie a stoupá až k 60 % u kombinovaných režimů (4). Klinicky dominují makulopapulózní exantémy a pruritus. Mírnější projevy (G1) lze většinou úspěšně zvládnout symptomaticky pomocí lokálních kortikosteroidů a perorálních antihistaminik, a to bez nutnosti přerušení protinádorové léčby. Při progresi kožních změn (G2 a výše) je již doporučeno pozastavení imunoterapie, případné zahájení systémové kortikoterapie a zvážení diagnostické kožní biopsie (např. punch biopsie). Včasná bioptická verifikace je pak zcela nezbytná při podezření na závažné a potenciálně fatální komplikace, jako jsou bulózní dermatózy nebo syndromy typu DRESS (Drug Reaction with Eosinophilia and Systemic Symptoms) a Stevens-Johnsonův syndrom. U těchto stavů je nutné trvalé ukončení imunoterapie, nasazení razantní systémové imunosuprese a spolupráce s dermatologem (4,5,11,15-17).

 

Střevní toxicita

Průjmy a kolitida patří k nejvážnějším komplikacím imunoterapie. Těžší formy (G3–4) se u monoterapie anti-PD-1/PD-L1 pohybují kolem 1–2 %, zatímco u režimů obsahujících anti-CTLA-4 a u  kombinované léčby incidence stoupá na 10–15 % (4). Endoskopické a histologické zhodnocení je často klíčové. Přístup k biopsii má smysl nejen u viditelných zánětlivých změn, ale také u makroskopicky klidné sliznice. Až u 10–20 % pacientů je makroskopický endoskopický nález zcela v normě, ale bioptické vzorky odhalí mikroskopickou ICI kolitidu či gastritidu, což zásadně mění další léčebnou strategii (např. včasné nasazení budesonidu) (18). Při analýze střevní sliznice je také třeba vyloučit superinfekci cytomegalovirem (CMV), případně jiné infekční etiologie, které by mohly být v terénu hluboké imunosuprese fatální (4,5,11,19).

 

Jaterní toxicita

Hepatotoxicita se vyskytuje zhruba u  5–10 % pacientů na monoterapii, u kombinované léčby je riziko významně vyšší s incidencí dosahující 25–30 % (4). Klinicky probíhá často zcela asymptomaticky a bývá zpočátku zachyceno pouze díky pravidelným laboratorním kontrolám jako elevace aminotransferáz (AST, ALT), vzácněji pak bilirubinu. Před zahájením imunosupresivní léčby je důležité pečlivě vyloučit jiné příčiny jaterní léze, zejména reaktivaci virových hepatitid, progresi jaterních metastáz nebo vliv jiné konkomitantní medikace. U mírnějších elevací (G2) se obvykle imunoterapie dočasně přerušuje a nasazují se perorální kortikosteroidy; u těžších forem (G3 a výše) je nutná okamžitá intravenózní kortikoterapie a při absenci včasné odpovědi se přidává další imunosuprese (t.č. preferovaný mykofenolát mofetil). Diagnostická jaterní biopsie má pak nezastupitelný význam především u atypických případů (např. dominující cholestatický biochemický obraz) nebo u refrakterních stavů, kdy pacient ani po 3–5 dnech neodpovídá na vysokodávkované kortikosteroidy a je nutné histologicky potvrdit imunitní etiologii před dalším rozšiřováním terapie (4,5,11,20).

 

Plicní toxicita

Imunitně podmíněná pneumonitida představuje méně časté, ale o to závažnější riziko, které postihuje zhruba 2–5 % pacientů na monoterapii, u kombinovaných režimů incidence stoupá až k 10 % (4). U středně těžkých a těžkých forem (G2–4) je v rámci diagnostického algoritmu indikována včasná bronchoskopie s bronchoalveolární laváží (BAL). Pokud to klinický stav a respirační rezerva pacienta dovolují, je vhodné výkon rozšířit i o transbronchiální biopsii. Následné histopatologické a mikrobiologické zhodnocení získaných vzorků pak napomáhá k odlišení kortikosenzitivního intersticiálního procesu od infekční etiologie (včetně oportunních mykotických či virových superinfekcí) nebo od případné progrese samotné maligní infiltrace plicního parenchymu (4,5,11,21).

 

Renální toxicita

Imunitně podmíněné akutní selhání ledvin se vyskytuje přibližně u 2–5 % pacientů s mírným nárůstem u kombinovaných režimů. Indikace k renální biopsii je zde nezbytná pro rozlišení ICI-indukované akutní tubulointersticiální nefritidy od neimunitních polékových poškození či hypovolemických prerenálních selhání (4,5,11,22).

 

Kardiovaskulární toxicita

Imunitně podmíněná myokarditida je sice raritní (s incidencí <  1–2 %), ale představuje nejzávažnější komplikaci s letalitou dosahující 30–50 % (4). Typicky se manifestuje časně, často již v průběhu prvních týdnů po zahájení léčby, a může být součástí vysoce rizikového překryvného syndromu s myositidou a myastenií gravis. V diagnostickém algoritmu je zlatým neinvazivním standardem magnetická rezonance srdce (MRI); v případě silné klinické suspekce na rozvoj myokarditidy a současně negativní či neprůkazné MRI (případně u fulminantního průběhu vyžadujícího rychlou intervenci) je indikována endomyokardiální biopsie, která představuje definitivní metodu k potvrzení diagnózy (4,5,11,23).

 

Neurologická toxicita

Tyto komplikace jsou vzácné (incidence 1–3 %), avšak potenciálně fatální z důvodu rizika rychlé progrese (1). Mohou postihovat jak centrální, tak periferní nervový systém. Klinicky se manifestují nejčastěji jako periferní neuropatie, myasthenia gravis, Guillain-Barré syndrom (GBS) či encefalitida nebo aseptická meningita. Diagnostika je obtížná, je třeba vyloučit nádorovou progresi nebo infekci (pomocí MRI a vyšetření likvoru). Z hlediska terapie vyžadují těžší formy (G3 a výše) nebo jakékoli podezření na GBS či myasthenii okamžité a zpravidla definitivní ukončení imunoterapie. Základem léčby jsou vysokodávkované intravenózní kortikosteroidy; u refrakterních či rychle progredujících případů (hrozící respirační selhání) je nutné včasně přidat intravenózní imunoglobuliny (IVIG) nebo zahájit plazmaferézu (4,5,11,24).

 

Hematologická toxicita

Patří mezi vzácné komplikace (incidence < 1 %), nicméně může být potenciálně fatální. Klinicky nejčastěji dominují autoimunitní hemolytická anémie (AIHA) a imunitní trombocytopenie (ITP), vzácněji pak život ohrožující hemofagocytující lymfohistiocytóza (HLH). Pro léčbu je třeba vyloučit nádorovou infiltraci či polékový útlum dřeně, k čemuž je často nezbytná trepanobiopsie. Těžší formy (G  ≥  3) vyžadují definitivní ukončení imunoterapie. Základem léčby jsou vysokodávkované kortikosteroidy; při refrakteritě je nutné v úzké součinnosti s hematoonkologem včasně eskalovat imunosupresi (např. IVIG, rituximab) (4,5,11,25).

 

Revmatologická toxicita

Mezi nejčastější projevy patří artralgie, myalgie a zánětlivé artritidy, mívají typicky pozdější nástup a jejich výskyt vrcholí často až mezi 20. a  28. týdnem od zahájení léčby. (4) Klinický obraz může napodobovat klasická autoimunitní onemocnění a laboratorně lze někdy zachytit mírnou pozitivitu antinukleárních protilátek (ANA) (26). Celková incidence dosahuje zhruba 5–10 % pacientů, přičemž riziko vzrůstá u kombinované imunoterapie. Mírné formy (G1), projevující se izolovanými bolestmi kloubů či svalů, lze obvykle úspěšně zvládnout symptomatickou léčbou nesteroidními antiflogistiky (NSAID) bez nutnosti přerušení imunoterapie. U těžších forem (G2 a výše), které jsou provázeny otoky kloubů (synovitidou) a omezují pacienta v běžných denních aktivitách, je nutné imunoterapii dočasně přerušit a zahájit systémovou kortikoterapii. Nezbytná je u těchto stavů časná spolupráce s revmatologem; při refrakteritě na kortikoidy nebo nemožnosti jejich rychlého vysazení je plně indikováno nasazení chorobu modifikujících léků (DMARDs, např. methotrexát) či biologické imunosuprese (např. tocilizumab, infliximab) (4,5,11,26).

 

KAZUISTIKA

Čtyřicetidevítiletý pacient přichází v dubnu 2023 do nemocnice v místě bydliště pro bolesti zad. Dosud byl zdravý, neužíval chronicky žádné léky, byl pouze po několika menších úrazech a operaci tříselné kýly v mládí. Po doplnění zobrazovacích metod je u pacienta silné podezření na objemný tumor pravé ledviny a je odeslán na vyšší pracoviště ke zvážení operace a dalšího postupu. V květnu 2023 pacient podstupuje levostrannou nefrektomii, společně se splenektomií. Histologické vyšetření resekátu potvrzuje světlobuněčný renální karcinom (RCC), Grade 2 až 3, pT3b pN0. Krátce po operaci (červenec) je provedeno PET/CT, které odhaluje bilaterální ložiska v plicích s nekrotickou lymfadenopatií obou plicních hilů, dále četné metastázy ve skeletu a suspektní metastázu na spodní straně bránice. Pacient je dále odeslán na plicní kliniku naší nemocnice -⁠ podstupuje bronchoskopii s biopsií k verifikaci ložiska plic -⁠ jedná se o metastázu světlobuněčného karcinomu ledviny.

V srpnu 2023 je pacient poprvé vyšetřen na onkologické klinice ke stanovení dalšího postupu. Po operaci se cítí dobře, zvládá běžné aktivity, váha je po mírném poklesu v perioperačním období již opět stabilní. S ohledem na výsledek IMCD (International Metastatic RCC Database Consortium) skóre (intermediate risk, střední prognóza) a dobrý klinický stav je na prvním místě zvažována kombinovaná imunoterapie -⁠ nivolumab 3mg/kg a ipilimumab 1mg/kg, á 3 týdny, celkem 4x, poté nivolumab v monoterapii ve fixní dávce 480mg á 4 týdny. Pacient dvojkombinaci zahajuje v srpnu 2023. Po 3 cyklech kombinované léčby si začíná stěžovat na křeče v břiše, průjem (asi 6 stolic/den, občas i s krví) a slabost. Je akutně přijat na lůžkové oddělení a je zahájena intravenózní kortikoterapie v dávce 125mg methylprednisolonu/den, hydratace, jsou provedeny testy, které vylučují infekční příčinu. Na zavedené léčbě dochází k promptní úpravě stavu, pacient je 3. den propuštěn s perorálními kortikosteroidy, které jsou postupně dále deeskalovány. Vzhledem k této toxicitě (vyhodnoceno jako G3) je rozhodnuto nepodávat další dvojkombinaci, ale pokračovat pouze v nivolumabu jako monoterapii. Pacient léčbu dále toleruje velmi dobře, sportuje a vykonává fyzickou práci.

V prosinci 2023 absolvuje první restaging, kde je patrná výrazná regrese metastatického postižení -⁠ dle RECIST (9) splňující kritéria parciální regrese. Tentýž měsíc se u pacienta objevují bolesti kloubů, pro které je provedeno vyšetření protilátek revmatologického panelu s výsledkem pouze slabě pozitivních ANA (antinuklerání protilátky, v titru 1 : 160) , dále skiagrafické vyšetření ramen, žeber a hrudní páteře -⁠ s nálezem chronických degenerativních změn a známým metastatickým postižením skeletu. Do terapie jsou přechodně nasazena nesteroidní antiflogistika. Stav, opět s promptní úpravou, byl vyhodnocený jako revmatologická toxicita G1. V tomto období také dále u pacienta dochází ke vzestupu TSH a poklesu fT4 a kortizolu; pacient pociťuje mírnou únavu, opět s rychlým zlepšením po podání úvodního bolusu kortikoidů. Dále je po konzultaci s endokrinology nastavena pokračující kortikoterapie a zahájena substituce levothyroxinem. Vzhledem k proběhlým komplikacím je rozhodnuto o pokračování nivolumabu v kratším intervalu, tedy s dávkou 240 mg á 14 dní. Pacient léčbu dále toleruje velmi dobře, pokračuje v nízké dávce perorálních kortikoidů a zavedené substituci hormonů štítné žlázy za endokrinologické dispenzarizace. Po úvodním stomatologickém vyšetření je k léčbě přidána i antiresorpční terapie denosumab ve standardním dávkování 120 mg s.c. á 28 dní. Dle průběžných restagingů á 3 měsíce je patrná setrvalá odpověď.

V lednu 2026 jsou při dalším přešetření na CT hrudníku popsány změny plic, s maximem v dolních lalocích: nově zvýšená denzita plicního parenchymu, difuzní nodularity a GGO (ground glass opacity) změny v centrilobulární distribuci, s naznačeným zesílením lobulárních sept, centrilobulární emfyzém (tzv. central dot sign) (Obr. 2). Pacient je asymptomatický. Po doplnění HRCT dle doporučení plicního multidisciplinárního týmu (MDT) je na prvním místě v diferenciální diagnostice zvažováno postižení plicního intersticia v souvislosti s terapií, dále hypersenzitivní pneumonie. Imunoterapie je proto přerušena, je indikováno další dovyšetření. Po funkčních testech je provedena bronchoskopie s bronchoalveolární laváží a kryobiopsií. Dle histologického závěru se jedná o disperzní postižení plicního parenchymu non-nekrotizujícími epiteloidními granulomy částečně sarkoidního typu, v diferenciálně diagnostické rozvaze zvažována možnost reakce plicního parenchymu na užitou protinádorovou terapii, dále i možnost plicní sarkoidózy či infekce (Obr. 3). Na základě tohoto výsledku jsou doplněná další vyšetření a je vyloučeno infekčního agens. Nález je poté znovu probrán na pneumologickém MDT a uzavřen jako granulomatózní plicní proces velmi pravděpodobně v souvislosti s imunoterapií, doporučený dále ke sledování, kortikoterapie nebyla indikována. Po domluvě na onkologickém MDT je následně rozhodnuto o přerušení terapie ICI.

Image 2. Kontrastní CT hrudníku: duben 2024 (A - normální nález), leden 2026 (B - imunitně indukovaná pneumonitida). Zdroj: archiv Radiodiagnostického oddělení Fakultní Thomayerovy nemocnice
Kontrastní CT hrudníku: duben 2024 (A - normální nález), leden 2026 (B - imunitně indukovaná pneumonitida). Zdroj: archiv Radiodiagnostického oddělení Fakultní Thomayerovy nemocnice

Image 3. Histopatologický nález z plicní biopsie: non-nekrotizující epiteloidní granulomy částečně sarkoidního typu jako projev akutní imunitně indukované pneumonitidy (A - Hematoxylin - eosin; B - PAS; 100x). Zdroj: Ústav patologie a molekulární medicíny Fakultní Thomayerovy nemocnice
Histopatologický nález z plicní biopsie: non-nekrotizující epiteloidní granulomy částečně sarkoidního typu jako projev akutní imunitně indukované pneumonitidy (A - Hematoxylin - eosin; B - PAS; 100x). Zdroj: Ústav patologie a molekulární medicíny Fakultní Thomayerovy nemocnice

Pacient je nyní dlouhodobě asymptomatický, ve výborném stavu, dle kontrolního CT v květnu 2026 je patrná mírná regrese intersticiálních změn, a je stále bez známek onkologického onemocnění.

Pacient tedy absolvoval celkem 55 cyklů imunoterapie od srpna 2023 do března 2026. Během léčby prodělal G3 kolitidu, G2 hypothyreózu s hypofyzitidou, G1 revmatologickou toxicitu a G1 plicní toxicitu. V žádném z případů se nejednalo o toxicitu život ohrožující, během většiny času zvládal vést aktivní život a nyní je dle CT bez známek choroby (Obr. 4).

Image 4. Výskyt nežádoucích účinků imunoterapie u pacienta v průběhu léčby
Výskyt nežádoucích účinků imunoterapie u pacienta v průběhu léčby

DISKUZE

Implementace ICI transformovala léčebný algoritmus RCC v paliativní i adjuvantní linii (27,28). V první linii metastatického RCC demonstrovala kombinovaná imunoterapie nivolumab + ipilimumab v klinickém hodnocení CheckMate 214 jednoznačnou superioritu vůči dřívějšímu standardu, sunitinibu. Dlouhodobá data potvrzují statisticky významné prodloužení trvání odpovědi a prodloužení celkového přežití (OS) s mediánem OS 53 vs. 38 měsíců (27).

Obecná účinnost dávkových režimů nivolumabu 240 mg á 2 týdny (Q2W) nebo 480 mg á 4 týdny (Q4W) byla validována prospektivními daty (29). Analýzy klinických studií i dat z reálné praxe neprokazují, že by dvoutýdenní schéma nabízelo příznivější bezpečnostní profil stran incidence či závažnosti nežádoucích účinků; jeho hlavním benefitem tak zůstává intenzivnější klinická monitorace. Nedávná retrospektivní analýza naopak prokázala signifikantně vyšší výskyt závažných imunitně podmíněných nežádoucích účinků, zejména kolitidy u frekventnějšího režimu Q2W, zatímco s dávkováním Q4W koreloval převážně mírný kožní pruritus a celkově spíše orgánově nespecifická toxicita (30).

Mezinárodní guidelines se mírně liší v přesném složení a frekvenci doporučeních pravidelných vyšetření při imunoterapii -⁠ mezi náš standard patří zpravidla monitorování krevního obrazu s diferenciálem, ledvinných a jaterních funkcí, iontů, glykemie, TSH, kortizolu, a vyšetření moči -⁠ chemicky a sedimentu. Dále jsou odběry individualizovány v závislosti na léčbě (kombinovaná vs monoterapie) a stavu a obtížích pacienta.

Nástup gastrointestinální toxicity bývá relativně časný. U našeho pacienta se enterokolitida (G2–3) objevila typicky zhruba měsíc od zahájení. Díky rychlé klinické odpovědi na nasazenou imunosupresi nebyla endoskopická intervence nezbytná.

Imunitně podmíněná pneumonitida představuje u ICI terapie klinickou výzvu zejména vzhledem k širokému časovému rozpětí manifestace; medián nástupu se pohybuje mezi 2. a 3. měsícem od iniciace, avšak riziko tzv. oddálené toxicity (delayed irAEs) přetrvává i měsíce po ukončení léčby (4,5, 31). Pro pacienta představuje tato komplikace kritický zásah do kvality života –⁠ často kombinuje invalidizující respirační symptomatiku s morbiditou plynoucí z nutnosti protrahované systémové kortikoterapie. U vyšších stupňů toxicity (Grade ≥ 3, případně refrakterní Grade 2) je tento stav důvodem k trvalému ukončení imunoterapie (7,8). Vzhledem k ne zcela typickému časování projevů u našeho pacienta sehrálo včasné bioptické ověření důležitou roli.

 

ZÁVĚR

Imunoterapie je významná léčebná modalita, která pro mnoho onkologických pacientů znamená bezprecedentní šanci na dlouhodobou odpověď a ústup choroby. Rychle se rozšiřující indikace a nasazování nových kombinovaných režimů představují nejen nové možnosti, ale i další výzvy stran výskytu a charakteru specifických nežádoucích účinků a toxicit. Znalost správné dispenzarizace pacienta a především nutnost úzké multioborové spolupráce, ve které představuje práce patologa neocenitelný zdroj kritických informací pro klinické rozhodování, zůstanou hlavními předpoklady úspěšného a bezpečného řízení léčby.

 

PODĚKOVÁNÍ

prof. MUDr. Radoslav Matěj, Ph.D, Ústav patologie a molekulární medicíny, a MUDr. Jitka Bočanová Mlejnková, Radiodiagnostické oddělení Fakultní Thomayerovy nemocnice, za pomoc při výběru a zpracování fotodokumentace. Publikováno se souhlasem pacienta.

GRANTOVÁ PODPORA

Projekt Národní ústav pro výzkum rakoviny (Program EXCELES, ID: LX22NPO5102) –⁠ Financováno Evropskou unií –⁠ Next Generation EU. MZ ČR –⁠ RVO Thomayerova nemocnice  (TN 0064190) MŠMT projektem VVI CZECRIN (LM2023049)

PROHLÁŠENÍ

Autor práce prohlašuje, že v souvislosti s tématem, vznikem a publikací tohoto článku není ve střetu zájmů a vznik ani publikace článku nebyly podpořeny žádnou farmaceutickou firmou. Toto prohlášení se týká i všech spoluautorů.


Sources

1. Seymour L, Bogaerts J, Perrone A, et al. iRECIST: guidelines for response criteria for use in trials testing immunotherapeutics. Lancet Oncol 2017; 18(3): e143-52.

2. Postow MA, Sidlow R, Hellmann MD. Immune-Related Adverse Events Associated with Immune Checkpoint Blockade. N Engl J Med 2018; 378(2): 158-68.

3. Weinmann SC, Pisetsky DS. Mechanisms of immune-related adverse events during the treatment of cancer with immune checkpoint inhibitors. Rheumatology (Oxford) 2019; 58(Suppl 7): vii59-67.

4. Haanen J, Obeid M, Spain L, et al. Management of toxicities from immunotherapy: ESMO Clinical Practice Guideline for diagnosis, treatment and follow-up. Ann Oncol 2022; 33(12): 1217-38.

5. National Comprehensive Cancer Network (NCCN). (2026). NCCN Guidelines: Management of Chceckpoint Inhibitor-related Toxicities. Version 1.2026 [online]. NCCN. Retrieved November 4,2026 dostupné z: https://www. nccn.org/professionals/physician_gls/pdf/ ici_tox.pdf

6. Menzies AM, Johnson DB, Ramanujam S, et al. Anti-PD-1 therapy in patients with advanced melanoma and preexisting autoimmune disorders or major toxicity with ipilimumab. Ann Oncol 2017; 28(2): 368-76.

7. Státní ústav pro kontrolu léčiv. YERVOY 5MG/ML INF CNC SOL 1X10ML (kód SÚKL: 0185101) -⁠ Indikační omezení úhrady. Přehledy léčiv SÚKL. Citováno 29. května, 2026. https://prehledy.sukl.cz/prehled_leciv.html#/ leciva/0185101

8. Státní ústav pro kontrolu léčiv. OPDIVO 10MG/ML INF CNC SOL 1X10ML (kód SÚKL: 0210773) -⁠ Indikační omezení úhrady. Přehledy léčiv SÚKL. Citováno 29. května, 2026. https://prehledy.sukl.cz/prehled_leciv.html#/ leciva/0210773

9. Das S, Johnson DB. Immune-related adverse events and anti-tumor efficacy of immune checkpoint inhibitors. J Immunother Cancer 2019; 7(1): 306.

10. National Cancer Institute. Common Terminology Criteria for Adverse Events (CTCAE) version 5.0. Accessed November 2, 2022. http://ctep.cancer.gov/protocoldevelopment/electronic_applications/docs/CTCAE_ v5_Quick_Reference_5x7.pdf

11. Česká onkologická společnost ČLS JEP. Modrá kniha České onkologické společnosti. Linkos. Citováno 3. dubna 2026. https://www. linkos.cz/lekar-a-multidisciplinarni-tym/personalizovana-onkologie/modra-kniha-cos/

12. Weber JS, Kähler KC, Hauschild A. Management of immune-related adverse events and kinetics of response with ipilimumab. J Clin Oncol 2012; 30(21): 2691-7.

13. Osorio JC, Ni A, Chaft JE, et al. Antibody -⁠ -mediated thyroid dysfunction during T-cell checkpoint blockade in patients with non-small-cell lung cancer. Ann Oncol 2017; 28(3): 58389.

14. Faje AT, Sullivan R, Lawrence D, et al. Ipilimumab-induced hypophysitis: a detailed longitudinal analysis in a large cohort of patients with metastatic melanoma. J Clin Endocrinol Metab 2014; 99(11): 4078-85.

15. Sibaud V. Dermatologic Reactions to Immune Checkpoint Inhibitors: Skin Toxicities and Immunotherapy. Am J Clin Dermatol 2018; 19(3): 345-61.

16. Geisler AN, Phillips GS, Barrios DM, et al. Immune checkpoint inhibitor-related dermatologic adverse events. J Am Acad Dermatol 2020; 83(5): 1255-68.

17. Vivar KL, Deschaine M, Messina J et al. Epidermal programmed cell death-ligand 1 expression in TEN associated with nivolumab therapy. J Cutan Pathol 2017; 44 : 381–4.

18. Abu-Sbeih H, Ali FS, Luo W, Qiao W, Raju GS, Wang Y. Importance of endoscopic and histological evaluation in the management of immune checkpoint inhibitor-induced colitis. J Immunother Cancer 2018; 6(1): 95.

19. Franklin C, Rooms I, Fiedler M, et al. Cytomegalovirus reactivation in patients with refractory checkpoint inhibitor-induced colitis. Eur J Cancer 2017; 86 : 248-56.

20. De Martin E, Michot JM, Papouin B, et al. Characterization of liver injury induced by cancer immunotherapy using immune checkpoint inhibitors. J Hepatol 2018; 68(6): 1181 -⁠ 90.

21. Naidoo J, Wang X, Woo KM, et al. Pneumonitis in Patients Treated With Anti-Programmed Death-1/Programmed Death Ligand 1 Therapy. J Clin Oncol 2017; 35(7): 709-17.

22. Cortazar FB, Marrone KA, Troxell ML, et al. Clinicopathological features of acute kidney injury associated with immune checkpoint inhibitors. Kidney Int 2016; 90(3): 638-47.

23. Mahmood SS, Fradley mg, Cohen JV, et al. Myocarditis in Patients Treated With Immune Checkpoint Inhibitors. J Am Coll Cardiol 2018; 71(16): 1755-64.

24. Dalakas MC. Neurological complications of immune checkpoint inhibitors: what happens when you ‚take the brakes off‘ the immune system. Ther Adv Neurol Disord 2018; 11 : 1756286418799864.

25. Michot JM, Lazarovici J, Tieu A, et al. Haematological immune-related adverse events with immune checkpoint inhibitors, how to manage? Eur J Cancer 2019; 122 : 72-90.

26. Kostine M, Finckh A, Bingham CO, et al. EULAR points to consider for the diagnosis and management of rheumatic immune-related adverse events due to cancer immunotherapy with checkpoint inhibitors. Ann Rheum Dis 2021; 80(1): 36-48.

27. Tannir NM, Albigès L, McDermott DF, et al. Nivolumab plus ipilimumab versus sunitinib for first-line treatment of advanced renal cell carcinoma: extended 8-year follow-up results of efficacy and safety from the phase III CheckMate 214 trial. Ann Oncol 2024; 35(11): 1026-38.

28. Choueiri TK, Tomczak P, Park SH, et al. Adjuvant Pembrolizumab after Nephrectomy in Renal-Cell Carcinoma. N Engl J Med 2021; 385(8): 683-94.

29. Garon, E. B., et al. „CheckMate 384: Phase IIIb/IV trial of nivolumab (nivo) 480 mg Q4W versus 240 mg Q2W after  ≤  12 months of nivo in previously treated advanced NSCLC.“ Journal of Clinical Oncology 37.8_suppl (2019): 100-100.

30. Elijah, J., et al. „Evaluation of safety outcomes between nivolumab regimens with differing dosing patterns.“ Journal of Oncology Pharmacy Practice 31.6 (2025): 895-901.

31. Postow MA, Sidlow R, Hellmann MD. Immune-Related Adverse Events Associated with Immune Checkpoint Blockade. N Engl J Med 2018; 378(2): 158-68.

Labels
Anatomical pathology Forensic medical examiner Toxicology
Login
Forgotten password

Enter the email address that you registered with. We will send you instructions on how to set a new password.

Login

Don‘t have an account?  Create new account

#ADS_BOTTOM_SCRIPTS#