Léky indukované nefropatie z pohledu patologa
Authors:
Pavlovičová L.; Palušák T.; Kollár M.
Authors‘ workplace:
Pracoviště klinické a transplantační patologie, Institut klinické a experimentální medicíny, Praha
Published in:
Čes.-slov. Patol., 62, 2026, No. 3, p. 193-200
Category:
Reviews Article
Overview
Léky indukované nefropatie představují heterogenní skupinu onemocnění postihujících všechny kompartmenty ledviny, ať už izolovaně nebo v kombinacích. Jejich morfologický obraz často napodobuje primární renální onemocnění. Proto je diagnostika založena na integraci nálezů ze světelné mikroskopie, imunofluorescence a elektronové mikroskopie s laboratorními a klinickými údaji, zejména podrobnou farmakologickou anamnézou. Článek shrnuje hlavní morfologické vzorce léky indukovaného poškození ledvin s důrazem na jejich praktickou diagnostickou interpretaci s uvedením konkrétních jednotek. V rámci glomerulárního poškození jsou diskutovány podocytopatie (minimal change disease, fokální segmentální glomeruloskleróza) a imunokomplexové nefropatie zahrnující membranózní nefropatii a pauciimunní ANCA-asociovanou glomerulonefritidu/vaskulitidu. Vaskulární postižení zahrnuje trombotickou mikroangiopatii a arteriolopatii. Nejčastější formu léky indukované nefrotoxicity však představují tubulointersticiální léze, mezi které patří akutní tubulární poškození, tubulointersticiální nefritida, krystalová nefropatie a osmotická nefróza. Klíčovým diagnostickým principem je identifikace morfologického vzorce poškození při současném aktivním zvažování možné lékové etiologie. Včasné rozpoznání těchto změn má zásadní klinický význam, neboť po vysazení kauzální medikace může dojít k částečné či úplné obnově renálních funkcí.
Klíčová slova:
Tin – glomerulonefritida – tubulointersticiální nefritida – léky indukované poškození – patologie ledviny – akutní tubulární poškození – ATN
Léky indukované poškození ledvin představuje heterogenní skupinu nefropatií, které mohou postihovat všechny kompartmenty renálního parenchymu – glomeruly, tubuly, intersticium i cévy, ať už izolovaně nebo v různých kombinacích (1,2). Současně je třeba zdůraznit, že primární postižení jednoho či více renálních kompartmentů často sekundárně ovlivňuje i ostatní struktury ledvinného parenchymu, což se následně odráží v komplexním morfologickém obraze. Ačkoli hodnocení biopsií tzv. vlastních/autologních ledvin probíhá standardně ve specializovaných centrech, v praxi se s posuzováním nenádorového renálního parenchymu setkává většina patologů.
Diagnostika nenádorových onemocnění ledvin patří mezi tzv. interpretační diagnózy. Jednotlivé morfologické obrazy nejsou specifické pro jednu etiologii či jednotku, a naopak jedna nozologická jednotka může mít variabilní histologický obraz, častokrát odrážející vývoj léze v čase. Finální diagnóza je stanovena na základě integrace nálezů ze světelné mikroskopie (LM), imunofluorescence (IF), elektronové mikroskopie (EM) a čím dál častěji i imunohistochemie (IHC). Nezbytnou součást představují klinické údaje, medikace, délka expozice potenciálně nefrotoxickému agens, stav renálních funkcí, přítomností proteinurie či hematurie a případné systémové projevy (1,3). Obecně lze zmínit, že rizikovými faktory pro rozvoj lékového postižení jsou vyšší věk, přítomnost preexistující chronického onemocnění ledvin, dehydratace a současná léčba, např. inhibitory ACE či diuretiky.
Pro přehlednost a praktický diagnostický přístup je vhodné členit léky indukované nefropatie podle primárně postiženého kompartmentu ledvin na poškození glomerulů, cév a tubulointersticia. Tento přístup odráží reálnou situaci v diagnostické praxi, kdy patolog vychází z morfologického obrazu a zpětně zvažuje možnou etiologii včetně toxického či imunologicky zprostředkovaného účinku léčiv. Je však vhodné zdůraznit, že prakticky každá z uvedených jednotek je častěji podmíněna jinou než lékovou etiologií. Celkový souhrn diagnostických znaků na úrovni LM je uveden v tab. 4.
Cílem tohoto přehledového článku je shrnout současné poznatky o nefropatiích indukovaných léky pro „chirurgické patology“, proto mohou být některé časti z nefropatologického pohledu lehce zjednodušené. Důraz je kladen na tzv. pattern-based přístup s uvedením konkrétních jednotek, které na úrovni světelné mikroskopie bez dalších vyšetřovacích modalit v dnešní době odpovídají tomuto přístupu. Následuje je krátká zmínka o patogenezi a praktický diagnostický přístup, neboť včasné rozpoznání lékové etiologie má zásadní terapeutický dopad a může být rozhodující pro zachování renální funkce (1). Tímto přístupem lze v některých případech předejít progresi renální insuficience vyžadující náhradu funkce ledvin dialýzou či transplantací ledviny.
POSTIŽENÍ GLOMERULŮ
Postižení glomerulů v souvislosti s užíváním léčiv se v praxi manifestuje obrazy, které často imitují primární glomerulopatie. Samotný histomorfologický nález obvykle neumožňuje odlišit primární a sekundární etiologii, a proto je nezbytná detailní klinicko-patologická korelace zahrnující rovněž podrobnou farmakologickou anamnézu. Souhrn postižení glomerulů je uveden v tab. 1., postižení při vaskulitidě je uvedeno v tab. 2.
Nemoc minimálních změn, Minimal Change Disease (MCD)
Nemoc minimálních změn představuje typický příklad léky indukované podocytopatie v dospělém věku, nejčastěji asociované s užíváním nesteroidních antirevmatik a antiflogistik (NSAID) (1,4). V kontextu léky indukovaného poškození ledvin může být přítomna izolovaně, případně v kombinaci s tubulo-intersticiálním zánětem.
Ve světelné mikroskopii jsou glomeruly morfologicky přiměřené nebo jen s minimálními nespecifickými změnami (obr. 1). Imunofluorescence je negativní. Diagnóza je založena na elektronové mikroskopii, která prokazuje difuzní (> 80 %) fúzi pedicel podocytů bez přítomnosti elektrondenzních depozit (3).
Tip pro patology: Při nálezu morfologicky přiměřených glomerulů u pacienta s nefrotickým syndromem je nutné pomýšlet na MCD. Bez EM nelze diagnózu spolehlivě potvrdit. V případě potřeby je možno provést EM z parafínového materiálu na specializovaném pracovišti (která v některých případech z technických důvodů limitace nemusí být diagnostická).
Fokální segmentální glomeruloskleróza (FSGS)
FSGS představuje další formu podocytárního poškození, která může být indukována řadou léčiv, včetně interferonů, bisfosfonátů (zejména pamidronátu) nebo některých antivirotik (5,6). Podle tzv. Columbijské klasifikace rozlišujeme několik morfologických variant FSGS – perihilární, tip lesion, celulární a collapsing variantu (která je podle současných doporučení považována spíš za samotnou jednotkou než jako podtyp FSGS; navíc se v našich oblastech vyskytuje velmi vzácně) (6). V případě, že nejde o žádnou z předchozích variant, je léze klasifikována jako NOS (Not Otherwise Specified). FSGS může klinicky probíhat agresivněji než MCD, což odpovídá vyššímu stupni morfologické alterace.
Ve světelné mikroskopii je přítomno fokální postižení (některé glomeruly) se segmentální sklerotizací glomerulárních kapilár (postižení části glomerulu), často s adhezemi k Bowmanovu pouzdru (obr. 2). Varianta typu collapsing je charakterizována kolapsem kapilárních kliček, hyperplazií a hypertrofií podocytů. Imunofluorescence bývá negativní nebo s nespecifickými nálezy, elektronová mikroskopie prokazuje poškození podocytů včetně fúze pedicel.
Tip pro patology: Při nálezu FSGS, je vždy nutné vyloučit sekundární etiologii, včetně lékové či abúzu drog. Sekundární FSGS je nejčastěji podmíněna vaskulární etiologií. Klinická korelace je zásadní.
Membranózní nefropatie
Membranózní nefropatie představuje model imunitně komplexového poškození glomerulů. Může být vyvolána kupříkladu penicilaminem nebo NSAID (4).
Ve světelné mikroskopii nacházíme difuzní ztluštění a rigiditu glomerulárních bazálních membrán (GBM), otevřené kapilární kličky, bez výrazné buněčné proliferace. Někdy nacházíme ve speciálních barveních (stříbření, AFOG, modrý trichrom) depozita podél GBM i v LM (obr. 3, obr. 4). Imunofluorescence prokazuje granulární depozita imunoglobulinů G (IgG), lehkých řetězců bez restrikce a často i komplementu podél GBM. Depozita mají stejnou velikost a pravidelnou distribuci. V elektronové mikroskopii prokazujeme subepiteliálně uložená elektrondenzní depozita.
Pro stanovení diagnózy je zásadní odlišení primární a sekundární formy onemocnění. Primární membranózní nefropatie je ve většině případů asociována s přítomností autoprotilátek proti fosfolipáze A2 receptoru (PLA2R) exprimovanému na podocytech (7). Naproti tomu u léky indukovaných forem bývá exprese PLA2R v glomerulech negativní, stejně tak i cirkulující protilátky proti PLA2R, což představuje důležité vodítko v diferenciální diagnostice.
Tip pro patology: Při nálezu membranózní nefropatie je vhodné zvažovat sekundární etiologii, včetně lékové. Proto při podezření na membranózní nefropatii a absenci série imunofluorescence a PLA2R je vhodné vyšetření vzorku na specializovaném pracovišti. Pozn. Ztluštění GBM není synonymem pro dvojkontury GBM, které odpovídá tzv. „membranoproliferativním glomerulonefritidě“ (MPGN) – v současnosti označované jako MPGN pattern/vzor.
VASKULÁRNÍ POSTIŽENÍ
Léky indukované postižení cév ledvin zahrnuje široké spektrum patologických změn od izolované arteriolopatie až po nekrotizující vaskulitidy či trombotickou mikroangiopatii. Klinicky se jedná často o závažné stavy s rychlou progresí renální dysfunkce, někdy až život ohrožující. Souhrn postižení cév je uveden v tab. 2.
Trombotická mikroangiopatie (TMA)
TMA může být indukována zejména anti-VEGF terapií, některými cytostatiky a kalcineurinovými inhibitory (8,9). Poškození glomerulů u TMA uvádíme společně s postižením arteriol a arterií, proto není uvedeno mezi postižením glomerulů. Morfologické projevy postižení ledviny jsou pestré a zahrnují změny v časovém spektru od akutních po chronické. TMA postihuje jak malé cévy typu kapilár, tak i arterioly či arterie. Ve světelné mikroskopii je přítomna alterace endotelu, fibrinoidní nekróza kapilár a intraluminální tromby (obr. 5). Na nekrózy mohou navazovat srpky.
Ve svalových arteriích je kromě trombů zastižen edém endotelu, mukoidní prosáknutí intimy a v nejtěžších případech i fibrinoidní nekróza stěny cévy (obr. 6). Logickým následkem vaskulárních poškození mohou být ischemické změny parenchymu ledviny.
Mezi chronické změny v glomerulech patří dvojkontury GBM, sklerotizace (segmentální až globální) či expanze mezangia (obr. 7). Chronické postižení arterií zahrnuje fibrointimální proliferaci vedoucí ke koncentrickému zúžení lumen, zesílení stěny či tzv. onion-skin remodelaci cév (obr. 8).
Patogeneze je založena na endoteliálním poškození s aktivací koagulační kaskády, často v souvislosti s poruchou VEGF signalizace nebo přímým toxickým poškozením endotelu (8).
Tip pro patology: TMA v renální biopsii je častým projevem endoteliální toxicity a vždy by měla vést k cílenému pátrání po léčivech ovlivňujících endotel. Mikrotromby je možné verifikovat použitím protilátky anti-CD61, zejména v kapilárních kličkách, jelikož diagnostika trombů arterií či arteriol obvykle nepředstavuje diagnostický problém.
Pauciimunní nekrotizující glomerulonefritida (ANCA-asociovaná)
Léky indukující poškození ledvin s obrazem pauciimunní nekrotizující glomerulonefritidy jsou typicky hydralazin, propylthiouracil nebo minocyklin (10). Morfologie odpovídá ANCA - -asociované vaskulitidě, tedy vaskulitidě zejména malých cév. Popisně jde o nekrotizující a srpkovitý obraz.
Ve světelné mikroskopii mohou být aktivní nebo chronické změny glomerulů. Mezi ty aktivní patří nekrotizující glomerulonefritida (s fibrinoidní nekrózou), obvykle doprovázená srpky (které se podle vývoje odlišují na epitelové/celulární a fibroepitelové/fibrocelulární), event. rupturou Bowmanského pouzdra (obr. 9, obr. 10, obr. 11). Chronické změny jsou zastoupeny sklerotizacemi a fibrózními srpky. Změny mohou postihovat i cévy mimo glomeruly s obdobnou morfologií jako v jiných orgánech. Imunofluorescence je tzv. pauciimunní, tj. bez významnější přítomnosti depozit, pouze s „průsaky“
V elektronové mikroskopii neprokazujeme imunitní komplexy.
Patogeneze zahrnuje léky indukovanou autoimunitu s tvorbou ANCA protilátek, často s atypickým nebo „overlap“ sérologickým profilem.
Tip pro patology: Pauciimunní nekrotizující GN vyžaduje odlišení (mnohem častější) primární ANCA vaskulitidy od léky indukované formy, zejména při atypické sérologii a přítomnosti „overlap“ autoprotilátek. Určení stádia a rozsahu onemocnění hraje klíčovou roli v následném managementu pacienta.
Arteriolární postižení
Izolovaná arteriolopatie je typicky spojena s toxicitou kalcineurinových inhibitorů (cyklosporin, takrolimus) (11). Morfologicky je přítomna hyalinní/insudativní arteriolopatie (ve starší literatuře označována jako fibrinoidní dystrofie), intimální ztluštění a zúžení lumen s následnou chronickou ischemizací parenchymu (obr. 12).
Mechanismus poškození zahrnuje vasokonstrikci a chronické endoteliální poškození s následnou remodelací cévní stěny.
Tip pro patology: Hyalinní arteriolopatie u imunosuprimovaných pacientů je typickým obrazem toxicity kalcineurinových inhibitorů. Nejčastější příčinu arteriolárního postižení však představuje hypertenze a diabetes mellitus.
TUBULOINTERSTICIÁLNÍ POSTIŽENÍ
Tubulointersticium představuje nejčastější terč léky indukovaného poškození ledvin. Morfologické změny zahrnují obraz akutní, subakutní či chronické tubulointersticiální nefritidy, akutního tubulárního poškození nebo specifických forem toxického poškození včetně krystalové nefropatie či osmotické nefrózy. Spolehlivé určení časového vývoje a stádia tubulointersticiálního poškození nebývá na základě samotného morfologického obrazu obvykle možné a vyžaduje korelaci s klinickými údaji a časovým průběhem onemocnění. Změny postihující tubuly a intersticium obvykle nelze v morfologickém obrazu jednoznačně oddělit, neboť se vzájemně kombinují a překrývají; z tohoto důvodu se používá souhrnné označení tubulointersticiální nefritidy, resp. nefropatie.
V patogenezi postižení se uplatňuje jak přímá tubulární toxicita, tak imunologicky zprostředkované mechanismy hypersenzitivního typu s intersticiálním edémem a zánětlivou infiltrací. Souhrn postižení tubulointersticia je uveden v tab. 3.
Akutní tubulární poškození (ATN)
ATN představuje častý morfologický korelát nefrotoxicity řady léčiv, zejména cytostatik (např. cisplatina), aminoglykosidů nebo kontrastních látek (1,12).
Ve světelné mikroskopii jsou přítomny degenerativní změny tubulárního epitelu včetně ztráty kartáčového lemu, oploštění epitelu, vakuolizace cytoplazmy, kondenzace jaderného chromatinu, deskvamace buněk a tvorby válců. Epitel tubulů může vykazovat regenerativní změny. Intersticium bývá minimálně reaktivní (obr. 13). V elektronové mikroskopii můžeme pozorovat edém buněk, kondenzaci mitochondrií, fragmentaci jádra a ztrátu kartáčového lemu proximálních tubulů.
Mechanismus zahrnuje přímé cytotoxické působení na buňky proximálních tubulů, často zprostředkované mitochondriální dysfunkcí s následným oxidačním stresem (12).
Tip pro patology: ATN je nespecifický morfologický obraz – klíčová je korelace s klinickým průběhem renálního selhání a medikací. Etiologie ATN je široká a může doprovázet jiná základní onemocnění.
Antikoagulancii asociovaná nefropatie
Akutní poškození ledvin asociované s antikoagulační léčbou, nejčastěji warfarinem. Ve světelné mikroskopii jsou přítomny erytrocytární válce v tubulech, často s ATN (obr. 14). Imunofluorescence bývá negativní, ultrastruktura bez specifických změn.
Tip pro patology: Diferenciálně diagnosticky je nutné odlišit jiné příčiny erytrocyturie, zejména IgA nefropatii, vaskulitidy, event. postinfekční etiologii.
Akutní tubulointersticiální nefritida (TIN)
TIN je nejčastější léky indukovaná nefropatie. Typicky bývá spojována s antibiotiky, NSAID, inhibitory protonové pumpy nebo diuretiky (13-16).
Histologicky je přítomen intersticiální edém s variabilním zánětlivým infiltrátem, často s převahou lymfocytů, hojnou účastí eozinofilů a plazmatických buněk. Přítomnost neutrofilů není podmínkou pro diagnózu TIN. Tubulární epitel může vykazovat degenerativní změny. Naopak, přítomnost tubulitidy obvykle usnadní diagnózu (obr. 15, obr. 16).
Patogeneticky se jedná o hypersenzitivní reakci IV. typu, často s idiosynkratickým průběhem nezávislým na dávce (14,15).
Tip pro patology: TIN je klasický „drug reaction pattern“ – eozinofily a akutní intersticiální zánět by nás vždy měly přinutit k úvaze o lékové etiologii.
Chronická tubulointersticiální nefritida/nefropatie
Chronické formy léky indukovaného poškození jsou typicky spojeny s dlouhodobou expozicí analgetikům, lithiu nebo kalcineurinovým inhibitorům (17).
V morfologii je přítomna obvykle výraznější intersticiální fibróza, tubulární atrofie a variabilně denzní chronický zánětlivý infiltrát. V pokročilých stádiích dochází k ireverzibilnímu poškození parenchymu ledviny.
Specifickou variantu představuje granulomatózní tubulointersticiální nefritida, která může být etiologicky asociovaná s polékovým postižením, infekcemi, autoimunitními či systémovými inflamatorními nemocemi. Ve světelné mikroskopii je obdobný nález jako u „klasické“ chronické tubulointersticiální nefritidy, avšak s přítomností granulomu/granulomů, obvykle epiteloidního typu.
Tip pro patology: Změny tubulointersticia je vždy potřeba korelovat s postižením glomerulů a cév. Chronická tubulointersticiální fibróza bez jasné etiologie a při absenci morfologického nálezu v glomerulech a cévách, by měla vždy vést k úvaze o lékové příčině.
Krystalová nefropatie
Krystalová nefropatie představuje specifické toxické postižení způsobené precipitací léčiv v tubulech, typicky methotrexátu, acykloviru, sulfonamidů a některých antiretrovirotik (18, 22).
Ve světelné mikroskopii jsou přítomny intraluminální krystaly v tubulech, což vede k obstrukci tubulů a jejich sekundárnímu postižení. Intersticiální reakce je variabilní.
K intratubulární precipitaci léčiva dochází při jeho vysokých koncentracích či změně pH moči.
Fosfátová nefropatie
Fosfátová nefropatie přestavuje formu tubulointersticiálního poškození ledvin způsobeného depozicí kalcium-fosfátových krystalů v tubulech. V současnosti je její výskyt naštěstí raritní, jelikož se upustilo od perorálního podávání přípravků obsahujících sodium fosfát před endoskopickým či radiologickým vyšetřením.
Histologicky je přítomen obraz akutního či chronického tubulointersticiálního poškození s intratubulárními bazofilními kalcifikacemi v distálních tubulech a sběrných kanálcích, které jsou pozitivní v průkazu von Kossa. Krystaly jsou často jemně granulární až amorfní a mohou být při polarizaci nevýrazné nebo bez dvojlomu.
Tip pro patology: Tzv. mikrokalcifikace v tubulointersticiu (von Kossa negativní) jsou poměrně častým nálezem chronické alterace a nejsou asociovány s fosfátovou nefropatií (19).
Osmotická nefróza
Osmotická nefróza je charakterizována intracelulární vakuolizací buněk proximálních tubulů, typicky při podání osmoticky aktivních látek (IVIG, mannitol, dextrany) (20).
Histologicky jsou patrné výrazné cytoplazmatické vakuoly v proximálních tubulech bez významné nekrózy nebo zánětu (obr. 17).
Mechanismus poškození zahrnuje endocytózu a akumulaci osmoticky aktivních látek v lysozomech postižených buněk.
Tip pro patology: Osmotická nefróza je obecně považována za reverzibilní formu toxického postižení, kterou je nutné odlišit od ATN. Tubulární epitel u osmotické nefrózy může nabývat světlobuněčného vzhledu.
ZÁVĚR
Léky indukované nefropatie tvoří morfologicky heterogenní skupinu onemocnění s možným postižením všech renálních kompartmentů, které jsou ve většině případů pouze na úrovni světelné mikroskopie neodlišitelné od primárního onemocnění ledvin. Klíčem k diagnostice je integrace morfologického nálezu s využitím dostupných vyšetřovacích modalit s klinickými informacemi, zejména farmakologickou anamnézou (1,3). Jednotlivé histologické obrazy jsou často nespecifické, proto bez klinické korelace nelze spolehlivě určit příčinu postižení. Úlohou patologa je rozpoznání základního morfologického vzorce – postižení glomerulů (podocytopatie, sklerotizující, nekrotizující či srpkovitý obraz a imunitně komplexové glomerulopatie), tubulárních či tubulointersticiálních lézí a vaskulární mikroangiopatie spolu s vaskulitidou – a aktivně u nich zvažovat lékovou etiologii.
Včasné rozpoznání lékové etiologie má zásadní klinický význam, neboť v řadě případů umožňuje po vysazení vyvolávajícího léčiva alespoň částečnou, případně úplnou obnovu renálních funkcí. Léky indukované nefropatie by proto měly být vždy součástí systematické diagnostické rozvahy každého patologa hodnotícího renální parenchym i v resekátech ledvin či nefrektomiích.
V případě diagnostických rozpaků je vhodné zvážit odeslání vzorku na specializované pracoviště k dalšímu vyšetření, zejména pokud by nerozpoznané postižení renálního parenchymu mohlo vést k progresi renální insuficience či ohrožení funkce kontralaterální ledviny.
PROHLÁŠENÍ
Autor práce prohlašuje, že v souvislosti s tématem, vznikem a publikací tohoto článku není ve střetu zájmů a vznik ani publikace článku nebyly podpořeny žádnou farmaceutickou firmou. Toto prohlášení se týká i všech spoluautorů.
Sources
1. Perazella MA, Rosner MH. Drug-induced nephrotoxicity. Clin J Am Soc Nephrol 2022; 17 : 1220–1233.
2. Nolin TD, Himmelfarb J. Mechanisms of drug-induced nephrotoxicity. Adv Pharmacol 2010; 59 : 111–143.
3. Fogo AB, Lusco MA, Najafian B, Alpers CE. AJKD atlas of renal pathology. Am J Kidney Dis 2015–2020; series.
4. Radford mg Jr, Holley KE, Grande JP, Larson TS, Wagoner RD, Donadio JV. Reversible membranous nephropathy associated with the use of nonsteroidal anti-inflammatory drugs. JAMA 1996; 276 : 466–469.
5. Letavernier E, Péraldi MN, Pariente A, Morelon E, Legendre C. Proteinuria following a switch from calcineurin inhibitors to sirolimus. Transplantation 2005; 80 : 1198–1203.
6. Markowitz GS, Nasr SH, Stokes MB, et al. Treatment with IFN-α, -β, or -γ is associated with collapsing focal segmental glomerulosclerosis. Clin J Am Soc Nephrol 2010; 5 : 607–615.
7. Beck LH Jr, Bonegio RGB, Lambeau G, et al. M-type phospholipase A2 receptor as target antigen in idiopathic membranous nephropathy. N Engl J Med 2009; 361 : 11–21.
8. Dlott JS, Danielson CF, Blue-Hnidy DE, McCarthy LJ. Drug-induced thrombotic thrombocytopenic purpura/hemolytic uremic syndrome: a concise review. Ther Apher Dial 2004; 8 : 102–111.
9. Jhaveri KD, Shah HH, Calderon K, Campenot ES, Radhakrishnan J. Glomerular diseases seen with cancer and chemotherapy: a narrative review. Kidney Int 2013; 84 : 34–44.
10. Falk RJ, Jennette JC. ANCA disease: where is this field heading? J Am Soc Nephrol 2010; 21 : 745–752.
11. Naesens M, Kuypers DR, Sarwal M. Calcineurin inhibitor nephrotoxicity. Clin J Am Soc Nephrol 2009; 4 : 481–508.
12. Lopez-Novoa JM, Quiros Y, Vicente L, Morales AI, Lopez-Hernandez FJ. New insights into the mechanism of aminoglycoside nephrotoxicity: an integrative point of view. Kidney Int 2011; 79 : 33–45.
13. Rutter WC, Burgess DS, Talbert JC, Burgess DR. Acute kidney injury in patients treated with vancomycin and piperacillin-tazobactam. J Infect 2017; 74 : 1–8.
14. Muriithi AK, Leung N, Valeri AM, et al. Biopsy-proven acute interstitial nephritis, 1993–2011: a case series. Am J Kidney Dis 2014; 64 : 558–566.
15. Praga M, González E. Acute interstitial nephritis. Kidney Int 2010; 77 : 956–961.
16. Cortazar FB, Marrone KA, Troxell ML, et al. Clinicopathological features of acute kidney injury associated with immune checkpoint inhibitors. Kidney Int 2016; 90 : 638–647.
17. Markowitz GS, Radhakrishnan J, Kambham N, et al. Lithium nephrotoxicity: a progressive combined glomerular and tubulointerstitial nephropathy. J Am Soc Nephrol 2000; 11 : 1439–1448.
18. Perazella MA. Crystal-induced acute renal failure. Am J Med 1999; 106 : 459–465.
19. Markowitz GS, Stokes MB, Radhakrishnan J, D’Agati VD. Acute phosphate nephropathy following oral sodium phosphate bowel purgative: an underrecognized cause of chronic renal failure. J Am Soc Nephrol 2005; 16 : 3389 – 3396.
20. Ahya SN, Feinglass J, Tuazon J, et al. Sucrose nephropathy from intravenous immune globulin therapy. J Am Soc Nephrol 2000; 11 : 2244–2249.
21. Audard V, Mourad G, Molina L, et al. Sirolimus-induced disease mimicking minimal change nephrotic syndrome after renal transplantation. Nephrol Dial Transplant 2008; 23 : 3353–3355.
22. Karras A, Lafaurie M, Furco A, et al. Tenofovir-related nephrotoxicity in human immunodeficiency virus-infected patients. Medicine (Baltimore) 2003; 82 : 319–329.
Labels
Anatomical pathology Forensic medical examiner ToxicologyArticle was published in
Czecho-Slovak Pathology
2026 Issue 3
-
All articles in this issue
- Léky indukované změny v histopatologii
- Setkání s každým člověkem je obohacující…
- MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že...
- Iatrogenní postižení gastrointestinálního traktu
- Morfologické aspekty léky indukovaných kožních změn
- Léky indukované a toxické poškození jater
- Léky indukované nefropatie z pohledu patologa
- Nežádoucí účinky imunoterapie při léčbě solidních nádorů
- Zralé B-buněčné non-Hodgkinovy lymfomy dětí a mladých dospělých: stejná onemocnění jako u dospělých, nebo jiné entity?
- Pseudomyogenní hemangioendoteliom
- Czecho-Slovak Pathology
- Journal archive
- Current issue
- Online only
- About the journal
Most read in this issue
- Léky indukované a toxické poškození jater
- Léky indukované změny v histopatologii
- Morfologické aspekty léky indukovaných kožních změn
- Setkání s každým člověkem je obohacující…