150 let porodnice u Apolináře v Praze –⁠ historie jedné z nejdéle nepřetržitě fungujících porodnic na světě

Overview

Cíl studie: Cílem této přehledové studie je připomenout 150 let existence Hlávkovy porodnice v Praze, analyzovat její historický vývoj a zdůraznit význam klíčových osobností, které se podílely na rozvoji českého porodnictví, gynekologie, neonatologie a perinatologie. Typ studie: Odborná přehledová studie založená na analýze publikovaných pramenů, vzpomínek významných lékařů a dostupné sekundární literatury. Metodika a výsledky: Historii porodnice u Apolináře se věnuje řada dílčích studií, od počátků pražského porodnictví přes výstavbu původní Zemské porodnice až po její vývoj v období habsburské monarchie, první republiky, protektorátu, komunistického Československa a současné České republiky. Dosud chyběla ucelená syntetická studie tohoto typu, s výjimkou rozsáhlé monografie obou autorů. Předkládaný článek shrnuje hlavní historické etapy vývoje porodnice a zasazuje je do širšího medicínského, univerzitního i společenského kontextu. Zvláštní pozornost je věnována osobnostem, které v porodnici působily a významně ovlivnily vývoj českého porodnictví a gynekologie. Závěr: Hlávkova porodnice u Apolináře v Praze představuje unikátní zdravotnickou, vědeckou a pedagogickou instituci. Patří k nejdéle nepřetržitě fungujícím porodnicím na světě a její význam přesahuje rámec českého porodnictví i gynekologie. Po dobu 150 let si udržela kontinuitu klinické péče, výuky a odborného rozvoje navzdory proměnám politických a společenských poměrů, včetně období nacistické okupace a komunistického režimu.

Klíčová slova:

Praha – porodnictví – gynekologie – perinatologie – neonatologie – Univerzita Karlova – porodnice u Apolináře – Hlávkova porodnice – Josef Hlávka – dějiny medicíny

Úvod

V loňském roce uplynulo 150 let od zahájení provozu porodnice u Apolináře v Praze. Vzhledem k tomu, že se jedná o jednu z nejdéle nepřetržitě fungujících porodnic na světě, o mimořádnou architektonickou památku i o instituci zásadního významu pro české porodnictví, gynekologii, neonatologii a perinatologii, zaslouží si její dějiny přehledné syntetické zpracování.

Výjimečnost této stavby je neoddělitelně spojena s osobností jejího architekta a stavitele Josefa Hlávky (1831–1908), který patřil k jedné z nejvýznamnějších postav české architektury 19. století a zároveň jednoho z největších českých mecenášů kultury, vědy a vzdělanosti. Hlávka nebyl pouze úspěšným architektem a stavitelem, ale také osobností, která své jmění systematicky věnovala podpoře českého školství, vědy, umění a veřejného života. Jeho evropský význam dokládá mimo jiné skutečnost, že Rezidence bukovinských a dalmatských metropolitů v Černovicích, dnes součást Černovické národní univerzity Jurije Feďkovyče na Ukrajině, postavená podle jeho návrhu v letech 1864–1882, byla zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO.

V současné době sídlí v historické budově porodnice u Apolináře Klinika gynekologie, porodnictví a neonatologie 1. LF UK a VFN v Praze. Historie kliniky, již 150 let spjatá s Hlávkovou charizmatickou stavbou, představuje fascinující příběh, který je nedílnou součástí obecných dějin českých zemí, Československa a České republiky [1].

 

„Předhlávkovská“ fáze porodnice U Apolináře

První informace o tzv. vlašském špitále na pražské Malé Straně [2] pocházejí z počátku 17. století, primárně se tehdy jednalo o charitativní instituci. Změnu přinesly až reformy z časů vlády Marie Terezie (1740–1780) v 60. letech 18. století, kdy zde byl ustaven prostornější ústav, jehož zaměstnanci pečovali o svobodné matky a nalezence. K dalšímu pokroku došlo za vlády Josefa II. (1780–1790). Jednalo se o Direktivní pravidla z května 1781, díky nimž začala vznikat „specializovaná ústavní či zdravotní péče“ [3] s tím, že klíčovou odpovědnost postupně přebíral stát [4].

O zřízení porodnice v bývalém kapitulním domě u Apolináře č. 447 se zasloužili v první řadě sám císař a král Josef II., vrchní lékař nedaleko zřízené všeobecné nemocnice profesor Thaddäus (či Thaddaeus) Bayer (1737–1810) a matematik, inženýr a vrchní stavební ředitel Franz Anton Leonard Herget (1741–1800). V září 1788 dvorský dekret potvrdil vznik nemocnice, porodnice (a chudobince) a v srpnu 1789 začala porodnice fungovat. V plném rozsahu se pak její provoz rozběhl s koncem roku 1790 [5].

Ve 20. letech 19. století došlo k rozšíření ústavu. Hlavním problémem byla vysoká úmrtnost matek i dětí způsobená horečkou omladnic. Nejvýznamnější osobností, jež v této době U Apolináře působila, byl profesor praktického porodnictví na lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity a primář Pražské všeobecné nemocnice Jan Melič (též Johann Melitsch; 1763–1837) [6], jenž podle některých historiků v květnu 1792 provedl s chirurgem Václavem Jáchymem Vrabcem poprvé císařský řez, při němž přežily matka i dítě [7]. Z dalších významných osobností „předhlávkovské“ éry porodnice je třeba zmínit profesora Františka Karla Fiedlera (1752–1808), jenž se stal Meličovým nástupcem, profesora Antonína Jana Jungmanna (1775–1854; mladší bratr obrozeneckého lingvisty Josefa Jungmanna), profesora Františka Alexe Kiviše (Franze Alexe Kiwische; 1814–1851), profesora Wilhelma Langeho (1813–1881), profesora Johanna Baptista Chiariho (1817–1854) a konečně profesora Bernharda Seyferta (1817–1870) [8]. Posledním mužem, jenž vedl kliniku před postavením nové budovy, ale i po jejím dokončení, byl profesor Josef Streng (1817–1887). Jednalo se o mimořádně impozantní osobnost, mimo jiné rektora česko-německé Karlo-Ferdinandovy univerzity a po jejím rozdělení z dubna 1881 i české univerzity (v roce 1884). O elitní lékaře, vědce a pedagogy neměla porodnice U Apolináře ještě předtím, než Josef Hlávka začal pracovat na prvních návrzích nové moderní budovy, jak vidno, nouzi.

 

Nová porodnice U Apolináře

Důvodů pro vybudování nové porodnice v Praze byla celá řada. Na prvním místě šlo o rychle se zhoršující prostorovou a personální situaci kliniky. Zemský výbor, správní a výkonný orgán Zemského sněmu, jenž vycházel z rozhodnutí místodržícího Království českého Leopolda Lva hraběte Thun-Hohensteina, vyřkl klíčová slova 21. března 1866. Ke vzniku porodnice bylo ale s ohledem na mezinárodněpolitické peripetie ještě daleko.

Doporučení kolegia sedmi renomovaných německých a rakouských profesorů (rakouští profesoři Johann (Ritter) von Oppoltzer, Karel Rokitanský a Josef Škoda a němečtí profesoři Karl von Hecker, Wilhelm Lange, J. J. H. Schwarz a Rudolf Virchow) o podobě stavby a o všech možných souvislostech –⁠ lékařských, architektonických, organizačních atd. [9] vedlo k ustavení komise, jež měla o stavbě rozhodnout. Klíčovou roli v ní sehráli Josef Vilém z Löschneru (1809–1888), ztělesnění rakouského zweigovského „světa včerejška“ [10], archetypální představitel rodící se moderní české občanské společnosti [11] a profesor Antonín rytíř Jaksch von Wartenhorst (1810–1887), přední představitel mimořádné generace českých lékařů a osobností českého i rakouského společenského života druhé poloviny 19. století. Rozvoj pražské Všeobecné nemocnice a porodnice U Apolináře zapadal –⁠ v obecné rovině –⁠ do již zmíněných emancipačních snah, na nichž později stála Masarykova republika [12].

Samotná stavba nebyla jednoduchá [13]. První část porodnice byla slavnostně otevřena 22. dubna 1875, druhá část 26. dubna téhož roku. O zahájení provozu nové porodnice informovaly Národní listy dne 28. dubna 1875 stručnou zprávou: „Nová porodnice již odevzdána jest svému účelu. Předevčírem večer přijala prvého novorozence, holčičku. Matka její jest Barbora Koutná z Rožmitálu“ [14]. Vedením kliniky byl po profesoru Strengovi v roce 1887 pověřen profesor Karel Pawlík (Karl Pawlik; 1849–1914) [15]. Kliniku vedl téměř do 1. světové války, která znamenala konec „staré monarchie“ a vytvoření první Československé republiky.

 

Porodnice u Apolináře v meziválečné éře

Nesnadné časy první světové války (1914–1918) [16] přečkala porodnice U Apolináře relativně „ve zdraví“ hlavně díky obětavosti jejího přednosty profesora Pawlíka, jemuž se sice nepodařilo dosáhnout významnějšího pokroku ohledně prostorového rozvoje a přístrojového vybavení kliniky, udržel ji nicméně i válečným poměrům navzdory v chodu, takže jeho nástupce profesor Václav Piťha (1865–1922) mohl navázat na jeho práci bez větších problémů.

Vznik tzv. první republiky vedl nejen ke vzniku nového Ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a k rozvoji komplexní nemocniční péče (za faktického „otce“ československých nemocnic je pokládán JUDr. Richard Bébr [1876–1938]) [17], ale i ke změně názvu. Královská česká zemská porodnice a nalezinec v Praze se změnila v Zemskou porodnici a ústav pro péči o dítě v Praze. Ještě důležitější bylo, že po vystěhování babické kliniky z areálu a její reorganizaci byla místo ní ustavena II. gynekologicko-porodnická klinika, která se začala starat o pacientky v dubnu 1922. Kromě toho v porodnici zůstala i německá klinika (až do konce 2. světové války) a zvláštní oddělení pro ženy, které si péči hradily samy.

Po celá 20. léta rostl U Apolináře počet zaměstnanců (5 profesorů a 17 dalších lékařů v roce 1913 vs. 5 profesorů a 42 dalších lékařů v roce 1927), porodů (2 866 porodů v roce 1913 vs. 6 025 porodů v roce 1928) i počet provdaných žen. Současně byly rozšiřovány a modernizovány porodní a operační sály, vznikla nová prádelna, telefonní centrála, kuchyně, jídelna, byty pro personál atd. Toto vše probíhalo v těsné součinnosti s Všeobecnou nemocnicí a Univerzitou Karlovou [18].

Pokud jde o personálie, I. gynekologicko-porodnickou kliniku převzal po profesoru Piťhovi profesor Josef Jerie (1871–1951). Jeho největší zásluhou bylo, že na ni přivedl skvělé studenty a lékaře, vč. Josefa „Joea“ Grusse (1884–1968), jenž byl nejen vynikajícím gynekologem a porodníkem, ale i pedagogem, sportovcem a sportovním funkcionářem, či budoucího profesora Karla Klause (1898–1969), který se již ve 30. letech podílel na vedení kliniky a po 2. světové válce v jejím čele oficiálně stanul na dlouhá léta. Z významných osobností I. kliniky nelze opomenout ani jednoho ze zakladatelů dětské onkologie profesora Rudolfa Petera (1900–1966) či české urogynekologie profesora Václava Šebka (1904–1980).

Ve vedení nově zřízené II. gynekologicko-porodnické kliniky stanul v roce 1922 profesor Václav Rubeška (1854–1933), který začínal jako asistent u profesora Josefa Strenga a který byl nejen vynikajícím lékařem, ale aktivně působil i v politice, ve společenském životě a v charitativní činnosti. Podle renomovaného gynekologa a průkopníka české radiologie Josefa Saidla (1895–1941) to byl právě Rubeška, který prostřednictvím své práce i díky svým kontaktům v zahraničí pozvedl české porodnictví na světovou úroveň. Po Rubeškově odchodu do penze v roce 1925 sehrál na II. klinice podobnou roli jako Jerie na I. klinice Rubeškův žák profesor Antonín Ostrčil (1874–1941), jenž do té doby působil jako první přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Z odborného hlediska bylo Ostrčilovým hlavním odkazem podle jeho kolegů zkrácení délky porodu a zejména třísvazková práce Porodnictví pro lékaře a mediky, stejně jako založení Radioléčebného ústavu a Ligy proti rakovině. Velmi důležitá byla též Ostrčilova role při založení moderního porodnicko-gynekologického oddělení v nové okresní nemocnici ve východočeských Pardubicích, což byl faktický počátek rozšiřování specializované péče o matky a novorozence mimo Prahu a Brno.

V zásadě lze shrnout, že rozvoj porodnice U Apolináře, gynekologie a porodnictví jako oborů a českého zdravotnictví obecně za první republiky odrážel pozoruhodný úspěch tohoto státu navzdory tomu, že jeho počáteční formativní léta nebyla ani trochu snadná, že tento stát na přelomu 20. a 30. let postihla silná hospodářská krize a že od roku 1933 musel čelit existenční hrozbě ze strany nacistického Německa, která výrazně zesílila ve druhé polovině tohoto desetiletí [19]. Podobně tomu bylo i v dalších veřejných a odborných oblastech života, jež byly –⁠ všem problémům a těžkostem navzdory –⁠ rámovány étosem Masarykových „ideálů humanitních“ [20] a vírou ve smysluplnost pilné práce a oběti pro národ, jenž se domohl suverenity po několika staletích v rámci habsburské monarchie.

 

Trpká léta protektorátu

Léta 1939–1945 patřila v dějinách porodnice U Apolináře k těm nejtrpčím. Porodnice, v níž do té doby fungovaly dvě výše zmíněné kliniky, se z nařízení protektorátních úřadů změnila v Die Landesgebär -⁠ und Kinderfürsorgenanstalt. Z obou klinik se stala pouhá oddělení, nad nimiž ve všech ohledech dominovala klinika německá. Vedením 1. oddělení byl pověřen profesor Josef Pazourek, vedením 2. oddělení profesor Josef Lukáš. K jednání s Němci byl zmocněn profesor Karel Klaus, jenž je autorem textu se zřejmě největší vypovídací hodnotou, pokud jde o poměry v českém zdravotnictví za 2. světové války [21].

Čeští lékaři vč. gynekologů a porodníků projevovali během války velkou odvahu. Starali se i o výchovu studentů, kterým nacisté zavřeli vysoké školy. Výuka většinou probíhala v soukromých bytech (přednášená témata byla často zásadní, např. prevence tromboembolické nemoci po gynekologických operacích, anestezie při porodnických operacích, náhlá úmrtí novorozenců atd.) [22]. V kritických protektorátních letech českou gynekologii a české porodnictví postihlo několik vážných lidských ztrát –⁠ v roce 1941 zemřeli profesoři Josef Saidl a Antonín Ostrčil.

 

Porodnice U Apolináře v komunistické éře

K obnovení provozu porodnice U Apolináře bez německého dohledu došlo rychle, v období od 5. do 11. května 1945. Z organizačních záležitostí bezprostředně po válce stojí za zmínku hlavně personální spojení 1. gynekologické kliniky Všeobecné nemocnice a I. kliniky U Apolináře (obě vedl profesor Klaus) i II. kliniky, do jejíhož čela stanul v roce 1946 profesor Josef Pazourek.

K dramatickému zlomu po nadějeplných letech 1945–1947 došlo po komunistickém převratu v únoru 1948. Navzdory tomu, že musel spolupracovat s vládnoucím režimem (v letech stalinistického teroru, v éře pozvolné destalinizace i tzv. letech tání, která vyústila v tragický rok 1968), měla I. gynekologicko-porodnická klinika U Apolináře štěstí, že v jejím čele stál zmíněný profesor Klaus. Nešlo jen o jeho odbornou erudici, ale i o schopnost vyjít s představiteli komunistického režimu ku prospěchu kliniky, která se po zestátnění v roce 1946 stala integrální součástí Všeobecné nemocnice.

Ve prospěch Klause, jenž se vědecky zabýval primárně eklampsií, infekcí během porodů a v době šestinedělí, lumbální anestezií při císařském řezu aj., je třeba říci i to, že jeho ústupky a kompromisy v zájmu pracoviště ušetřily od „politických dilemat mnohé z jeho kolegů a žáků“, kteří se v následujících letech stali předními představiteli české gynekologie a českého porodnictví. Řada z těchto lékařů byla později primáři, přednosty klinik, řediteli ústavů a uznávanými odborníky v celé zemi. Jako příklad lze uvést Vojtěcha Šnajda, Ladislava Papeže, Alfréda Kotáska, Václava Trnku, Jitku Kobilkovou a další [23].

Přirozenému nástupci profesora Klause, profesoru Vojtěchu Šnajdovi, mimo jiné akademickému funkcionáři v „letech tání“ (prorektor UK a děkan její Fakulty všeobecného lékařství), dopřály proměnlivé politické poměry možnost vést kliniku jen 3 roky (1968–1971), mimo jiné proto, že byl jedním z těch, kteří kráčeli ve smutečním průvodu za rakví Jana Palacha v lednu 1969 [24]. Důležitým odkazem profesora Šnajdra klinice bylo založení Centra pro studium choriokarcinomu (společně s patologem Miloslavem Zavadilem). Návrat na I. kliniku po „azylu“, který v mezidobí nalezl v Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí, pro něj byl satisfakcí.

V normalizačních letech [25] vedli kliniku postupně profesor Ladislav Papež (1971–1984), jenž zde založil mamologickou poradnu a jenž si na režimu podle dobových svědectví vyvzdoroval zahájení rekonstrukce její gynekologické části, a profesor Jiří Skřivan (1984–1990), který stál v čele kliniky v časech gorbačovovské „perestrojky“, kdy tlak rigidního režimu přece jen slábl. I proto mohl pokračovat v její rekonstrukci a v jejím vybavování moderními přístroji. Zvláštní pozornost věnoval klinickému centru pro gestační trofoblastickou nemoc, tj. „fetální invazi, jež se vymykala běžným kontrolním mechanizmům“ [26].

V čele II. kliniky byl po válce krátce profesor Josef Pazourek (1946–1947), který následně přešel na gynekologicko-porodnickou kliniku do Hradce Králové. Vedením II. kliniky U Apolináře byl jmenován profesor Josef Lukáš, jenž ji vedl až do roku 1970. Jistou dobu působil též jako náměstek na ministerstvu zdravotnictví [27]. Názory na to, do jaké míry se podřizoval „dobovým imperativům“, se různí. Prameny, literatura i osobní výpovědi se ale shodují v tom, že Pazourek přivedl na kliniku nadané mladé lékaře, jako byl např. Josef Bendl (z Vrchlabí), jenž kliniku řídil na počátku 90. let. V 70. a 80. letech stáli v čele II. kliniky profesor Václav Trnka (1970–1978) [28] a profesorka Jitka Kobilková (1978–1990) [29]. Trnka se specializoval hlavně na problematiku sterility a zánětů rodidel, Kobilková se zaměřovala na cytologii. V době, kdy byla přednostkou, došlo k přestavbě a rozšíření ultrazvukových, operačních a neonatologických prostor. Byla to také ona, kdo přivedl na kliniku jejího budoucího šéfa profesora Evžena Čecha [30].

 

Od „sametové revoluce“ do dnešní doby

Po listopadu 1989 si obě kliniky U Apolináře zachovaly pod vedením profesora Evžena Čecha (I. klinika, 1990–1998) a docenta Josefa Bendla (II. klinika, 1990–1994) [34], resp. profesora Jaroslava Živného (II. klinika, 1995–1998) samostatnost až do roku 1998. Téhož roku Živný stanul v čele sjednocené Gynekologicko-porodnické kliniky a zůstal ve funkci do roku 2004. Zásadních změn, k nimž v české gynekologii, porodnictví a neonatologii došlo, bylo nespočet. Jako příklad lze uvést založení 1. postgraduálního vzdělávacího programu pro anesteziology, porodníky, neonatology a porodní asistentky, jehož se do současnosti zúčastnilo přes 3 000 lékařů a porodních asistentek z ČR a SR a rozvoj neonatologie obecně. Téměř revoluční bylo zpřístupnění tuzemských porodních sálů partnerům a dalším doprovázejícím osobám. Porodnice U Apolináře se stala jednou z nejvyhledávanějších v ČR právě z tohoto důvodu i kvůli organizaci a kvalitě analgezie. Současně pokračovala modernizace obou klinik [31], což profesor Živný pokládal za vůbec největší úspěch svého působení U Apolináře [32].

V roce 2004 byl přednostou kliniky U Apolináře jmenován profesor Alois Martan (*1952) [33]. Po dobu jeho vedení pokračoval dynamický rozvoj kliniky jako výukového, léčebného a vědeckého pracoviště i její rekonstrukce (operační sály, I. porodní sál, vznik I. porodního centra v ČR, jednotka intenzivní péče, oddělení onkologie a šestinedělí a novorozenecké oddělení, centrum asistované reprodukce, prostory s bezbariérovým přístupem, kaple atd.) [34]. Díky neúnavnému úsilí profesora Martana a hlavně profesora Antonína Pařízka (*1959; k Apolináři jej z Bulovky přivedl docent Bendl) začaly i přípravné předprojektové práce pro celkovou rekonstrukci budovy, která měla zahrnovat i modernizaci neonatologického úseku, vytvořit podmínky pro předčasně narozené děti a umožnit přítomnost rodičů při jejich hospitalizaci (při přípravě projetu se podílelo studio Evy Jiřičné a Petra Vágnera AI Design) [35]. K významným osobnostem kliniky v této době patřili též porodník, gynekolog a genetik profesor Pavel Calda, neonatolog profesor Richard Plavka a onkogynekolog profesor David Cibula, jenž se stal v roce 2022 jejím novým přednostou [36].

K Hlávkově porodnici U Apolináře patří též některé projekty s významným ohlasem nejen v oboru a ve zdravotnictví jako celku, ale i ve společnosti, např. nadační fondy VITA ET FUTURA (založen 1991, předsedou správní rady je profesor Antonín Pařízek) [37], GENOM (založen v roce 1992 profesorem Evženem Čechem) a v poslední době HIPPOKRATES a APOLENA. Totéž platí o oceňovaném projektu České perinatologické ruce letí do Kambodže, spojeném s výše zmíněným fondem VITA ET FUTURA, za nímž stojí profesoři Antonín Pařízek a Richard Plavka [38].

 

Závěr

Pro každou instituci s významným celospolečenským přesahem je kromě vlastního rozvoje a formulace budoucí vize důležité také vědomě pečovat o svou historii a tradice. V případě porodnice U Apolináře se tato snaha v posledních desetiletích promítla mimo jiné v instalaci pamětní desky u vstupu do kliniky, umístění Hlávkovy sochy v atriu budovy a do publikačních aktivit věnovaných Josefu Hlávkovi i dějinám tohoto pracoviště [39]. Na těchto aktivitách se podílel také Antonín Pařízek, spoluautor tohoto textu, v některých případech ve spolupráci s nadací Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových a Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze. Udržování vědomí historické kontinuity je významné nejen pro odbornou komunitu, ale i pro širší veřejnost. Dějiny takové instituce totiž nejsou pouze připomínkou minulosti. Představují také závazek a inspiraci pro její další směřování.

Doručeno/Submitted: 8. 6. 2026

Přijato/Accepted: 9. 6. 2026

 

prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D.

Katedra hospodářských dějin

Národohospodářská fakulta

Vysoká škola ekonomická

nám. W. Churchilla 1938/4

130 67 Praha 3

Makovar@atlas.cz

 

prof. MUDr. Antonín Pařízek, CSc.

Klinika gynekologie, porodnictví a neonatologie

1. LF UK a VFN v Praze

Apolinářská 18

128 51 Praha 2

AParizek@seznam.cz