Živé pochodně v roce 1969

Souhrn:
V práci se analyzuje v našich sociokulturních podmínkách svérázná epidemiesebevražedných pokusů o sebeupálení, někdy snad i spíše pokusů automutilačních, která vznikla počinu Jana Palacha. Od ledna do dubna 1969 se uskutečnilo celkem 29 takových činů. Celý soubor tvoří25 mužů a čtyři ženy. Deset osob (devět mužů a jedna žena) podlehlo svým zraněním. Činy tří osob(vysokoškoláka Jana Palacha, středoškoláka Jana Zajíce a úředníka Evžena Plocka) mají nepochybněaltruistický charakter, v daném případě byly motivovány politicky. Všichni tři v důsledku svýchzranění zemřeli. Nebyli duševně nemocní, ani neměli výrazné poruchy osobnosti. Neholdovalialkoholu ani jiným drogám. Jan Palach nespáchal ze zoufalství sebevraždu, nechtěl zemřít. Počítals bolestivým popálením a jako hořící pochodeň chtěl vyburcovat společnost k protestní akci protiurčitým kolaborantským ústupkům vlády. Jan Zajíc a Evžen Plocek uskutečnili protestní sebevraždusebeupálením. U 25 osob z celého souboru byla zjištěna určitá psychiatrická symptomatika, včetněvíceletého abusu alkoholu. U nikoho z nich nebyla prokázána nadosobní motivace činu. Všichnio činu Jana Palacha věděli a jeho široká odezva ve společnosti zřejmě ovlivnila jejich volbu metodysebevražedného činu, i když se někteří z nich podle objektivních zpráv původně vyjadřovali, že sev tomto směru s Palachem neztotožňují. Někteří také dodatečně svého činu litovali.

Klíčová slova:
sociokulturní podmínky, automutilační pokusy, sebevražda sebepálením.