100 let české neurologické kliniky Univerzity Karlovy Oni tu byli také –⁠ historie německé psychiatricko-neurologické kliniky v Praze do roku 1938

Overview

Historie neurologie na Německé univerzitě v Praze zůstává ve srovnání s dějinami české neurologie málo známou částí paměti oboru. Tato přehledová práce sleduje její vývoj od společných kořenů v pražském Zemském ústavu pro choromyslné a na interních klinikách přes vznik německé psychiatrické kliniky až k postupné emancipaci neurologie v první třetině 20. století. Zvláštní pozornost je věnována škole Arnolda Picka, jejímu klinicko-anatomickému výzkumu afázií, apraxií, demencí a dalších poruch vyšších mozkových funkcí, dále působení Otto Pötzla a Eduarda Gampera a jejich spolupracovníků. Za Gamperova vedení získala neurologie částečnou autonomii, od roku 1934 se samostatně umístěným lůžkovým oddělením a s plány na další rozvoj. Tato práce ukazuje, že česká a německá neurologie a psychiatrie byly sice akademicky oddělené, ale pracovaly ve společném prostoru, částečně se stejnými pacienty a s doloženými osobními i pracovními kontakty. Rozvoj pražské německé neuropsychiatrické školy byl zásadně narušen Gamperovou smrtí v roce 1938 a následnou nacistickou rasovou perzekucí, která z kliniky odstranila většinu profesorů a docentů. Poválečný zánik Německé univerzity pak vedl k definitivnímu konci pracoviště.

Klíčová slova:

historie neurologie – dějiny medicíny – Německá univerzita v Praze – Arnold Pick – Otto Pötzl – Eduard Gamper – neuropsychiatrie

Úvod

Sté výročí české neurologické kliniky Univerzity Karlovy se stalo příležitostí k připomenutí cesty k jejímu vzniku a podmínek, v nichž klinika v roce 1926 začínala pod vedením Ladislava Haškovce a dále se rozvíjela od roku 1937 s Kamilem Hennerem [1–3]. Překvapivě málo se však ví o tom, že tato nově zřízená česká klinika přišla do prostředí, kde již desítky let fungovala psychiatrická a stále výrazněji i neurologicky orientovaná klinika Německé univerzity v Praze. Škola Arnolda Picka, Otto Pötzla, Eduarda Gampera a jejich spolupracovníků patřila v první třetině 20. století k významným centrům středoevropské neuropsychiatrie. Přesto není vnímána jako součást naší neurologické tradice. K tomuto zapomnění nepochybně přispěla nacistická okupace, uzavření českých vysokých škol a univerzitních klinik v roce 1939 i poválečný zánik Německé univerzity. Odborná kontinuita německé kliniky však byla zásadně narušena již dříve –⁠ nejprve smrtí Eduarda Gampera na jaře 1938 a poté od podzimu téhož roku nastupující nacistickou rasovou perzekucí, která rozvrátila její personální složení [4,5].

Historie psychiatricko-neurologické kliniky Německé Karlovy Univerzity není cizím dodatkem k dějinám české neurologie. Působila v témže státě a městě, ve stejném univerzitním a nemocničním prostoru. Je proto součástí historie našeho oboru, které jsme dosud věnovali jen nepřiměřeně malou pozornost. Nyní je čas to změnit.

Neklidná historie univerzity, štěpení a sekvestrace elit

Pro správné pochopení neklidné a někdy i dramatické historie univerzity je nutno vrátit se až na samý počátek. Pražská univerzita byla založena roku 1348 Karlem IV. jako latinské studium generale tvořené čtyřmi univerzitními národy (českým, bavorským, saským a polským), jež byly de facto veřejnými korporacemi vymezenými především zemskou či regionální příslušností, nikoli jazykem nebo etnicitou [6]. Prvním významným zásahem do chodu univerzity byl Dekret kutnohorský vydaný roku 1409 Václavem IV., který změnil poměr hlasů v univerzitní samosprávě: český univerzitní národ získal tři hlasy, zatímco ostatní tři národy dohromady jeden [7]. Nešlo přitom o zavedení češtiny do výuky –⁠ univerzitním jazykem zůstávala latina –⁠ nýbrž o mocenské zvýhodnění českého univerzitního národa podporujícího královu politiku. V důsledku této změny odešla z Prahy značná část mistrů a studentů ostatních národů. Od té doby univerzita fungovala jen ve výrazně omezené podobě, přežívala prakticky pouze artistická fakulta, zatímco lékařská, právnická a teologická fakulta přerušily výuku a udílení grádů téměř na dvě století [7,8]. Teprve roku 1654 spojil císař Ferdinand III. dosavadní pražskou univerzitu, sídlící v Karolinu, s jezuitskou akademií při koleji v Klementinu; vznikla tak Karlo-Ferdinandova univerzita se čtyřmi fakultami včetně lékařské. Další reformy Marie Terezie a Josefa II. ji proměnily ve státem řízený vzdělávací ústav a studijní řád z roku 1784 zavedl němčinu jako vyučovací jazyk místo dosavadní latiny [8].

V průběhu 19. století spolu s českým národním hnutím a souvisejícími politickými změnami nabývala na významu také česko-německá jazyková otázka. Na univerzitě zároveň přibývalo česky mluvících studentů a sílily požadavky na výuku v češtině. Tento vývoj vyústil v roce 1882 v rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na dvě samostatné instituce se stejným čtyřfakultním uspořádáním, oddělenou správou a rozdílným vyučovacím jazykem: českou a německou c. k. Karlo-Ferdinandovu univerzitu (k. k. deutsche Karl-Ferdinands-Universität in Prag) [9]. Na lékařské fakultě bylo rozdělení univerzity obtížné. Klíč nebyl oborový ani prostorový, ale personální: přednostové ústavů a klinik se měli rozhodnout, na které univerzitě budou dále působit, a s nimi měla přejít jejich pracoviště vč. vybavení a knihovních fondů. Většina profesorského sboru setrvala na německé fakultě. Česká lékařská fakulta proto zahájila výuku až ve školním roce 1883/1884 a pro většinu oborů musela postupně vybudovat vlastní ústavy a kliniky [10–15]. Situace se však v jednotlivých oborech lišila; např. univerzitní psychiatrická klinika v době rozdělení univerzity ještě neexistovala.

Vznik české lékařské fakulty byl důležitým vlasteneckým aktem, současně však znamenal další rozštěpení pražského univerzitního prostoru. Německá lékařská fakulta přitom až do roku 1938 rozhodně nebyla importovanou říšskoněmeckou institucí, ale byla z velké části tvořena akademiky z českých zemí, zejména pražskými a sudetskými Němci, s vysokým podílem židovských lékařů, jak později odhalila nacifikace a rasová perzekuce [16–18].

Česká a německá lékařská fakulta tedy působily po roce 1882 samostatně. Jejich kliniky však existovaly vedle sebe ve stejné nemocnici; v případě psychiatrie byly dokonce česká a německá univerzitní část umístěny ve společných budovách.

Výuka neurověd v teoretických oborech

Již od poloviny 19. století se v seznamech přednášek lékařské fakulty objevovaly mimořádné specializované přednášky týkající se nervového systému. Z teoretických oborů šlo zejména o anatomii, fyziologii, histologii a patologickou anatomii –⁠ např. přednášky anatomů Vincenta Bochdaleka (1801–1883) a Philippa Henkeho (1834–1897) o smyslech a nervech, Ewalda Heringa (1834–1918) o fyziologii nervů a smyslových orgánů, Sigmunda Mayera (1842–1910) o fyziologii vasomotorického nervového systému a histologii periferních nervů, Hanse Eppingera (1845–1916) o patologické anatomii nervového systému a Wilhelma Biedermanna (1852–1929) o fyziologii centrálního nervového systému. Významnou vědeckou osobností byl vídeňský rodák Hans Chiari (1851–1916) (obr. 1), v roce 1882 v Praze jmenovaný profesorem patologické anatomie, který mimo jiné v roce 1891 popsal malformaci mozkového kmene a mozečku známou pod jeho jménem [19]. O tom, zda probíhala výuka i v českém jazyce, není mnoho informací. Jan Evangelista Purkyně (1787–1869) zřejmě do svých přednášek fyziologie zařazoval i neurofyziologická témata, jejich přesný obsah ale nelze z dostupných zdrojů rekonstruovat. Je však doloženo, že od zimního semestru 1861/1862 Purkyně přednášel fyziologii paralelně česky i německy [20], stejně tak i jeho nástupce František Novotný (1839–1879) [21].

Nervové choroby na interních klinikách

První přednášky o nervových chorobách, případně i s demonstracemi u lůžka, vypisovali především internisté: Josef Halla (1814–1887), Anton Jaksch (1810–1887) a Robert Väter (1830–1893). Z mladší generace přednášeli k tématům nervových onemocnění Alfred Přibram (1841–1912), Theodor Petrina (1842–1928), Jacob Singer (1853–1926) a zvláště významný představitel pražské univerzity a lékařské fakulty Rudolf Jaksch (1855–1947).

Péče o pacienty s nervovými chorobami se současně rozvíjela jak na interních klinikách, tak na psychiatrii. Hranice mezi obory přitom nebyla ustálená, což vedlo ke sporům, které se netýkaly jen odborného vymezení, ale také pacientů, lůžek, ambulancí a výuky. Na německé fakultě se to výrazně projevilo roku 1909, kdy Arnold Pick usiloval o vyčlenění neurologických lůžek a zřízení specializované ambulance na psychiatrické klinice. Proti se postavili přednostové interních klinik Rudolf Jaksch a Alfred Přibram, kteří neurologii nadále považovali za součást vnitřního lékařství [22]. (Obdobné překrývání oborů existovalo i na české fakultě. Nervovým nemocem se věnovali internisté Josef Thomayer, Ladislav Syllaba a Josef Pelnář, na psychiatrické straně zejména Antonín Heveroch.)

Výzkumu nervových nemocí se z internistů nejvýrazněji věnoval pražský rodák Otto Kahler (1849–1893) (obr. 2), známý řadou společných publikací s Arnoldem Pickem, včetně práce popisující somatotopické uspořádání vzestupných vláken v zadních míšních provazcích (Kahlerův-Pickův zákon: vlákna z kraniálnějších segmentů se přidávají laterálně, zatímco kaudálnější zůstávají mediálně) [23], ale také popisem syringomyelie a mnohočetného myelomu (Kahlerova nemoc) [24]. Výzkumu se kromě výuky věnovali též Egmont Münzer (1865–1924) a Gottfried Pick (1867–1926) [22].

Zemský ústav pro choromyslné a ustavení psychiatrických klinik

Počátky institucionalizované péče o duševně a nervově nemocné v Praze sahají k samostatnému ústavu otevřenému roku 1790 při všeobecné nemocnici. Od roku 1822 byl ústav pro choromyslné umístěn v bývalém klášteře augustiniánek u kostela sv. Kateřiny. V období, jemuž se dále věnujeme, fungoval jako Zemský ústav pro choromyslné v Praze (Landes-Irrenanstalt in Prag; v dobových pramenech též k. k. Irren -⁠ Heil -⁠ und Pflegeanstalt). Původní klášterní budova, označovaná jako Altes Haus –⁠ Starý dům (Kateřinská 30, Praha 2), je nynějším sídlem Neurologické kliniky 1. LF UK a VFN [25]. Z iniciativy ředitele Josepha Gottfrieda Riedela byl areál ve 40. letech 19. století rozšířen o Neues Haus –⁠ Nový dům (Ke Karlovu 11, Praha 2), dnešní sídlo Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN. Pro dějiny neurologie je podstatné, že tehdejší pojem duševní nemoci zahrnoval i řadu stavů, které bychom dnes řadili mezi onemocnění nervového systému. Jakob Fischel (1813–1892), další ředitel ústavu, v monografii z roku 1850 dokládá péči o nemocné s epilepsií, paralýzami, následky mozkových onemocnění, poruchami řeči, kognice a chování [26]. Zpětné rozlišování „psychiatrických“ a „neurologických“ pacientů je tedy pro toto období metodicky problematické.

Psychiatrická výuka probíhala v Zemském ústavu pro choromyslné již před rozdělením univerzity. Teprve roku 1886 byly v jeho areálu ustaveny dvě univerzitní psychiatrické kliniky, německá a česká, které však neměly vlastní oddělenou nemocniční základnu, nýbrž využívaly vyčleněné prostory a pacientský soubor Zemského ústavu. Vztahy mezi ústavem a klinikami nebyly zpočátku jednoduché. Spory se týkaly zejména financování a rozdělení pravomocí mezi ředitele Zemského ústavu a přednosty klinik. Přes vzájemné třenice však museli provozně spolupracovat a svěřené instituce postupně funkčně i personálně propojovat [27]. Neurologicky relevantní pacienti byli ovšem i nadále rozptýleni podle dobové psychiatrické klasifikace, pohlaví a provozních kategorií mezi jednotlivá oddělení Starého a Nového domu [22].

 

Arnold Pick a emancipace neurologie

Systematičtěji se neurologie začala v tomto prostředí prosazovat zejména zásluhou Arnolda Picka (1851–1924) (obr. 3). Narodil se ve Velkém Meziříčí, studoval ve Vídni, kde byl ovlivněn Theodorem Meynertem, a zkušenosti získával také u Carla Westphala v Berlíně. Roku 1878 se v Praze habilitoval z psychiatrie a neurologie a poté vedl filiální Zemský ústav pro choromyslné v Dobřanech. Roku 1886 se vrátil na pražskou univerzitu, kde byl jmenován profesorem psychiatrie a neurologie a stal se prvním přednostou nově ustavené německé psychiatrické kliniky, v jejímž čele stál až do roku 1921. Dle univerzitních seznamů (Ordnung der Vorlesungen an der k.k. Deutschen Karl-Ferdinands-Universität in Prag) se v Pickových přednáškách objevují klinická diagnostika nervových nemocí, nemocí míchy, normální a patologická anatomie nervového systému vč. mikroskopických cvičení [15]. Od letního semestru 1915 byla jedna z Pickových přednášek označena přímo jako „Nervenklinik“ a stejně bylo uvedeno i místo výuky: „Nervenklinik, Landesirrenanstalt“ [15,22]. Může to naznačovat i snahu vyčlenit uvnitř psychiatrického pracoviště lůžka pro nervově nemocné.

Pickova vědecká práce byla od počátku výrazně neurologická. Na počátku kariéry se spolu s Otto Kahlerem věnoval míšní anatomii (viz výše). Dále studoval afázie, apraxie, agnózie, poruchy orientace, epilepsii, fokální mozkové léze a degenerativní onemocnění. Roku 1892 publikoval případ pacienta s progresivní afázií a nápadnou atrofií levého temporálního laloku [28]. Následovaly další práce o ohraničených atrofiích temporálních, frontálních a parietálních oblastí [29–31]. Pick neusiloval o vymezení jedné nové nemoci; jeho cílem bylo spojovat klinický obraz s lokalizovanými mozkovými atrofiemi. Teprve později byly některé z těchto klinicko-patologických obrazů spojeny s eponymem Pickova nemoc. Význam článku z roku 1892 a následujících prací potvrzují novější rozbory původních publikací [32–34]. K dalším významným dílům patří Pickovy práce zaměřené na afázie a apraxie [29,31,35]. Jeho klinicko-anatomická metoda spojovala psychiatrii s neurologií a neuropatologií: poruchy řeči, jednání a osobnosti interpretoval jako projevy funkčního výpadku konkrétních mozkových systémů.

Pick byl přísný, analyticky zaměřený klinik a mimořádně produktivní autor [32,33,36]. Zároveň vytvořil skupinu spolupracovníků, kteří se věnovali především neurologii, neuropatologii a neuropsychologii.

Nejvýznamnější z nich byl rodák ze Slaného Oskar Fischer (1876–1942) (obr. 4). Pocházel z rodiny s českobratrskými kořeny, která se přihlásila k židovství; sám v roce 1905 konvertoval k evangelické církvi. Po maturitě na českém gymnáziu ve Slaném vystudoval německou lékařskou fakultu v Praze, kde promoval roku 1900. Nejprve působil v patologicko-anatomickém ústavu Hanse Chiariho, poté na Pickově psychiatrické klinice; roku 1906 se habilitoval z psychiatrie a neurologie a roku 1917 byl jmenován mimořádným profesorem. Na Německé univerzitě v Praze přednášel až do konce roku 1938 diagnostiku a léčbu nervových a duševních onemocnění i jiná příbuzná témata. Vědecky se věnoval histopatologii mozku a řadě klinických problémů, mimo jiné poruchám vnímání proporcionality, progresivní paralýze, patogenezi pásového oparu a anatomii nádorových metastáz do mozku. V roce 1907, krátce po Alzheimerově kazuistice Augusty D. [37], Fischer publikoval vlastní klinicko-patologickou studii senilní demence [38]. Zatímco Alzheimerova krátká práce se týkala jediného případu, později popisovaného jako presenilní demence, Fischer vyšetřil rozsáhlejší soubor nemocných a podrobně popsal morfologii struktur odpovídajících dnešním neuritickým plakům. Jeho přínos se v rané literatuře odrážel i v označení Fischerovy plaky a nemoc byla označována jako Fischerova presbyofrenie [39]. Avšak rozhodující slovo měl Emil Kraepelin, nejvýznamnější německý psychiatr své doby, který v roce 1909 v 8. vydání své učebnice psychiatrie zavedl pro nemoc eponymické označení podle svého tehdejšího spolupracovníka na mnichovské klinice, zatímco Fischerův přínos nebyl v názvu nemoci zohledněn [32,40,41].

Fischer se věnoval také válečným neurózám a forenzní psychiatrii. K dobově aktuálním tématům patřil jeho zájem o grafologii, telepatii a jasnovidectví (několik let na fakultě vypisoval i předmět nazvaný Úvod do vědeckého okultismu –⁠ metapsychologie) [15]; roku 1924 vydal knihu založenou na experimentech s Rafaelem Schermannem, tehdy známým vídeňským grafologem a údajným jasnovidcem, v roce 1929 vstoupil do širšího povědomí účastí v procesu s dalším jasnovidcem E. J. Hanussenem [42,43]. Vedle akademické dráhy se věnoval soukromé praxi a patřil k nejvyhledávanějším psychiatrům v Praze. Roku 1908 s bratrancem Leo Kosákem založil a odborně řídil soukromý Léčebný ústav pro choroby nervové a duševní ve Veleslavíně, kde se mimo jiných prominentních nemocných léčila i manželka prezidenta Charlotta Garrigue Masaryková [43]. Po roce 1918 se angažoval také veřejně, kandidoval za německé liberály do Národního shromáždění a pražského městského zastupitelstva. Vondráček na Fischera vzpomínal jako na milého a originálního člověka [44].

Když byl Oskar Fischer v rámci rasové čistky Německé univerzity vyzván k dobrovolné rezignaci, vzdal se protestním dopisem venia legendi (oprávnění přednášet na univerzitě) i doktorátu získaného na německé lékařské fakultě [45]. Za Protektorátu jej postihla protižidovská opatření: veleslavínské sanatorium dostalo nuceného německého správce a Fischer byl deportován do terezínského ghetta, kde zemřel [43].

Ernst Sträussler (1872–1959), rodák z Uher-ského Hradiště a absolvent vídeňské lékařské fakulty, působil v Praze jako vojenský neurolog a psychiatr, později též na německé lékařské fakultě, kde se v roce 1906 habilitoval a roku 1915 byl jmenován profesorem psychiatrie. Roku 1919 přešel do Vídně, kde působil zejména jako histopatolog; později byl označován za „nestora rakouské neuropatologie“ [46]. V roce 1936 se spolu s Josefem Gerstmannem a Iljou M. Scheinkerem podílel na popisu vzácné hereditární choroby centrálního nervového systému, dnes známé jako Gerstmannova–Sträusslerova–Scheinkerova nemoc, řazené mezi autozomálně dominantní prionová onemocnění [47]. Všichni tři autoři byli po roce 1938 postiženi nacistickou perzekucí; Sträusslera před deportací ochránilo smíšené manželství [48].

Alexander Marguliés (1870–1921) přednášel všeobecnou diagnostiku duševních nemocí, ale také stavbu a funkci CNS a kliniku i patologii nervových nemocí.

Max Löwy (1875–1948) byl zaměřen spíše psychiatricky a psychologicky, zejména na neurózy. Přežil pobyt v koncentračním táboře v Terezíně a po válce se vrátil do Mariánských Lázní.

Další členové Pickova okruhu se zabývali histologií mozku, epilepsií, afáziemi a organickými psychickými poruchami. Neurologická orientace tedy nebyla pouze osobním zájmem přednosty, ale podstatnou složkou odborného programu kliniky.

 

Otto Pötzl a spolupracovníci

Po Pickově odchodu na odpočinek převzal roku 1922 vedení kliniky Otto Pötzl (1877–1962) (obr. 5). Přišel z Vídně a působil v Praze jen do roku 1928, kdy se vrátil do čela vídeňské psychiatricko-neurologické kliniky jako nástupce Julia Wagnera-Jauregga. Pötzlovou hlavní oblastí výzkumu byly poruchy vyšších mozkových funkcí: afázie, apraxie, poruchy zrakového poznávání a vztah ložiskových lézí k vědomému a nevědomému zpracování vjemů [49]. V jeho pražských přednáškách se objevovaly klinická psychiatrie, nauka o neurózách, neurologické praktikum i anatomicko-fyziologické základy neurologie [15]. Vladimír Vondráček jej později charakterizoval jako učitele bližšího neurologii než psychiatrii [36,44]. Dále Vondráček vzpomínal, že čeští psychiatři Otakar Janota a Marie Špringrová navštěvovali Pötzlovy přednášky na německé klinice [36]. To je v jistém rozporu s Vondráčkovým pozdějším tvrzením, že německá psychiatrická klinika ovlivňovala českou psychiatrii téměř stejně málo jako kterékoli jiné cizojazyčné zahraniční pracoviště [44].

Za Pötzla se dále rozšířil počet neurologicky orientovaných docentů a profesorů kliniky [12,22]:

Otto Sittig (1886–1944) přednášel obecnou neurologii, neurologickou diagnostiku, elektrodiagnostiku a patologickou histologii nervového systému. Byl jedním z nejvýraznějších neurologicky orientovaných členů pražské německé neuropsychiatrické školy. Roku 1943 byl deportován z Terezína do Osvětimi, kde v roce 1944 zahynul.

Bruno Fischer (1888–1973) byl vzdáleným příbuzným Oskara Fischera. Od poloviny dvacátých let vedl psychiatrická, neurologická a psychoterapeutická praktika, včetně cvičení z hypnoterapie neuróz. Jako jeden z mála členů kliniky přežil pobyt v Terezíně a v Osvětimi [17]. O jeho poválečném osudu chybí spolehlivé informace.

Erwin Hirsch (1888–1944) se věnoval obecné psychopatologii, nauce o neurózách a klinickým tématům na pomezí psychiatrie a neurologie; z vědeckých prací je doložen také jeho zájem o vegetativní nervový systém a organicky podmíněné neuropsychiatrické poruchy. Roku 1942 byl deportován do Terezína a v roce 1944 do Osvětimi, kde zahynul.

Georg Herrmann (1891 –⁠ rok a místo úmrtí nezjištěny) přednášel neurologické vyšetřovací metody a technické vyšetřovací postupy. Po Gamperově smrti a nuceném odchodu židovských kolegů v roce 1939 zůstal na klinice jako jediný přednášející a pro letní semestr 1939 kromě přednášek o vývoji CNS vypsal i téma poplatné dobové rasově-hygienické a eugenické agendě, „Dědičné zdraví z psychiatrického hlediska“ [15].

Franz Theodor Münzer (1895–1944) přednášel anatomicko-fyziologické základy neurologie, strukturu a funkci nervového systému a diferenciální diagnostiku nervových nemocí. Roku 1944 byl deportován z Terezína do Osvětimi, kde zahynul.

Eduard Gamper

Eduard Gamper (1887–1938) (obr. 6) pocházel z tyrolského Kapplu, studoval a působil v Innsbrucku a neuropatologickou průpravu získal také u Walthera Spielmeyera v Mnichově. Jeho odborný profil spojoval neurologii, psychiatrii a patologickou anatomii. V době svého příchodu do Prahy již patřil mezi uznávané evropské neurology zejména pro svá pozorování funkcí mozkového kmene u dítěte s anencefalií [50]. Další významnou oblastí Gamperova výzkumu byl anatomický podklad Wernickeovy encefalopatie a Korsakovova syndromu [51].

Od letního semestru 1931 vypisoval Gamper v Praze neurologické přednášky, obvykle pod názvem Pathologie der Nervenkrankheiten (patologie nervových nemocí), a psychiatricko-neurologická praktika [15]. Gamper byl podle současníků náročný, ale oblíbený učitel, přesvědčivý řečník a klinik s mimořádným organizačním nasazením ve prospěch pražské kliniky [44]. Od zimního semestru 1932/1933 prosadil oficiální název Psychiatricko-neurologická klinika a od roku 1934 fungovalo samostatné neurologické oddělení kliniky v tehdy nejmodernějším tzv. Jubilejním pavilonu v hlavním areálu Všeobecné nemocnice, zatímco psychiatrická část kliniky zůstala v areálu Zemského ústavu pro choromyslné, zejména v Novém domě. Gamper však nepovažoval toto řešení za konečné. Zlepšilo sice podmínky pro neurologii, ale ztížilo jednotné řízení kliniky a výuku. Gamper je označoval za provizorní a žádal výstavbu nového pracoviště [52]. Jeho posmrtně vydaný text podávající kritický obraz prostor, hygienických podmínek, nedostatečné kapacity a rozptýlení jednotlivých funkcí pracoviště [53] měl zřejmě být podkladem pro další jednání se státními institucemi. Pro připravovanou přestavbu nemocničního areálu v okolí Karlova náměstí Gamper na základě svých návštěv předních evropských klinik rozpracoval koncept optimálního uspořádání celkem 280 psychiatrických a neurologických lůžek, zatímco ministerské návrhy byly podstatně skromnější [5,54].

Eduard Gamper byl v Praze veřejně aktivní nad rámec vlastního oboru. V roce 1935 byl zvolen děkanem Lékařské fakulty Německé univerzity v Praze (Medizinische Fakultät der Deutschen Universität in Prag) a řádným členem Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách (Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen), nadto byl od roku 1933 do své smrti členem Československé státní zdravotní rady. Jako děkan fakulty zastupoval Německou univerzitu při oficiálních kontaktech s československým státem, mimo jiné při přijetí prezidentem Edvardem Benešem v roce 1936 (obr. 7); i to lze chápat jako doklad jeho loajálního vztahu k Československé republice. Vladimír Vondráček jej hodnotil jako výborného přednášejícího a příjemného společníka, který měl rád Prahu a navazoval osobní kontakty s českými kolegy [44]. Spolupráce měla i praktickou podobu. Gamper a Zdeněk Mysliveček např. společným přípisem z 23. března 1931 upozornili Zemský výbor na nevyhovující stav obou psychiatrických klinik [55].

Předčasná smrt

Dne 20. dubna 1938 Eduard Gamper s manželkou a jejich foxteriérem zahynuli při automobilové nehodě v Rakousku, utonutím v horském jezeře Walchensee při cestě do Gamperova rodiště. Jeho smrt se později stala předmětem různých dohadů. Objevily se domněnky, že Gamper byl povolán do Berchtesgadenu k vyšetření Hitlera a že nehoda mohla souviset s touto tajnou misí; tradovala se dokonce verze o zásahu gestapa, které mělo přes silnici natáhnout ocelové lano [32,44]. Vedle toho se objevovaly i spekulace o sebevraždě či jiném nepřirozeném úmrtí. Dostupné dobové prameny však podporují podstatně prozaičtější vysvětlení. Na základě meteorologických údajů se jako nejpodstatnější faktor nehody jeví povětrnostní podmínky [4]. Novinová zpráva z 22. dubna 1938 uvádí, že v den nehody napadlo v oblasti Walchensee přibližně půl metru nového sněhu a sněhová vánice výrazně omezovala viditelnost. Gamperem řízený vůz Tatra 75 sjel v zatáčce ze silnice a sklouzl do jezera. Nehodu zahlédla zaměstnankyně nedalekého hotelu, která přivolala pomoc, ale automobil se potopil do jezera v místě, kde hloubka činí 8 m, a byl vytažen až po několika hodinách [56]. Policejní hlášení z 26. dubna 1938 popisuje místo nehody jako zvlášť nebezpečné při náledí a upozorňuje, že vozidlo, které zde opustí vozovku, může spadnout do jezera; současně doporučuje účinnější zabezpečení silnice [57].

 

Ocenění Gamperovy osobnosti

Gamperova náhlá smrt vyvolala mimořádný ohlas. V Archivu Univerzity Karlovy se dochovalo množství kondolenčních telegramů a dopisů, mimo jiné od prezidenta republiky, německého vyslance, českých i zahraničních univerzit a vědeckých společností [52]. Dobové nekrology připomínaly jeho vědeckou a učitelskou autoritu i jeho „přímou, otevřenou povahu, ušlechtilé smýšlení, upřímnou srdečnost a okouzlující laskavost, jež mu získávaly srdce všech, kdo ho znali. Všude kolem sebe dokázal vytvořit atmosféru opravdového přátelství a dobroty.“ [58].

Zvláště osobní je rukou psaná kondolence Františka Kafky, ředitele Zemského ústavu pro choromyslné, adresovaná děkanovi Německé lékařské fakulty. Kafka připomíná, že s Gamperem ještě několik dní před jeho smrtí hovořil o jeho pracovních plánech, a píše, že na „historické půdě našeho ústavu“ s ním žili ve velmi dobré shodě, přestože „četná přání nemohla být na obou stranách uskutečněna tak rychle, jak bychom si přáli“. Vyzdvihuje Gamperovu přímost, „zlaté srdce“ a dobrou vůli, pro něž jej měli všichni rádi, i úctu k jeho vědecké práci. Dopis tak dokládá nejen dobrý osobní vztah obou lékařů, ale i každodenní spolupráci českého vedení Zemského ústavu s německou univerzitní klinikou, která při oddělené správě působila ve stejném areálu a musela s ústavem řešit praktické otázky svého provozu [59].

Psychiatr a neurolog Otakar Janota v nekro-logu v Časopisu lékařů českých napsal, že Gamper „Přilnul záhy k Praze a též s českými psychiatry a neurology měl nejlepší styky. Byl dobře informován o naší práci a se zájmem sledoval, kde co bylo dobrého. Poslední dobou se zabýval i myšlenkou svésti české i německé neurology a psychiatry ve společných schůzích vědeckých.“ [60].

Článek otištěný v deníku Sudetoněmecké strany Zeit zdůrazňoval, že Gamper při pomoci nemocným nehleděl na jejich národnost, pečoval o německé i české pacienty a po příchodu do Prahy se rychle naučil česky [56].

 

Gamperovi spolupracovníci

Pod Gamperovým vedením se prohloubila neurologická orientace kliniky a habilitovali se další neurologicky orientovaní lékaři:

Robert Klein (1895–1960) přednášel o patologii mozku, vztahu nervového systému k oku a uchu a o demencích. Přežil pobyt v koncentračním táboře, po válce odešel do Velké Británie, kde působil v Crichton Royal Hospital v Dumfries, kde navázal na pražskou klinicko-anatomickou tradici výzkumem vyšších korových funkcí, agnózií, hemisferální dominance, poruch řeči, následků leukotomie a klinicko-anatomických korelátů mozkových lézí [61].

Adalbert Kral / Vojtěch Adalbert Král (1903–1988) se pod Gamperovým vedením zabýval patofyziologií a klinikou onemocnění mozkového kmene a humorálními syndromy v psychiatrii a neurologii. V letech 1942–1945 byl vězněn v terezínském ghettu; po válce krátce pracoval v Praze, roku 1949 odešel do Londonu v Ontariu v Kanadě. Tam se stal významnou osobností klinické psychiatrie a psychogeriatrie; jeho práce o poruchách paměti ve stáří a rozlišení benigní a maligní stařecké zapomnětlivosti zakládá koncept mírného kognitivního postižení [62].

Anton Leischner (1908–2010) se celoživotně považoval za Gamperova žáka, ačkoli se habilitoval až v roce 1942. Zabýval se zejména afáziemi a dalšími poruchami řeči při ložiskovém poškození mozku. Po válce odešel do Německa, kde se stal průkopníkem klinické neuropsychologie a patologické lingvistiky, zejména výzkumu afázie, alexie, agrafie a dalších poruch symbolických funkcí [63].

Konec předválečného období a arizace

Po Gamperově smrti vedl pracoviště prozatímně Robert Klein. Politická krize roku 1938 však zasáhla kliniku dříve, než mohl být nalezen řádný nástupce. Po podpisu Mnichovské dohody (29. září 1938), dokonce ještě před vznikem Protektorátu Čechy a Morava (15. března 1939), byli židovští a politicky nepřijatelní učitelé německé fakulty postupně propuštěni nebo donuceni k rezignaci [16].

Z kliniky muselo odejít devět z deseti tehdejších profesorů a docentů. Jejich osudy byly pohnuté: Oskar Fischer, Otto Sittig, Franz Theodor Münzer a Erwin Hirsch zahynuli v nacistických vyhlazovacích táborech, a ti, co přežili, většinou po válce zvolili emigraci. Tím došlo k úplnému rozbití pražské německé neuropsychiatrické školy (tab. 1) [12,17].

Závěr

Německá neurologie v Praze vyrůstala z několika kořenů –⁠ z tradice ústavní psychiatrie, neurologicky orientované interny a klinicko-anatomického výzkumu mozku.

Arnold Pick vytvořil školu zaměřenou na afázie, apraxie, demence a neuropatologii, za Otto Pötzla se dále rozvinul výzkum vyšších mozkových funkcí a Eduard Gamper spojil další odborný vývoj se snahou o institucionální a prostorové osamostatnění neurologie. V roce 1938 tak byla německá neurologie odborně již výrazně autonomní, i když administrativně zůstávala součástí společné psychiatricko-neurologické kliniky.

České a německé kliniky byly akademicky a jazykově oddělené, působily však ve společném městském a nemocničním prostoru, v psychiatrii dokonce po dlouhou dobu ve stejném ústavním areálu, a jejich pacientské soubory nebyly striktně odděleny podle jazyka či národnosti. Kontakt usnadňovalo bilingvní prostředí Prahy a českých zemí i skutečnost, že řada lékařů vyrůstala na rozhraní obou jazykových světů; příkladem je Oskar Fischer, absolvent českého gymnázia ve Slaném a německé lékařské fakulty v Praze. Arnold Pick, který podle pozdějších svědectví sám česky nemluvil, vyžadoval znalost češtiny u svých asistentů, dozajista i proto, že měla význam při vyšetřování afázií a dalších poruch vyšších mozkových funkcí. I Eduard Gamper, který přišel z jiného prostředí, se naučil česky zřejmě natolik, aby byl schopen sám komunikovat s pacienty.

Ačkoli systematická spolupráce mezi oběma prostředími byla omezená, běžně probíhala pracovní komunikace o pacientech a provozu oddělení a existovaly i neformální osobní a pracovní kontakty. Oba akademické světy tedy nebyly navzájem izolované a zřejmě by se mohly časem ještě přiblížit. Tento vývoj však přerušila Gamperova smrt a brzy poté následující nacistická perzekuce, která rozvrátila personální kontinuitu německé fakulty a vedla k nevratnému zániku významné neurologické a psychiatrické školy.

Osudy německých a českých neurologů v letech 1939–1945, poznamenané válkou, rasovou perzekucí a emigrací, si zaslouží samostatnou práci.

Poděkování

Autoři děkují Andree Veverkové z Archivu Univerzity Karlovy v Praze a Robertu Bierschneiderovi ze Staatsarchiv München za laskavou pomoc při archivním výzkumu a zpřístupnění pramenných materiálů. Dále děkujeme prof. Petru Svobodnému a prof. Hansi Förstlovi za konzultace a cenné podněty k tématu.

 

Prohlášení o použití umělé inteligence

Při přípravě rukopisu byla generativní umělá inteligence využita zejména k dohledávání pramenů a vyhledávání v databázích, dále k dílčím jazykovým a stylistickým úpravám. Všechny zdroje byly autory ověřeny a za konečný obsah rukopisu nesou plnou odpovědnost.

 

Konflikt zájmů

Autoři prohlašují, že v souvislosti s tématem, zpracováním ani publikací tohoto rukopisu nemají žádný střet zájmů.