Rozhovor s prof. doc. MUDr. Petrem Pohunkem, CSc

1. Proč jste se rozhodl studovat právě medicínu?

Ačkoliv oba moji rodiče byli lékaři, původně jsem k tomuto oboru nijak významně netíhnul. Až někdy v době gymnázia jsem o medicínu občas zavadil a když jsem pak hledal možnost, jak bych si o prázdninách přivydělal, pracoval jsem občas jako sanitář na pediatrii v Motole nebo pomáhal s některými pracemi na motolské endokrinologii, kde v té době pracovala moje matka. Když pak došlo na přihlášku na vysokou školu, zvolil jsem fakultu dětského lékařství v Motole.

2. Jste pediatr, měl jste výjimečný vztah k dětem, že jste si vybral zrovna tento obor?

Když jsem o medicíně uvažoval, připadala mi vždycky práce s dětmi fajn a o moc lepší, než práce s dospělými pacienty. Děti jsou prima parťáci, nestěžují si zbytečně, když hekají, tak jim obvykle opravdu něco je. Přišlo mi tehdy i tak nějak logické, že práce s dětmi je perspektivnější. Vytáhnete je z maléru a ony mají před sebou ještě celý dlouhý život. Musím říct, že jsem nikdy tohoto rozhodnutí nelitoval.

3. Zúčastnil jste se mnoha zahraničních stážích. Která byla z vašeho pohledu nejvíce zajímavá?

Určitě úplně nejzajímavější byla ta první, kterou jsem si sám domluvil v Bernu u profesora Richarda Kraemera. Znal jsem jejich práci z jeho publikací, bylo to relativně blízko. Proto jsem ho oslovil při jednom náhodném setkání a hned v roce 1990 jsem na dětské klinice bernského Inselspital strávil celý srpen. Stáž byla tehdy velmi improvizovaná, bydlel jsem u známých v soukromí, do Bernu dojel Škodovkou a byl tam prakticky bez kapesného. přesto to byla skvělá zkušenost. Poznal jsem způsob práce na kvalitním pracovišti, poprvé viděl funkční vyšetření plic u kojenců, poznal práci hodně rušné ambulance pro dětské respirační pacienty. Na tehdejší dobu to byla úžasná zkušenost. Později jsem měl možnost být v Newcastlu, čtyři měsíce v Southamptonu, tři měsíce v Houstonu. Obě delší stáže byly úžasné, dosud z nich v naší práci čerpáme, ale na tu první vzpomínám často.

4. Měl jste možnost se pracovně setkat s panem profesorem Špičákem. Jak na vaší spolupráci vzpomínáte?

S profesorem Špičákem jsem měl možnost pracpovat 10 let na dětském oddělení na Bulovce. Byla to zajímavá praxe, on byl ten, kdo mne nasměroval k respirační problematice a dal mi možnost se tomuto oboru věnovat. I po mém odchodu do Motola v roce 1994 jsme ovšem nadále v kontaktu, především v České iniciativě pro astma, kterou prof. Špičák v roce 1996 založil a jejímž ředitelem jsem nyní po něm já. Měl jsem možnost se od něho leccos naučit a vždy jsem si cenil jeho názoru a pohledu na řadu věcí, které jsme společně řešili.

5. Pracujete dlouhá léta v oboru dětské pneumologie. Kterého úspěchu si nejvíce ceníte?

Těch úspěchů v našem oboru bylo více, ale asi největším úspěchem z hlediska dlouhodobého vývoje oboru je založení samostatné odborné společnosti a spuštění postgraduálního vzdělávání v oboru dětské pneumologie.

6. Jaká diagnóza se v tomto oboru vyskytuje nejčastěji?

Nejčastější diagnózou v našem oboru je stále asi průduškové astma, nicméně máme i mnohé jiné diagnózy, jako jsou chronické záněty průdušek, difuzní intersticiální plicní postižení, vrozené vady dýchacího ústrojí, novorozenecké pneumopatie a jejich následky, komplikované pneumonie a pleuritidy..

7. I přesto, že existuje pneumokoková vakcína, jsou dětské pneumonie stále závažným onemocněním. Čím si to vysvětlujete?

Mnohé děti, které dnes přicházejí s těžkými pneumoniemi ještě nebyly proti pneumokoku očkovány. Při vzniku onemocnění se ale mohou uplatňovat i serotypy, které nejsou vakcínou pokryty.

8. Jste předsedou České společnosti dětské pneumologie ČLS JEP. Co je jejím hlavním cílem?

Naše odborná společnost je koncipována jako mezioborová platforma, na níž se mohou sektávat všichni, kdo se zabývají dětskou respirační problematikou, ať už jsou z jakéhokoliv oboru. Máme tak krom dětských pneumologů mezi sebou praktiky, alergology, intenzivisty, hrudní chirurgy, neonatology i plicaře pro dospělé. Je to otevřená odborná společnost, která má sloužit k zlepšení a prohloubení komunikace a vzájemnému vzdělávání.

9. Jak rád trávíte svůj volný čas?

Myslíte, že nějaký mám? Nicméně vážně, občas se nějaká volná chvíle najde. Pak jsem rád, mohu-li odjet na chalupu v Orlických horách, i když i tam se mnou kromě manželky a kocoura bývá i notebook. Když se zadaří, mám rád potápění, dovolí-li čas a počasí, využívám s potěšením i svou již dávnou získanou licenci na ultralehká letadla.

10. Jak by vypadala vaše ideální dovolená?

Hlavně ticho a klid. Může u toho být moře, ale není podmínkou, klidně by to mohly být Orlické hory, a to za slunce i deště...