Rozhovor s profesorem Janem Volavkou o válce, vzdělání a útěcích 1. díl rozhovoru

Pane profesore, Vaši rodiče se věnovali umění. Otec byl ředitelem Galerie moderního umění, matka kunsthistorička, později ředitelka Židovského muzea. Co Vás přivedlo ke studiu násilí?

O násilí jsem se začal zajímat v 9 letech, když nás zatkli Němci. Viděl jsem tam ošklivě zmlácené zkrvavené lidi, které vedli od výslechu. Tyto zážitky na mě udělaly nezapomenutelný dojem. Později jsem si od nich získal odstup tím, že jsem se pokoušel násilí intelektuálně pochopit. Když do Prahy v roce 1968 přijela další okupační armáda, měl jsem státem podporovaného násilí už dost. Po příjezdu do New Yorku trvalo jen týden, než jsem byl přepaden. Přepadení bylo rychlé a předvídatelné, podobně jako jsou rychlé a předvídatelné útoky pacientů v psychiatrických nemocnicích. Překvapila mě míra násilí na amerických ulicích. A víc mě překvapilo, že nebylo moc lidí, kteří by se tomu profesionálně věnovali.

 

DĚTSTVÍ A VÁLKA

Co předcházelo Vašemu uvěznění?

Vztah rodičů byl už před válkou bouřlivý. Oba byli historici umění, někdy spolupracovali, ale většinou se přeli. Strašně se pohádali roku 1939. Tatínek byl na konferenci v Londýně a dostal tam nabídku místa na Princeton University. Telefonoval do Prahy, řekl mojí mamince, aby mě vzala a odjela do Londýna. To mi byly čtyři roky. Jenže matka byla česká vlastenka a řekla, že Honzík musí být Čech, a taky nechtěla odjet kvůli svým rodičům. Prostě odmítla, a tak se rozvedli. Ihned potom, co se otec vrátil, spadla klec, přišli Němci. Pak přišly Norimberské zákony a ukázalo se, že tatínek je hrdina. Když bylo v roce 1942 zřejmé, že jak maminka, tak já pravděpodobně zahyneme, tak si ji táta vzal znovu. Rok 1942 byl rok typický pro rozvod s židovskými dámami, mnoho lidí to tak udělalo. A on si ji vzal znovu. Maminka, i když konvertovala ke katolicizmu, byla Židovka a podle rasových zákonů by musela do transportu. Sám tím ztratil status Árijce, a nakonec strávil v pracovním táboře delší dobu než maminka. V roce 1944 bylo jasné, že se Němci pustí i do smíšených manželství. Tatínek se pokusil se mnou v roce 1944 utéct do Turecka. Jediný proviant, který jsme s sebou na cestu měli, byly dva obložené chleby. Chytli nás, sotva jsme je snědli. Uvěznili nás v Uherském Hradišti. Otce později přemístili do koncentračního tábora v Bystřici u Benešova a mě eskortovali zpět k mamince. Já jsem žil v naprosté izolaci od vrstevníků, rodiče jim zakázali si se mnou hrát.

A co se stalo potom?

Čekali jsme v Praze na povolání do transportu. Perzekuce Židů byla na vrcholu. Nesměli jsme už ani přejít přes Václavské náměstí. Bylo to jedno z mnoha veřejných prostranství, která byla Židům zakázána. Pamatuji se, že když maminka opravdu spěchala, zakryla si hvězdu aktovkou, chytla mě za ruku hnali jsme se přes náměstí. Podobný adrenalinový zážitek jsem míval, když jsem na lyžích sjížděl prudký svah. Jen riziko bylo vyšší. Maminka nakonec šla do Terezína a nevěděla, co se mnou, a tak mi nabídla, abych šel do Terezína s ní, ale to jsem zdvořile odmítl. Tak jsem v tom bytě zůstal sám. Asi po 10 dnech tam přišla na návštěvu maminčina spolužačka, Elsa Kučerová, našla mne hladového a odvezla mne k nim do Roztok u Prahy. Tam mi to připadalo jako v ráji, bylo tam dost jídla, nesměl jsem do školy a nad hlavou létala americká letadla bojovat s Němci. Mával jsem jim jako andělům.

 

Co se dělo po skončení války?

Já jsem po druhé světové válce neměl vůbec žádné sociální dovednosti pro jednání se svými vrstevníky. Kluci v okolí mého bydliště byli taková antisemitská banda, všichni Židé v okolí už zmizeli, aby se nikdy nevrátili, a tak jediný, kdo tam zbýval, jsem byl já. A tak mě s chutí mlátili kdykoliv to šlo. Někdy mě mučili promyšlenějšími způsoby, např. namalovali na zem bílý kříž a já jsem ho musel slízat. Mlátili mne ale jen Češi a jejich rodiče. Od žádného Němce jsem nedostal ani facku, nikdy, ani v tom vězení.

Mamince po návratu z Terezína, odkud se mimochodem vrátila ve velkém stylu, když si vzala taxi a vzala s sebou i spoluvězně, kterého tak zřejmě zachránila před epidemií tyfu, to neušlo. Vzala mě k doktorovi. Ten lékař byl chytrý a poradil jí, aby mě dala ke skautům. Dostal jsem se k vodním skautům. Můj první vedoucí byl Jaroslav Stark, který později utekl a udělal skvělou kariéru jako dětský kardiochirurg v Londýně. Vedl tam kliniku. Ten mi tenkrát řekl: „tohle je pádlo, takhle se to drží a takhle se pádluje“. A já začal pádlovat a myslím, že to bylo to nejlepší, co pro mě mohl udělat. Pak se trochu zlepšily i mé sociální dovednosti, ale vždycky jsem měl problémy s autoritami.

 

Bili Vás rodiče?

Ne, bily mě spíše vrstevnice. Pamatuji si ale na jednu pořádnou facku od maminky, to bylo v oktávě. Těsně před maturitou jsme šli na povinnou demonstraci k prvnímu máji a já jsem někde slyšel takovou zvrhlou verzi hymny ruských námořníků: „My jsme bílí námořníci, pozvedneme láhev k líci, ať zazní slivovice hlas“. Slyšely to nějaké dámy ze zemědělského družstva, které pochodovaly za námi, stěžovaly si a doneslo se to k řediteli. Chvíli to vypadalo, že neodmaturujeme. Maminku si ředitel předvolal.

 

A co jste dělal Vy?

Já moc nevěděl, jak se chovat, ale už jsem znal to americké heslo „Keep smiling“. Tak jsem stál, přesněji řečeno, ležérně se opíral o dveře ředitelny, usmíval se a celá třída napjatě očekávala, co se stane. Zeptal jsem se: „Tak jak to šlo?“ Dostal jsem takovou facku, že mi ulétly brýle a rozbily se. Ale už byly trochu poškrábané. Ostatně všechny moje brýle byly vždy dost poškrábané. Na to se tam pak ještě dlouho vzpomínalo.

 

A pomohla ta facka něčemu?

No, už mě pak odnikud nevyhodili.

 

VZDĚLÁNÍ A ÚTĚK

Proč jste si vybral medicínu?

Já jsem vlastně chtěl studovat dějiny umění, to jsem viděl u maminky a u tatínka. A asi jsem o tom také věděl víc než ostatní spolužáci, protože rodiče si se mnou o umění často povídali a naučili mě dívat se na něj.

Maminčina ambice byla jiná. Ta hlavně chtěla, abych se nedostal do kriminálu, protože takových příhod, o kterých jsem zrovna mluvil, bylo v mém dospívání víc. Táta se na to díval jinak. Zrovna byla válka v Koreji a on si myslel, že je velice pravděpodobné, že bude další celosvětová válka, a předpokládal, že jako lékař budu mít větší pravděpodobnost přežití.

Medicínu jste začal studovat v roce 1953 a problémy s chováním jste měl i během studia. Jednou jste vzpomínal na to, jak jste byl předvolán k děkanovi a ten na Vás křičel, že kdybyste byl takový levičák na Harvardu, jaký jste pravičák na Karlově univerzitě, tak by Vás vyhodili hned.

Způsobil jsem děkanovi Trávníčkovi nepříjemnost. Na schůzi mediků s ministrem školství, jejímž účelem bylo nás zastrašit, abychom nikam neposílali petice, jsem povstal, vytáhl kopii Ústavy Československé republiky a přečetl z ní paragraf o právu petičním. To bylo v roce 1956 trochu moc. Nakonec jsem se děkana ještě zeptal, co je to ten Harvard. Dívaje se zpět, bylo to od něj vlastně hezké, že mě nevyhodil.

 

Jaká byla na univerzitě atmosféra?

Na studia vzpomínám rád jako na dobu s dobrými kamarády. S některými se dodnes přátelím.

V jednom historickém článku (Vevera et al. 2005) mě překvapilo, jak málo se u pacientů se schizofrenií v roce 1947 vyskytoval alkoholismus. Vy jste mě tehdy upozornil na to, jak obtížně byl tehdy alkohol dostupný. Jak často jste chodili do hospod nebo popíjeli někde na koleji?

Alkohol byl drahý a jako studenti jsme se k němu dostávali dosti vzácně. Občas jsme si přivydělávali. Kurt Freund, když zaváděl falografii, potřeboval novou sadu snímků nahých mužů i žen, a můj nejlepší kamarád na medicíně Jiří Němeček mě na to upozornil jako na znamenitou příležitost vydělat si 20 Kč. To byly obrovské peníze. Byli jsme sice upozorněni, že naše fotky uvidí jen testované osoby a asistenti, ale asi za 14 dní ty fotografie zmizely. Po měsíci jsem seděl v menze. Bylo tam několik studentek, které mě sledovaly a smály se, pak ke mně jedna přišla a velmi hlasitě pravila: sluší Vám to, v těch kalhotách Vám to ale sluší víc! Takto vydělané peníze jsme směnili za alkohol. Já jsem si Freunda velice vážil a jako mladý vědec jsem mu pak pomáhal při rozšíření falografických metod. Pomáhal jsem mu sestavovat falograf pro ženy, a protože jsem byl elektroencefalografista, tak jsem k tomu umělému penisu, který se zaváděl do vaginy, přidělával elektrické napojení na zobrazovací záznam. V mnoha těch emigračních vlacích a letadlech se mi pak vracel sen, že tohle uviděli Rusové a řekli si, že takhle to už dál nejde. Takový útok na dobré chování a morálku se musí zastavit za každou cenu, sedli na tanky a přijeli.

 

Jak jste se dostal k psychiatrii?

První kurz, který mě na medicíně bavil, byla neurologie. Psychiatrie byla jaksi už k tomu. Přitahovala mě záhada schizofrenie. Velký vliv měl také můj první učitel docent Roubíček. Opovrhován režimem byl na Psychiatrické klinice v Praze, kde vedl oddělení depresí a EEG laboratoř. Později byl jako podezřelý buržoazní nestraník odejit do Výzkumného Ústavu Psychiatrického (VÚPs), kde našla útočiště řada inteligentních vyvrženců. Ne nadarmo byla zkratka VÚPs všeobecně čtena jako Výzkumný Ústav Padlých Slonů.

Od Jiřího Roubíčka jsem se naučil EEG a důležité životní zásady, jak se má slušný člověk a psychiatr chovat. Jiří byl neobvykle originální myslitel, který daleko převyšoval své kolegy na klinice i jinde svými odbornými i jazykovými znalostmi. Napsal učebnici EEG, knihu o elektrošocích a také světoznámou knihu o experimentálních psychózách. Podával českým malířům LSD a pozoroval akutní účinky této látky na změny v jejich malbách a kresbách zátiší a okolí kliniky. Tyto distorze a změny barev jako účinky LSD byly v knize dobře reprodukovány a zajistily Jiřímu světovou popularitu, včetně mnoha přednášek v USA i jinde. Jiří emigroval v roce 1969 nejdříve do USA a pak do Švýcarska, kde se mu dobře dařilo v soukromé praxi.

První českou konferenci o chlorpromazinu a reserpinu uspořádal profesor Vencovský roku 1956 v Plzni. Vy jste svoji kariéru začínal spolu s Pavlem Grofem v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích v roce 1959. Jaké jste používali léky a terapeutické postupy?

Začali jsme v Horních Beřkovicích. Pokud si pamatuji, v roce 1959 jsme měli chlorpromazin a imipramin. ECT byla běžná léčba depresí. Hojně byly ještě používány inzulinové šoky. Pamatuji se, že o inzulinu nám na klinice skoro nic neřekli. Šel jsem proto v Praze do Lékařského Domu do knihovny, abych se poučil. Ke svému překvapení jsem nenašel žádnou kontrolovanou studii, která by ukazovala efektivnost této léčby.

 

Jedním z mých prvních pacientů byl šestapadesátiletý, vysoce postavený úředník z federálního ministerstva, které bylo zrušeno. Na českém ministerstvu pro něj místo nebylo, zkoušel se uživit jako ředitel školy, po dvou letech ho ale nahradila jeho zástupkyně. Dále tam pracovat nechtěl. Práci odpovídající jeho požadavkům (vedoucí postavení, kancelářská práce) sehnat nemohl. Manželka pracovala jako úřednice, obě děti měly vysokoškolské vzdělání, žily ve vlastních domácnostech. Ambulantní lékař mu dal pro pokleslou náladu, apatii a anhedonii SSRI, neschopenku a po 6 měsících ho poslal na Psychiatrickou kliniku. Na otevřeném oddělení diskutoval se spolupacienty a zajímal se o okolí, chuť k jídlu byla dobrá, spánek bez poruch, po 10 dnech žádal o propuštění, protože chtěl být na Vánoce doma. Jak vím od jeho ambulantního psychiatra, skončil později v plném invalidním důchodu. Jak by byl podle Vás léčen v době, kdy jste v USA začínal Vy?

V USA by byl v roce 1969 pravděpodobně léčen psychoanalyticky.

Pak jste přešel do Výzkumného ústavu psychiatrického do Madlafouskovy laboratoře. Na čem jste pracovali?

Z Beřkovic jsem v roce 1964 přešel do EEG laboratoře ve VÚPs k Jiřímu Roubíčkovi. Pracovali jsme ještě s kolegou Matouškem na frekvenční analýze normálního EEG, EEG u různých duševních chorob, a hlavně pak na efektech různých psychofarmak na frekvenční spektrum EEG. Výsledky jsme publikovali anglicky v různých časopisech jako EEG Journal, Acta Psychiatrica Scandinavica a podobně. Tyto publikace nám třem (Roubíček, Matoušek, Volavka) pak velmi pomohly při startu v emigraci.

 

V 1968 jste po invazi emigroval, napřed do Německa a pak do USA. Bylo to okamžité a jasné rozhodnutí, nebo jste to dlouho zvažoval?

Rusové přišli 21. srpna 1968. Já jsem odjel 23. srpna, nezvažoval jsem nic, bylo mi to jasné. Nebudu opakovat chybu rodičů, kteří včas neodjeli před německou okupací. Odjel jsem naslepo, neměl jsem nikde nic vyjednáno. Neměl jsem s sebou skoro žádné peníze. Díky publikacím jsem dostal téměř okamžitě místo na Max Planck Institut für Psychiatry v Mnichově, ale z historických důvodů jsem se tam necítil moc dobře. I když se ke mně chovali velmi slušně. Chtěl jsem do Ameriky, protože tam se dělá největší výzkum a bylo tam nejvíc finančních prostředků. Z Mnichova jsem si vyjednal místo na New York Medical College, kde jsem nastoupil jako Assistant Professor v únoru 1969 v laboratoři Dr. Maxe Finka, který dělal podobné studie účinku psychofarmak na EEG spektra, jako jsme dělali v Bohnicích. Max nás asi v roce 1966 navštívil a naši bohnickou laboratoř viděl. Stal se mým doživotním přítelem. Nedávno mu bylo 100 let, a to do České a slovenské psychiatrie ještě v roce 2017 napsal článek o katatonii. Když jsem pro ně já začal pracovat, studovali jsme efekty elektrokonvulzivní terapie a využívali k tomu EEG. Tehdy se na ECT v Americe pohlíželo dosti rozporuplně. Já už jsem z Čech měl velkou praxi z EEG. Byl tam k dispozici jeden z prvních počítačů, hrozně mě to bavilo. Akorát, že hned první týden se ukázalo, že to, co dělám, je naprosto nedostatečné a Max mě vyhodil. Druhý den mi volala sekretářka, ptala se, kde jsem. Tak jsem řekl, že jsem dostal padáka a ona mi vysvětlila, že to tak nesmím brát, že Max je trošku horká hlava. Tak jsem se vrátil. Zároveň jsem chtěl a potřeboval mít licence lékaře. Tak jsem po práci, která byla od 9 do 5, jak bylo v Americe zvykem, místo abych šel domů na večeři, dalších pět let chodil od 5 do 11 večer do univerzitní knihovny připravovat se na americkou aprobaci, abych mohl dělat ve státě New York doktora. Spoustu věcí jsem z ČSSR vůbec neznal, musel jsem se třeba doučit celou genetiku. Celkově myslím, že bylo to základní lékařské vzdělání v ČSSR tak o deset let opožděné za USA. Mému manželství a výchově dcery to ale moc neprospělo.

 

Co dělala první žena?

V ČSSR byla vynikající tenistka, reprezentovala nás i ve Wimbledonu (v roce 1967), ale v USA už závodně nehrála. Živila se jako tenisová trenérka a dělala sparing partnera i Miloši Formanovi. Tak jsem se dostal k rukopisu scénáře „Přeletu nad kukaččím hnízdem“. Forman mi ho dal a byl zvědav, co si o něm myslím. Řekl jsem, že to určitě odradí mnoho pacientů od vyhledávání psychiatrické péče, a proto se mi to nelíbilo. Forman byl přesvědčen, že je jasné, že se jedná o film popisující historické události, staré v té době už nejméně 10 let (znázorněno je to té baseballové scéně, která se odehrává v roce 1963), a že to by moderní psychiatrii nemělo ublížit. V tom se mýlil.

 

Literatura

Vevera J, Hubbard A, Veselý A, Papežová H. Violent behavior in schizophrenia: retrospective study of four independent samples from Prague 1949 to 2000. Br J Psychiatry 2005; 187 : 426–430.

Volavka J. Neurobiology of violence. American Psychiatric Pub 2008.

Fink M. Katatonie: často se vyskytující klinický syndrom, rozpoznatelný a léčitelný.

Čes a slov Psychiatr 2017; 113 (2): 84–93.

 

prof. MUDr. Jan Vevera, Ph.D.
Psychiatrická klinika FN Plzeň
e-mail: veveraj@fnplzen.cz