Přihlášení

Přihlášený uživatel: . Nejste to Vy? Přihlašte se pod svým e-mailem.

Zadejte prosím své heslo do proLékaře.cz, abychom ověřili, že jste to opravdu Vy.

Videa
Rozhovory
Kazuistiky
Nástěnka
Knihy
Zábava
Anketa

Rozhovor s prof. MUDr. Hanou Matějovskou Kubešovou

1. Proč jste se rozhodla studovat medicínu a co Vás přimělo zajímat se během studií o kardiologii?

Největší vliv měla pravděpodobně profese mé maminky, která pracovala 30 let jako zdravotní sestra u obvodního lékaře. „Doktolka“ už prý jsem chtěla být v době, kdy jsem ještě neuměla říkat „r“ – tvrdí mí rodiče.

O prázdninách během základní školy i na gymnáziu jsem za ní chodívala odpoledne do ordinace a dělala pořádek v kartotéce, trhala čtverečky na injekce, pomáhala čistit stříkačky před vyvařováním a hlavně chodila s ní na návštěvy k pacientům a dívala se, případně pomáhala převazovat bércové vředy, měřit krevní tlak, píchat injekce, zjišťovat, které léky pacienti potřebují. Tuto pomoc potřebovali už tehdy, v 60. a 70. letech, hlavně osamělí senioři, a ti byli vždycky moc rádi, že jsme za nimi přišly a krom těch zdravotnických úkonů jsme si s nimi i popovídaly. Také to byla doba, kdy pacienti po infarktu myokardu leželi nehybně 6 a více týdnů – byla to tehdejší metoda léčení infarktu - a domů se vraceli jako zchátralé trosky bez svalů a s pocitem, že život pro ně skončil. Na lékařskou fakultu jsem tedy šla sice s představou práce praktického lékaře, ale jakmile jsme se ve třetím ročníku v roce 1978 v rámci klinické propedeutiky ocitli na II. interní klinice na Pekařské v rukou skvělé pedagožky, paní asistentky Hrnčířové, kde kardiologii mílovými kroky rozvíjeli tři tehdejší docenti – doc. Ivo Dvořák, doc. Miloš Štejfa a režimem zatracovaný doc. Pavel Bravený, už jsem tam zůstala. Páni docenti a později profesoři spolu v podstatě soupeřili, moc rádi se neměli, ale výsledkem byla úžasně uspořádaná kardiologie ve smyslu dobře fungující koronární jednotky a JIP a dále laboratoře preventivní kardiologie, kde se na ergometru pacienti po infarktu vraceli do normálního života.

2. Jaké máte vzpomínky na prof. Jiřího Vorlíčka z Bohunic, který byl v době Vašeho působení přednostou Interní hematoonkologické kliniky v Bohunicích?

Profesor Vorlíček si vždycky kolem sebe uměl sjednat respekt a na zmíněné kardiologii jsme se i my „svočkaři“ (studenti SVOČ) měli na pozoru. A tak se stalo, že když tehdy ještě odborný asistent Vorlíček zasedl na ergometr coby kontrolní zdravý jedinec, měla jsem mu nalepit elektrody a spletla jsem to, a tehdy zazněla naprosto nemilosrdná slova „nasaďte na mne někoho, kdo to umí“ – nejraději bych v té chvíli zalezla mezi spáry linolea. Potom jsme se samozřejmě setkávali pravidelně, i za dramatických situací, a asi se mi podařilo u Jiřího dojem o sobě vylepšit, protože v době, kdy přecházel do nově otvírané bohunické části fakultní nemocnice, mne z mateřské dovolené pozval, abych pracovala jako vedoucí jednotky intenzívní péče na hematoonkologii.

Jako přednosta byl prof. Vorlíček skvělý – dovedl lidi kolem sebe motivovat k dalšímu sebevzdělávání, dovedl velmi úspěšně zapojit kvanta sponzorů do rozvoje kliniky – to ostatně bylo vidět v raketovém startu pracoviště, ale přesto všechno se nezapomněl občas zeptat kohokoli z nás třeba na rodinu nebo na některé více osobní věci.

3. Jak jste se dostala ke geriatrii a proč vás lákal právě tento obor?

Nějak jsem si začala uvědomovat, že současné pojetí medicíny – to přetechnizované, odosobněné, miniaturizované a samozřejmě nákladné – není tak úplně určeno generaci seniorů. U seniorů s přibývajícím věkem přibývá chorob a ubývá soběstačnosti a výsledkem léčení začíná být nikoli úplné vyléčení, jako je tomu v tzv. vítězné medicíně, ale dosažení maximálního možného stupně soběstačnosti a možnosti setrvat za důstojných podmínek ve vlastním prostředí. S tímto faktem se ne každý zdravotník umí vyrovnat a je nutno pro jeho pochopení dozrát. To je mimo jiné i důvod, proč se velmi malé procento absolventů lékařských fakult rozhodne rovnou pro obor geriatrie.

4. Jaký posun nastal během Vašeho působení v oblasti geriatrie?

Populace zdravotnická i nezdravotnická si začíná uvědomovat nutnost zabývat se seniory jako nepominutelnou součástí našeho života, ať už jsou nebo nejsou naši příbuzní nebo blízcí. Věnuje se více pozornosti zpřístupnění objektů seniorům a dalším skupinám handicapovaných, více se respektuje komplikovanost průběhu chorob u starších nemocných – zkrátka zvykáme si ve všech oborech, že medicína se geriatrizuje.

5. Jakým směrem by měla jít osvěta populace ohledně otázek stáří a pohledu na seniory?

Osvěta populace by měla zahrnovat hlavně ty aspekty, které handicapují naše starší spoluobčany, aby byl jejich stav náležitě chápán a aby nebyli například pro pomalejší reakci nebo senzorický deficit vystaveni negativním invektivám okolí, ale aby se jim naopak dostalo vstřícné pomoci okolí.

6. Geriatrie je velmi rozsáhlý a multidisciplinární obor. Je zájem o tuto oblast medicíny mezi začínajícími lékaři?

To, že geriatrie skutečně je velmi rozsáhlý a multidisciplinární obor, to si mnoho zvláště začínajících lékařů zcela neuvědomuje a jsou překvapeni, až se ocitnou u nás v rámci předatestační přípravy. Proto bylo naším záměrem posílit výuku geriatrie v rámci studia na lékařské fakultě, což se nám částečně již podařilo. Nicméně jak už jsem se zmínila, zájem mezi absolventy přímo o obor geriatrie je velmi nízký. Chápu, že studenta medicíny více osloví heroický kardiochirurgický výkon než laděni diuretické léčby u selhávajícího kardiaka.

7. Učíte seniory mimo jiné také aktivnímu přístupu. Jak se vám daří přivést pacienty k aktivitě?

Aktivní přístup samotného nemocného je základem úspěchu léčby. Nepominutelná je ovšem i role rodiny či blízkých pacienta, protože on musí cítit, že o něj někdo stojí, že někdo má radost z toho, že se mu podařilo ujít prvních pár krůčků v chodítku, když předtím několik dni nehybně ležel. Jinou otázkou je výskyt depresivních stavů, které jsou u seniorů velmi časté a bohužel často nediagnostikované, a tedy neléčené. Ty také mohou vést k situaci „nevysvětlitelné“ pasivity seniora.

8. Čím se může česká geriatrie učit od zahraničí? Jak funguje geriatrie za hranicemi?

Na setkáních se zahraničními spolupracovníky si tak obvykle notujeme zhruba podobně i naříkáme nad podobnými problémy. V čem se hodně lišíme, je samozřejmě ekonomika, kdy ve státech s vývojem bez převratů, je systém vypracovaný, stabilizovaný a pohybuje se o několik procent národního důchodu výše. Dalším velmi rozdílným bodem je spolupráce rodin, kdy zvláště panelákové bydlení rodiny od sebe oddělí ještě v relativně mladém věku rodičů a opětné navázání reálné spolupráce v době, kdy rodiče potřebují pomoc a opatrování, velmi často ztroskotává – a zde opět vstupuje do hry ekonomika a schopnost seniorů samotných či jejich rodin zaplatit péči o poskytovanou ve vlastním prostředí či ubytovací služby v domovech pro seniory. Ekonomika je také hlavním limitujícím faktorem omezené dostupnosti domácí péče či obecně terénních služeb v oblastech vzdálenějších od velkých měst. Řešením budou muset být v blízkém budoucnu komunitní centra v síti odpovídající dřívějším střediskovým obcím, která budou poskytovat zdravotní i sociální služby na určitém malém území – některá taková centra již u nás v současné době velmi kvalitně pracují.

9. Mnohdy lékaři prodlužují život pacientům. Jak vnímáte tento přístup?

Veřejnost, mnohdy i zdravotnická, stírá rozdíl mezi zachováním kvality života a tzv. prodlužováním života – tento pojem zná medicína ovšem pouze ve smyslu demografickém, nikoli pro fázi umírání.

Nemyslím, že by se jednalo o úmyslné prodloužení života, spíše se jedná o podvědomou neochotu smířit se s faktem, že tomuto nemocnému už nemohu nijak zásadně pomoci a ztrácím jej. Ale ani v okamžiku, kdy si tento fakt přiznám, to neznamená, že už si nemocného nevšimnu – umění doprovázet je jedno z nejtěžších v medicíně.

10. Jak probíhal Váš pracovní týden, když jste působila jako starostka městysu Křtiny?

Byla to doba, kdy jsem si měla možnost opakovaně vyzkoušet, co vydržím. Pondělky byly nejnapjatější, protože po velké vizitě a ambulanci následovala porada proděkanů od 14,00 a v 17,30 jsem musela stihnout začátek úředních hodin na úřadě ve Křtinách. V úterý kromě běžných povinností přednostky obvykle 1-2x výuka mediků a odpoledne a navečer dopisování administrativy na úřadě. Ve středu úřední hodiny opět od 17,30, čtvrtek byl kromě velké vizity volnější. Pátky jsou na klinikách s akutním příjmem vždycky dramatické. Sobota byla obvykle oddávacím dnem – ale na to jsem se vždycky těšila. No a v neděli se doma dohánělo to, co se nestihlo přes týden.

Přesto na tuto dobu vzpomínám velmi ráda, protože jsem až na zcela nepatrné výjimky měla kolem sebe jak v nemocnici, tak na fakultě i na úřadě okolo sebe lidi, na které byl spoleh, kteří rádi pracovali a spolupracovali. Dokonce se v té době podařilo ve Křtinách zrealizovat několik akcí dotovaných z různých titulů, kterými se dodnes kochám, a ráda vidím, jak současná radnice pokračuje v podobném duchu.

11. Kam se letos chystáte na dovolenou a jak nejčastěji trávíte svůj volný čas?

Letošní dovolenou jsme s manželem strávili v Norsku, což jsme si jako milovníci hor úžasně užili. Můj volný čas se, pravda, dá označit jako úplně volný jen zřídka, protože po večerech obvykle s notebookem na klíně pracuji na publikacích a podkladech pro různé vzdělávací aktivity. Pokud volný čas opravdu mám, věnuji se pracem v domě, okolo domu a na zahradě, občas turistice, občas podnikneme vyjížďku na kole či na in-linech, v zimě běžkujeme a lyžujeme. Pokud se trefíme se službami a služebními cestami, absolvujeme i nějakou tu kulturu – koncert či divadlo.


Archiv rozhovorů
 
 
 
 
 
 

diskuze