Přihlášení

Přihlášený uživatel: . Nejste to Vy? Přihlašte se pod svým e-mailem.

Zadejte prosím své heslo do proLékaře.cz, abychom ověřili, že jste to opravdu Vy.

Videa
Rozhovory
Kazuistiky
Nástěnka
Knihy
Zábava
Anketa

Rozhovor s prof. Janem Leblem

1. V rodině jste jediný lékař. Co Vás lákalo na medicíně?

Gymnázium jsem studoval mezi roky 1970 a 1974. Byla to doba velké deprese, která se dnes opisuje eufemisticky jako „nástup normalizace“. V prvním ročníku gymnázia jsme jako nejmladší studenti v budově museli odnášet balíky kvalitních středoškolských učebnic české i světové literatury, historie, filozofie a psychologie ze školního skladu do aut před budovu školy, která odvážela knihy do sběrných surovin. Místo toho jsme dostali propagandistické brožury o dějinách dělnického hnutí a „vědeckém komunismu“. Atmosféra všeobecné intelektuální deprese nás zasáhla v nejcitlivější fázi života, kdy si člověk vytváří základní hodnotovou orientaci. A nejhorší bylo, že to skutečně vypadalo být „na věčné časy“. Nu a vybírejte si v této atmosféře obor studia na vysoké škole, když víte, že technický obor pro vás není to pravé: Medicína z toho vyšla vítězně vylučovací metodou – jako obor, který pojednává o člověku, ale není ideologicky podmíněný.

2. Dá se říct, že jste si splnil svůj sen, když jste si zvolil pediatrii za svůj obor?

Pediatrie souvisí s mojí první odpovědí: V roce 1974 bylo nutné podat přihlášku jen na jedinou vysokou školu. Buď vás přijali nebo odmítli. V Praze byly již tehdy tři lékařské fakulty, ale jmenovaly se Fakulta všeobecného lékařství, Fakulta dětského lékařství a Lékařská fakulta hygienická. Být přijat na „všeobecnou“ bylo velmi obtížné a vyžadovalo politickou angažovanost, „dělnický původ“ nebo protekci. Nic z toho jsem neměl. Zkusil jsem proto Fakultu dětského lékařství, kde bylo přijetí o něco snazší. Vzdělávání na této fakultě bylo vedeno tak, že popromoční vstup do oboru pediatrie byl logickým pokračováním. Tak jsem se dostal k pediatrii – a nelituji.

3. Za posledních 20 let u nás poklesla kojenecká úmrtnost o čtvrtinu, což se jinde na světě nestalo. Čím si takový úspěch vysvětlujete?

Kojenecká úmrtnost od roku 1989 neklesla o čtvrtinu, ale o tři čtvrtiny – na čtvrtinu ! Je to úžasné, patříme teď v kojenecké úmrtnosti mezi pět či šest nejúspěšnějších zemí světa. A přitom si uvědomme, že jde o jeden z mála objektivně měřitelných parametrů se stejnou metodikou ve všech zemích světa a ve všech historických epochách. Může to znamenat, že jsme dobří i v jiných oblastech pediatrie, možná i veškeré medicíny, jenom to neumíme tak dobře změřit! A vysvětlení ? Už v roce 1989 u nás byl intelektuální potenciál, kvalitní medicínské vzdělání a dobrá organizace zdravotnictví, jenom chyběly peníze na léky a nové technologie a volné cestování za inspirací do zahraničí. Nyní máme to i to. A výsledky jsou úžasné!

4. Jak si dnes stojíme v pediatrii v porovnání se zahraničím?

Doufám, že podobně jako v kojenecké úmrtnosti! Jenom nemáme tak jednoduchou možnost porovnání…

5. Za působení profesora Houštěka jste měl možnost účastnit se v tehdejším Československu přednášek významných evropských pediatrů. Uvažoval jste někdy o emigraci?

Po promoci na počátku osmdesátých let postupně emigrovalo několik mých nejlepších přátel a kamarádů. Byla do druhá fáze té deprese, o které jsem mluvil v souvislosti s „normalizací“. Moje vazby na rodinu a na „českou hroudu“ byly dost silné, reálně jsem o emigraci nikdy nepřemýšlel. Tím nechci říci, zda to či ono bylo lepší – každý se rozhodoval za sebe, nehledě na to, že emigrovat bylo i technicky obtížné. Přes šumavské kopce to v té době skutečně nešlo a devizový příslib s výjezdní doložkou dostávali jen někteří. I když si vzpomínám, že můj prastrýc, který neměl nic společného s medicínou a emigroval v roce 1968 do Švýcarska, říkal, že kdyby čeští lékaři znali postavení lékařům tam, „plazili by se už od Plzně“.

6. Jaké případy řešíte v pediatrii poslední dobou nejčastěji?

Na naší Pediatrické klinice se snažíme být pro všechny české (i moravské) pediatry i pro všechny dětské pacienty posledním útočištěm, když už běžné postupy selhávají. Máme tedy řadu skutečně závažných stavů, které se snažíme spolu s kolegy z dalších motolských pracovišť úspěšně řešit. Nepodaří se to vždy, takový je bohužel život v medicíně. Vedle toho přijímáme i děti s běžnými nemocemi z pražského levého břehu Vltavy a přilehlých oblastí – i odjinud, pokud o to rodiče nebo lékař požádají.

7. U adolescentních pacientů, například cukrovkářů při cukrovce, může Vaši léčbu zkomplikovat přístup pacientů. Jak se Vám daří s nimi komunikovat a přesvědčovat je o léčbě?

Největším uměním pediatra není vyšetřovat kojence, který verbálně ještě nekomunikuje, ale nalézt oboustranně přijatelnou formu komunikace s dospívajícím, který si právě přirozeně snaží vybojovat svoji dospělou samostatnost a identitu. Náročné je to zejména tam, kde na tom závisí jeho zdraví, případně i život – nejen u diabetu, ale také například u pacientů po transplantaci ledviny, když pravidelné užívání imunosuprese rozhoduje o přežití transplantovaného orgánu. Pediatři zatím obecně podceňují trénink v komunikaci, zejména s touto věkovou skupinou. Ostatně, nejsou na to ani kvalifikovaní „trenéři“, každý z nás je v komunikaci de facto samoukem.

8. Zajímá Vás také genetika, zejména v oboru endokrinologie. Jak si vedete v této oblasti?

To je v současné době fantastická oblast nového poznávání. Každý rok přináší poznatky o genové podstatě dalších a dalších onemocnění – v endokrinologii i jinde. Díky tomu stále lépe rozumíme nejen příčině nemocí, ale také mechanismu jejich vzniku – a cílem je samozřejmě zlepšit možnosti diagnostiky a léčby. Jsem rád, že k tomuto celosvětovému poznávání tým naší kliniky také přispívá.

9. Co považujete za svůj největší životní úspěch?

Od vzletných idejí se vrátím do privátní reality. I když jsem řešil životní osudy mnoha dětí a dospívajících a jejich rodin, za velký úspěch považuji, že oba naši synové úspěšně vstoupili do svého dospělého života, našli svoji identitu a věřím, že je jejich život bude uspokojovat a budou přinášet pozitivní podněty i svému okolí. Ostatně, jeden z nich míval tričko s nápisem: „The future will be how we make it.“ Narodili se v letech 1990 a 1992 jako svobodní občané svobodné země – tak tohle se náhodou dobře povedlo :)

10. V jednom z rozhovorů jste řekl, že gratulujete těm, kteří si vybrali za svůj obor pediatrii. Co byste popřál začínajícím pediatrům?

Pediatrie je trochu na ústupu, protože dětí relativně ubývá a jsou relativně zdravé, zatímco stárnoucích lidí relativně i absolutně přibývá a potřebují větší díl zdravotnické péče. Přál bych si, aby mladí lékaři i přesto rádi zvolili pediatrii za svůj obor. Bude jim přinášet radost – v pediatrii totiž většina problémů dopadne dobře. Na rozdíl od nás dospělých, kteří v konečném součtu budeme mít mortalitu 100 % :(

11. Prý rád jezdíváte do práce na kole. Jaké jsou Vaše další zájmy?

Endorfiny jsou zdravé. Když se ráno projedu do práce na kole, začínám den s jejich slušnou hladinou a hned je to lepší. Když to nejde na kole, tak aspoň pěšky a o víkendu v zimě na běžky. Koncerty vážné hudby uklidňují mysl a pomáhají utřídit rozbouřené myšlenky. Dobrá divadla a dobrá beletrie mysl potěší a otevřou nové pohledy na život. A mým pracovním koníčkem v posledních letech je přednášení na vzdělávacích kurzech dětské endokrinologie v různých částech světa – v Africe, na arabském poloostrově, ve střední Asii… Ostatně, tyto odpovědi píšu na vzdělávacím kurzu Asijsko-pacifické společnosti dětské endokrinologie ve Wuhanu v Číně. Když pak na zpáteční cestě přestupuji ve Frankfurtu nebo v Amsterdamu, cítím se už být doma. Evropa je jedna velká vesnice, kde jsme si všichni blízcí nejen barvou kůže, ale i kulturní mentalitou. Těm, kteří brojí proti evropské integraci, doporučuji podívat se na Evropu hodně zvenku… K tomu ovšem nestačí hotel na Maledivách, člověk musí trochu proniknout do místního života.


Archiv rozhovorů
 
 
 
 
 
 

diskuze