Přihlášení

Přihlášený uživatel: . Nejste to Vy? Přihlašte se pod svým e-mailem.

Zadejte prosím své heslo do proLékaře.cz, abychom ověřili, že jste to opravdu Vy.

Rozhovor s doc. MUDr. Pavlem Krškem, Ph.D.

Docent Pavel Kršek je vedoucím lékařem Jednotky intenzivního monitorování pacientů s epilepsií (JIME) Kliniky dětské neurologie UK 2. LF a FN Motol. Před VR UK 2. LF úspěšně obhájil svou habilitační práci s názvem „Diagnostika a chirurgická léčba farmakorezistentní epilepsie na pokladě fokální kortikální dysplázie“ a souhlas s jeho habilitací vyslovila i VR univerzity.

1. Proč jste se rozhodl studovat právě medicínu?

Myslím, že to bylo hodně intuitivní rozhodnutí. V rodině jsem neměl mnoho vzorů, i když jsem věděl, že medicínu studuje bratranec Michal Kršek (dnes endokrinolog a profesor interního lékařství). Jistě hrálo roli, že mě vždycky přitahovaly přírodní obory. Nejdůležitější je ale to, že jsem toho rozhodnutí nikdy nelitoval.

2. Jakým způsobem se profiloval Váš zájem o neurologii?

Na začátku byla určitě fascinace komplexností nervové soustavy. Zatímco řadu spolužáků na medicíně „centrál“ děsil, já jsem tyhle kapitoly v knihách hltal. Ve druhém ročníku na fyziologii jsem pak poznal docentku Danu Marešovou, která dokázala principy fungování CNS objasňovat velmi poutavě. Přišel jsem za ní s dotazem, jestli se mohu jako student do neurologického výzkumu zapojit. Poslala mě za svým tehdejším manželem, profesorem Pavlem Marešem, který mi nabídl možnost podílet se na epileptologickém výzkumu. Po promoci jsem k profesorovi Marešovi nastoupil jako PhD student a dá se říci, že této oblasti medicíny se věnuji dodnes.

3. Na jaké osobnosti z období studia nejraději vzpomínáte?

Byla by jich řada, nechci ale dávat telefonní seznam. Řeknu to, že si nejvíce vážím těch, kteří vyjma odborných znalostí vynikali lidským přístupem – ať už ke studentům, či k pacientům. Vyjma Dany Marešové budu jmenovat pneumologa profesora Zdeňka Susu, který je pro mě prototypem takové osobnosti.

4. Máte nějaké zkušenosti z pracovních zahraničních pobytů?

Ano a velmi si toho vážím. Dospěl jsem totiž k poznání, že v rámci současného klinického výzkumu často nestačí zpracovat soubory pacientů z vlastního pracoviště. Hodnotnější a relevantnější výsledky nezřídka mají výstupy mezinárodní spolupráce více institucí. Já jsem velmi vděčný zejména za stáž v epileptologickém institutu v Miami, která nastartovala pokračující mnohaletou spolupráci našich pracovišť.

5. Věnujete se především léčbě dětské epilepsie. Jaké postavení má podle vás epileptologie a epilepsie v rámci medicínských oborů?

Není to samostatný obor, „epileptolog“ je neurolog nebo dětský neurolog. Jedná se ale o vyloženě mezioborovou problematiku, která na kvalitní úrovni vyžaduje velmi úzkou spolupráci s radiology, neurochirurgy, neuropsychology, neuropatology i kolegy z dalších oborů. Právě to mě na epileptologii baví.

6. Epilepsie u dětí je jiná než u dospělých, v čem je zásadní rozdíl?

Epilepsie začíná nejčastěji v dětském věku a právě u dětí má také největší šíři manifestací. Setkáváme se s vyloženě benigními syndromy, z nichž některé není nutno ani trvale léčit, ale i s katastrofickými formami epilepsie vedoucími mimo jiné k zástavě či dokonce regresu mentálního vývoje dítěte. Katastrofickým následkům onemocnění se samozřejmě snažíme předcházet.

7. K jakému nejvýznamnějšímu pokroku podle Vás došlo v léčbě a výzkumu epilepsie?

Nebylo by správné jmenovat jeden objev; epilepsie má mnoho forem a teoretický i aplikovaný výzkum je zde velmi široký. Jmenuji tři v současnosti nejčastěji diskutované oblasti: (1) porozumění genetickým mechanismům epilepsie, (2) výzkum v oblasti imunitních mechanizmů epileptogeneze a (3) chirurgickou léčbu epilepsie se všemi jejími aspekty.

8. Co považujete za svůj zatím největší úspěch?

Je to cena ministra zdravotnictví za zdravotnický výzkum a vývoj, kterou náš tým dostal v roce 2010. Doufám, že jsme tímto úspěchem především ukázali, že česká epileptologie drží krok s evropskou a snad i světovou špičkou.

9. Jak velkou roli hraje komunikace a edukace rodičů nemocných malých pacientů?

Je to z mého pohledu úplný základ lékařské praxe. Teprve hlubší rozhovor s rodiči umožní nahlédnout, jak onemocnění dítěte zasahuje do života rodiny, co je z jejich pohledu největší problém a co naopak berou jako životní výzvu. Tento pohled se může od počátečního náhledu lékaře významně lišit! Je přitom samozřejmé, že správné pochopení souvislostí zásadně ovlivňuje plánování diagnostických a léčebných postupů. Je jen škoda, že při vší rádoby „nezbytné“ administrativě často na rozhovor s rodiči nezbývá dost času.

10. Co Vás na Vaší práci nejvíce baví?

Je to právě možnost propojit péči o pacienty s klinickým výzkumem, mezioborovou spoluprací, grantovou a publikační činností, ale třeba i podporou aktivit občanských sdružení zabývajících se pomocí rodinám dětí se záchvaty.

11. Je naopak něco, co Vám dělá opravdu starosti?

Je to asi postavení dětské neurologie jako oboru, které se v současném atestačním systému poněkud zkomplikovalo. Myslím tím to, že dosažení naší specializace je aktuálně možné až 7 let od promoce, po předchozím ukončení neurologické či pediatrické specializace. Od uchazečů to vyžaduje velkou motivaci a od současných specialistů zodpovědnost za získání a výchovu mladých lékařů. Naštěstí se zájemci o náš obor stále objevují.

12. Co rád děláte ve volném čase?

Volného času není mnoho a tak ho skoro všechen věnuji rodině. Děti (momentálně 11, 9 a 7 let) sice chápou, že mám náročnou práci, ale nemohu s jejich trpělivostí úplně hazardovat.

13. Co bychom, kromě odborné literatury, ještě našli ve vaší knihovně?

Jsou tam snad všechny žánry, od románů, cestopisů, knih o přírodě a historii až po duchovní literaturu. Jen kdyby toho času na čtení bylo více...


Archiv rozhovorů
 
 
 
 
 
 

diskuze