Co přineslo zavedení očkování v České republice − ohlédnutí zpět
Dnešní populace, jak lékařská, tak laická, téměř nezná klasické dětské infekční nemoci ani rizika jejich komplikací. Vzniká tak pocit, že očkování je zbytečné, nebo je dokonce zdrojem komplikací, a proto je lepší neočkovat.
Rizika, která se omezila, ale nevymizela
Očkování, pasivní i aktivní, se stalo v minulém století jedním z nejvýznamnějších opatření v prevenci, vzniku a šíření infekčních nemocí. Nemoci, s výjimkou pravých neštovic, však nezmizely a pro vnímavé neočkované osoby jsou a i nadále budou představovat riziko. Možným zdrojem infekcí se při dnešním, tolik rozšířeném cestování stávají také zahraniční destinace. Dalším faktorem je narůstající migrace obyvatelstva.
Pocit falešné bezpečnosti
Tabulka 1 ukazuje pokles úmrtí na infekční onemocnění od roku 1945 (data EPIDAT) v souvislosti se zavedením očkování (v závorce jsou uvedeny počty úmrtí novorozenců). Ještě v roce 1945 bylo hlášeno více než 1500 úmrtí, zejména na záškrt, tetanus, černý kašel a spalničky. Zavedení očkování proti záškrtu bylo zahájeno v roce 1946, následováno očkováním proti tetanu (1952) a černému kašli (1959). Další očkování postupně přibývala.
Tab. 1 Pokles úmrtí na infekční onemocnění v Československu (České republice) mezi lety 1945 a 2000
Data jasně ukazují, že očkování významně ovlivnilo průběh infekcí kdysi ohrožujících život nebo zanechávajících celoživotní trvalé následky. I když je situace příznivá, neměli bychom se nechat ukolébat pocitem falešné bezpečnosti.
Kolektivní odpovědnost
Rizika očkování zůstávají stále stejně nízká, díky očkování se však výrazně změnily počty nemocných, takže se zdá, že komplikace očkování převyšují komplikace spojené s onemocněními. Všude tam, kde došlo k významnému snížení proočkování a tím i kolektivní imunity, se infekce velmi rychle vracejí a ohrožují nejen ty, kteří se nenechali očkovat z vlastní vůle (respektive u dětí spíše z vůle jejich rodičů), ale bohužel i ty, kteří skutečně nemohli být očkováni z nejrůznějších závažných medicínských důvodů.
Odpovědnost tak není jen individuální, ale také kolektivní. Rozvážným přístupem k očkování lze v České republice udržet situaci, kterou nám v Evropě záviděli již v 50. letech 20. století.
(eza)
Zdroj: Marešová V. Malá historie infekčních nemocí od padesátých let minulého století a význam očkování. Časopis lékařů českých 2015; 154 (4): 156−160.
Líbil se Vám článek? Rádi byste se k němu vyjádřili? Napište nám − Vaše názory a postřehy nás zajímají. Zveřejňovat je nebudeme, ale rádi Vám na ně odpovíme.