Přihlášení

Přihlášený uživatel: . Nejste to Vy? Přihlašte se pod svým e-mailem.

Zadejte prosím své heslo do proLékaře.cz, abychom ověřili, že jste to opravdu Vy.

 
Aktuální číslo
Archiv čísel
Informace o časopisu
Redakce
 

BRONCHOPROVOKAČNÍ TESTY U ASTMATU – POROVNÁNÍ PŘÍMÝCH A NEPŘÍMÝCH STIMULŮ

Autoři: Jörg D. Leuppi

Autoři - působiště: Interní klinika, Nemocnice kantonu Baselland, Liestal, Švýcarsko

Článek: Curr Opin Pulm Med/CS 2014;11:1-6.
Počet zobrazení článku: 2838x

Specializace: alergologie a imunologie pneumologie a ftizeologie
odemčeno odemčeno

Bronchoprovocation tests in asthma: direct versus indirect challenges
 
 
zobrazit obsah  zobrazit obsah  
 
následující článek
 

Souhrn

Účel přehledu:
Tento přehledový článek popisuje různé bronchoprovokační testy a jejich význam v diagnostice astmatu.

Nové poznatky:
Nový nepřímý provokační test s mannitolem ve formě suchého prášku, který je nyní k dispozici, byl a je systematicky podrobován validaci a testování u různých populací.

Souhrn:
Hyperreaktivita dýchacích cest je charakteristickým rysem astmatu a pro stanovení správné diagnózy je důležité její měření za pomoci přímých inhalačních stimulů, zejména inhalačně podávaného metacholinu nebo histaminu, popřípadě nepřímých stimulů, jako jsou tělesná námaha, hyperpnoe při dýchání suchého vzduchu, destilovaná voda, hypertonický roztok chloridu sodného, mannitol a také adenosinmonofosfát. Přímé provokační testy mají dobrou citlivost a vysokou negativní prediktivní hodnotu pro vyloučení astmatu. To platí zejména pro vyloučení astmatu jako diagnózy u pacientů s příznaky, které svědčí pro astma, ale jsou zapříčiněny jiným onemocněním. Nepřímá hyperreaktivita dýchacích cest lépe koreluje s eozinofilním zánětem v dýchacích cestách. Proto jsou nepřímé provokační testy považovány za specifičtější. Použití novějšího nepřímého provokačního testu, který obsahuje soupravu předem balených kapslí mannitolu v suchém prášku v různých dávkách, je bezpečné a účinné. Pro potvrzení přítomnosti astmatu jsou nepřímé provokační testy lepší než přímé zátěžové testy.

Klíčová slova:
astma, hyperreaktivita dýchacích cest, mannitol, metacholin

 

ÚVOD

Patofyziologickým podkladem astmatu je zánět v dýchacích cestách. Ten způsobuje zvýšenou náchylnost dýchacích cest k nadměrnému a snadno vznikajícímu zúžení vlivem široké škály provokujících stimulů [1]. Astma proto charakterizujeme jako variabilní zánět dýchacích cest, který lze kvantifikovat podle zlepšení jednosekundové usilovné vitální kapacity (forced expiratory volume in 1 s, FEV1) prokázaného po inhalaci standardní dávky β2‑sympatomimetika nebo pomocí standardizovaného bronchoprovokačního testu (BPT) s farmakologickým či nefarmakologickým stimulem vyvolávajícím zúžení dýchacích cest s následným poklesem FEV1 [2]. Tento přehledový článek zkoumá BPT především se zřetelem k nejnovějšímu druhu testu, konkrétně k mannitolovému BPT.

HYPERREAKTIVITA DÝCHACÍCH CEST

Hyperreaktivita dýchacích cest je spojena s nemocností dýchacích cest udávanou samotnými pacienty a s klinicky definovaným astmatem [3–6]. V epidemiologických studiích se ukázalo, že hyperreaktivita dýchacích cest je zvýšená u osob s atopií [4,6,7], vyskytuje se u osob, které se zabývají zimními sporty (např. u běžkařů [8] a hokejistů [9]), i u profesionálních hasičů [10] a je rizikovým faktorem pro rozvoj astmatu [11].

PŘÍMÉ A NEPŘÍMÉ BRONCHOPROVOKAČNÍ TESTY

Existují dvě kategorie BPT – přímé a nepřímé. Při přímých BPT jsou podávány farmakologické látky histamin a metacholin (analogon acetylcholinu), které byly poprvé použity před více než 60 lety [12]. Tyto látky vyvolávají zúžení dýchacích cest přímým působením na příslušné receptory v buňkách hladkého svalstva bronchů, které se následně depolarizují a stahují, a tím vyvolávají zúžení průdušek. Ačkoli jsou považovány za testy citlivé pro stanovení hyperreaktivity dýchacích cest na „jeden mediátor“, je známo, že hyperreaktivita dýchacích cest stanovená těmito přímými testy není specifická výlučně pro diagnózu astmatu. V epidemiologických studiích se ukázalo, že hyperreaktivitu dýchacích cest na tyto látky mohou vykazovat i zdraví jedinci bez příznaků [7,11,13,14], pacienti s chronickou obstrukční plicní nemocí (CHOPN) [15,16] a kuřáci bez příznaků [17].

Druhou kategorii BPT tvoří nepřímé BPT, k nimž patří uplatnění fyzikálních podnětů, jako jsou tělesná námaha, hyperpnoe při dýchání suchého vzduchu, destilovaná voda, hypertonický roztok chloridu sodného, mannitol a rovněž adenosinmonofosfát (AMP) [18,19]. Předpokládá se, že tyto podněty způsobují zúžení dýchacích cest nepřímo – uvolňováním široké škály mediátorů bronchokonstrikce zánětlivými buňkami v dýchacích cestách. Tyto mediátory působí na specifické receptory buněk hladkého svalstva bronchů a vyvolávají zúžení dýchacích cest [18–20]. Lidé, kteří neuvádějí, že trpí astmatem, obvykle na nepřímé stimuly nereagují [21–23]. Na nepřímé BPT nemusí reagovat ani lidé s velmi mírným astmatem, kteří již užívají inhalační kortikosteroidy (IKS) [14,24,25].

Využití BPT jako pomocné metody v diagnostice astmatu v klinické praxi i při hodnocení prevalence astmatu v komunitě vyústilo v potřebu standardizovaných testů. Pro provádění přímých a nepřímých BPT je k dispozici několik různých protokolů [18,19,26].

Pro tzv. přímé působení neboli farmakologické BPT se nejčastěji používají histamin a metacholin. Tito agonisté působí přímo na příslušné receptory buněk hladkého svalstva bronchů a vyvolávají bronchokonstrikci.

V přímých BPT se potvrdí hyperreaktivita dýchacích cest, jestliže FEV1 poklesne o více než 20 % oproti naměřené výchozí hodnotě. Dávka, která způsobila tento pokles FEV1 o více než 20 %, se nazývá provokační dávka 20 (PD20). Opakovatelnost přímého zátěžového testu lze prokázat při uplatnění plus minus jedné zdvojnásobené dávky. Pro dosažení reprodukovatelných výsledků testů je proto velmi důležité používat standardizované metody [26].

Podle aktuálně doporučovaných postupů existují dvě preferované metody [26]: metoda dvojminutového klidového dýchání („tidal breathing“), kterou vyvinuli Cockcroft a spol. [27], a dozimetrická metoda [28], kterou modifikovali Chai a spol. [29]. Metoda dvojminutového klidového dýchání spočívá v inhalaci aerosolu z tryskového nebulizátoru. Při dozimetrické metodě začíná inhalace metacholinu nebo histaminu ve formě aerosolu pěti hlubokými nádechy odpovídajícími inspirační kapacitě, z nichž každým je dosaženo celkové plicní kapacity a po každém je na pět sekund zadržen dech. Jako výchozí kontrola se používá fyziologický roztok, po něm následují inhalace metacholinu nebo histaminu ve dvojnásobné koncentraci [26]. Měření FEV1 se provádějí za 30 a 90 sekund po ukončení inhalace [26–29]. Procentuální pokles FEV1 po expozici metacholinu se vypočítá z hodnoty FEV1 naměřené na začátku (po inhalaci fyziologického roztoku). Test se ukončí po podání nejvyšší koncentrace nebo tehdy, jestliže hodnota FEV1 poklesne nejméně o 20 %; PC20 nebo PD20 se vypočítá ze vztahu mezi logaritmem koncentrace a křivkou závislosti odpovědi na dávce [30]. Obě popsané metody jsou srovnatelné [28], ovšem metoda klidového dýchání může v rámci odpovědi vyvolat výraznější zúžení dýchacích cest. To lze vysvětlit větší podanou dávkou a hlubšími nádechy se zadržováním dechu (které může navodit bronchoprotekci) při uplatnění metody klidového dýchání [31].

Přímé BPT mají dobrou senzitivitu z hlediska vyloučení aktivního astmatu. Při použití prahové hodnoty 8 mg/ml, 16 mg/ml nebo vyšší mají tyto testy v diagnostice aktivního astmatu vysokou senzitivitu a negativní prediktivní hodnotu [32]. Jejich specificita je však poněkud nižší. S pozitivními výsledky BPT se můžeme setkat i u mnohých osob, které příznaky astmatu netrpí. Pozitivní prediktivní hodnota (pravděpodobnost, že pacient s pozitivním výsledkem testu trpí daným onemocněním) PC20 nižší než 8 mg/ml v náhodně vybrané populaci je výrazně nižší než 50 % [32]. Pozitivní prediktivní hodnota se zvyšuje, je‑li naměřený poměr PC20/PD20 nižší. Pozitivní prediktivní hodnota je vyšší také u osob s vyšší předtestovou pravděpodobností astmatu (tj. u osob, u kterých můžeme astma předpokládat již na základě příznaků) [26].

Nepřímé BPT působí zvýšením osmolarity povrchové tekutiny v dýchacích cestách, což vyvolá uvolňování mediátorů ze zánětlivých buněk (prostaglandinů, leukotrienů a histaminu) a neuropeptidů ze senzitivních nervů. U pacientů s hyperreaktivitou dýchacích cest vede tato kaskáda událostí k zúžení dýchacích cest a k dočasnému poklesu FEV1 [19]. Nepřímé BPT začaly být vyvíjeny před více než 30 lety. Inhalace hypertonické dextrózy nebo hypertonického roztoku chloridu sodného ve formě aerosolu způsobuje zúžení dýchacích cest u pacientů s astmatem navozeným námahou, ne však u zdravých osob. V provokačním testu s hypertonickým roztokem chloridu sodného se původně používal roztok o koncentraci 3,6 % [33] a následně 4,5 % [34]. U pacientů s astmatem byla popsána přesvědčivá souvislost mezi senzitivitou vůči hyperpnoe, vůči 4,5% fyziologickému roztoku a vůči tělesné námaze [35]. Výhodou stimulace fyziologickým roztokem je, že k zúžení dýchacích cest dojde během samotné zátěže, což je bezpečnější než tělesná námaha či stimulace volní hyperpnoe, u kterých bronchokonstrikce vznikne až po ukončení zátěže [36,37]. Hypertonický roztok chloridu sodného se používá v podmínkách epidemiologických studií k hodnocení prevalence astmatu [38]. Ukázalo se, že hypertonický roztok je užitečným screeningovým nástrojem pro vyhledávání ohrožených pacientů s anamnézou astmatu, kteří se chtějí potápět se samostatným dýchacím přístrojem [39,40]. Výhodou nepřímých BPT je, že jsou specifické pro vyhledávání aktuálně nedostatečně kompenzovaného astmatu. Většina nepřímých BPT je ovšem náročných na čas a k jejich provádění je zapotřebí drahých přístrojů, které jsou často příliš velké a využitelné jen v laboratorních podmínkách.

MANNITOLOVÝ BRONCHOPROVOKAČNÍ TEST

Ve snaze urychlit nepřímé BPT, učinit je přenosnými a méně náročnými na zdroje vyrobili Anderson a spol. [41] mannitol v suchém prášku, který je vhodný k inhalaci.

Metodika

Mannitol je krystalický cukerný alkohol s chemickým vzorcem C6H8(OH)6. Mannitol v prášku se podává v postupně navyšovaných dávkách cestou jednoduchého inhalátoru pro suché prášky (dry powder inhaler, DPI). Jde o provokační test využívající kumulativní dávky, který probíhá tak, že pacienta požádáme, aby inhaloval narůstající dávky obsahující 0 mg (prázdná kapsle, která působí jako placebo), 5 mg, 10 mg, 20 mg, 40 mg, 80 mg, 160 mg, 160 mg a 160 mg mannitolu. Dávky 80 mg a 160 mg se podávají v několika dílčích dávkách po 40mg kapslích. Pro provokaci je zapotřebí maximálně 18 kapslí s mannitolem. Po inhalaci obsahu každé kapsle pacient dostane pokyn, aby na pět sekund zadržel dech, a 60 sekund po podání kompletní dávky se provedou alespoň dva opakovatelné manévry pro měření FEV1 po sobě, po nichž se zaznamená nejvyšší hodnota FEV1. Hodnota FEV1 naměřená po užití 0mg kapsle vypovídá o předzátěžové FEV1 a používá se pro výpočet procen­tuálního poklesu FEV1 jako odpovědi na provokaci mannitolem. Jestliže po jedné dávce dojde u pacienta k absolutnímu poklesu FEV1 o více než 10 %, podá se znovu táž dávka, která vyvolala pokles FEV1. Provokace se ukončí při zjištění poklesu FEV1 nejméně o 15 % nebo po podání kumulativní dávky 635 mg [41,42]. Po ukončení provokace se podá záchranná bronchodilatační léčba, aby se plicní funkce pacienta vrátily na výchozí hodnotu.

Mannitol se ukázal být účinným při vyhledávaní pacientů s astmatem, kteří reagují i na hypertonický roztok chloridu sodného, eukapnickou hyperpnoe a tělesnou námahu [41,42,43•]. Mannitolový BPT má vynikající bezpečnostní profil a vykazuje dobrou reprodukovatelnost u dospělých [41] i u dětí [44,45]. Ve Švýcarsku je registrován pro použití u dětí ve věku od šesti let, neboť u velmi malých dětí se opakovatelná spirometrická měření provádějí obtížně.

Patofyziologie

Bylo popsáno několik patofyziologických odpovědí na man­nitol. V patofyziologii hyperreaktivity dýchacích cest a bronchokonstrikce navozené námahou hrají hlavní úlohu mastocyty [46]. Bylo zjištěno, že mannitol in vitro stimuluje uvolnění histaminu z lidských plicních mastocytů a bazofilů [47,48]. Nedocromil, stabilizátor mastocytů, který inhibuje jejich degranulaci, snižuje odpověď na mannitol u pacientů s hyperreaktivitou dýchacích cest [49]. Histamin je důležitý pro zahájení bronchokonstrikční odpovědi na inhalovaný mannitol, leukotrieny jsou důležité pro její udržení [50,51]. Mannitol navíc in vitro uvolňuje z lidských mastocytů získaných z pupečníkové krve také prostaglandin D2 (PGD2), leukotrien E4 (LTE4) a histamin, z eozinofilů pak uvolňuje leukotrieny [52,53]. Následkem inhalace mannitolu se uvolňuje PGD2 a LTE4, což platí u pacientů s astmatem a v menší míře i u zdravých osob [54,55].

Podobně jako při bronchokonstrikci navozené námahou dochází i po inhalaci mannitolu k tomu, že se dýchací cesty na několik hodin stávají refrakterními. Příčinou může být spíše tachyfylaxe na úrovni hladkého svalstva dýchacích cest než snížená tvorba mediátorů mastocyty. Po mannitolovém BPT jsou v moči zvýšeny koncentrace 9α,11β‑prostaglandinu F2 a LTE4 [56]. Mannitolový BPT tedy do značné míry napodobuje patofyziologii bronchokonstrikce navozené námahou [57].

Použitelnost

Studie zaměřené na mannitolový BPT se prováděly v běžné populaci [58,59]. Vedle toho se mannitolový BPT používá za účelem stanovení rizika postižení dýchacích cest na pracovišti také u specifických profesních skupin, jako jsou například hasiči [60], branci [61] nebo členové ozbrojených složek [62]. Mannitolový BPT se může používat i k hodnocení přínosu snížení expozice látkám, které vyvolávají profesionální astma [63•]. Mannitolový BPT může pomoci také při vyhledávání pacientů léčených pomocí IKS, u kterých je snaha o snížení dávky IKS neúspěšná [64]. I když hyperreaktivita dýchacích cest koreluje s ukazateli zánětu dýchacích cest [frakce oxidu dusnatého ve vydechovaném vzduchu (fractional exhaled nitric oxide, FeNO) a eozinofily ve sputu] u pacientů s astmatem dosud neléčených steroidy, tato korelace nebyla popsána u pacientů s astmatem, kteří užívají IKS a jejichž onemocnění je dobře kompenzované [25]. Změna schopnosti reagovat na mannitol u pacientů s astmatem léčených pomocí IKS koreluje se změnami týkajícími se příznaků a FEV1 [65].

Mannitolový bronchoprovokační test a odpověď na léčbu

Vzhledem k tomu, že léčba pomocí IKS u pacientů s astmatem vede k potlačení hyperreaktivity dýchacích cest na nepřímé stimuly [66,67], optimální úpravy dávek IKS lze dosáhnout titrací denní dávky IKS podle změn hyper­reaktivity dýchacích cest po aplikaci mannitolu [68••]. V randomizované kontrolované studii u pacientů se středně těžkým až těžkým perzistujícím astmatem byly po úvodním postupném snižování dávky IKS hodnoceny následné dávky IKS stanovené podle PD10 mannitolu nebo podle klinického či spirometrického hodnocení prováděného dvakrát měsíčně (běžná péče). V porovnání se skupinou léčenou běžným způsobem vedla titrace dávky IKS podle PD10 mannitolu k významnému snížení počtu mírných (ne však těžkých) exacerbací, ke zdvojnásobení konečné průměrné denní dávky IKS a k významnému zlepšení hodnot eozinofilního kationtového proteinu (ECP) ve slinách a FeNO bez potlačení funkce nadledvin. Titrační strategie založená na PD10 mannitolu měla též významné příznivé účinky na užívání úlevových léčiv, na výskyt příznaků a na PD20 metacholinu [68••].

V další studii z poslední doby se též ukázalo, že nízké dávky IKS jsou stejně účinné jako vysoké dávky IKS z hlediska zlepšení kompenzace astmatu, zánětu dýchacích cest, plicních funkcí i hyperreaktivity dýchacích cest posuzované podle mannitolového BPT [69]. Tím byly potvrzeny výsledky předcházející studie, v níž se ukázalo, že u většiny pacientů žijících v komunitě bylo možné dosáhnout výrazného postupného snižování dávky IKS (ze 400 µg na 250 µg beclometasonu denně), aniž by došlo ke zhoršení zánětu dýchacích cest, plicních funkcí nebo kvality života [70].

V jedné studii zahrnující děti se středně těžkým až těžkým perzistujícím astmatem léčené pomocí IKS byla popsána dobrá snášenlivost mannitolového BPT a dobrá reprodukovatelnost PD15 při každé návštěvě [45]. V další studii bylo na základě mannitolového BPT možno uspokojivě rozpoznat děti s pozitivním a s negativním výsledkem ponámahového testu [71]. Mannitolový BPT byl srovnatelný s metacholinovým BPT, pokud šlo o odlišení dětí s astmatem od dětí bez astmatu [44]. V jiné studii u dětí s projevy astmatu naopak výsledky mannitolového BPT jen slabě korelovaly s výsledky metacholinového BPT [72].

Ukázalo se, že montelukast zkracuje regeneraci po man­nitolovém BPT, ale jeho podání nebylo v již zmiňované studii autorů Currie a spol. [51] spojeno se zvýšením prahové dávky mannitolu v porovnání s placebem.

POROVNÁNÍ PŘÍMÝCH A NEPŘÍMÝCH BRONCHOPROVOKAČNÍCH TESTŮ

Pomocí přímých BPT se měří funkce hladkého svalstva dýchacích cest, zatímco výsledky nepřímých testů odrážejí zánět v dýchacích cestách. Při určování odpovědi na přímé stimuly je důležitý průměr dýchacích cest. Z tohoto důvodu fungují přímé provokační testy nejlépe ve smyslu vyloučení aktuálně přítomného astmatu, jsou‑li výsledky negativní. Výsledky všech nepřímých provokačních testů (tělesná námaha, eukapnické volní hyperpnoe, hypertonický roztok chloridu sodného, AMP a mannitol) naopak kriticky závisejí na přítomnosti zánětlivých buněk v dýchacích cestách. Mnohé nepřímé provokační testy jsou limitovány z hlediska dávky [69], což znamená, že není možné posunout dávku za určitou hranici vymezenou fyziologií (tělesná námaha, eukapnické volní hyperpnoe) nebo rozpustností (AMP). Ve srovnávacích studiích se ukázalo, že nepřímé provokační testy jsou vysoce specifické, ale v porovnání s metacholinem mají relativně nízkou senzitivitu [22,70,73–74]. Vzhledem ke své vysoké specificitě (a nízké senzitivitě) fungují nepřímé BPT nejlépe ve smyslu potvrzení přítomnosti nemoci a jsou optimálními nástroji pro sledování osob, které už mají bronchokonstrikci navozenou námahou nebo u nichž je na tuto bronchokonstrikci podezření. Nepřímá hyperreaktivita dýchacích cest koreluje lépe s eozinofilním zánětem v dýchacích cestách [59,75] a rychle ustupuje při podávání IKS [76,77] i při rozšířené léčbě zahrnující kombinovanou inhalační terapii (IKS a dlouhodobě působící β2‑sympatomimetika) a podávání montelukastu [78]. Objevily se také důkazy o tom, že hyperreaktivita dýchacích cest na mannitol předpovídá schopnost odpovědi na IKS při CHOPN [79,80•]. Ve velké multicentrické studii, které se zúčastnilo 509 osob mladších 50 let, byla porovnávána senzitivita a specificita mannitolu při stanovení diagnózy bronchokonstrikce navozené námahou a lékařem diagnostikovaného astmatu se senzitivitou a specificitou metacholinu. Při stanovení bronchokonstrikce navozené námahou měl mannitolový BPT senzitivitu 59 % a specificitu 65 %, zatímco metacholinový BPT měl senzitivitu 56 % a specificitu 69 %. Z hlediska klinické diagnostiky astmatu prováděné lékařem dosáhl mannitolový BPT senzitivity 56 % a specificity 73 %, metacholinový BPT pak senzitivity 51 % a specificity 75 % [81]. U paralympijských sportovců měla z hlediska potvrzení astmatu diagnostikovaného lékařem eukapnická hyperventilace pozitivní prediktivní hodnotu 89 % a negativní prediktivní hodnotu 91 %, čemuž u mannitolového BPT odpovídala pozitivní prediktivní hodnota 75 % a negativní prediktivní hodnota 86 % [43•].

ZÁVĚR

Průkaz hyperreaktivity dýchacích cest je základním pilířem diagnostiky astmatu. Hyperreaktivita dýchacích cest však může být prokázána i u osob bez příznaků nebo u pacientů s CHOPN. Hodnocení hyperreaktivity dýchacích cest pomocí BPT s přímými a nepřímými stimuly by mělo probíhat podle standardizovaných protokolů. Hyperreaktivita dýchacích cest je definována na základě arbitrární prahové hodnoty poklesu FEV1 o více než 20 % v přímém BPT a o více než 15 % v nepřímém BPT. Přímé BPT mají vyšší senzitivitu (na jejich základě je možné vyloučit diagnózu astmatu, pokud je jejich výsledek negativní) a nepřímé BPT vykazují vyšší specificitu (na jejich základě lze astma potvrdit, je‑li výsledek testu pozitivní).

Prohlášení

Žádné.

Střet zájmů

Společnost Pharmaxis (výrobce mannitolového provokačního testu) podpořila autora darováním zkušebních provokačních testů a v minulosti též honoráři za přednášky. Poslední studie, kterou podpořila společnost Pharmaxis zkušebními provokačními testy, proběhla před více než třemi lety.

V souvislosti s tímto článkem neuvedl autor žádný střet zájmů.

Adresa pro korespondenci:

Prof. Dr. med. Jörg D. Leuppi, MD, PhD,

Klinik für Innere Medizin Liestal, Kantonsspital Baselland, Rheinstrasse

26, CH‑4410 Liestal, Schweiz

E‑mail: Joerg.Leuppi@ksbl.ch

Literatura

Zvláště významné práce zveřejněné během roku přípravy tohoto přehledového článku jsou označeny takto:
• = významné,
•• = mimořádně významné.
1. Woolcock AJ. Asthma. Philadelphia: Saunders; 1994.
2. Quanjer PH, Tammeling GJ, Cotes JE, et al. Lung volumes and forced ventilatory flows. Eur Respir J 1993; 6 (Suppl 16):5–40.
3. Pattemore PK, Asher MI, Harrison AC, et al. The interrelationship among bronchial hyperresponsiveness, the diagnosis of asthma, and asthma symptoms. Am Rev Respir Dis 1990; 142:549–554.
4. Burrows B, Sears MR, Flannery EM, et al. Relationships of bronchial responsiveness assessed by methacholine to serum IgE, lung function, symptoms, and diagnosis in 11 year old New Zealand children. J Allergy Clin Immunol 1992; 90:376–385.
5. Rijcken B, Schouten JP, Weiss ST, et al. The relationship of nonspecific bronchial responsiveness to respiratory symptoms in a random population sample. Am Rev Respir Dis 1987; 136:62–68.
6. Woolcock AJ, Peat JK, Salome CM, et al. Prevalence of bronchial hyperresponsiveness and asthma in a rural adult population. Thorax 1987; 42:361–368.
7. Burney PG, Britton JR, Chinn S, et al. Descriptive epidemiology of bron­chial reactivity in an adult population: results from a community study. Thorax 1987; 42:38–44.
8. Larsson K, Ohlsén P, Malmberg P, et al. High prevalence of asthma in cross country skiers. BMJ 1993; 307:1326–1329.
9. Leuppi JD, Kuhn M, Comminot C, et al. High prevalence of bronchial hyperresponsiveness and asthma in ice hockey players. Eur Respir J 1998; 12:13–16.
10. Miedinger D, Chhajed PN, Stolz D, et al. Respiratory symptoms, atopy and bronchial hyperreactivity in professional firefighters. Eur Respir J 2007; 30:538–544.
11. Brutsche MH, Downs SH, Schindler C, et al. Bronchial hyperresponsiveness and the development of asthma and COPD in asymptomatic individuals: ­SAPALDIA cohort study. Thorax 2006; 61:671–677.
12. Curry JJ. The action of histamine on the respiratory tract in normal and asthmatic subjects. J Clin Invest 1946; 25:785–791.
13. Cockcroft DW, Murdock KY, Berscheid BA, et al. Sensitivity and specificity of histamine PC20 determination in a random selection of young college students. J Allergy Clin Immunol 1992; 89:23–30.
14. Leuppi JD, Downs SH, Downie SR, et al. Exhaled nitric oxide levels in atopic children: relation to specific allergic sensitisation, AHR, and respiratory symptoms. Thorax 2002; 57:518–523.
15. Hospers JJ, Postma DS, Rijcken B, et al. Histamine airway hyper‑responsiveness and mortality from chronic obstructive pulmonary disease: a cohort study. Lancet 2000; 356:1313–1317.
16. Schafroth Török S, Leuppi JD. Bronchial hyper‑responsiveness and exhaled nitric oxide in chronic obstructive pulmonary disease. Swiss Med Wkly 2007; 137:385–391.
17. Willemse BW, ten Hacken NH, Rutgers B, et al. Smoking cessation improves both direct and indirect airway hyperresponsiveness in COPD. Eur Respir J 2004; 24:391–396.
18. Sterk PJ, Fabbri LM, Quanjer PH, et al. Airway responsiveness: standardized challenge testing with pharmacological, physical and sensitizing stimuli in adults. Eur Respir J 1993; 6 (Suppl 16):53–83.
19. Joos GF, O’Connor B, Anderson SD, et al. Indirect airway challenges. Eur Respir J 2003; 21:1050–1068.
20. Page S, Ammit AJ, Black JL, et al. Human mast cells and airway smooth muscle cell interactions: implications for asthma. Am J Physiol Lung Cell Mol Physiol 2001; 281:L1313–L1323.
21. Rabone S, Phoon WO, Anderson SD, et al. Hypertonic saline challenge in an adult epidemiological field survey. Occup Med 1996; 46:177–185.
22. Stolz D, Anderson SD, Gysin C, et al. Airway reactivity to inhaled mannitol in cigarette smokers: a longitudinal study. Respir Med 2007; 101:1470–1476.
23. Porsbjerg C, Rasmussen L, Thomsen SF, et al. Response to mannitol in asymptomatic subjects with airway hyper‑responsiveness to methacholine. Clin Exp Allergy 2007; 37:22–28.
24. Waalkans HJ, van Essen‑Zandvliet EEM, Gerritsen J, et al. The effect of an inhaled corticosteroid (budesonide) on exercise‑induced asthma in children. Eur Respir J 1993; 6:652–656.
25. Leuppi JD, Salome CM, Jenkins CR, et al. Markers of airway inflammation and airway hyperresponsiveness in patients with well controlled asthma. Eur Respir J 2001; 18:444–450.
26. Crapo RO, Casaburi R, Coates AL, et al. Guidelines for methacholine and exercise challenge testing‑1998. This official statement of the American Thoracic Society was adopted by the ATS Board of Directors, July 1999. Am J Respir Crit Care Med 2000; 161:309–329.
27. Cockcroft DW, Killian DN, Mellon JJ, et al. Bronchial reactivity to inhaled histamine: a method and clinical survey. Clin Allergy 1977; 7:235–243.
28. Ryan G, Dolovich MB, Roberts RS, et al. Standardization of inhalation provocation tests: two techniques of aerosol generation and inhalation compared. Am Rev Respir Dis 1981; 123:195–199.
29. Chai H, Farr RS, Froehlich LA, et al. Standardization of bronchial inhalation challenge procedures. J Allergy Clin Immunol 1975; 56:323–327.
30. Cockcroft DW, Murdock KY, Mink JT. Determination of histamine PC20. Comparison of linear and logarithmic interpolation. Chest 1983; 84:505–506.
31. Todd DC, Davis BE, Hurst TS, et al. Dosimeter methacholine challenge: comparison of maximal versus submaximal inhalations. J Allergy Clin Immunol 2004; 114:517–519.
32. Cockcroft DW, Murdock KY, Berscheid BA, et al. Sensitivity and specificity of histamine PC20 determination in a random selection of young college students. J Allergy Clin Immunol 1992; 89:23–30.
33. Anderson SD, Schoeffel RE, Finney M. Evaluation of ultrasonically nebulised solutions as a provocation in patients with asthma. Thorax 1983; 38:284–291.
34. Smith CM, Anderson SD. Inhalation provocation tests using nonisotonic aerosols. J Allergy Clin Immunol 1989; 84:781–790.
35. Smith CM, Anderson SD. Inhalational challenge using hypertonic saline in asthmatic subjects: a comparison with responses to hyperpnoea, methacholine, and water. Eur Respir J 1990; 3:144–151.
36. Smith CM, Anderson SD. Hyperosmolarity as the stimulus to asthma induced by hyperventilation? J Allergy Clin Immunol 1986; 77:729–736.
37. Smith CM, Anderson SD. A comparison between the airway response to isocapnic hyperventilation and hypertonic saline in subjects with asthma. Eur Respir J 1989; 2:36–43.
38. Riedler J, Gamper A, Eder W, et al. Prevalence of bronchial hyperresponsiveness to 4.5% saline and its relation to asthma and allergy symptoms in Austrian children. Eur Respir J 1998; 11:355–360.
39. Anderson SD, Brannan J, Trevillion L, et al. Lung function and bronchial pro­vocation tests for intending divers with a history of asthma. SPUMS 1995; 25:233–248.
40. Leuppi JD, Anderson SD, Brannan JD, et al. Questionnaire responses that predict airway response to hypertonic saline. Respiration 2005; 72:52–60.
41. Anderson SD, Brannan J, Spring J, et al. A new method for bronchial‑provocation testing in asthmatic subjects using a dry powder of mannitol. Am J Respir Crit Care Med 1997; 156:758–765.
42. Leuppi JD, Brannan JD, Anderson SD. Bronchial provocation tests: the rationale for using inhaled mannitol as a test for airway hyperresponsiveness. Swiss Med Wkly 2002; 132:151–158.
43. Osthoff M, Michel F, Strupler M, et al. Bronchial hyperresponsiveness testing in athletes of the Swiss Paralympic team. BMC Sports Sci Med Rehabil 2013; 5:7.
• První popis mannitolového BPT u paralympioniků.
44. Subbarao P, Brannan JD, Ho B, et al. Inhaled mannitol identifies methacholine‑responsive children with active asthma. Pediatr Pulmonol 2000; 29:291–298.
45. Barben J, Roberts M, Chew N, et al. Repeatability of bronchial responsiveness to mannitol dry powder in children with asthma. Pediatr Pulmonol 2003; 36:490–494.
46. Bradding P, Walls AF, Holgate ST. The role of the mast cell in the pathophysiology of asthma. J Allergy Clin Immunol 2006; 117:1277–1284.
47. Eggleston PA, Kagey‑Sobotka A, Lichtenstein LM. A comparison of the osmotic activation of basophils and human lung mast cells. Am Rev Respir Dis 1987; 135:1043–1048.
48. Eggleston PA, Kagey‑Sobotka A, Schleimer RP, et al. Interaction between hyperosmolar and IgE‑mediated histamine release from basophils and mast cells. Am Rev Respir Dis 1984; 130:86–91.
49. Brannan JD, Anderson SD, Freed R, et al. Nedocromil sodium inhibits responsiveness to inhaled mannitol in asthmatic subjects. Am J Respir Crit Care Med 2000; 161:2096–2099.
50. Brannan JD, Anderson SD, Gomes K, et al. Fexofenadine decreases sensitivity to and montelukast improves recovery from inhaled mannitol. Am J Respir Crit Care Med 2001; 163:1420–1425.
51. Currie GP, Haggart K, Lee DK, et al. Effects of mediator antagonism on mannitol and adenosine monophosphate challenges. Clin Exp Allergy 2003; 33:783–788.
52. Gulliksson M, Palmberg L, Nilsson G, et al. Release of prostaglandin D2 and leukotriene C4 in response to hyperosmolar stimulation of mast cells. Allergy 2006; 61:1473–1479.
53. Moloney ED, Griffin S, Burke CM, et al. Release of inflammatory mediators from eosinophils following a hyperosmolar stimulus. Respir Med 2003; 97:928–932.
54. Brannan JD, Gulliksson M, Anderson SD, et al. Evidence of mast cell activation and leukotriene release after mannitol inhalation. Eur Respir J 2003; 22:491–496.
55. Brannan JD, Gulliksson M, Anderson SD, et al. Inhibition of mast cell PGD2 release protects against mannitol‑induced airway narrowing. Eur Respir J 2006; 27:944–950.
56. Larsson J, Perry CP, Anderson SD, et al. The occurrence of refractoriness and mast cell mediator release following mannitol‑induced bronchoconstriction. J Appl Physiol 2011; 110:1029–1035.
57. Anderson SD. Indirect challenge tests: airway hyperresponsiveness in asthma – its measurement and clinical significance. Chest 2010; 138:25S–30S.
58. Sverrild A, Porsbjerg C, Thomsen SF, et al. Diagnostic properties of inhaled mannitol in the diagnosis of asthma: a population study. J Allergy Clin Immunol 2009; 124:928–932.
59. Sverrild A, Porsbjerg C, Thomsen SF, et al. Airway hyperresponsiveness to mannitol and methacholine and exhaled nitric oxide: a random‑sample population study. J Allergy Clin Immunol 2010; 126:952–958.
60. Miedinger D, Chhajed PN, Tamm M, et al. Diagnostic tests for asthma in firefighters. Chest 2007; 131:1760–1767.
61. Miedinger D, Mosimann N, Meier R, et al. Asthma tests in the assessment of military conscripts. Clin Exp Allergy 2010; 40:224–231.
62. Miedinger D, Bläuenstein A, Wolf N, et al. Evaluation of fitness to utilize Self‑Contained Breathing Apparatus (SCBA). J Asthma 2010; 47:178–184.
63. Lemiere C, Miedinger D, Jacob V, et al. Comparison of methacholine and mannitol bronchial provocation tests in workers with occupational asthma. J Allergy Clin Immunol 2012; 129:555–556.
• Vynikající srovnávací studie nepřímých a přímých provokačních testů u osob s profesionálním astmatem.
64. Leuppi JD, Salome CM, Jenkins CR, et al. Predictive markers of asthma exacerbation during stepwise dose reduction of inhaled corticosteroids. Am J Respir Crit Care Med 2001; 163:406–412.
65. Koskela HO, Hyvarinen L, Brannan JD, et al. Sensitivity and validity of three bronchial provocation tests to demonstrate the effect of inhaled corticosteroids in asthma. Chest 2003; 124:1341–1349.
66. Wilson AM, Lipworth BJ. Dose‑response evaluation of the therapeutic index for inhaled budesonide in patients with mild‑to‑moderate asthma. Am J Med 2000; 108:269–275.
67. Dempsey OJ, Kennedy G, Lipworth BJ. Comparative efficacy and anti‑inflammatory profile of once‑daily therapy with leukotriene antagonist or low‑dose inhaled corticosteroid in patients with mild persistent asthma. J Allergy Clin Immunol 2002; 109:68–74.
68. Lipworth BJ, Short PM, Williamson PA, et al. A randomized primary care trial of steroid titration against mannitol in persistent asthma: STAMINA trial. Chest 2012; 141:607–615.
•• Ve studii byl zkoumán velmi zajímavý přístup spočívající v přizpůsobení léčby astmatu steroidy „na míru“ daného pacienta. Použití mannitolového BPT vedlo jasně k lepšímu vedení léčby astmatu.
69. Baraket M, Oliver BG, Burgess JK, et al. Is low dose inhaled corticosteroid therapy as effective for inflammation and remodeling in asthma? A randomized, parallel group study. Respir Res 2012; 13:11.
70. Clearie KL, Jackson CM, Fardon TC, et al. Supervised step‑down of inhaled corticosteroids in the community: an observational study. Respir Med 2011; 105:558–565.
71. Barben J, Kuehni CE, Strippoli MP, et al. Mannitol dry powder challenge in comparison with exercise testing in children. Pediatr Pulmonol 2011; 46:842–848.
72. Andregnette‑Roscigno V, Fernandez‑Nieto M, Del Potro MG, et al. Methacholine is more sensitive than mannitol for evaluation of bronchial hyperresponsiveness in children with asthma. J Allergy Clin Immunol 2010; 126:869–871.
73. Clearie KL, McKinlay L, Williamson PA, et al. Fluticasone/salmeterol combination confers benefits in people with asthma who smoke. Chest 2012; 141:330–338.
74. Pizzichini E, Pizzichini MM, Gibson P, et al. Sputum eosinophilia predicts benefit from prednisone in smokers with chronic obstructive bronchitis. Am J Respir Crit Care Med 1998; 158:1511–1517.
75. van den Berge M, Kerstjens HA, de Reus DM, et al. Provocation with adenosine 5’‑monophosphate, but not methacholine, induces sputum eosinophilia. Clin Exp Allergy 2004; 34:71–76.
76. Koskela HO, Hyvärinen L, Brannan JD, et al. Sensitivity and validity of three bronchial provocation tests to demonstrate the effect of inhaled corticosteroids in asthma. Chest 2003; 124:1341–1349.
77. Brannan JD, Koskela H, Anderson SD, et al. Budesonide reduces sensitivity and reactivity to inhaled mannitol in asthmatic subjects. Respirology 2002; 7:37–44.
78. Kononowa N, Michel S, Miedinger D, et al. Effects of add‑on montelukast on airway hyperresponsiveness in patients with well controlled asthma: a pilot study. J Drug Assessment 2013; 2:49–57.
79. Leuppi JD, Tandjung R, Anderson SD, et al. Prediction of treatment‑response to inhaled corticosteroids by mannitol‑challenge test in COPD. A proof of concept. Pulm Pharmacol Ther 2005; 18:83–88.
80. Scherr A, Schafroth Török S, Jochmann A, et al. Response to add‑on inhaled corticosteroids in COPD based on airway hyperresponsiveness to mannitol. Chest 2012; 142:919–926.
• Pohledy na problematiku odpovědi na IKS při CHOPN.
81. Anderson SD, Charlton B, Weiler JM, et al. Comparison of mannitol and methacholine to predict exercise‑induced bronchoconstriction and a clinical diagnosis of asthma. Respir Res 2009; 10:4.

Hodnocení článku

Ohodnoťte článek:     2,4/5, hodnoceno 156x
 
 

Kreditovaný kurz

 

Chronická obstrukční plicní nemoc

Autor kurzu: MUDr. Lucie Heribanová
Kurz je ohodnocen 4 kredity ČLK

 
 
 
 
 
 
 

nejčtenější články