Extrapolace dat u biosimilárních přípravků je zavedeným postupem

I přes zavedení speciálního postupu registrace biosimilárních přípravků, vydání podrobných vědeckých směrnic pro jejich vývoj a schválení několika takových léků v Evropě existují mezi odbornou veřejností určité obavy. Týkají se zejména extrapolace klinických dat získaných pro jednu hlavní indikaci na další indikace. Dr. Weise ve svém článku v časopise Blood ovšem poukazuje na to, že extrapolace je zavedeným principem používaným např. při změně výrobního procesu originálních biologických léků.

Biosimilární přípravky jsou definovány jako biologické léčivé přípravky obsahující verzi účinné látky již schváleného originálního biologického léku. Srovnatelnost biosimilárního přípravku s originálním musí být podrobně doložena z hlediska kvality, bezpečnosti a účinnosti. Je nutné prokázat srovnatelnost strukturálních a funkčních charakteristik, mechanismu účinku, klinické účinnosti a bezpečnosti u hlavní indikace.

Extrapolace dat je zavedeným vědeckým a regulačním postupem, který se v Evropě používá řadu let, např. při významnějších změnách v procesu výroby originálních biologických léků. V těchto případech jsou klinická data získaná u jedné indikace spolu s výsledky tzv. „comparability excercise“, tedy rozsáhlého posouzení srovnatelnosti, extrapolována na další indikace. Takové změny výroby po schválení přípravku se dotkly téměř všech monoklonálních protilátek.

Dalším příkladem akceptace extrapolace je schválení nové formy podání, například subkutánní u přípravku podávaného původně intravenózně. I přesto, že forma a biologická dostupnost SC přípravku jsou odlišné, jedna klinická studie je obvykle dostačující k potvrzení všech indikací schválených u IV přípravku. Tento postup byl například použit u schválení SC formy antiHer2 monoklonální protilátky, kde byla klinická data získaná při podání v neoadjuvanci extrapolována na podání ve stadiu s metastázami.

Jak zdůrazňuje dr. Weise, schválení indikací přípravků biosimilars na základě extrapolace dat tak není žádným „bonusem“, který by regulační úřady dávaly výrobcům těchto přípravků, ani opatřením vedeným snahou o snížení nákladů na biologickou léčbu, ale logickým důsledkem koncepce přípravků biosimilars, která byla zavedena v Evropské unii. Současně připomíná, že při vývoji žádného léku nelze dosáhnout absolutní jistoty. Posouzení poměru přínosů a rizik léčivého přípravku při schvalovacím procesu vždy zahrnuje určitou nejistotu, která je navíc u biosimilárních přípravků menší než u inovativních přípravků.

Nedávné schválení biosimilárního infliximabu je startovacím bodem pro registrace dalších biosimilárních monoklonálních protilátek. Hematologové a onkologové se setkají v blízké době s biosimilárními mAbs, jako jsou rituximab, trastuzumab a další. Regulační orgány jsou si dobře vědomy, že jde o léčbu závažných, život ohrožujících onemocnění. Proto jsou vyžadována klinická data pro potvrzení srovnatelnosti dané fyzikálně-chemickými, strukturálními a in-vitro funkčními testy.

V březnu 2015 schválil FDA (Úřad pro potraviny a léčiva) první biosimilární přípravek v USA. Jde o biosimilární filgrastim, který FDA schválil pro všechny indikace originálního přípravku na základě extrapolace dat. FDA tedy přistoupil ke stejnému principu jako EMA v Evropě.

Jak dr. Weise uzavírá, přípravky biosimilars jsou na evropském trhu již několik let a fungují ve všech schválených indikacích, včetně extrapolovaných. Důraz by tedy neměl být kladen na požadování dalších, nadbytečných dat, ale na extrapolaci založenou na pádných a objektivních vědeckých důkazech.

(zza)

Zdroj:  Weise M., Kurki P., Wolff-Holz E., et al. Biosimilars: the science of extrapolation. Blood. 2014 Nov 20; 124 (22): 3191–6. Epub 2014 Oct 8.